Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ty nejsi táta - 22. kapitola

24.05.2012 (16:15) • Kaliban • FanFiction na pokračování • komentováno 27× • zobrazeno 4035×

22. kapitola

Einar

„Nevidím důvod, proč bych se měl omlouvat! Ten termín je přesný a navíc vědecky uznávaný,“ rozhazoval Aro rukama jako policajt na velmi frekventované křižovatce.

„A také nesmírně hanlivý a urážející! Pokud chceš Nathaniela ještě někdy vidět, pokud chceš vůbec ještě něco vidět, okamžitě se půjdeš omluvit!“ prohloubil jsem hlas do svého osvědčeného výhružného tónu.

„To má být výhružka?“ vylétl mu hlas o dobrou oktávu.

No vida, a pak že vládci bývají hloupí.

„Podle mých značně rozsáhlých znalostí ano, tohle byla výhružka,“ přikývl jsem klidně.

„Od té doby, co jste vy tři přijeli, jen podrýváte moji autoritu a jednáte se mnou jako s idiotem,“ vztekal se.

„Nepodrýváme, veškeré střety se zatím odehrávaly v ústraní a až se přestaneš jako idiot chovat, přestaneme tak s tebou jednat,“ poukázal jsem.

Naprosto jasně jsem si uvědomoval, jak hluboko v minovém poli se nacházím a kolikrát už mohlo být po mně. A jestli přežiju tohle, čeká mě ještě Bella. Vím, že jsem nikdy nebyl zrovna svatý, ale můžete mi někdo laskavě říct, kdy jsem byl takový hajzl, abych si zasloužil tohle?

„Fajn, omluvím se,“ rezignoval Aro a mně se neskutečně ulevilo, i když jsem to nemohl dát znát.

„Výborně, ale jdeme okamžitě, než si to stihneš rozmyslet,“ zavelel jsem a vykročil těsně za ním k Nathanielovu pokoji.

„Co je zase tohle?“ zastavil se u prvního rohu se směrovkami.

„To Demetri, ale na to teď nemáme čas, jdeme,“ popostrkoval jsem ho vpřed.

*     *     *

Už asi pět minut jsem vytrvale klepal na dveře Nathanielova pokoje, kde se Bella ukrývala jako za branami obléhaného města. Aro vedle mě netrpělivě přešlapoval a tvářil se asi tak vesele, jako bych ho nutil vysávat bezdomovce v posledním stádiu lepry.

„Ale…“ zkusil to znovu, avšak umlčel jsem ho mávnutím ruky.

„Co chceš?!“ ozvalo se konečně Bellino znechucené štěknutí.

Otevřel jsem dveře, popadl Ara za rameno a nesmlouvavě ho vtáhl dovnitř.

„Spusť,“ pobídl jsem ho.

„Ale…“ zkusil to Aro naposledy s lehkým nádechem kňourání.

„Žádný dobrý omluvný proslov nikdy nezačínal slovem ale, zkus to znova,“ zavrčel jsem mu do ucha a zesílil stisk.

„Drahá Bello, hluboce se omlouvám, že jsem se pletl do věcí, do nichž mi zdánlivě nic není,“ zaryl jsem prsty o ještě poznání hloub, až Aro zamrkal, „do kterých mi vůbec nic není a označil vašeho syna hanlivým, leč vědecky uznávaným,“ prsty jsem měl v jeho rameni zaryté tak hluboko, že se skoro dotýkaly, „ale velmi ošklivým označením. Můžeš mi odpustit?“

„Můžeš nás nechat o samotě?“ vyhnula se odpovědi a on se vděčně vybelhal z komnaty.

Převelení na západní frontu, Odine, stůj při mně.

„Slíbil jsi, že budeš vždycky s námi! Slíbil jsi, že Nathanielovi budeš otcem! Chceš teď couvnout? Je pro tebe tvá stará rodina přednější?!“ křičela a v očích jí stály slzy vzteku.

Překvapilo mě, jak moc bolestivé je takhle ji vidět, jako by mi někdo rval duši na kusy.

„Co jsem řekl, to taky platí, nikam se od vás nehnu, dokud nevyhasnou hvězdy. A Nath je jako můj syn, to moc dobře víš,“ snažil jsem se mluvit co nejklidněji.

„Správný otec by se svého syna zastal! Loajalita k rodině je důležitější než k vládcům!“ řvala na mě a první slza jí stékala po tváři.

„Prostě jsi byla rychlejší, jak jsem se ho měl zastat, když už jsi Ara mlátila ty?“ zvýšil jsem hlas, abych se dostal ke slovu.

Bella pevně sevřela rty a sklopila hlavu. Zdá se, že jsem tuhle válku vyhrál, i když, dá se hádka se ženou vůbec vyhrát?

Bezradně jsem si přejel rukou po obličeji.

„Chceš mi nakopat prdel v tělocvičně?“ navrhl jsem mírně bezradně první věc, která mě napadla a o níž jsem bezpečně věděl, že ji rozveselí.

„Ráda,“ přikývla a po tváři se jí rozlil potutelný úsměv.

*     *     *

V tělocvičně bylo několik cvičně zápasících dvojic, ale jakmile mezi dveřmi uviděli mě a Bellu, rychle vyklidily prostor. Pověst o její schopnosti se šířila velmi rychle a fakt, že obranný štít se brzo naučila používat i jako dobývacího berana, jí v krátkém čase získal stejný respekt, na jaký jsem se já musel snažit hezkých pár let. A pak že existuje spravedlnost.

Ještě jsme se nestačili ani protáhnout a ve dveřích se zastavil Aro.

„Isabello, mohl bych s tebou, prosím, na vteřinu mluvit?“ usmál se stylem, který zřejmě považoval za milý.

Bella krátce přikývla a vydala se za ním. Okamžitě jsem ji následoval, nechávat ty dva o samotě mi nepřipadal jako úplně nejlepší nápad.

„Směl bych se, čistě ze zvědavosti, zeptat, kdo je Nathanielovým biologickým otcem?“

Bellu změna Arova chování očividně potěšila.

„Edward Cullen.“

„Cullen? Cullen? A ví o něm?“ Hrůza v Arově tváři byla naprosto šokující.

Nechápal jsem to a Bella na tom očividně nebyla o nic líp.

„Neví.“

„Do prdele, do prdele, do prdele,“ začal Aro klít a štrádovat po chodbě.

Zřejmě dnes ještě s překvapeními neskončil, já ho klít v životě neslyšel, k vyjádření emocí mu vždy stačil jen tón hlasu.

„O co jde? Vždyť jejich rodina není žádnou hrozbou; vždycky chtěli žít v ústraní,“ snažila se to Bella pochopit.

„No jistě, vegetariánská rodina, která se rozrůstá téměř geometrickou řadou a udržuje kontakty se všemi kromě volterrských, velmi klidné a mírumilovné,“ ušklíbl se ironicky.

„Ještě si myslíte, že mi do toho nic není? Jestli si malého budou chtít vybojovat, postavím vás dva do první linie,“ zasyčel popuzeně.

„Jestli nám malého budou chtít sebrat, budeme v první řadě stát dobrovolně,“ štěkl jsem, popadl Bellu za ruku a odcházel do našeho pokoje.

Zhroutil jsem se do sedačky a Bella mi žuchla do klína. Výborně, teď už jsem si starosti začínal dělat i já.

Nestačil jsem se ani pořádně usadit, když Belle začal zvonit telefon.

„Isabella V. Swanová,“ ohlásila se jako vždy, když neznala volajícího.

Vzápětí však mobil zamáčkla a odhodila ho na postel, jako by to bylo něco jedovatého. Podívala se na mne očima rozšířenýma hrůzou.

„To byla Alice Cullenová.“

Autor: Kaliban (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ty nejsi táta - 22. kapitola: