Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Týraná 2. kapitola

13.02.2011 (19:45) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5216×

Kdo že vlastně je?

Pohled Alice:

„Edwarde, nechceš nám vysvětlit, proč po ní tak řveš, co ti udělala, a odkud se vůbec znáte?“ zeptala jsem se ho podrážděně.

„Alice, tohle je můj agent, jsem modelka z nejvyšší branže a on se na mě zlobí, protože jsem měla předvádět v Paříži oblečení od Gucciho a poté v Milánu značku Les Best a poté v New Yorku jsem měla točit reklamu pro plavky značky Chanel,“ řekla Laura a mile se na mě usmála.

„Jak to, že nejsi v tom New Yorku?“ zeptal se jí Edward. „To mi musíš, Loreeno, hezky rychle vysvětlit,“ řekl jí výhružně.

„Protože nemůžu na molo v plavkách, můj manžel mě zase… Ty víš.“ Podívala se do země studem, že to všichni slyší.

„Vykašleš se teďka na modeling a bude s tvou kariérou konec, rozumíš? Konec!“ Edward jí vyhrožoval, což se mi vůbec nelíbilo.

„Já bych to stejnak za nějaké čtyři měsíce musela nechat, jsem těhotná.“ Edward zůstal stát jako opařený.

„Tvůj manžel je fakt idiot, co si myslel?“

„To fakt nevím,“ použila sarkastický tón a potom se otočila k nám.

„Chtěla bych se vám omluvit za vzniklé potíže, odjedu hnedka, jak mi vyřídí nový pas, který mi ukradli,“ řekla směrem k nám.

„Ale, Lauro, nemusíš odjíždět, jestli nechceš, mi tě tady rádi necháme. Budeš nový člen naší rodiny, Edward tu skoro není, a tak by to neměl být problém, že?“ řekl Carlisle a střelil pohledem po Edwardovi, který pouze přikývnul.

„Já přijel jen na návštěvu,“ potvrdil Edward a odešel z místnosti. Ohlédla se za ním. Dlouho se dívala na dveře, kterými odešel. Otočila se zpět k nám s uslzenýma očima.

„Nevím, pane Cullene. Uvidíme časem. Omluvte mě, prosím.“ Poté odešla do pokoje.

Pohled Laury:

Hned jak jsem vpadla do svého pokoje, tak jsem zamkla a poté jsem se svalila na postel v slzách a začala jsem brečet. Po několika málo minutách jsem usnula.

…

„Vstávej, ty děvko!“ slyšela jsem, a tak jsem otevřela oči.

„Co po mně chceš?“ zeptala jsem se ho.

„Chci, abys odsud ihned vypadla, rozumíš? Vypadneš a už se nevrátíš!“ rozkázal mi.

„Nejsem tvůj otrok!“ zaječela jsem a tím jsem si vysloužila pořádnou facku.

„Jsi a nezapomínej na to, že nikdy nesmíš odhalovat lokty!“ Potom si mě surově vzal, již poněkolikáté, že už ani nemělo smysl se s ním prát, vždycky si mě stejnak vezme, tak co?

Nebrečela jsem, věděla jsem, že by to všechno ještě více zhoršilo, když skončil, schoulila jsem se do klubíčka.

„Už budu poslušná, uteču odsud, neboj se, všechno bude v pořádku, jen mi prosím už neubližuj!“ Zasténala jsem do tmy a ticha kolem mě, které se tady najednou rozhostilo, a dále už si pamatuji pouze tmu.

…

Probudila jsem se s příšerným pálením v loktech. Sundala jsem si pulover a strčila jsem lokty, prokousnuté upířími zuby pod vodu. Příšerně to pálilo, daň za to, že jsem ho opustila, že jsem utekla. Proč jsem si musela vzít upíra, který dokáže brát lidi do jiné dimenze, ať jsou jakkoli vzdálení? Na tuto otázku jsem si nedokázala odpovědět.

„Ťuk, ťuk,“ ozvalo se za dveřmi a dovnitř nakoukla Alicina hlava.

„Pojď dále," usmála jsem se a úplně jsem zapomněla na to, že nemám svetr.

„Proboha, co to máš?“ zděsila se Alice, když na mých loktech uviděla jizvy od kousnutí upírem.

„Ale nic, když jsem jednou byla v zoo, pokousala mě kočka divoká a to jsou jizvy po tom," vymyslela jsem si narychlo a natáhla jsem si přes hlavu triko s dlouhým rukávem.

„Aha.“ Alice jen divně koukala a potom se na mě usmála.

„Je večeře, prospala jsi celé odpoledne, jsi tedy spáč,“ obdařila mě oslnivým úsměvem, a tak jsem se na ni, také tak nějak, usmála.

„To víš, já jsem spáč od přírody!“ zasmála jsem se a ona spolu se mnou.

„Tak jdeme na tu večeři?“ Přišlo mi, jako by to chtěla mít rychle za sebou.

„Hnedka, jen se převleču!“ Zaletěla jsem do šatny a vzala jsem si černý top a přes něj háčkovaný svetřík v kašmírové barvě. Potom jsem šla zpět, protože triko z polyetylenu mi nedělalo dobře na kůži.

„Jdeme!“ zavelela jsem, ale Alice jen tak stála a koukala na mě.

„Máme podobný vkus,“ zkonstatovala nakonec.

„To víš, jsem rodilá Francouzka a navíc ke všemu bývalá modelka a přítelkyně Les Besta,“ řekla jsem a ona se na mě pouze užasle dívala.

„Máme toho tolik společného!“ zavýskala a šly jsme do jídelny, kde byly na stole talíře se spoustou, spoustou jídla. Švédské stoly.

Usadili mě mezi Jaspera, přítele Alice, a Rosalii, přítelkyni Emmetta.

„Dobrou chuť.“ Oplatili mi stejně. Každý si na talíř něco vzal a já jsem si vzala vinný list, plněný mletým masem.

Edward se ani neuráčil přijít, ale bylo mi to jedno, jestliže je totiž Edward upír, tak tihle ti všichni, musí být také upíří. Nechápu, proč tohle všechno jedí.

„Co kdybychom si po večeři zašli do sauny?“ zeptala se Esme a Emmett ihned přikyvoval, že je pro, stejně jako ostatní, až na Carlislea, který má noční.

„Lauro, ty půjdeš také?“ zeptala se mě Esme.

„Nevím,“ řekla jsem jim po pravdě. „Nevím, jestli tolik odhalené kůže nebude dělat problém ve společnosti tolikati upí-“ zarazila jsem se uprostřed slova, jelikož mi došlo, co jsem právě řekla. Opatrně jsem se na ně podívala. Byli ztuhlí šokem.

„Ja – jak- t-to v- víš?“ vykoktal ze sebe Emm.

„Můj manžel je upír. Je to poznat už podle vašich očí a podle toho jak se na to jídlo tváříte, jak Jasperovi zčernaly oči, když jsem si sedla vedle něj, nebo jak je měla černé Alice, když jsem byla od krve. Nechtěla jsem být tak hnusná, to mi promiňte, ale jsem zvyklá to říkat.“ Pravda osvobozuje.

„Ty jizvy na předloktí nemáš od kočky, že?“ zeptala se mě Alice obezřetně. V ten okamžik jsem zase cítila pouze a jenom tmu a černotu.

…

„Co si myslíš, že děláš, huso houpá?“ rozkřikl se na mě opět v jiné dimenzi.

„Nechci už být tvůj otrok!“ snažila jsem se mu vzdorovat.

…

Pohled Jaspera:

„Ty jizvy na předloktí nemáš od kočky, že?“ zeptala se Alice a vtom se Laura napřímila s očima upřenýma někde do daleka. Nebyla tady, někdo ji odnesl, necítil jsem ji a nemohl jsem nic dělat.

„Nechci už být tvůj otrok!“ Měla zamlžený skelný hlas. Na tváři se jí z ničeho nic objevil otisk něčí ruky, byl červený, muselo to tolik bolet.

„Neubližuj už mi, prosím,“ zasténala a my jsme na ni koukali, jako na něco nového, co nebylo ještě prozkoumáno.

„Dneska už jsi mi ublížil dost, už jsi mě měl, neber si mě, prosím tě, znovu!“ říkala to s takovou úzkostí v hlase, chtěl jsem jí pomoci tak moc, ale nemohl jsem. Cítil jsem se bezmocně, jsem zvyklý, že můžu emoce zvládat, vždy mi to lezlo na nervy, ale nyní, když jsem nemohl, tak jsem chtěl pomoci.

Z nenadání zavřela oči, potom je znovu otevřela, ale v přítomnosti, už nebyly tak vzdálené a už jsem ji také cítil. Byla z toho rozrušená a moc ji bolely lokty.

Opatrně jsem vzal jednu z jejích rukou do své a odkryl jsem předloktí, plné jizev od kousnutí upírem. Přejel jsem po jedné z jizev, přičemž sebou škubla.

„Kdo je tvůj manžel?“ zeptal jsem se jí. Měl jsem sto chutí ho jít zabít. Nevím proč, ale tahle holka mi přirostla k srdci jako ostatní členové mé rodiny.

„To je jedno,“ řekla po chvíli a vytrhla svou ruku z té mé. „Umí si člověka, kterého dobře zná, vytáhnout do jiné dimenze, kde se člověk nemůže ničemu bránit,“ řekla posmutněle, potom vstala a šla pryč. My tam seděli jako opaření a dívali jsme se jeden druhému do očí.

Nemluvili jsme, ani jsme nemuseli, nemuseli jsme ani umět číst myšlenky, abychom věděli, co si o tom ten druhý myslí.

Doufám, že se Vám kapitola líbila.

Prosím o komentáře.

Další

Autor: Kimberly (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Týraná 2. kapitola: