Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Týraná 11. kapitola

19.03.2011 (07:30) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2655×

Klid před bouří

Pokojem se rozlilo trapné ticho.

„Lauro?“ Usmála se, ač nevím čemu, zdali prvotnímu výrazu zděšení v jeho tváři, či naprostému úžasu, který v ní panoval nyní.

„Jaspere.“ Vstala pomalu z postele a došla k němu.

„Štípni mě, ať vím, že se mi to nezdá.“ Teď jsem se začala smát já, čímž jsem k sobě obrátila všechnu jejich pozornost a také udivené výrazy.

„Já jen, nemůžeš ho štípnout, je to upír, necítil by to!“ Pochopili a zasmáli se se mnou. Laura Jaspera proto raději objala.

„Nezdáš se mi.“ Stisknul ji pevněji.

„Ne, nezdám, jsem tady, jaksi živá a jaksi zdravá.“ Usmál se, jeho výraz byl smíšený. Reagoval stejně jako já.

„Myslím,“ ozvala jsem se po pár vteřinách ticha, které v pokoji nastalo, „že už je konečně čas, říct nám vše, cos mi chtěla říct před chvílí.“ Pustili se a Laura jen jednoduše přikývla. Posadila jsem se na postel, Laura na křeslo a Jasper na zem.

„Asi bych měla začít úplně od začátku.“ Přikývla jsem, aniž bych to tušila. „bylo to před osmi lety, co jsem se probudila v tom hrobě.

Rakev byla hezká, pohodlná nepotřebovala jsem vzduch, takže upřímně řečeno bych tam přežila mnohem déle, ale kterému, s prominutím, idiotovi by se chtělo zůstávat v rakvi, že?“ Odmlčela se. „Pohřbili jste mě hodně hluboko, takových pět metrů, trvalo to pěknou chvilku, vyhrabat se na povrch. Když se mi to, ale konečně povedlo, čekalo na mě nepříjemné překvapení. Nad mým hrobem stál on, Darius.“ Chvíli bylo ticho, poté pokračovala: „Chvíli jsme se pouze dívali jeden druhému do očí, poté mi vrazil z jedné i z druhé strany, nebolelo to, začala jsem se smát.

„Čemu se směješ?“ otázal se mě.

„Tobě. Tvojí tuposti. Nebolí mě to, nemáš nade mnou žádnou moc.“ Usmál se, tak hnusný škleb, který považoval za úsměv, se mi vryl navždy do paměti a poté taky to, co následovalo.

„To se pleteš.“ Jen zvednul ruku, jen tento jediný pohyb a já myslela, že umřu, znova, otupil celé mé tělo, nemohla jsme se bránit, bylo to, jako by mi vyrval srdce, když jsem byla naživu. Kdyby bilo a on jej vytáhnul. Tak příšerná bolest to tehdy byla. Musela jsem jít s ním, vzal si mě jako svého vězně.

Tehdy mi řekl: „Když tak neučiníš, navždy tě uvrhnu do bolesti, takové jako před nemalou chvílí.“ Možná říkal pravdu, ale to jsem nikdy nepoznala, vrátili jsme se společně tam, kam jsem již nikdy za žádnou cenu nechtěla, k němu, nám, domů.

Zavřel mě v pokoji, služebná mi nosila krev, ale to bylo vše, až jeden večer za mnou přišel.

„Co jsi udělal s mou dcerou?“ Krutě se usmál.

„Umřela s tebou, jen víš, narodila se mrtvá. Stejně je to nejspíše tím, co jsem ti dával. Chtěl jsem z ní udělat nejmocnější dítě na světě, namísto toho, jsem ji nejspíše otrávil.“ Zahleděla jsem se mu do očí, myslel to smrtelně vážně.

„Parchante. Co by tedy byla, kdybys ji nezabil?“ Podíval se z okna a dlouhou dobu mlčel.

„Byla by polovičním andělem, z jedné třetiny démonem a z druhé třetiny upírem. Byla by nejmocnější bytostí tohoto i jiných světů, jak mi však Edward pověděl, hned když se ke mně dostavil, to dítě umřelo.“ Podíval se na mě.

„Netušil jsem, že bych ho mohl svými experimenty zabít, to jsem nechtěl. Odpusť mi.“ Podívala jsem se na něj. Nelitoval.

„Pusť mě a již mě více nehledej a budu ti moci odpustit.“ Nedíval se na mě, ale kdesi za mě.

„Jak chceš.“ Dlouze jsem se na něj dívala nevěřícným pohledem. „Můžeš jít, jen, možná bys o sobě měla něco vědět.“ Vstala jsem a postavila jsem se mu tváří v tvář.

„Co by to, mělo být?“ Usmál se, vítězoslavně.

„Jsi novým druhem upíra. Stvořil jsem tě k věčnému utrpení, drahoušku. Musíš zabíjet, protože u tebe to platí jinak, než u normálních upírů. Je to krev za krev a duše za duši, i když ty už stejně žádnou nemáš.“ Pozoroval mě, a když jsem nic neříkala, klidně pokračoval. „Slunce tě spálí, měsíc tě oslepí. Voda ti do kůže ryje šrámy, které bolí, a nikdy se jich již nezbavíš.“ Usmál se.

„Měl jsi mě radši nechat zemřít,“ procedila jsem skrz zuby.

„Ano, to jsem mohl, ale to bys nikdy nepocítila, co to je necítit nic, protože s každým dnem, kdy ode mne budeš dále, tvoje pocity budou mizet, až zcela úplně zmizí, a poté se ke mně zase vrátíš a budeš škemrat o jejich navrácení.“ Tvrdě jsem se na něj podívala.

„Nikdy se sem již nevrátím.“ S těmi slovy jsem odešla z toho pokoje a začala jsme se protloukat světem kanalizace. Bylo velmi těžké, se k tobě dostat přes celé státy, ale jak si můžeš povšimnout, zvládla jsem to.“ Usmála se na mě.

„Proč jsi ale chodila za mnou? Jak ti mohu pomoci?“ Zasmála se, avšak ne vtipem, ale hysterií.

„Jsi zázračné dítě, zeptala ses někdy Jaspera, proč na slunci nezáří?“ Zavrtěla jsem hlavou.

„Myslela jsem si, že nikdy nezářil.“ Upřeně mě pozorovala.

„Blbost, kousla jsi ho, pár týdnů po porodu, tím si z něj udělala ze čtvrtiny démona a z druhé čtvrtiny anděla, zbytkem je upír. Je stejný jako ty.“ Byla jsem z toho všeho zmatená a očividně jsem nebyla sama.

„Takže co? Přišlas za mnou, abych tě kousla?“ Nechtělo se mi věřit, že by něco takového kdy dokázala udělat.

„Kdyby to bylo tak snadné, já nechci být polobůh.“ Další informace, kterou už dneska moje hlava nebere.

„Stvořením, jako jsi ty, se kdysi říkalo Polobozi, taková stvoření existovala na počátku časů, ještě když zemi vládli démoni."

„Aha.“ Zamyslela jsem se. „Co tedy po mně chceš?“ Mám dojem, že nyní přijde ta horší část příběhu.

„Potřebuju po tobě, abys zabila svého otce, abys přemohla vše v sobě a zničila ho, jen tak budu moci v klidu odejít.“

„Cože?“ Do našeho rozhovoru se přidal fascinovaný Jasper. „Jak odejít?“

„Nechci a ani nemůžu zůstat, ale abych mohla odejít, musím vědět, že mojí holčičce nic nehrozí. Musím vědět, že hrozba, kterou čítá Dariova moc, je zničená.“ Strnule jsem se na ni dívala, neschopná slova.

„Nemůžeš odejít.“ Jasper se zdál vytočený.

„Jaspere, denně zabiju několik lidí, nemám city, ale myslíš, že když se mi navrátí, dokážu se sebou samou žít? Už nyní mám problém žít se sebou, ale potom to zmizí, vyprchá to ze mě s další krví, kterou si vezmu. Není mi určeno dále žít, chci už konečně odejít, jen potřebuju vědět, že mojí holčičce nic nehrozí.“ Obrátila se ke mně. „Pomůžeš mi?“ Naskytla se mi možnost, říct ne, ale věděla jsem, že bych toho nebyla schopna.

„Pomůžu ti, ale za určitých podmínek.“ Oba dva se na mě dívali. Jasper zoufale, zklamaně a Laura s obavami.

„Co to má být?“ Usmála jsem se.

„Až zabiju Daria. Tak chceš umřít, že?“ Přikývla.

„Necháš mě tedy, abych tě vlastnoručně zabila.“

Prosím o komentáře

Další

Autor: Kimberly (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Týraná 11. kapitola: