Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ty nejsi táta - 19. kapitola

30.03.2012 (10:45) • Kaliban • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 4237×

19. kapitola

Einar

To první, co jsem spatřil po příjezdu domů, byla Bella. V náručí držela Nathaniela, pijícího z lahvičky, a zářila úsměvem pyšného výherce loterie. A byla neskutečně nádherná.

Úsměv jí trochu povadl.

„To mě ani nepochválíš?“

„Ale jistě, jsi naprosto úžasná, jen jsi mi tak vyrazila dech, že jsem se nezmohl na slovo. Jak jsi to vůbec dokázala?“ vyzvídal jsem.

„Měla jsem vydatnou pomoc,“ mrkla spiklenecky.

Nathaniel, ten malý dareba, a mně vyvádí takové psí kusy. No jistě, a teď se rozzáří tím nejandělštějším úsměvem.

Díval jsem se na ně a nenacházel slov. Téměř z nenadání se mi splnil můj nejstarší sen. Měl jsem rodinu. Čert vezmi toho, kdo nechal tak nádhernou ženu odejít, teď jsem ten poklad našel já. A budu o něj bojovat do roztrhání těla.

Den ubíhal jako většina z těch předchozích, jen Belliných katastrof ubylo, takže jsem se v klidu mohl věnovat renovaci škod, zatímco má královna se celý den starala o korunního prince.

*     *     *

Ležel jsem na posteli a relaxoval. Večer už se snesl na les s plnou parádou a Bella ukládala malého k spánku. Zaujatě jsem poslouchal pohádku, kterou se ho snažila ukolébat k spánku.

Ucítil jsem ji mezi dveřmi a otevřel jsem oči. Bez hnutí se opírala o zárubeň a pozorovala mě.

„Děje se něco?“ zeptal jsem se pro kontrolu.

Udělala jeden velmi pomalý krok do místnosti a zavřela za sebou tiše dveře.

„Já doufám, že se něco teprve dít začne,“ usmála se tak, že by to donutilo anděly, aby se řadili do fronty k dobrovolnému pádu.

Plynulým pohybem si přetáhla tričko přes hlavu. Prudce jsem se posadil, nasucho polkl, dech se mi zrychlil a mít tep, byl by neměřitelný.

Přešla k posteli, dlouze mě políbila a zakončila jemným kousnutím do spodního rtu. Nevydržel jsem, strhl ji pod sebe a zbytek oblečení z nás serval v cárech. Bella se mé nedočkavosti jen vesele ušklíbla. Zpomalil jsem a úsměv jsem jí smázl jednoduše polibkem. Pokračoval jsem po linii čelisti, krku, ňader, až k pupíku. Spokojeně zasténala.

Vymrštila se nahoru, překulila mě na záda a obkročmo na mě nasedla. Když jsem do ní vnikl, uteklo jí něco jako kočičí zapředení. Rytmicky se pohupovala. Nejdříve pomalu, se zdánlivou leností, postupně však zrychlovala. Strnula uprostřed pohybu, zvrátila hlavu dozadu a tlumeně vykřikla. Musel jsem se usmát.

Kapka potu si razila cestičku od její bělostné šíje až na špičku temně fialové bradavky. Zvedl jsem se, jemně ji sebral mezi rty a jazykem obkroužil bradavku. Bella zasténala blahem. Stáhl jsem ji pod sebe a začal pomalu přirážet. Laškovně mě kousla do krku, ale její špičáky pronikly kůží a na krk se mi vyřinuly dvě krůpěje krve.

„Promiň,“ šeptla a slízla je.

Nevadilo mi to ani v nejmenším.

Zvyšoval jsem tempo a ona mi vycházela vstříc. Za chvíli jsem už cítil slastné vlny orgasmu. Jak se zdálo, má kráska se teprve rozjížděla.

Když jsme pak splavení leželi vedle sebe a do oken se vkrádal úsvit, měli jsme za sebou tolik poloh, že proti tomu je Kámasútra příručkou pro začátečníky.

„To bylo… úžasné,“ vydechl jsem.

Bella jen souhlasně zavrněla, přitulila se a začala předstírat spánek.

*   *   *

Bella

„Einar, řekni Einar,“ snažil se můj drahý přimět Nathaniel k jeho prvnímu slovu.

No to si ještě počká, než z něj vymámí jméno.

„Táta,“ vybafl Nath a vesele se rozhihňal.

Takový ojezd rozesmál i mě.

„Vidíš? Už má víc rozumu než ty.“

„Ale já přece nejsem… to. Já jsem ho… neto,“ plácal ztuhlý Einar zmateně.

„Staráš se o nás? Pomáhal jsi mi během těhotenství? Během přeměny? Hodláš mi ho pomoci vychovávat? Máš nás rád? Tak vidíš, co ještě k definici táty potřebuješ? Zploditelem umí být každý idiot, ale být otcem, to podle mě chce dost kuráže a odhodlání,“ pokrčila jsem s úsměvem rameny a v duchu si poznamenala, že bych našemu chápavému synkovi měla povyprávět specielní pohádku, jak je to s jeho biologickým otcem. I když jsem byla samozřejmě šťastná, že Einara bere jako tátu.

„Tak mě napadlo, že když už ovládáš svou sílu, mohl bych tě naučit pár chvatů na sebeobranu, kdyby něco. Teda jestli chceš?“ nadhodil Einar opatrně z jiného soudku.

„Ty umíš bojovat?“ podivila jsem se.

„Víš něco o gardě?“ zeptal se.

„Volterrské? Nic moc. Elita talentovaných upírů tvořících popravčí četu.“ Nechápala jsem souvislost.

„Tahle garda byla zřízena, když jsem s tím sekl já.“ Narovnal se do své plné velikosti, která nebyla zanedbatelná.

„Tys byl v předchozí gardě? A kolik vás bylo?“ zeptala jsem se, i když jsem začínala tušit odpověď.

„Jeden,“ usmál se stylem, který bych rozhodně nechtěla vidět večer ani jako upír.

„Sám? No dobře, vždyť jsi koneckonců Viking, ale hordy novorozených? Vždyť nemáš žádný útočný dar,“ nechápala jsem.

„Existuje kov, artarium, samozřejmě neskutečně vzácný, kterému tvrdost upíří kůže nijak nevadí. A právě z artaria jsem měl meč. Visí teď ve Volteře na zdi a koluje o něm neskutečné kvantum nesmyslných historek,“ zasmál se.

„Pak mi bude ctí učit se od mistra,“ usmála jsem se.

*     *     *

„Vidíš, jak ti to jde,“ chválil mě, když jsme ztěžka oddechovali naproti sobě.

„Pořád na tebe ani z daleka nemám,“ ušklíbla jsem se.

„Na mě ti chybí pár století cviku,“ poplácal mě povzbudivě po rameni.

„Fajn, zaútočím na tebe, ty to musíš ustát, popřípadě zkus cokoliv, co tě napadne,“ mrkl a o pár set metrů couvl.

Rozkročila jsem se, zmobilizovala všechny smysly a Einar se rozběhl. Najednou v mé mysli zazářilo něco, co jsem vnímala jako nazlátlé vlákno. Duševní silou jsem do něj udeřila.

Einarem to s obrovskou kadencí mrštilo dozadu, v letu přepůlil strom a do země vyryl brázdu ve stylu dopadajícího meteoritu. Ve zlomku vteřiny jsem byla u něj.

„Jsi v pořádku?“

„Co to, kurva, bylo?“ zasípal.

„Nevím, něco jsem zkusila a dopadlo to takhle,“ omlouvala jsem se.

„Ty máš dar?“ sbíral se pomalu ze země.

„Vím já?“ rozhodila jsem rukama.

„A mohla bys to něco zkoušet méně razantně pro příště, prosím?“ skuhral a protahoval si záda.

„Slibuju,“ vyhrkla jsem okamžitě a zvedla ruku k přísaze.

*     *     *

I po mé pohádce se Nathaniel rozhodl, že Einar je prostě táta a hotovo. Jestli mu to vydrží doživotně, netuším. Jestli v pozdějším věku bude chtít vyhledat Cullena, klidně může.

Ozvalo se zaklepání a my šli s Einarem otevřít součastně, k nám návštěvy moc nechodily.

Za dveřmi stála droboučká blonďatá upírka s výrazem tak arogantním, že jste jí ho měli chuť sundat cihlou. Víc indicií jsem nepotřebovala. Jane, nynější postrach upířího světa. Za ní stáli dva upíři, že Einar proti nim vypadal drobný.

„Vážně sis myslel, že tuhle kouzelnou rodinku před Volturiovými schováš?“ podívala se na Einara s povýšeným úsměvem.

Chytli jsme každý pod krk jednoho bodyguarda, ale ta malá mrcha se nám vysmekla a zmizela v dětském pokoji.

Autor: Kaliban (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ty nejsi táta - 19. kapitola: