Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ty nejsi táta - 6. kapitola

14.01.2012 (14:30) • Kaliban • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 3779×

6. kapitola

Bella

Zavřela jsem dveře od domku, opřela se o ně a zhluboka vydechla. Úžasné, další upír v mém životě. Bůh ví, kam bych se musela přestěhovat, abych se jich zbavila. Navíc, ty červené oči byly opravdu příšerné.

To mě přivedlo krvi, kterou jsem držela v ruce. Asi bych ji měla strčit do mrazáku a postupně si ji rozmrazovat v mikrovlnce. Doufám, že drobeček nebude mít moc velkou spotřebu. Vážně netuším, kde bych další vzala. Svého upírského souseda jít otravovat rozhodně nehodlám.

To mi připomnělo, že bych měla zajet na nákup i normálního lidského jídla. Po záchranné dávce lidské krve se mi začínala vracet chuť na jídlo. Vlastně jsem měla hlad jako vlk a spíž mi zela prázdnotou.

Sebrala jsem bundu, boty a vydala se k autu.

Pokud narazíte na správnou firmu, dá se přes oceán poslat naprosto cokoliv. Můj nábytek dorazil před pár dny a auto včera. Domek ale ještě pořád nevypadal zabydleně. Některé věci, jako například znovu sestavit skříně do ložnice, mi budou nějaký čas trvat. Zatím jsem měla postel, gauč, stůl, židli, nádobí, mikrovlnku a ledničku s mrazákem. To mi prozatím k životu stačí. Zbytek půjde postupně, pomalu, ale jistě.

*     *     *

Když jsem vešla do obchůdku, spadla mi překvapením brada. Za pultíkem se široce usmívala ta postarší paní, která vedle mě seděla v letedle. Svět se musí smršťovat hodně rychle.

„Á má americká přítelkyně z letadla. Co vy tady děláte?“ zvolala překvapeně.

Takže paměť jí slouží dobře.

„Pořídila jsem si nedaleko domek, takže mě tu uvidíte asi docela často,“ usmála jsem se a zamířila mezi regály. Vzápětí jsem ztuhla. Vůbec mě nenapadlo, že zboží v obchodech nebude popsáno anglicky.

„Nějaké potíže, drahá?“ zeptala se opatrně prodavačka, když viděla, jak každou věc zkoumám a hledám angličtinu.

„Já vůbec neumím švédsky,“ svěřila jsem se omluvně.

„Ta by vám stejně moc nepomohla. Tohle je totiž finština,“ opravila mě.

„Proč?“ nechápala jsem.

„Protože švédština ani angličtina nejsou úřední jazyky. Vtipné je, že ve Finsku švédština úřední jazyk je,“ zasmála se krátce.

„A kolik má Švédsko úředních jazyků?“ zeptala jsem se trochu mdlým hlasem.

„Pět,“ pokývala hlavou.

„Čekala jste to jednodušší, co?“ zeptala se soucitně, když viděla, jak zoufalý pohled vrhám na zvláštní řeč plnou teček a kroužků nad písmeny.

„Mnohem,“ přikývla jsem zamyšleně.

„No, já vám můžu ze začátku s nákupem pomáhat, ale kdybyste jela pro něco do Eslövu, tak si budete muset poradit sama,“ nabídla se.

„Eslöv?“ zeptala jsem se, pořád ještě ztracená v myšlenkách.

„Můj Bože, děvče, to jste se sem stěhovala jen tak z ničeho nic?“ Rozhodila rezignovaně rukama.

„Útěky už takové bývají.“ Pokrčila jsem rameny a nevesele se usmála.

„A před čím utíkáte, drahoušku?“ zeptala se a soustrastně mi položila ruku na rameno.

„Před smůlou, osudem, temnotou, kdo ví? Zatím to ale vypadá, že ať už je to cokoli, přivezla jsem si to s sebou,“ uchechtla jsem se, ale do očí se mi začínaly drát slzy.

„Tak zle určitě nebude. Víte co? Já vám sepíšu slovníček nejpoužívanějších slov ve všech pěti jazycích, alespoň v obchodě budete vědět, co kupujete. Jen se nebojte, já už vám pomůžu se tím prokousat.“ Povzbudivě na mě mrkla a na tváři jí záři úsměv tak široký, že rázem připomínala kočku Šklíbu z Alenky.

Výborně, vybrala jsem si zemi sice hrozně krásnou, ale člověk tu potřebuje šest jazyků, sedm počítám-li angličtinu, aby se s každým bez problémů domluvil. Brilantní, doufám, že mám jen takovou smůlu a nepřičítá se to na vrub mého intelektu.

Konečně jsem dorazila domů. Během tak krátké chvilky se té milé babičce podařilo mě zdeptat jemným, leč důkladným stylem. Na další nákup pojedu, až se mi ve spíži budou i myši věšet hlady.

*     *     *

Od mého slavného nákupu uběhly už tři dny. Doma mě nic nebavilo, a tak jsem si vyrazila na zdravotní procházku. Bůhví, že už mi celá má situace lezla krkem. Snad nepotkám souseda. I když z krevních konzerv, které mi daroval, už zbývala poslední.

Prodírala jsem se špatně udržovanou pěšinou, když jsem ve své staré pasti, u které proběhl ten nešťastný incident s králíkem, viděla menší zářivě modrou krabičku. Zvědavě jsem přešla k ní a nadzvedla víko. Ledové úponky mlhy proklouzly do teplého ovzduší a olízly mi ruku, studilo to až do morku kostí. Uvnitř byly dva sáčky podobné mraženým kuřecím játrům, plná krev, pozornost od Einara.

„Einare!“ zavolala jsem do lesního ticha a doufala, že mě uslyší.

O kus dál se zpoza stromů vynořila postava a blížila se pomalým, elegantním krokem vlastním všem upírům a bojovníkům. Vypadal jako panter na procházce. Pár kroků ode mě si založil ruce na hrudi a ležérně se opřel o strom.

„Děkuju, ale to jsi nemusel.“ Ukázala jsem demonstrativně na mrazicí box.

„Vážně? Našla sis jiného dodavatele lidské krve?“ Povytáhl zvědavě obočí.

„Ne, ale můžu pít zvířecí.“

Někdo asi neslyšel o zdvořilostních frázích.

„Jestli se ti u mě tak líbilo, můžeš přijít na návštěvu i normálně, nemusím tě do své postele nosit polomrtvou.“ Usmál se a já se proti své vůli začervenala, což ho samozřejmě rozesmálo.

Smích mu slušel, mírnilo to ty děsivě rudé oči.

„Kolik krve vypiješ za den?“ zeptal se, když se mu konečně podařilo dostat smích pod kontrolu.

„Půl litru.“ Pokrčila jsem rozpačitě rameny.

„Dost málo, ale dobře, takže dva sáčky.“ Přikývl a otočil se k odchodu.

„Počkej,“ zavolala jsem za ním a čekala, dokud se neotočil zpět na mě „zaplatím ti to.“

„Vážně myslíš, že peníze jsou pro upíra problém?“ ušklíbl se.

„Tak jak ti to můžu vynahradit?“ potřebovala jsem vědět.

„Kdyby ses mě nepokusila zabít pokaždé, když mě potkáš, bylo by to milé,“ usmál se pomalu a mě naskočila husí kůže, ovšem ne strachy.

Ne, ne, ne, sakra. Ani náhodou, to musí být ty hormony.

Einar se otočil a lidským tempem mizel zpět v lese.

„Najdu způsob, jak ti to vynahradit,“ křikla jsem za ním.

„Budu se těšit,“ odpověděl přes rameno a zmizel ve stínu větví.

Sice budu muset něco nejdřív vymyslet, ale to nevadí. Pochybuju, že on nějak spěchá.

Sebrala jsem ze země krabici z krví a vrátila se domů. Krevní konzervy jsem dala do mrazáku a chladicí box postavila za dveře, jako většina ostatních lidí sklenice pro mlékaře.

Vtipné umisťování boxu do mých starých pastí zůstal Einar věrný. Každé ráno mrazicí box se dvěma sáčky plné krve. Párkrát mě napadlo, jestli bych dostala i zvolené krevní skupiny, kdybych si je „objednala“ na nějakém přiloženém lístečku. A v hlavě už se mi začínal rýsovat plán, jak mu tohle vykrmování oplatím.

Autor: Kaliban (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ty nejsi táta - 6. kapitola: