Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ty nejsi táta - 7. kapitola

18.01.2012 (13:30) • Kaliban • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 3462×

7. kapitola

Einar

Vracel jsem se domů s čerstvou dávkou krve, která mně i Belle měla vydržet na další týden, když jsem uviděl kouř. Stoupal z mého domku. Proboha! Snad nehoří. Sešlápl jsem plynový pedál svého plechového vozítka a to vyrazilo jako rozzuřený býk. Po pár metrech mi došlo, že na požár je toho kouře dost málo. Spíš si vítr pohrál s kouřem z Bellina domku. Znovu jsem zpomalil na přijatelnou rychlost.

Zastavil jsem před domkem. Ten kouř opravdu stoupal z mého komína. Co to má být? Nějaká kontrola z domácího klanu? Vždyť jsem nikomu neřekl, kam jedu. Vystoupil jsem z auta a přes nos mě udeřil pach chemikálií. Pár kroků blíž k domu se přidala Bellina zvláštní vůně. Zastavil jsem se na prahu a sledoval drobnou postavičku drhnoucí nádobí ve dřezu.

„Co tu děláš?“ zeptal jsem se pomalu.

Bella sebou trhla a jak se prudce otočila, voda s pěnou se rozstříkla kolem.

„Uklízím. S tím nánosem prachu a tunou pavučin to tu vypadalo jako ve starém hradě. A slíbila jsem ti, že najdu způsob, jak ti to vynahradit,“ usmála se nervózně.

Pořád se mě bála a já nevěděl, jak jí vysvětlit, že jí ani v nejmenším nehodlám ublížit. Podle toho, jak pohledem těkala po místnosti, měla co dělat, aby neutekla. Mohly za to moje rudé oči nebo ten bastard, kterého potkala už přede mnou? Měl jsem chuť ho vykuchat. A jí mi bylo líto.

„Ty umíš finsky?“ zeptal jsem se udiveně, když jsem viděl zmíněný jazyk na čistících prostředcích.

Dost by mě překvapilo, kdyby Američanka znala jiný jazyk než španělštinu.

„Ne, to bylo jedno z prvních ošklivých překvapení, když jsem přišla do obchodu. Ale jedna postarší paní, co tam prodává, mi pomáhala s nákupem.“ Trhla rameny a zastrčila si pramen vlasů za ucho.

To úplně první ošklivé překvapení jsem byl já. To dodávat nemusela.

„Víš, že já to nepotřebuju, že?“ Střelil jsem pohledem k hořícímu krbu.

„Vím, ale bylo mi tu trochu chladno. Navíc to tu s ním vypadá zabydleněji,“ usmála se nesměle.

Úsměv jsem jí samozřejmě oplatil. Pomalu jsem přešel k mrazícímu boxu.

„Dáš si nějakou konkrétní krevní skupinu?“

„Bylo by AB negativní? Tu jsem ještě nezkoušela.“ Začínala se osmělovat.

„AB negativní je nejvzácnější krevní skupina. Na světě ji má jen pár lidí. Tu ti bohužel nabídnout nemůžu, ani já nevím jak chutná,“ vysvětloval jsem.

„To jsi nikoho z těch lidí nevysál?“ divila se.

Jistě že neví, jak moc mě teď urazila. Netuší, že čest a hrdost bylo často to jediné, co moji lidé měli, a vždy to nejdůležitější.

„Ne každý upír je bezpáteřní hajzl. Já si vzácných věcí vážím,“ podotkl jsem mírně.

„Promiň, nechtěla jsem tě nijak urazit. Strašně moc se omlouvám,“ začala spěšně drmolit.

„Nemohla jsi to tušit, nezlobím se. Ty bys měla pít…“ natáhl jsem nosem vzduch, i když mi to čistící prostředky a pach upíra dost ztěžovaly, „nula pozitivní?“

„Jak znáš moji krevní skupinu?“ Couvla šokovaně.

No dobře, možná nebyl nejlepší nápad tenhle trik vytahovat, když ji chci přesvědčit o své neškodnosti.

„Krev každého člověka ovlivňuje jeho vůni, stejně tak pohlaví, věk, emoce… Zbytek jsou staletí praxe.“ No ta poslední věta taky nebyla nejchytřejší.

I když tahle holka neuteče, na to je moc hrdá. Radši by si ukousla vlastní ruku, než aby ukázala svůj strach.

„Takže dokážeš cítit, jestli budu mít holku nebo kluka?“ Položila si ruku na břicho.

Mírně jsem vyvalil oči, tak tuhle otázku jsem opravdu nečekal.

„Na to je ještě brzo, za pár měsíců snad,“ pokrčil jsem rameny.

Vytáhl jsem z mrazícího boxu dva sáčky a dal je do mikrovlnky. Po ohřátí jsem jí jeden podal a druhý si odšpuntoval. Koutkem oka jsem zachytil její pohled – něco mezi zoufalstvím a znechucením.

„Co se děje?“ zeptal jsem se zmateně.

„Mohl bys prosím…?“ Podávala mi čistou skleničku.

Chvíli jsem na to zmateně zíral, než jsem si ji opatrně vzal. S tichým smíchem jsem si do ní krev začal přelévat. Samozřejmě se tam nevešla všechna. Zbytek jsem postavil na stůl a přitáhl si židli ke krbu.

Zadíval jsem se do plamenů a minulost se přede mnou otevřela jako propast s drtivou silou. Znovu jsem před sebou viděl hodovní síně, všechny boje, své lidské rodiče a sourozence.

Kolem mého nebijícího srdce se ovinuly ledově temné prsty stesku a drtivě zmáčkly. V očích jsem cítil podivný tlak.

„Na co myslíš?“ Vysvobodil mě Bellin hlas.

„Na doby dávno minulé. Ne své lidské roky,“ řekl jsem potichu.

Bella si přisunula židli na druhou stranu krbu. Aby na ni dosáhlo teplo plamenů, ale ne já.

„Kolik ti vlastně je?“ zeptala se a upila ze své skleničky krve.

„Bloudím světem už tisíc a padesát osm let, když počítám i ty lidské,“ povzdechl jsem si.
Nevěřícně zamrkala, nedivil jsem se.

„Takže ses narodil po roku devět set. To znamená, že jsi byl…“ hlas se jí vytratil.

„Vy nám dnes říkáte Vikingové,“ přikývl jsem.

„A vy jste si říkali jinak?“ ptala se zvědavě.

„Jistě, slovo viking označovalo činnost - loupežné nájezdy do cizích zemí. Přece si nebudeme říkat nájezdníci,“ zasmál jsem se.

„To asi ne,“ zasmála se a vyhlédla z okna.

„Venku už je tma, budu muset jít.“ Zvedla se náhle.

„Doprovodím tě, aby se ti v tom lese něco nestalo. Nerad bych tě ráno našel v bezvědomí.“ Zvedal jsem se s ní.

Naštěstí nic nenamítala. Posbíral jsem ten kopec čistidel a galantně jí vzal tašku. Proti tomu už námitky měla, ale ne moc.

Cesta probíhala mlčky, snažil jsem se zůstat ve vzdálenosti metru a půl až dvou. Bylo to jako ochočování hodně divokého zvířátka.

„Díky za ten úklid,“ poznamenal jsem, když jsme zastavili před jejím domem.

„Já děkuju za krev,“ usmála se jemně.

„Bello, mohl bych tě o něco poprosit?“ zeptal jsem se opatrně.

„Podle toho, co to bude.“ Ztuhla.

„Přestaň se mě bát, já ti opravdu nic neudělám,“ ujišťoval jsem ji.

„V životě jsem potkala tři upíry pijící lidskou krev, snažili se mě zabít. Rodina vegetariánů mě odkopla, když jsem je nejvíc potřebovala. Tenhle požadavek mi bude chvíli trvat,“ usmála se smutně.

Tak to vysvětluje tu averzi proti upírům.

„V sobotu ti zase přijdu uklidit,“ prohodila a zmizela za dveřmi.

„Budu se těšit,“ poznamenal jsem k zavřeným dveřím a vydal se domů.

Autor: Kaliban (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ty nejsi táta - 7. kapitola: