Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ty nejsi táta - 12. kapitola

03.02.2012 (11:30) • Kaliban • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 3838×

Bella

Myla jsem nádobí a přemýšlela nad Einarem. Samozřejmě jsem z něho byla celá pryč, ale hlodalo ve mně svědomí. Čekala jsem dítě s jiným a nebyla jsem schopná života na samotě. Nebylo by moc fér se mu jen tak pověsit na krk a doufat, že se o nás postará. Od té doby, co se začalo děťátko hýbat, začala jsem o nás přemýšlet v množném čísle. Musela jsem dát Einarovi alespoň na vybranou, přinejmenším pro klid svého svědomí.
„Dobré ráno, má paní,“ ozvalo se mi vesele za zády.
My o vlku…
„Ahoj, musím s tebou mluvit.“ Otočila jsem se a chtěla hned spustit, abych to měla z krku.
Rozhodně mi to neulehčoval. Ve světle ranního slunce vypadal jako pohanský bůh. Ledabyle se opíral o zárubeň vchodových dveří. Černé triko obepínalo jeho dokonalou postavu a zářivé blond vlasy zvýrazňovaly jeho uhrančivě černé oči. K jeho nordickému vzhledu dost nezvyklá barva, ale o to hypnotičtější.
„Děje se něco?“ zeptal se starostlivě a vešel do místnosti.
„Einare, jen jsem ti chtěla říct, ještě, než mezi námi vznikne něco hlubšího, že naprosto pochopím, kdybys teď odešel. Máš se mnou jen starosti a navíc čekám cizí dítě. Ty jsi nomád. Jdeš kdy a kam chceš a já ti to nijak nezazlívám. Jenom jestli chceš někam jít, tak, prosím, teď, protože kdybys odešel pak, asi bych to neustála,“ vydechla jsem a prosila všechny bohy, aby zůstal.
Einar s překvapeným výrazem zvážněl.
„Bello, nikdy jsem nenašel nikoho, s kým bych se chtěl usadit. Ani v lidském ani v upířím životě, proto jsem strávil život na cestách. Bohové mě neobdařili milující ženou a dětmi. Pak jsem ale potkal tebe. A jestli mi hned teď neřekneš, že mě nechceš, bude mi obrovskou ctí tvého poloupírka s tebou vychovávat. Ať už je číkoliv, rád ho budu považovat za svého.“
Radostí jsem mu skočila kolem krku, až zavrávoral překvapením.
„Takovou reakci jsem nečekal,“ zasmál se a políbil mě do vlasů.
„Otázkou však je, jestli tě nikdy ničím neodradím. V mé minulosti je příliš stínů na rodinný život, nebyl jsem vždycky hodný kluk,“ přiznával neochotně.
„Minulost je od slova minulý, je to pryč. Pro mě je důležité, že jsi tu teď a tady s námi. A že tu chceš být. I když mi to někdy budeš muset povídat.“ Usmála jsem se a drobeček potvrdil moje tvrzení veselým kopnutím tak razantním, mi jeho nožka div neprošla břichem.
S bolestiplným heknutím jsem se zlomila v pase.
„Jsi v pořádku?“ strachoval se Einar okamžitě.
„Jo, maličké se raduje jen příliš divoce,“ hekla jsem a rozmrkávala jsem slzy, které se mi nahrnuly do očí.
Einar se svezl na kolena a začal domlouvat mému břichu: „Ahoj, špunte, tady Einar. Budeme se asi dost vídat, tak doufám, že budeme kamarádi. Poslouchej, musíš maminku šetřit. Ona je trochu křehčí než ty a přece jí nechceš ublížit.“
Vypadal tak strašně roztomile.
„Co máš dnes v plánu?“ Zvedl ke mně hlavu.
„No, chtěla jsem zajet do města, začít nakupovat věci pro miminko. A tobě jsem slíbila slušivější sluneční brýle. Jedeš s námi?“ Položila jsem si ruku na břicho.
„To si teda piš. Přece tě nenechám tahat nic těžkého.“ Vyhoupl se na nohy a nabídl mi rámě.
Se smíchem jsem se do něj zavěsila a nechala se doprovodit.

*     *    *

Einar držel v náručí plyšového medvěda velkého skoro stejně jako on sám a culil se od ucha k uchu.
„Ne,“ odmítla jsem ho rezolutně.
„Proč ne?“ divil se.
„Když ho dáš do postýlky, nezbude už místo pro maličké,“ objasnila jsem mu.
„No, bože, tak koupíme dvojitou,“ pokrčil velkoryse rameny.
„Vážně? A kam takový výběh dáme?“ vyzvídala jsem pobaveně.
„Do jeho pokoje. A při nejhorším probouráme jednu stěnu do obýváku,“ věděl si hned rady.
„Ty nechceš oddělené ložnice?“ divila jsem se afektovaně.
„Rozhodně ne. Navíc nevím, jestli bys to vydržela. Určitě by ses ke mně chodila v noci tajně tulit.“ Nasadil přesvědčivý snobský výraz.
Nevydržela jsem to a vyprskla smíchy. Nakupovat s Einarem byla zábava. Všechno bylo překvapivě jednoduché a jasné. Jako když vám správně zapadnou dva dílky puzzle. Prostě k sobě patří a už nemá smysl to řešit. Byl to skvělý pocit.
„Takže ho bereme?“ ujišťoval se.
„Nebereme,“ zavrtěla jsem hlavou.
„Zkus, jak je hebký.“
Nacpal mi ho do náruče tak rychle, že jsem tak tak stačila rozpřáhnout ruce. Zavalila mě vlna plyšové hebkosti. A užívala bych si ji mnohem víc, kdyby spolu s ní nevzal roha můj přívod vzduchu. Začala jsem Einarovi bušit do ramene.
„To má být nadšený souhlas?“ Odtáhl ho.
„To má být potřeba nadechnout se. No, dobře, můžeme ho vzít, pokud už mě s ním nebudeš dusit,“ svolila jsem.
Einarovo nadšení bylo prostě strhující.
„Slibuju.“ Mlaskl mi letmou pusu a znovu zmizel mezi regály.
Nestačila jsem se ani rozhlédnout a už byl u mě. Začínala jsem se bát, co přinese tentokrát.
„V jaké barvě nakupujeme, když ještě nevíme, jestli to bude holka nebo kluk?“
„Ve všech kromě růžové. A na černou má myslím taky ještě čas,“ navrhla jsem.
„Našel jsem tu postýlku, pojď.“ Vzal mě za ruku a táhl na druhý konec obchodu.
Zastavil u něčeho, co silně připomínalo polstrovaný výběh pro poníka.
„To nedáme ani do obýváku, natož do pokoje,“ ujistila jsem ho.
„Tak to trošku poupravím, mohl bych mu z toho udělat menší bludiště.“ Naznačil rukama několik zatáček.
Zpražila jsem ho pohledem.
„To byl jen návrh. Nemusíš se hned rozčilovat,“ řekl a pokrčil nevinně rameny.
Rozesmála jsem se. Prodavačkám jsme museli připadat jako dva zamilovaní puberťáci, ne jako zodpovědní rodiče. Ale Einarovo nadšené zapálení pro věc bylo okouzlující.
„Klid, vypadáme, jako bychom to vůbec nebrali vážně. Co si o nás řeknou? Ještě na nás zavolají sociálku,“ brzdila jsem ho.
„No, jistě, já jsem se vždycky choval tak, aby na mě mohly být prodavačky hrdé. Kam se podělo mé dobré vychování?“ prohlásil s naprosto kamennou tváří. Což mi, samozřejmě, přivodilo další vyprsknutí smíchy.
Zaplatit mi zabránil prostě tak, že mě k pultu nepustil. Stihla jsem jen postřehnout, jak podepisuje účtenku.
„Já jsem si tě s sebou nebrala proto, abys to zatáhnul,“ protestovala jsem venku.
„Já vím, ale já jsem chtěl. Neboj, žádnou díru v rozpočtu mi to neudělalo. Máme věčnost na to, abychom utratili všechny peníze světa,“ ujistil mě.
„Ty máš věčnost,“ upřesnila jsem.
„Ty nikdy nebudeš chtít být upír?“ pozvedl udiveně obočí.
„Ty bys se mnou chtěl být navěky?“
„Jistě.“
„To říkáš teď, počkej za pár let,“ uchechtla jsem se.
„Za pár let budeme šťastná rodina s nádherným potomkem,“ ujistil mě.
„Můžu se zeptat na něco mimo téma?“
„Jistě, na co?“
„Všimla jsem si, že se podepisuješ jménem a V., to je jako pátý nebo iniciála příjmení?“ vyzvídala jsem.
Einarovi najednou ztuhl úsměv. Bylo vidět, že se mu do odpovědi nechce a raději by to nějak zakecal. Rozhodl se však pro upřímnost a já se nestačila divit.

Autor: Kaliban (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ty nejsi táta - 12. kapitola: