Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ty nejsi táta - 3. kapitola

01.01.2012 (09:00) • Kaliban • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 4352×

3. kapitola

Bella

Dny ubíhaly a Charlieho pohřeb se blížil. Jen téměř prázdný dům vydával svědectví o tom, že je to skutečně pravda, že je pryč. Starý zvyk vyjadřovat soustrast jídlem se postaral o to, že jsem měla nabitou ledničku a všechny skříňky a musela jsem se oddávat nechutnému obžerství, jen abych zachránila nejrizikovější potraviny před zkázou. Nutno říct, že mi s tím Jacob vydatně pomáhal, ostatně, jako naprosto se vším. Tvrdil, že to poslední, co teď potřebuju, je samota. Po mém neuváženém souhlasu se nastěhoval k nám na gauč. Tedy, ke mně na gauč. Nejdřív mě nechtěl nechat nic dělat. K mému překvapení pral i žehlil, uklízení jsem si musela vyloženě vybojovat.

Bylo zvláštní pozorovat, jak se z mého dětského kamaráda stal mladý muž, a to, že chodil zásadně bez trička, čímž vystavoval na odiv svou novou dokonalou postavu, byl jen jeden z aspektů.  Veškeré telefonáty i písemnosti vyřizoval s nebývalým nasazením a rozhodností. Nějakým úchvatným šestým smyslem dokázal vycítit, co zrovna potřebuju. A já byla psychicky moc hluboko na to, abych si obhajovala svou obvyklou samostatnost.

Lidí přišlo tolik, že ti v zadních řadách neměli šanci kněze slyšet.

Jacob mi stál věrně po boku. V obleku mu muselo být asi stejně příjemně, jako kdybyste ho vysadili v polárnické výbavě uprostřed tropů, ale kromě perlení potu na čele na něm nebylo nic znát.

Čestná střelba a darování složené vlajky...

Kondolovalo mi tolik lidí, že jsem skoro necítila ruku. Všichni básnili o tom, jaký byl můj otec skvělý člověk, jako bych to sama nevěděla. Většinu z nich jsem viděla poprvé v životě.

Musím odsud pryč.

* * *

Brouzdala jsem po internetu a zkoumala, do které země by se mi asi nejvíc líbilo se přestěhovat. Nejlíp tak do Evropy, za oceán, daleko od všech těch vzpomínek, co mi vhání slzy do očí. Vzpomínek na Charlieho i na Edwarda, na všechny ty krásné chvilky. Kdybych věděla, jak málo mi jich zbývá, užívala bych si je daleko víc. V tom je bohužel ta ironie osudu. S Jacobem jsme se příšerně pohádali. Můj odjezd zásadně neschvaloval a neposlouchal ani moje argumenty. Tvrdil, že by se o mě klidně staral. Což sice bylo ohromně milé, ale přece se v sedmnácti nemůže starat o holku a poloupírátko. Nehledě na neustálé stížnosti, jak jeden druhému smrdí. Stěhování se jevilo jako nejlepší řešení. Sice to dá spoustu práce a papírování, ale co se dá dělat.

Švédsko, poznejte krásy panenské severské přírody

Písmena na obrazovce zářila s téměř magickou silou. Nádhera, krásná severská země se spoustou přírody, kde se jeden poloupír lehce ztratí a navíc daleko od volterrských pánů, které by mohla existence poloupíra značně zajímat.

Teď už jen získat informace o všem potřebném.

Následující tři dny jsem strávila na telefonu a provolala menší jmění. Úřady si mě přehazovaly jako horký brambor a všichni byli informováni asi tak dobře, jako já o jaderné fyzice. Krása, zbožňuju byrokracii.

Přes internet se mi dokonce podařilo objevit nádherný domeček někde v jižním Švédsku. Byl malý, útulný a obklopená mořem zeleně. Ihned jsem se přihlásila na prohlídku. Nezbývalo než doufat, že mi ho někdo nevyfoukne, zatímco já se budu hádat s úředníky.

* * *

Konečně bylo vše zařízeno a pošta doručila veškerou dokumentaci. Jacob mi pomáhal balit, i když samozřejmě ne bez řečí. Sehnat firmu, která mi přes oceán dopraví veškerý nábytek, byl menší zázrak, ale nakonec se přece jen podařilo.

Odlétám zítra odpoledne. Začínala jsem mít strach, pochybnosti se ve mně začaly vesele množit. Naštěstí už nebylo cesty zpět, teď už couvnout nešlo, za pár hodin ze mě bude švédský občan. Oprava, z nás. To malinké bude švédský občan okamžitě po narození.

Poslední noc v domě jsem samozřejmě nespala. Realitní firma měla někoho poslat už zítra ráno. Holé zdi a prázdné místnosti působily jakýmsi cizím a nepřátelským dojmem. Jako by se nemohly dočkat nového majitele a já jim v tom překážela. Bloumání téměř prázdným domem mě přece jen nakonec zmohlo a já usnula tak hluboce, že jsem ráno málem přeslechla budík.

* * *

Letadlo se konečně odlepilo od země a já cítila zvláštní lehkost. Konečně. Čerstvý start. Čistý stůl. Odteď bude všechno už jen pozitivní, prostě musí. Smůly už jsem měla plné zuby.

„Letíte poprvé?“ zeptala se sousedka vedle mě. Milá postarší dáma, kterou by za babičku chtělo snad každé dítě na světě.

„Ne, to ne.“ Zavrtěla jsem hlavou.

„Vzpomínám, když jsem poprvé letěla já,“ zasnila se. Měla jsem co dělat, abych se nahlas nerozesmála, takže můj part v rozhovoru je zřejmě nepodstatný. No, alespoň mi cesta příjemně uteče.

* * *

Domek byl nádherný. Bez přehánění. Vypadal, jako by jej uprostřed lesa zapomněli ještě Vikingové. Až na drobné vychytávky jako elektřina, teplá voda, signál mobilní sítě či wi-fi. Uvnitř bylo sedm místností. Kuchyně, koupelna, toaleta, obývací pokoj, dvě ložnice a místnost na vše ostatní, kde bylo snad všechno od kotle, přes pračku až po zahradnické náčiní a základní nářadí. Dokonce i garáž vedle domu vypadala stylově.

Kupní smlouvu jsem podepsala naprosto okamžitě. Realitní agentka byla dokonce tak milá, že mi umožnila platbu posunout až na dobu, kdy se prodá náš starý dům ve Forks, pokud to bude do doby jednoho roku.

Dokonalou situaci halil jediný mrak. Na čem budu, sakra, spát, než dorazí můj nábytek?

Kapitolka je trošku kratší, ale snad se bude i tak líbit.

Autor: Kaliban (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ty nejsi táta - 3. kapitola: