Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Týraná 7. kapitola

08.03.2011 (14:45) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5321×

Nový domov, nové jméno, nová rodina - vzpomínky však nezmizí

Californie - Los Angels, o patnáct let později

Pohled Jaspera:

„Artemis, mohla bys prosím tě pohnout svým krásným zadkem a odnést si ty kufry z auta?" Zprvu se usmála, nad přirovnáním jejího zadku, potom se ušklíbla. Kufry se objevily v hale našeho nového domu.

„Spokojený, tati?" usmívala se od ucha k uchu z posledního schodu, na kterém seděla.

„Pověz mi, Artemis, kde jsem v tvé výchově udělal chybu? Jak to, že se z tebe stala takováhle rozmazlená a drzá holka?" Usmála se a zapřemýšlela.

„Nikde, tati. Vychovals mě perfektně, byl jsi mi mámou i tátou zároveň, ale zkrátka jsem po svý mámě, drzá a s francouzským šarmem, tvrdohlavostí a pýchou." Vstala a přišla ke mně. „Mám tě ráda." Objala mě a já se musel jen usmát, měla pravdu.

Celých patnáct let jsem Artemis vychovával, zprvu s rodinou, ale mimino je nudilo, školačka se jim nezamlouvala a puberťačka, o tom se vůbec nikdo nechtěl bavit, nakonec jsem s ní zůstal jenom já. Všichni v ní totiž viděli jeho - Daria.

Byla Lauře strašně podobná, ale někdy se jí nepodobala vůbec. Blond vlasy, zelené oči, postava modelky - kterou mimochodem již dva roky je. Taky je velmi mocná. Vůbec nejmocnější poloupírče na světě. Dokáže poručit větru, vodě, ohni, zemi, dokáže se přemisťovat a má jednu velmi zvláštní schopnost, dokáže přečíst duši člověka, vidět její budoucnost, ale i minulost a všechny životy, které kdy zažila.

Chudák Laura, nikdy se s ní nesetkala. Umřela, když bylo Artemis sedm let. Celých sedm let byla v těžkém komatu. Postupně jí začaly odcházet orgány, první vysadily ledviny, poté játra, nakonec levá plíce. Umřela na krvácení do mozku.

Její osud byl tragický, ale já se musel postarat o slib, který jsem jí dal. Postarat se o Artemis.

„Taky tě mám rád, Artemis, a ty to moc dobře víš." Usmála se na mě a schoulila se mi v náručí, jako to dělala, když byla malá.

„Vím, tati, vím." Moc dobře věděla, co jsem si kvůli ní zažil. Nikdy jsem jí nic z toho nedával za vinu a ani nebyl důvod, protože ona za to přeci nemohla, byla jen dítě, stále je jen dítětem.

Když Laura v jejích sedmi umřela, rodina s Artemis nechtěla mít nic společného. Byla lump, od mala. Dělala různé naschvály a fórky, ale nevěděl jsem, že ji rodina nemá ráda, skrývala to přede mnou, před empatikem. Nakonec mi to všechno vmetli do obličeje. Dokonce i Alice, ta to všechno začala, když mi dala rozvodové papíry, po tolikati letech se se mnou rozvedla.

„Jaspere, prosím tě, podepiš to a nedělej z toho žádnou vědu." Snažila se tvářit neutrálně, ale přece, když na ní vidím, že kvůli tomu trpí, tak to před empatikem neschová.

„Proč, Alice? Proč teď? Vždy jsi chtěla mít dítě a teď jej mít můžeš, proč zahazovat šanci na štěstí? Proč nebýt šťastná?" Ztrápeně se usmála.

„To je právě to, ona není dítě, ona je ďábel!" Zamračil jsem se.

„To je nesmysl, vidíš v ní jen Daria, ale ona taková není, je dobře vychovaná, já ji vychoval!" Byla z toho unavená.

„Co mám udělat, abys mi to podepsal?" řekla nakonec.

„Řekni mi, že už mě nemiluješ. Dívej se mi do očí a řekni mi to, chci vědět, že mi nelžeš a víš, že to poznám. Řekni mi tohle a já odejdu." Netvářila se, že by ji toto překvapilo. Stoupla si přede mne a podívala se mi zpříma do očí.

„Nemiluji tě, Jaspere Hale." Byla to pravda, její city byly pryč, celá naše láska byla pryč, zůstala jen bolest, bez dalších okolků jsem papíry podepsal.

Odstěhovali jsme se tedy do Anglie a nyní sem, do Los Angeles, na pobřeží Californie. Tady se z Artemis stane opravdová modelka a začne tady chodit na soukromou střední školu.

Mám ji moc rád a udělal bych pro ni cokoli, i kdyby to stálo celý můj život, chci, aby měla mnohem lepší život, než měla její matka. Nebo třeba já.

Pustila mě a vyšla před dům.

„Tati, přijeli stěhováci," zavolala na mě z venku, a tak jsem za ní vyšel ven. Právě se bavila s jedním klukem, asi v jejím věku.

„Pane Sulis?" usmál jsem se na něj.

„Samozřejmě, mladíku." Artemis protočila panenky. „Kde to mám podepsat?" Mladík ukázal na dvě kolonky, když jsem mu to podepsal a předal hotovost, odešel stěhovat věci z auta do domu.

„Zkoordinuju je, tati, a potom se o vše postarám." Jen jsem spěšně přikývnul a odešel jsem k autu, abych mohl odjet a zapsat Artemis do školy.

Bydleli jsme hned u pláže na předměstí Cannes. Mám štěstí, že můžu normálně chodit na slunce a netřpytím se na něm, jak je toto možné? Když byla Artemis malá, kousla mě. Bylo to pro mě jako chřipka, bylo mi špatně asi tři dny, její jed na mě působil zvláštním způsobem. Když se mi ulevilo a začalo mi být lépe, zjistil jsem, že se na slunci netřpytím.

Koupil jsem si Lamborghini Reveton a pro Artemis jsem pořídil Citroen C-Métisse. Jen doufám, že se jí bude líbit, ještě ho neviděla. Vjel jsem na parkoviště školy a jako Jasper Sulis, bratr Artemis, jsem nás oba dva šel zapsat do této střední školy. Bylo pozdní odpoledne a nikdo tady skoro nebyl, takže se po mně moc lidí neotáčelo.

Pohled Artemis

Táta se snažil, abychom se nemuseli tolik stěhovat, ale věděla jsem, co vše musel kvůli mně prožít. Opustila ho rodina a on se mnou zůstal. Má mě rád a já mám ráda jeho, jako mého otce. On jediný se na mě nevykašlal, za což jsem mu velmi vděčná.

Když stěhováci odjeli, nastal čas zařídit náš nový dům. Začala jsem - jak jinak, než svým pokojem. K němu jsem měla tři přilehlé pokoje. Dvě šatny (1., 2.) a jednu koupelnu. Poté jsem se vrhla na pokoj od táty, jeho koupelnu a šatnu. No dále jsem se vrhla na kuchyň a jídelnu. Nakonec jsem si nechala obývák, halu a úplně nakonec zahradu.

Doufám, že bude táta spokojený. Snažila jsem se, aby vše vypadalo nejlépe, tohle mi vždy šlo, vytvářet různé kreace a podobně. Malovat a vytvářet, jsem taková, podle táty, po matce.

Pohled Jaspera

Jakmile jsem ve škole zařídil vše potřebné, vyrazil jsem na letiště, kam jsem si nechal poslat auto pro Artemis. Když jsem tam dorazil, musel jsem jí zavolat.

„Rezidence Sulisových, po pípnutí zanechte prosím vzkaz." Tak Artemis už stihla i toto, šikovná holčička.

„Artemis, tady Jasper. Jak budeš moct, dostav se, prosím tě, na letiště, bylo by to nejlepší ihned, jelikož mám pro tebe dárek. Zatím." Položil jsem telefon a sedl jsem si zpět do auta. Nečekal jsem na ni dlouho, jelikož Artemis se zjevila na zadním sedadle vozu za necelou minutu.

„Tati?" Usmál jsem se.

„Najdi si ho." Vylezla z auta, spěšně jsem ji následoval, a procházela se parkovištěm. Zastavila se přesně před ním, netušil jsem, jak ho mohla poznat. Když už jsem jí to chtěl říct, otočila se a šla dál.

„Proč ne?"

Otočila se na mě. „Co ne?" Usmál jsem se a pokývnul jsem hlavou směrem k autu.

„Muselo být drahý," odmlčela se a vytřeštila oči. „Tys mi koupil tohle auto?" Přikývnul jsem a hodil jsem jí klíčky. Nevěřícně na mě zírala.

„Tak co? Nevyzkoušíš si, jak jezdí?" Chvíli tam ještě stála a nakonec tedy - celkem zaraženě - přistoupila k autu. Jakmile zjistila, že se dveře otevírají nahoru, ne do strany, byla nadšením bez sebe. Už ji nic nezajímalo, ani já a ani papíry. Vyrazila rychlostí blesku a myslím, že jela na dálnici, aby se mohla vyřádit, do večera času dost.

Nastoupil jsem do auta a vyrazil směrem rezidence Sulisových.

Slibuji a přísahám Vám, jakože přezdívku Kimberly mám, že s Laurou se ještě setkáme! Tak netruchlete nad její smrtí!

Pokud se tomu tak však dá říkat...

No a co bych chtěla? Vy víte a doufám, že mi vyhovíte, jinak já nevyhovím Vám!

Zdá se to lehké...

25 komentářů -> další kapitola

Zcela pochopitelné, že?

♥ Kim ♥

Další

Autor: Kimberly (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Týraná 7. kapitola: