Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Týraná 5. kapitola

24.02.2011 (18:00) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 3704×

Slib mi, že se o ni postaráš...

Pohled Alice:

Krev, kterou Carlisle umístil místo výživy na kapačku, začala fungovat. Laura začínala nabírat síly. Nic moc, až na barvu její pleti, se však nezlepšilo. Stále vypadala příšerně. Byla vyhublá, skoro jakoby neměla žádné maso, žádný tuk, jen kosti a na nich kůži. Další, poměrně dobrá zpráva, v kterou jsme všichni doufali, byla, že dítě se uklidnilo. Nekopalo. Nehýbalo se v ní. Myslím, že to bylo poprvé, co se mohla za posledních pár dní normálně prospat. Pokud tedy spala.

Celou noc jsem proseděla u její postele a sledovala jsem, jak spí. Vypadala tak poklidně. Celá tahle situace byla nějak moc poklidná, neusmívala se, nevrtěla se. Jen ležela. Oddechovala. Pravidelný srdeční rytmus, který vládnul jejímu tělu, prozrazoval, že vše je v naprostém pořádku.

Jediným problémem, ani ne tak viditelným, jako spíše slyšitelným upíříma ušima, byl tep dítěte. Tedy, kdyby to dítě nějaký tep mělo. Podle Edwarda všechny ty děti, o kterých mluvil, byly z větší části lidmi, než-li upíři, ne naopak. Tady to tak bohužel vypadalo. Žádný tep, znamená žádný člověk. Jen upír. Nezamlouvalo se mi to. Nelíbilo se mi to, a přitom jsme nevěděla proč.

Najednou mi v mysli vyvstanulo cosi jiného, totálně nesouvisejícího s tímto okamžikem. To, co řekl Edward, už vím, co mi tam nesedělo. Darius měl mít podle něj blond vlasy, ve skutečnosti vidění prozrazovalo, že Darius má vlasy bronzové barvy. Urychleně jsem tyto myšlenky zahnala do koutku mé mysli.  Kdyby se Edward dovtípil, že něco tuším, a to ani nevím, co bych měla tušit, bylo by zle.

Pohled Laury:

Ráno jsem se probudila v poměrně dobré náladě, u mě tak nezvyklé, až mě samotnou překvapilo, že se mi chtělo začít zpívat. Zase jsem dostala chuť hezky vypadat. Mít hezké oblečení. Zamilovat se a vše to poznat nanovo. Vtom do pokoje nakráčel usměvavý Jasper.

„Dobré ráno, Lauro. Dnes záříš jako sluníčko.“ Usmál se a pomaličku vzal mou ruku do té své. Mám dojem, že mi měřil tep.

„Taky se tak dneska cítím, dokonce se mi chce i zpívat!“ Byl zaskočen, jen malou chviličku, však, nakonec se na mě usmál, hřejivým úsměvem. Jeho přítomnost mě uklidňovala. Pustil mou ruku a něco zapsal, jakoby do zdravotní karty. Chvíli jsem to pozorovala, neměla jsem zrovna dvakrát chuť se na něco vyptávat, ale znáte to - zvědavost vždy zvítězí.

„Cítím se jako pacient, čím to?“ Potutelně se usmál a podíval se na mě se svým kouzelným úsměvem, který se mi líbil.

Pohled Jaspera:

„Jsi tady hýčkána jako naše pacientka. Musíme si tě hlídat, když nám rosteš s každým dnem do krásy.“ Usmála se na mě ještě více a já v tu chvíli zapomněl na vše, co mě poslední dobou trápilo. Její úsměv stál za všechno to trápení.

„Co ty? Jak snášíš krev?“ Touto otázkou mě docela zaskočila, ale ona na to musí být zvyklá, když jí nevadí se na to ptát.

„Pravdu?“ Usmála se.

„Samozřejmě. Kdybych chtěla lež nebo nějakou ubohou odpověď, zeptala bych se, jaké je venku počasí.“ Jejímu sarkasmu se nešlo neusmát. Zadívala se z okna.

„Tvoje krev mi problémy nedělá, nějak jsem se s tím naučil žít.“ Usmála se, mimoděk, ale stále se dívala z okna.

„Kdy myslíš, že to přijde?“ Zamýšlel jsem, co tím myslí, když jsem neodpovídal, ukázala na své bříško.

„Nevím, Lauro, možná za týden, možná za dva.“ Usmála se.

„Pusť mi, prosím tě, hudbu.“ Zastavil jsem se před věží a zadíval jsem se na výběr alb. Rihanna. Beyonce. Shakira. Miley Cyrus. Britney Spears.

„Copak chceš pustit?“ Chvíli nic neříkala.

„Rihannu. Desku, která se jmenuje Loud.“ Udělal jsem, jak pravila. Z věže se začaly řinout sladké tóny klavíru, po chvíli zpěv.

Začala si prozpěvovat melodii. Sledoval jsem ji. Najednou si přestala pobrukovat a vypadala, že by chtěla něco říct.

„Jaspere.“ Dále nic neříkala, její výraz se změnil. Jakoby jí ztuhly svaly v obličeji. Vypadala paralyzovaná, vtom jí z pusy začala téct krev.  Začala se jí dusit.

„Carlisle!“ Volal jsem, myslím však, že marně. Všichni se vydali na lov. Zůstal jsem tu jen já a, nemohu tomu uvěřit, Edward.

„Edwarde!“ Prchal z ní život.

Je to tady, právě nyní mi to přišlo na mysl. Teď to přijde, teď je přesně ta chvíle. Do pokoje vešel znuděný Edward a malou chvíli zamyšleně pozoroval Lauru.

„Rodí.“ Bez dalších slov se obrátil k odchodu a nechal mě stát samotného v pokoji s rodící ženou. Nikdy jsem nebyl u žádného porodu, krom jednoho případu – můj vlastní porod jsem jaksi nezmeškal. Navíc, tohle nebylo normální těhotenství, věděl jsem, co dělat, ale panikařil jsem. Edward se na mě vykašlal a já se díval na Lauru, topící se ve své vlastní krvi.

Pohled Daria:

„Dost, že voláš. Co se děje?“ Z druhého konce telefonu se ozval křik.

„Rodí. Máme ji přeměnit?“ Popřemýšlel jsem, nepotřebuji, aby se proměnila, byla by potom moc odolná, vůči mému nátlaku.

„Ne, ale nesmí umřít. Jestli mi ji zabiješ, je po tobě, Edwarde.“ Slyšel jsem uchechtnutí.

„Samozřejmě, Dárie.“ Poté telefon ohluchnul.

Pohled Jaspera:

Nerozmýšlel jsem se dvakrát. Věděl jsem, kde co je a věděl jsem plus mínus co udělat. Carlisle to se mnou často rozebíral, vlastně nás všechny na tuto situaci připravil, proč jsem si tedy připadal tak zaskočený?

Vzal jsem si s sebou do pokoje vše, co bylo nachystáno na tuto chvíli, tedy samozřejmě nikdo nemohl tušit, že to přijde právě teď, ale stalo se.

Netušil jsem, zda to zvládnu, netušil jsem, co přesně udělat, jen jsem doufal, že se mi to vše povede. Laura sebou cukala a házela z jedné strany na druhou. Nemohl jsem ji uklidnit.

„Jaspere!“ Šeptala tak srdceryvně. Všeho jsem nechal a naklonil jsem se k ní blíže.

„Jsem tady, pomůžu ti.“ Usmála se. Cítil jsem všechnu její bolest, ona se však usmívala.

„Ne, já umřu, Jaspere, vím to. Dnes je ten den, kdy jsem měla umřít, měla jsem to tam napsané určitě již dlouho. Jen mi slib, že se postaráš o malé dítě, které nosím.“ Její řeč mě zaskočila.

„Dnes neumřeš, nedovolím to.“ Usmála se, ještě více se usmála. Měla zavřené oči.

„Jaspere, osud se nemýlí. Slib mi to.“ Co více jsem měl udělat?

„Slibuji.“ Usmála se, znova, nic více však už neřekla. Vrátil jsem se k porodu. Pomalu a velmi pečlivě jsem jí rozřízl břicho, podélně. Když jsem došel k děloze, vytáhl jsem z ní nádherné dítko, bylo tak malé a přitom tak krásné, jako malé upíře. Rozevřelo očka a já v nich spatřil duši. V těch malinkých krví slepených zelených očích jsem spatřil duši člověka.  Odložil jsem dítko urychleně na stolek s peřinkami, nachystaný pro něj, a věnoval jsem se Lauře. Vzal jsem si do ruky stříkačku s jedem, když však mi zmizela z ruky.

„Chceš ji snad zabít?“ Edward se potutelně usmál.

„Ne, to ty.“ Vytáhl z kapsy lahvičku, která měla v sobě zelený obsah, když ji otevřel, voněla zde všude máta a ještě něco. Vzal jehlu a stříkl jí do každé paže dvě dávky toho zeleného hnusu. Poté sáhl do druhé kapsy a vytáhl podobnou lahvičku, až na to, že tahle měla žlutý obsah, tu jí nakapal do krku.

„Co to je?“ Odpovědi jsem se nedočkal, opět. „Edwarde!“ Otočil se a podíval se na mě.

„To jsou bylinky, které ji uzdraví.“ Díval se na ni, jenomže se nic nedělo. Laura se prohnula v zádech jako šíp. Vydala sten a poté utichla. Její srdce se zastavilo, nebilo. V místnosti zavládlo ticho.

„Cos to proved?“ Edward se usmál.

„Brzy se její srdce opět probudí k životu. Uvidíš, teď se postarej o to.“ Střelil pohledem k malému dítěti, které leželo, stále zakrvácené, v peřinkách na stole.

Vzal jsem ji do náručí a umyl jsem ji ve vodičce, kterou jsem připravil. Poté jsem ji oblékl do růžových dupaček s potiskem leoparda, které Alice před nějakým časem koupila. Byla hodná, neplakala, jen žvatlala a zívala. Dal jsem ji do postýlky v Lauřině pokoji a pustil jsem jí pohádky, aby usnula. Stačilo deset minut a už byla v limbu. Vypadala jako andílek, byla krásná, že by se do ní každý zamiloval. Škoda jen, že se nikdy nebude moct podívat do očí své maminky, která je mrtvá.