Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ty nejsi táta - 9. kapitola

23.01.2012 (22:00) • Kaliban • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 3839×

9. kapitola

Einar

Zrovna jsem dopíjel snídani, když jsem uslyšel vzdálené hvízdání couvajícího náklaďáku. Další z výhod upírství, všeobecný přehled o okolí. Co asi Belle přivezli? Počkal jsem, až uslyším auto odjíždět a vydal se na výzvědy.

Před jejím domkem ležela hromada dřeva a Bella právě vycházela ze dveří s docela velkou sekerou v ruce. Zastavil jsem se na okraji lesa, založil jsem si ruce na hrudi a zvědavě ji pozoroval.

„Dobré ráno, sluníčko, co se to chystáš vyvádět?“ pozdravil jsem. Chtěl jsem se jen ujistit, že mě neklame zrak.

„Ahoj, zrovna mi přivezli dřevo na zimu, takže se do toho chci pustit s předstihem,“ ujistila mě.

„Bello, já ti s tím pomůžu,“ nabídl jsem se.

Sekeru držela očividně v ruce poprvé a těhotná by se tak dřít rozhodně neměla.

„Nechci, ale děkuji za nabídku, já si to udělám. Pomalu, ale jistě.“ Mávla neurčitě volnou rukou.

„Bello, já to vážně klidně udělám, stačí, když mi dáš tu sekeru.“ Snažil jsem se ji od toho odradit.

„Kurva, Einare, já si to udělám sama! To, že jsem člověk, neznamená, že jsem úplně neschopná. Nejsem z cukru a nerozpadnu se při větším poryvu větru. Nejsem ani oblékací panenka a nenechám sebou mávat. Nejsem mentálně zaostalá, abych se netrefila do toho špalku. Takže mě, sakra, nech naštípat to debilní dřevo!“ vybuchla.

Sekerou mávala tak vehementně, že jsem začínal mít strach, že si omylem něco usekne.

Obočí mi šokem vyletělo skoro až k temeni hlavy. No to museli být dárečci, ti upíři, co se s nimi „přátelila“.

„Bello, klid. Nabízel jsem ti pomoc, protože jsi holka a navíc těhotná. Měla bys takové práce vynechat. To, že jsi člověk, s tím nemá co dělat. Tak fajn, klidně si ho naštípej sama, já si tu sednu, čistě pro jistotu. Zatím si můžeme třeba povídat,“ vyjednával jsem, zatímco ona vydýchávala svůj vztek.

Pohodlně jsem se usadil se zkříženýma nohama a opřel se o strom.

Bella jen podrážděně zamručela a otočila se zpět ke špalku.

„Takže, jak se ti ve Švédsku líbí?“ začal jsem, jako by se nic nestalo.

Bella se hořce uchechtla: „Myslíš kromě toho, že neovládám ani jeden z místních jazyků? Že mě nenapadlo, že moje poloupíří dítko bude potřebovat lidskou krev? A ještě se nastěhuju vedle upíra?“

Poslední věta byla docela podpásovka.

„To ti pořád tak strašně moc vadím?“ Snažil jsem se o co nejledabylejší tón.

„To ne, ale ještě jsem si na tebe pořádně nezvykla. Prostě jsem impulzivní trouba. Utíkám, co nejdál to jde, aniž bych se pořádně připravila. Pak jako neschopný idiot musím otravovat všechny okolo,“ ušklíbla se a zasekla poprvé sekeru do dřeva.

„To je normální. Utíkáme vždy pod náporem emocí. Teprve až jsme na místě, začneme zjišťovat, co nás mělo napadnout předtím,“ pokrčil jsem rameny.

„Proto jsi nomád? Utíkáš před emocemi?“ zeptala se zvědavě a pokoušela se osvobodit zakousnutou sekeru.

Občas si nevidí do pusy, kdyby byla muž, už bych jí asi jednu natáhl.

„Hlavně jsem Varjag. Jdeme tam, kde je nás potřeba, a odcházíme, když už naše služby žádány nejsou,“ opravil jsem ji klidně.

„Varjag?“ Zapotácela se do zadu, když sekera konečně povolila.

„Viking ze Švédska, elitní osobní ochránci a žoldáci. Svých časů osobní garda Byzantského císaře,“ upřesnil jsem.

„Tys v ní byl?“ Vykulila oči.

„Ne, já byl na volnější noze.“ Pokrčil jsem rameny.

„Takže mě bereš jako další úkol? Děvče v nesnázích, které je potřebuje chránit?“ zasekla sekeru znovu.

Úplně mimo první ránu. Tohle bude na dlouho.

„Tisíc let bloumám světem. Myslel jsem, že už jsem viděl a zažil vše, co svět nabízí. Měl jsem sto chutí to skončit, ale rodina mi to neumožnila. Přišel jsem shnít do rodné země. Potkal jsem člověka. Čekal jsem obvyklý strach, prosby o slitování. Místo toho, po mně to pískle hodilo vázou a seřvalo jak školáka. Jsem zvědavý, jak to s ní dopadne. A zvědavost jsem necítil už hodně dlouho,“ zamyslel jsem se.

Belle se při vyprošťování začala třást ramena smíchem.

„Promiň, nebylo to osobní. Bylo to proto, že patříš k druhu, se kterým nemám nejlepší zkušenosti,“ rozesmála se.

„Nic se neděje. Vlastně je to dobře, jinak bych tě nejspíš přehlédl.“ Rozesmál jsem se spolu s ní.

Pořád to byl nezvyklý zvuk. Přitom jsem se kdysi smál rád, ale to bylo spíš za lidského života. Bella se na mě zvláštně zadívala.

„Co je?“ chtěl jsem vědět.

„Neuvažoval jsi někdy nad pitím zvířecí krve?“ nadhodila opatrně.

„Ani ne, moc masožravců tu není a krev býložravců musí být odporná,“ nakrčil jsem znechuceně nos.

„Ale zlaté oči nejsou tak děsivé jako rudé. Lidi to o dost líp nesou. A jak to vlastně děláš ty?“ zamračila se.

„Zrcadlové brýle. A k tomu si vždycky vymyslím nějakou výmluvu, abych si je nemusel sundávat. Jsem samotář, mezi lidi moc nechodím, nemusím je nosit permanentně. Tobě se na očích lidská krev nijak neprojevuje. Navíc jsem ani netušil, že to má nějaký vliv na barvu očí. Tvoje maličké se může na zvířecí přeučit, jak trochu poporoste. No, to se ještě uvidí,“ uvažoval jsem.

„Jenom mám strach, aby se o nás nedozvěděli Volturiovi. Určitě by chtěli drobečka zkoumat,“ povzdechla si.

„Volturiovi nejsou zase takové zrůdy, jak se o nich říká. Při nejhorším se přimluvím,“ ujistil jsem ji.

„Ty se s nimi znáš?“ Ťala znovu a polínko se konečně rozštíplo na poloviny.

„Když žiješ dost dlouho, posbíráš různé známé,“ pokrčil jsem rameny.

Tuhle informaci jí upřesním časem.

Bella sebrala obě poloviny polena, hodila je ke stěně domku. Bohužel trefila zeď a okno minula jen zázrakem. Doufám, že ho netrefí, sklem zrovna nedisponuji.

Postavila nové poleno na špalek a rozmáchla se. Začal jsem mít špatný pocit.

Svištící sekera minula poleno i špalek, a protože byla nová a ostrá, skončila Belle pěkně hluboko v holeni.

„No do prdele,“ zašeptala šokovaně.

Autor: Kaliban (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ty nejsi táta - 9. kapitola: