Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Týraná 4. kapitola

21.02.2011 (14:30) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 4396×

Když selže i poslední naděje...

Pohled Alice:

„No tak, Lauro, tím, že nebudeš jíst, pít a komunikovat s námi, tím nic nevyřešíš!“ křičela jsem na ni přes dveře jejího pokoje. Pro jistotu jsme z její blízkosti odstranili všechno ostré nebo životu nebezpečné. Přestala s námi komunikovat, přestala jíst a pít.

„Takhle to nikam nepovede! Lauro! Vždyť to dítě zabiješ!“ zařvala jsem na ni znova, ale nic. Už jsem to nemohla vydržet, celý týden od té minulé „nehody“ se k nám chová, jako by nás nenáviděla. A proč? Protože jsme jí nevyplnili její přání, nenechali jsme ji zemřít, a ani jsme ji nepřeměnili.

„Lauro, tohle nám nedělej!“ řekla jsem naposledy, potom jsem otevřela dveře a vešla jsem dovnitř. Pokoj byl takový jako každý den. Vydýchaný vzduch, šero, zatažené závěsy.

Na posteli ležela živá mrtvola, která den ode dne byla bledší a bledší. Ze dne na den mizela před očima a už z ní nebyla hezká holka, která byla kdysi dávno top modelkou Francie, byla z ní jen kost a kůže.

Otevřela jsem okno a roztáhla jsem závěsy. Pokoj osvítil jemný sluneční svit, tady ve Forks velmi neobvyklý. Posadila jsem se na kraj její postele.

„Musíš něco jíst. Podívej se na sebe, jak to vypadáš. Nemůžeš už ani vstát z postele! Poslouchej mě dobře, Lauro. Nejsme tví nepřátelé, máme tě rádi a bereme tě jako člena naší rodiny, jen nechápeme, proč chceš být přeměněna. Víš, že bys tím zabila to malé, že?“ zeptala jsem se jí, poté jsem velmi opatrně odhrnula peřinu a podívala jsem se na její bříško.

Před týdnem tam ještě ani nebylo a dnes vypadala, jako by byla v osmém měsíci.

„Carlisle!“ zařvala jsem přes celý barák a všichni se sem seběhli, jakmile to spatřili, zůstali stát jako přimrazení.

„Jak je to možné? Jak to, že jí bříško povyrostlo za týden, jako za šest měsíců?“ zeptala jsem se Carlislea.

„Netuším, přinesu ultrazvuk,“ řekl a na chvíli zmizel. Když se vrátil i s tím složitým přístrojem, tak vyhrnul Lauře její triko, aby mohl ultrazvuk provést.

Všechny nás to vyděsilo. Na břiše měla veliké modřiny. Byly celé fialové, až dokrvava. Nicméně jsme to museli přejít, ať už nás to šokovalo sebevíc, museli jsme se dostat k jádru věci - k ultrazvuku. Carlisle zapojil přístroj a přiložil ho Lauře na břicho. Neodporovala, neměla sílu. Další překvápko bylo, že na přístroji nebylo nic vidět, dokonce ani děloha, či cokoli jiného, vypadalo to, jako by měla pod kůží vrstvu z materiálu, kterým neprostoupí ultrazvukové záření.

„Je to dítě upíra, je velmi silné, co jste si mysleli?“ ozvala se poprvé za celý týden Laura. Měla ochraptělý hlas. Nemohla skoro ani mluvit. Podle mě nemohla ani chodit, či vůbec cokoli dělat.

„To máš pravdu, ale musíš teď hned jíst, jinak tě to zabije,“ zkusila jsem suše namítnout, věděla jsem však, že má pro mě nachystanou úsečnou odpověď.

„To přesně chci,“ odsekla mi a dále nevypadala na to, že by s námi chtěla nějak konverzovat.

Carlisle zavedl Lauře do těla nitrožilní výživu. Jehla pod její kůži vklouzla tak snadno, jakoby píchal do balonku z plyše. Výživa, obsažená v kapačce však nijak moc nepomohla, jelikož jakmile Carlisle připojil hadičku, Laura vyjekla bolestí, to malé škvrně jí zlomilo žebro! Chudák holka! Rychle jsme hadičky vypojili a dumali nad tím, co toho malého, či tu malou, tak vyděsilo.

Všichni jsme šli do obýváku a Carlisle nám s velkou obtíží ve hlase oznámil hroznou realitu.

„Jestli nenajdeme něco, čím Lauru nakrmit, zemře.“ Všichni šokovaně hleděli. Sice jsme to předpokládali, tedy alespoň já, ale netušila jsem, jaké to je slyšet to nahlas, když to vysloví někdo jiný. Najednou mé tělo ochromila zničující bolest, která se přeměnila v křeč. Dostala jsem vidění.

„Rodím! Carlisle! Rodím!“ Brečela jsem, tolik to bolelo, přežila jsem propíchnutou plíci, zlomené obratle a nepřežiju porod? Začala jsem panikařit. Nikdo tady nebyl. Byla jsem sama, ve tmě, ve velké tmě. Najednou jsem ho spatřila. Neviděla jsem jeho tvář, jen jeho postavu a bronzové vlasy.

„Lauro, Lauro.“ Usmál se na mě.

„Prosím, ať už to nebolí,“ zaškemrala jsem.

„Máš smůlu, dívenko, to máš za to, že jsi utekla, mohlas mít vše a ty jsi takhle nevděčná!“ Vrazil mi facku a šlápnul mi na ruku, v té křuplo a já zařvala bolestí.

„Proč mě za to tolik trestáš? Nemiluješ mě!“ Byla jsem zoufalá, snažila jsem se přijít na cokoli, co by mi v tuto chvíli mohlo zachránit život, bohužel nejspíše neúspěšně.

„Ale já tě miluju! Zbožňuju tě! Jsi můj majetek, neměla jsi utíkat! K tomu tě přeci mí rodiče nevychovali!“ Jeho hlas mi byl příšerně povědomý, ale nemohla jsme si vybavit jeho jméno, a neviděla jsem ani jeho tvář. Vypadal, jako by ji schválně neměl, jako by věděl, že pozoruji, sice Lauřinýma očima, ale jako by věděl, že jsem tam také. Najednou se na mě zadíval. Nedíval se však na Lauru, doopravdy jsem cítila, jako by se díval přímo na mě, jako by mi hleděl do očí.

Tuhá šokem jsem zamrkala. Poté jsem nechala víčka opět klesnout a pár vteřin jen jsem bezmyšlenkovitě bloumala v tom vidění a snažila se ho co nejpřesněji vybavit. Nakonec jsem to vzdala a otevřela jsem oči.

Naskytl se mi pohled vskutku komický. Emmett klečel a vypadal, jako by se modlil. Rosalie si, tuším, nevědomky rvala vlasy. Jasper se mi pokoušel dát umělé dýchání a ostatní vypadali jako po infarktu. Jen Edward pozorující tuto scénu ze schodů se samolibě usmíval.

„Čemu se směješ?“ Nepřišlo mi to moc vtipné, jelikož nám nahoře umírala dívka a tady dole zavládlo davové upíří šílenství. Uchechtl se.

„Nazvalas to krásně, Alice. Davové upíří šílenství. Vždy jsem si to představoval, ale v mých představách byly upírky jen ve spodním prádle a válely se po sobě, což bylo celkem sexy, tohle je spíše jako pohled na davové šílenství upírů v psychiatrické léčebně. Emm momentálně prosí ježíška na křížku.“ Tomu se nedalo nesmát.

Atmosféru však zalil nový druh pocitů. Jasper se konečně začal ovládat, a tak nás všechny uklidnil.

„Co se stalo?“ promluvil směrem ke mně.

„Měla jsem vidění, ale bylo jiné než kdy předtím, nebyla jsem jen pozorovatel, byla jsem přímo ona. Tedy v její hlavě, cítila jsem její myšlenky. Byla jsem tam...“ odmlčela jsem se. „V té jeho dimenzi, je to jako… Jako by ti vysával vše, co máš vevnitř, jako bys cítil, že umíráš, ale ne fyzicky, ale tak nějak divně, zkrátka uvnitř.“ Zavřela jsem oči, znova jsem se nechala pohltit vzpomínkou.

„To je tím, že její manžel je poutník.“ Všichni jsme se otočili k Edwardovi. Chtěla jsem namítnout, co to plácá, ale jediným gestem ruky mě zastavil. „Cestuje dimenzemi, je to démon celého podsvětí a dimenze, kterou sis prošla, byl osmý kruh pekla, Alice.

On dokáže vysávat duše, to stále dokazuje, že nějaké máme, mimochodem. On, jak bych Vám to jen vysvětlil, no.

Je to jako vymačkat citron, je z něj kyselá šťáva do černého čaje, ale kůra zůstane jako nová, časem uschne, ale je použitelná třeba do buchty, když se nastrouhá.

Tohle on dělá s lidmi. Bere jim duše, až v nich žádná nezbude, potom je nechá žít, ale postupem času se ztratí, ve všem, v celém světě, a budou volat brány podsvětí, stanou se z nich démoni.“ Nechápala jsem, kde se to dozvěděl. „Četl jsem Bibli, Alice.“ Jako by tomu bylo někdy jinak, nad mou poznámkou, v mé hlavě, se jen ušklíbnul. „Dej jí krev,“ řekl nakonec.

„Cože?“ zeptala jsem se šokovaně. Napadly mě všemožné věci, ale dát jí krev, ne.

„Dej jí krev, Carlisle,“ řekla znovu Edward s důrazem na každé slovo. Potom zhluboka a velmi dramaticky vydechl, zas se nadechl a nasadil důležitý výraz obličeje. „Její manžel má už několik dětí, všechny jsou poloupíři. Když jejich matky byly gravidní, dávál jim Darius krev. Matky porod nepřežily, ani jedna. Kdybys ji, Carlisle, ne kdyby, musíš ji během porodu kousnout, aby se začala měnit a aby neumřela,“ řekl s jistotou v hlase.

„Jak si myslíš, že to dítě půjde ven?“ zeptal se ho Carlisle.

„Prokousá se z ní, ale ty musíš udělat císařský řez, abys ji mohl přeměnit.“ Byl si těmi slovy tak jistý, že jsme jim začali věřit všichni. Jen mi stále něco vrtalo hlavou. Očividně to tušil.

„Ano, Alice? Zeptej se!“ Jako by si jej nemohl přečíst.

„Víme, že jsi četl Bibli a odtamtud víš, co je ten Darius zač, ale proč se s ním kamarádíš, když je taková svině?“ Nad mým výrazem všichni jen zamrkali, ale přešli to a zapíchli pohled do Edwarda. Věděli, že mám pravdu a taky věděli, co je Edward za grázla, poslední dobou.

„Nevěděl.“ Nechtělo se mi tomu věřit, ale nezdálo se, že lhal. „Poznal jsem jej jen z tvého vidění. Darius, vysoký, temně oděný, blond vlasy. Je to její manžel, ale že je to taková zrůda, jsem se dozvěděl až dnes.“ Neměla jsem čas to nějak řešit, i když mi tam něco nesedělo, znovu mě pohltilo vidění, tentokrát jsem byla jen a jen pozorovatel, díky, Bohu!

Laura s někým, koho nepoznávám, běží po louce a drží se s ním za ruce. On nese na zádech malou holčičku, strašně krásnou holčičku. Měla blond vlásky a lapisově nazelenalé oči. Byla to poloupírka, byla krásná.

Zastavili se na mýtině, kde jsme stáli my a usmívali se na ně. Vtom se vše změnilo. Modrá obloha potemněla a my se na místo na louce ocitli na holé strmé skále. Květy jako by uvadly pod tíhou těch šedých mraků a slunce jako by zmizelo za šedí všeho okolo.

„Lauro, dej mi Soledad!“ zahřměl muž, který se objevil naproti nám, nebylo mu možno vidět do tváře, ale jeho hlas mi byl až moc povědomý.

„Ne, Dariusi, Soledad nikdy nedostaneš!“ řekla Laura odhodlaně.

Vidění skončilo. Nevěděla jsem, co si o tom myslet, na jednu stranu vypadala šťastně, na druhou zase smutně. Otevřela jsem oči, které jsem doposud držela pevně zavřené a upřela jsem na Edwarda svůj pronikavý pohled.

„Lásko, co se zase děje?“ zeptal se mě Jasper. Stočila jsem k němu svůj pohled a pohladila jsem ho po jeho krásné tváři, kterou zdobilo několik desítek jizev.

„Bude to fungovat, ale on ji nikdy nenechá na pokoji,“ řekla jsem jim se smutným úsměvem. „Není však možné ji nechat umřít. Můžeme jí poté pomoci, můžeme ji dostat z jeho dosahu. Věřím, že se nám to podaří.“ Nejspíše mému optimismu věřili více než já sama. Dokonce i Edward se zdál celkem spokojený, usmíval se, jako by právě prožíval jakési zadostiučinění, o kterém se zapomněl zmínit.

„Musíme to risknout, Alice má pravdu, musíme udělat, co je nyní v naší moci nebo umře.“ Edward zněl hodně odhodlaně, ale stále, jako by se za tím něco skrývalo. Carlisle jen přikývnul a zašel do boxu v garáži pro krevní konzervu.

Tak milánci. Zajdali je asi opravdu jedinou osobou, které záleží na tom, zdali si tuto povídku přečte, když ji brání...

Nicméně, pro příště se tak rychle nerozhodnu přidat Vám sem další kapitolu, protože vím, že jde, abych u kapitoly nalezla třicet i čtyřicet komentářů.

Takže si to ujasníme... Nejsem vyděrač, fakt ne, ale tohle mě štve.

Bude-li zde MINIMÁLNĚ 25 komentářů, budiž, přidám další kapitolu...

Další

Autor: Kimberly (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Týraná 4. kapitola: