Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ty nejsi táta - 5. kapitola

10.01.2012 (08:15) • Kaliban • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 3361×

5. kapitola

Bella

Úspěšně jsem sestrojila svoji první past. Hurá! Nutno říct, že byla naprosto příšerná. Přesto se do ní chytil králík, asi na tom byl psychicky dost bledě.

Stahování z kůže a kuchání probíhalo taky metodou pokus – omyl. Výsledkem bylo pár hubených proužků masa, výtěžnost sotva dvacet procent. Tady jsem měla opravdu co dohánět. I když výsledný guláš byl výborný. Ne že bych měla problémy se zásobováním nebo bylo jídlo nějak extra drahé, ale až se můj maličký poloupírek narodí, bude zřejmě vyžadovat krev, takže techniku lovu musím vypilovat, dokud na to mám čas.

S Jacobem jsme si volali každý večer. Informoval mě, co nového doma, jak se má smečka a jak se po mně všichni ptají. Já mu básnila o krásách Švédska, jak jsou tu všichni milí a ochotní.

Návštěvu severského upíra jsem před ním zamlčela. Jednak jsem ho nechtěla zbytečně plašit a navíc si sama nejsem jistá, co si o tom mám myslet. Jen tam tak stál a pozoroval mě. Pak se mě na něco zeptal tím zvláštním jazykem, ve kterém jsem se pomalu učila rozeznávat švédštinu. Nevypadal nijak zvlášť hladově, útočně nebo nepřátelsky. Spíš zvědavě. I když měl rudé oči. Doufám, že mě moje zuřivá scéna vyškrtla z jeho jídelníčku.

*     *     *

Ztrácela jsem chuť k jídlu, i když hlad naopak rostl. Ranní nevolnosti byly na denním pořádku, bohužel se neomezovaly jen na ráno. Zvracela jsem po jakémkoliv jídle. Udržela jsem v sobě sotva vodu. Měla jsem hrozný hlad, ale bála jsem se cokoliv sníst, věděla jsem příliš dobře, co by následovalo. Vysíleně jsem ležela na gauči.

Přes kůži jsem viděla vlastní síť žil. Měla jsem dojem, že slyším i tok vlastní krve. Asi už začínám blbnout z hladu. Jak asi krev chutná, je opravdu tak sladká? Ale na druhou stranu, co když neblbnu? Co když maličké potřebuje krev už teď? Koneckonců, jsme přece propojení. Pokusem snad nic nezkazím, hůř už mi ani být nemůže.

Pracně jsem se vyškrabala z gauče, vzala ze stolu nůž a šla zkontrolovat past. Snad je v okolí ještě nějaký králík v depresích.

Naštěstí byl. Krčil se v té pasti u stromu a se strachem na mě čekal. Bylo mi ho opravdu líto, ale já už umírala hlady. Bohužel, nejen metaforicky.

„Promiň,“ omluvila jsem se mu šeptem a nožem mu přejela přes hrdlo.

Rudá krev okamžitě zaplavila ránu a stékala do listí. Přitiskla jsem si zmítající se tělíčko ke rtům a začala sát. Měla jsem plnou pusu chlupů, ale to mi teď nepřipadalo důležité, hlavní byla krev. Cítila jsem, jak mi horká, hustá tekutina proudí hrdlem.

Myslela jsem, že nevolnosti pominuly, ale nemohla jsem být dál od pravdy.

Odhodila jsem mrtvolku králíka a začala jsem zvracet jako nikdy v životě. Křečovitě, zoufale, jako bych se snažila zvrátit naprosto vše, co schovávaly moje útroby, včetně vlastních orgánů, svalů i kostí.

Celé tělo mi zachvátily křeče, vypadala jsem jako filmový vlkodlak těsně před úplňkem. Přes veškerou tu bolest jsem se začala modlit za dítě. Během pár chvil, které mi připadaly jako tisíciletí se Bůh smiloval a obklopila mě temnota.

*     *    *

Všechno mě bolelo. Jako bych běžela maratón. Bolely mě všechny svaly, dokonce i ty, o kterých jsem dosud nevěděla. Zmučeně jsem zasténala a pokusila se převalit na bok. Pera postele zaskřípala na protest. Moment! Postele? Otevřela jsem oči a ztuhla šokem.

Zírala jsem do tváře svého upířího návštěvníka, kterého jsem před pár dny tak seřvala. Byla jsem očividně v jeho domě.

„Je ti líp?“ zeptal se starostlivě.

Neodpověděla jsem.

Vystřelila jsem z postele, udělala tři rychlé skoky a šla k zemi na pokraji vyčerpání.

„Takhle se moc daleko nedostaneš,“ uchechtl se.

Vzal mě do náručí a položil zpět do postele.

„Prosím, nezabíjej mě,“ zašeptala jsem.

„Z tebe bych se moc nenapil, neboj,“ zasmál se a vtiskl mi do ruky skleničku.

„Co je to?“ zeptala jsem se s obavou.

„To, po čem tvoje tělo touží. Alespoň podle mého názoru. No, horší než ten králík to být nemůže,“ pobízel mě.

„To jsem si před králíkem myslela taky,“ zaprotestovala jsem.

Přesto jsem se napila. Hustá teplá krev mi stékala hrdlem a já konečně cítila úlevu, jako by mi krev vysílala do těla jemné elektrické impulsy.

„Lidská?“ zeptala jsem se jen pro kontrolu, odpověď jsem tušila.

„Jistě, připadalo mi to jako nejpravděpodobnější možnost,“ přikývl.

„Žije ještě ten chudák?“ zeptala jsem se jízlivě, ale vzápětí jsem toho litovala.

Není dobrý nápad dráždit upíra pijícího lidskou krev, i když vás zrovna zachraňuje.

„Myslím, že ano. Je z nemocnice, živého člověka si nedávám moc často, budí to zbytečně pozornost,“ ušklíbl se vesele.

„Jsem Einar,“ představil se.

„Bella,“ odpověděla jsem docela neochotně.

K mému překvapení se začal tiše smát.

„Co je?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Připadáš mi jako ledacos, ale jako panenka rozhodně ne.“

Místo odpovědi jsem si jen odfrkla.

„Čekáš to s upírem, že?“ zeptal se, i když odpověď zřejmě znal.

„Spíš to čekám bez upíra,“ upřesnila jsem kysele.

„Co se stalo?“ vyzvídal opatrně.

„Vypadám snad, že mám chuť se svěřovat?!“ štěkla jsem.

Síla se mi valem vracela a já doufala, že když budu hnusná a nepříjemná, ztratí zájem z hlediska konverzačního i jídelního.

Překvapeně povytáhl obočí.

„Musím jít, už tak tě tu obtěžuju dlouho.“ Vstala jsem, odložila skleničku na noční stolek a zamířila ke dveřím.

„Moment, to je pro tebe.“ Vtiskl mi do ruky tašku a v ní několik sáčků s krví.

„Díky, ale tohle mezi námi nic nemění. Pořád tě nemám ráda a chci, aby ses ode mě držel dál,“ upozornila jsem ho.

Bylo to ode mě hrozně nevděčné a připadala jsem si jako rozmazlený parchant, ale to poslední, co bych teď chtěla, byl upír v mém okolí. Einar jen přikývl.

„Děkuju za všechno.“ Otočila jsem se ještě mezi dveřmi, a pak odtamtud prostě utekla.

Děkujeme za Vaše komentáře, snad se bude líbit i tento díl.

Autor: Kaliban (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ty nejsi táta - 5. kapitola: