Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ty nejsi táta - 4. kapitola

07.01.2012 (08:45) • Kaliban • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 3781×

4. kapitola

Einar

Navracet se do rodného Švédska po tolika letech byl zvláštní pocit. Změnilo se tu téměř všechno.

Lidé, civilizace, způsob života, z osad vyrostla velkoměsta. Z mých dob zůstala nezměněná jen příroda, a to ne tak docela. Přesto však hory, jezera i lesy připomínaly můj domov natolik, že jste si tehdejší život mohli představit. Ženy chodily v dlouhých splývavých šatech přírodních barev, muži v drátěných košilích a kožešinách, domy byly převážně z kamení a dřeva a můj lid na svých drakkarech, obávaných dračích lodích, dobýval Ameriku. Stačilo jen vyslovit „Vikingové“ a vesničané utíkali v hrůze z našich zbraní. Co z nás zbylo teď? Pouhá zmínka v učebnicích dějepisu, z poloviny nesmysly a domněnky. A naši potomci? Zkrotlí a domestikovaní otroci televize a podobných krámů.

Prokletí dlouhověkosti upírů. Vidíte úpadek své rasy a nemůžete s tím dělat vůbec nic, jelikož formálně ani neexistujete. Jeden by zaplakal, kdyby mohl. A proto jsem se vlastně vrátil do rodného Švédska. Pořád tu bylo dost přírody, abych se mohl stranit lidí, a dost odlehlých samot, abych neumřel hlady. Už jenom si najít nějaký menší domek.

*     *     *

Byl jsem zrovna na průzkumu okolí, když jsem zachytil lidský pach. Výborně, hlad se pomalu začínal pomalu hlásit o slovo.

Tiše a nenápadně jsem se vydal tím směrem. K vůni se za chvíli přidal i tep. Lépe řečeno dva. Jeden lidský, klidný, v klasickém valčíkovém rytmu. Druhý byl daleko pomalejší, vláčnější, jako by místo krve poháněl med. Tak nějak by mohl znít srdeční tep hor, samotné matky Země, kdyby nějaký existoval.

Co to má sakra být?

Pomalu jsem přišel k starodávnému domku. Otevřeným oknem jsem uviděl dívku, nemohlo jí být víc než osmnáct, pobíhající po domě. Silnější tep odpovídal člověku. Její vůně však byla zvláštní. Lidská s podtónem upíra. Mimo nás dva v okolí nikdo nebyl. Pak se dívka otočila směrem ke mně a já pod tričkem uviděl vzdouvající se bříško. Cože?

Dívka na mě zírala se strachem v očích. Moc jsem se jí nedivil, spatřit za oknem postavu téměř metr devadesát vysokého statného Vikinga s dredy až po pás a s krvavě rudýma očima, to jednoho překvapí.

„Vem är du?“ zeptal jsem se opatrně.

Strach v dívčiných očích okamžitě nahradila zloba. Na uvítanou se mi rozletěla vstříc váza, které jsem sotva uhnul, a k mému překvapení se dívka rozkřičela anglicky: „Okamžitě odsud vypadni! Co si o sobě sakra myslíš? Že když jsi pijavice, tak ti lidi budou padat k nohám? Táhni odkud jsi přišel! Já se vás snad nikdy nezbavím. Celého toho vašeho zasraného druhu už mám plné zuby. Jestli se tu ještě někdy ukážeš, vlastnoručně tě ugriluju, rozumíš?!“

Překvapeně jsem nad tím nenadálým výbuchem pozvedl obočí. Někdo tu má s upíry zřejmě špatné zkušenosti. I když asi ne natolik, aby se zbavila i toho, co nosí pod srdcem.

Otočil jsem se a odkráčel do lesa. Musel jsem na ni však neustále myslet. Tenhle případ budu rozhodně pozorovat, i když asi z bezpečnější vzdálenosti, abych jí neuhnal infarkt.

V duchu jsem se té ironii musel smát. Já utíkám od lidí, ona od upírů a narazíme zrovna na sebe.

Jak jsem bloumal lesem a přemýšlel nad tou dívkou, narazil jsem na opuštěný domek, který byl pěkně zachovalý, fajn, už je můj. Byl od toho jejího sotva kilometr přes les.

Jestli čeká upíra, nebo co to vlastně bude, bude dříve či později potřebovat krev. S tím jí nejspíš budu muset pomoci, jestli chci všechno udržet v klidu. No, uvidíme, jak se to všechno vyvrbí.

*     *     *

K tomu domku mě to pořád táhlo. Holka, která má dost kuráže, aby seřvala upíra jako malé děcko, to se hned tak nevidí.

Navíc pochybuji, že tohle nevšední těhotenství by zvládla sama. Časem bude potřebovat pomoc. Přemýšlel jsem, jak to asi udělám, jestli dostane takový amok pokaždé, když mě uvidí, půjde to dost ztuha.

Proti mé vůli ve mně vzbuzovala zvědavost - a že to je u tisíciletého upíra vzácnost.

To, že přežila setkání s upírem a je s ním očividně v jiném stavu, je divné už samo o sobě. Sice jsem už slyšel o pár našincích, co se živí zvířecí krví, aby se co nejvíce podobali lidem, ale že by k lidem měli až takhle blízko? Když s ní spal, musel mít úžasné sebeovládání, ale v tom případě nevím, co tu dělá sama. Žádného upíra tu v okolí necítím. Že by ho už přestala bavit? Měl jsem za to, že zbouchnout a opustit je výstřelek až dnešních mužů. A otec toho tvorečka je, soudě podle jeho sebeovládání, letitý upír. Tak co se stalo? Za mých časů to bylo jiné. Muži své ženy opravdu milovali a vážili si jich. Děti pak byly považovány za dar. Od té doby, co jsem upír, si jich cením ještě víc. Do dnešního dne jsem si myslel, že upíři děti mít nemohou. Tohle tedy byla opravdu mimořádná rarita. Začínal jsem mít chuť tomu hajzlovi jednu ubalit. Ani nevím, kde se to ve mně bralo. Myslel jsem, že všechny lidské emoce, pocity i možnost překvapení zavály písky času, ne nadarmo se nám samotářům říká nomádi.

Pak přijde jedna lidská dívka s pořádnou dávkou vzteku, kuráže a prořízlou pusou a prásk! Všechno je zpět.

Najednou jsem u paty stromu zahlédl past. No dobře, přeháním. Byl to sotva pokus o past, možná spíš parodie. Vypadalo to, jako by někdo o pastích leccos četl, ale výsledek měl, navzdory očividné snaze, naprosto opačný efekt. Přímo to křičelo. Tak do tohoto paskvilu by nevlezl ani králík v nejhlubších depresích. I kdyby chtěl spáchat sebevraždu, nevěděl by, kudy tam má vlastně vlézt.

Musel jsem se tomu zasmát. Poprvé po nezměrně dlouhé době. Pravda, byl to divný zvuk, jako když se pokoušíte mluvit po letech mlčení, ale smích to byl. Přidřepl jsem a dal se do spravování.

Pozdější pach upravovaného masa, linoucí se z domku, mi odpověděl na předchozí otázku. Pro začátek jí asi budu muset pomáhat se zásobováním.

Takhle vypadá Einar:

Autor: Kaliban (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ty nejsi táta - 4. kapitola: