Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Údery srdce - život zabijáka - část 3.

25.04.2010 (08:15) • Martisek • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1720×

Údery srdce - život zabijáka
3. část

Seděla bych tu věčnost, kdyby mě po tváři nepohladila kapka vody. Pár vteřin na to jedna následovala druhou a začalo hustě pršet. Na mé tváři se roztáhl úsměv a svoji tvář jsem nastavila dešti ještě víc. Atmosféra jako z pohádky, jen kdyby ji ten upír zase nepřekazil.

„Měli bychom se vrátit, než se o nás začnou bát,“ prolomil ticho Edward a já otevřela oči. Stál pár metrů ode mě a ostražitě sledoval okolí. Co mu zase přelítlo přes nos? Aniž bych stihla jakkoli zareagovat, chytil mě za paži a vytáhl na nohy. Nechtělo se mi odtud, ale jemu to zřejmě bylo jedno. Jasper mu pomohl a teď mě každý drželi za jednu paži. Proč?

Alice se rozběhla lesem a my ji hned následovali. Cesta zpátky mi přišla mnohem kratší, možná to bylo tím, že jsem věděla, kam vede.

Alice rozrazila dveře do domu a hned se zastavila. Zmateně jsem se podívala po Edwardovi a Jasperovi, ale jejich obličeje nic neukazovaly. Dokonalé kamenné masky museli najít někde na cestě. Jinak si to totiž nedovedu vysvětlit. Podívala jsem se zpátky na Alici, a jelikož jsem byla o trochu vyšší než ona, viděla jsem cizí osobu, jak se rozvaluje na našem gauči. Tedy na Cullenovic gauči.

Kdo to sakra je? křičely na mě moje myšlenky. Nikdo mi na ně ale neodpověděl. Edward stále zíral na osobu před námi, když si ale všiml Esme, která seděla vedle něj a něco mu s úsměvem vyprávěla, uvolnil se a udělal krok k nim. Pořád mě držel za paži, stejně jako Jasper a tak jsme se přesunuli ve stylu vláčku.

O vteřinu později se probrala z šoku i Alice a přistoupila k návštěvě blíž. Přátelsky se na něj usmála a podala mu ruku, stejně jako Jasper, který mě konečně pustil. Až na mě a Edwarda vypadali najednou všichni v pohodě.

„Edwarde, příteli, je to už tak dlouho,“ promluvil ten nový a přistoupil k nám. Edward zasyčel a schoval mě za svoje záda. Proč mě tak chrání?

„Marku,“ pozdravil ho Edward, ale stále se mračil. Dobře, takže se znají. Aspoň něco jsem se dozvěděla. Naklonila jsem hlavu na stranu a prohlédla si toho muže. Měl delší černý kabát z kůže, rifle a tričko. Vypadal celkem normálně, nejvíce mě ale zaujaly jeho oči. Měl je podivně hnědé. Tep srdce slyšet také nebyl, což znamenalo, že není člověkem.

„Nikdo nás ještě nestihl představit,“ promluvil znovu a tentokrát se jeho pozornost obrátila přímo na mě. „Jsem Marek Tarner a nemusíš se mě bát. Neublížím ti,“ řekla a povzbudivě se na mě usmál.

Nejistě jsem mu úsměv oplatila a podívala se na Edwarda. Ten jen vyčkávavě hleděl střídavě na mě a Marka.

„Jsem Bella,“ představila jsem se a udělal krok stranou, aby mě nechránily Edwardovy záda. Chtěla jsem si tu naši návštěvu pořádně prohlédnout, ale když ke mně natáhl ruku k potřesení, uvědomila jsem si, že to nebyl nejlepší nápad. Nechtěla jsem se ho dotýkat, ani konečkem jednoho prstu.

Než jsem stihla pořádně zareagovat, Edward zavrčel. Hrozivě zavrčel. Vážně bych se ho bála, kdybych věděla, že vrčí na mě. Jeho oči ale sledovaly Markovu ruku. Sykla jsem, abych na sebe upoutala jeho pozornost a následně se odtáhla. Edward byl v podstatě kliďas, pokud se naštval, musel k tomu mít vážný důvod. A proto mě teď překvapily jeho oči. Byly černé, jako ta nejtmavější noc.

„Edwarde!“ okřikl ho Carlisle, který právě vešel do dveří. „Chovej se slušně k návštěvě!“ Edward ale stále nereagoval. Propaloval Marka pohledem. Ten si z toho ale nic nedělal, jen spustil ruku dolů a ledabyle pokrčil rameny.

Když Mark uviděl Carlisleho, usmál se. Nechal mě s Edwardem stát na stejném místě a šel se s ním přivítat.

„Carlisle, příteli!“ vykřikl Mark a objal ho.

„Rád tě vidím,“ usmál se Carlisle. „Jak je to dlouho, co jsme se neviděli? Osmdesát, devadesát let?“ Mezitím, co mluvil, se přesunul společně s Markem k sedačce, kde stále seděla Esme a posadili se k ní. Já jsem zůstala stát pořád na stejném místě, stejně tak Edward. Nevěděla jsem, co dělat, a zůstat blízko dveří, mi připadalo jako dobrý nápad. Přece nechci poničit Esme dům, kdybych musela na rychlo odejít, že?

Edward vydechl dlouho zadržovaný dech a měla jsem pocit, že pára vycházela i z jeho uší. Ty zvuky zněly jako lokomotiva před vyjetí na svoji trasu. Uchechtla jsem se a přilákala na sebe tak přílišnou pozornost okolí. Sklonila jsem hlavu a snažila se splynout se stěnou. Nedařilo se. Místo další snahy jsem se vydala ke schodům s úmyslem zapadnout do svého pokoje.

Na třetím schodě mě však zastavila Esme:

„Bello? Víš, Mark tu pár dní zůstane a potřeboval by někde odložit svoje věci. Nevadilo by ti, kdyby si je dal k tobě do pokoje?“ zeptala se. Otevřela jsem pusu, abych ji odpověděla, ale ten krasavec mě předběhl.

„Ne, to je v pořádku, Esme. Myslím, že by Edwardovi nevadilo, kdybych-“ zarazilo ho až zavrčení. Skousla jsem si ret, abych se neusmála a podívala se zpátky na Esme.

„Klidně si je může dát ke mně. Stejně tam většinou nebývám,“ zamumlala jsem a vydala se dál. Ještě jsem ale stihla zahlédnout Alicino zvednuté obočí a nevyřčenou otázku v jejích očí.

Proč to dělám? Sama nevím. Asi chci udělat nějaký dobrý skutek, nebo se možná snažím žít trochu normálně. Ale co je to normální život pro upíra? Těžko říct. Měla bych se zeptat Carlisleho, ale ten teď pár dní bude mít nejspíš jiné starosti, než mi odpovědět na otázky. Stejně jako zbytek rodiny. Všichni z něj byly paf, což vážně nechápu. Neshledávám ho nijak závratně úžasným.

Jako už tolikrát jsem děkovala těm nahoře, že mi Edward nevidí do hlavy. Teď by se mi nejspíš někde smál - jak ho znám. Měl ze mě jen legraci, a přitom jsem nic tak vtipného nedělala. Vyrušilo mě zaťukání na dveře a dovnitř vešel Mark. Dělala jsem, že jsem si ho nevšimla a nechala ho, aby si v klidu odložit svoje dvě velké tašky do rohu.

Seděla jsem na okenní římse a pozorovala, jak vítr ohýbá větve stromů. Jak lehce a bez větší námahy si s nimi hraje. Sirky ze dřeva působí na sílu ruky podobně, napadlo mě. A v tom se objevil ten upír vedle mě a mile se usmíval. Nemá křeč? Vždyť se usmívá už od chvíle, kdy jsme se vrátili.

„Líbí se ti tady?“ zeptal se. Svraštila jsem obočí, a ač nerada, odvrátila pohled od přírody za oknem. Zas a znova mě uchvátily jeho oči. Měly tak zvláštní barvu. Jako by pil zvířecí krev, ale přitom občas uklouzl.

Uklouznutí - tak tomu říkali Cullenovi. Pokud někdo neodolal lidské krvi, prostě jen uklouzl. Znělo to nevinně pro toho, kdo nevěděl, o čem je řeč. Všichni prý jednou uklouzli. Zaslechla jsem i něco o tom, že Edward klouzal nějakou chvíli, protože nechtěl být lidumil.

„Vnímáš?“ zeptal se mě nejistě Mark a já se probrala ze svého myšlení ve chvíli, kdy natahoval svoji ruku k mé tváři. Nechtěla jsem ani vědět, co se chystal udělat a zcela instinktivně se od něj odtáhla. Co si jen počnu? Nechci s ním být sama v pokoji!

Možná to Alice viděla, nebo věděla, že to bude takhle a tak doslova přihopsala ke mně do pokoje a sedla si na místo mezi mě a Marka. V tuhle chvíli jsem ji viděla snad nejraději v celém svém životě. Ať už byla tahle malá potvůrka jakkoli otravná, zároveň dokázala vycítit chvíli, kdy ji potřebuji. Pomalu se ze mě stával někdo jiný.

„Takže, Marku,“ oslovila ho, aby na sebe upoutala jeho pozornost, „líbí se ti tady? Myslím, že jsi zvyklý spíše na teplé kraje a slunce, než na déšť.“ Zase se usmál a naklonil hlavu na stranu.

„To máš sice pravdu, Alice, ale občas je potřeba změna. Na to, jak často tady prší, je tu nádherně,“ řekl a pohlédl na mě. Odvrátila jsem od něj hlavu a podívala se ven. To je už tolik? pomyslela jsem si. Světlo začínalo slábnout a o slovo se hlásil večer. Tak rychle ten čas letí.

Alice se vesele bavila s Markem, jako by byli staří známí, pak ale zaklepal na dveře Jasper a nakoukl dovnitř. Usmál se na nás a najednou kolem nás byla cítit jen radost a pocit štěstí. Taky bych tohle chtěla umět, povzdechla jsem si. Jasper otevřel dveře dokořán a udělal jeden krok.

„Alice, mohla by jsi na chvilku?“ oslovil svoji ženu a zamrkal. Zamračila jsem se stejně jako Alice, ale ta se zvedla a odešla s ním. Zrádce jeden! Jen za nimi zaklapli dveře a já už cítila pohled Marka na svém těle. O co mu pořád jde? Zavrtěla jsem se, bylo mi to nepříjemné.

„Eh. Na chvilku tě zase opustím,“ zamumlal a usmál se. Jen jsem přikývla a bez jediného slova ho nechala jít. To mu ještě nikdo v domě neřekl, že nejsem typ, který si rád povídá? Měl by to někdo napravit a to rychle, protože dlouho to s ním nevydržím. Mohla bych mu to říct sama, ale já nechtěla.

Co nejtišeji jsem otevřela dveře a vykradla se z pokoje. Už to nebyl můj pokoj, už to nebylo moje útočiště, byla to jen místnost bez předchozí podstaty. Zavřela jsem dveře, a tak aby to nikdo neslyšel, jsem se vydala chodbou. Měla jsem dvě možnosti a jelikož ta první byla jít za Alicí, zvolila jsem tu druhou. Protože podle zvuků vycházejících z jejího a Jasperova pokoje, bych právě teď nebyla vítaná.

Nehtem jsem zlehounka zaklepala na dveře a chvilku počkala, jestli mě vyzve. Když bylo ticho podezřele dlouho a nebyl ani náznak pohybu za dveřmi, vešla jsem dovnitř. Jak už napovídali zvuky před chvílí, nikdo tady nebyl. Jen z koupelny byla slyšet tekoucí voda. S povzdechem jsem se přesunula až k jeho sedačce a posadila se na úplný konec, daleko od dveří.

Voda přestala téct a chvíli bylo ticho narušené jen ťapkáním po dlažbě. Následně se ve dveřích objevil Edward. Měl na sobě jen ručník a já se nedokázala dívat jinam, než na jeho hruď. Nikdy jsem si nemyslela, že je až takhle pěkný. Stále stejné ticho mě ale donutilo zvednou oči a podívat se do jeho obličeje.

Kvůli jeho nevěřícnému pohledu a vytřeštěným očím jsem si skousla ret. Chtělo se mi smát, ale tím bych se akorát prozradila. A to jsem nechtěla, že? Takže mi zbývalo jen sedět a čekat, dokud se Edward trochu nevzpamatuje. Kdyby aspoň nevypadal tak legračně...

Po chvíli urovnal svůj výraz, stejně jako já, a trochu se zamračil. Než ale začal cokoli řešit, potřebovala jsem, aby se oblékl. Jinak bych s ním zřejmě nedokázala mluvit normálně. Smál by se mi. A tak jsem němě ukázala na sebe a zatáhla si za svoje tričko. Vyvalil oči a než jsem to stačila postřehnout, vzal si nějaké oblečení ze skříně a zmizel v koupelně. Nezapomněl za sebou zavřít dveře. Ach jo a mám po koukání, povzdechla jsem si.

Dopracovala jsem to vážně daleko, když už chci pozorovat polonahého Edwarda, ale vážně radši jeho, než toho nafintěného upíra, který se nastěhoval ke mně. Opřela jsem se o opěradlo sedačky a založila si ruce na hrudi. Snad mu to nebude trvat dlouho.

Když se ty dveře konečně otevřely, vydechla jsem dlouho zadržovaný vzduch a mírně vyvalila oči. Slušelo mu to. Tmavě modré rifle, bílé tričko a na něm rozepnutá košile. Už chápu, proč o něj měly všechny ty holky zájem. Jako už tolikrát jsem se ušklíbla nad tím, jak moc mě tihle upíři postupně měnili. Za chvíli budu pomáhat stařenkám přes přechod.

Mezitím, co jsem uvažovala, jak by asi taková babička voněla, Edward se přesunul za mnou na sedačku. Podíval se na mě a jeho obočí se lehce zvlnilo. Už otvíral pusu a chtěl něco říct, ale já ho předběhla. Ještě by mě mohl prozradit.

„Potřebuji se před ním schovat,“ zašeptala jsem tak, aby to slyšel jen on. V domě bylo stále ticho. Edward se zamračil ještě víc a poposedl si blíž. Přikrčila jsem se před ním. Co když jsem ho naštvala? Proto se mračí? Že jsem sem vůbec chodila.

Jako beranidlo mě zasáhla nějaká vzpomínka:

Muž se napřahuje a chystá se mě udeřit. Jeho ruku včas ale zastaví jiná, mnohem menší. Do mého zorného pole vstoupí mladá žena a mračí se na všechny a všechno kolem.

„Dnes už toho bylo snad dost, ne?“ zahřmí její hlas a muž s povzdechem spustí ruku a odchází. Stejně tak jako ta žena.

Vrátila jsem se do místnosti a sledovala Edwardův obličej blíž, než bych čekala. Zavřela jsem oči a snažila si obrázek toho muže vymazat z mysli. Čas jako by se na chvíli zastavil. Takhle mi bylo dobře. Cítit jeho vůni, který mě dokáže trochu uklidnit. Nic nevidět a vnímat vše jen ostatními smysli.

Jeho dech ovanul moje ucho a já se mírně zachvěla.

„Zůstaň tu tak dlouho, jak jen chceš,“ zašeptal, rty kousek od spánků.

Odtáhla jsem se od něj a otevřela oči, abych se ujistila, že si nedělá legraci. Neusmíval se, jeho obličej byl vážný. Vážně mu to nevadí. Zřejmě pochopil, že se ho chci na něco zeptat a tak zakroutil hlavou a přikryl si prstem ústa. Pak ukázal na uši a kývl hlavou dolů. Pochopila jsem a počkala, dokud neklaply vchodové dveře.

Poté jsem se usmála a pohodlně se uvelebila na sedačce. Na to, že byla tak mála, byla pohodlná. Holt, umí si vybrat.

„Děje se něco?“ zeptal se. Střelila jsem po něm pohledem.

„Mělo by?“

„No já nevím. Jsi u mě v pokoji a nevadím ti. Něco se muselo stát,“ pokrčil rameny. Jeho oči mě propalovaly a jsem si jistá, že být člověkem, moje barva bude teď červená. Nechtěla jsem mu odpovídat. Odvrátila jsem od něj hlavu a pousmála se. Mohlo by ho to odradit od odpovědi, ne?

Neodradilo. Vyčkávavě na mě hleděl, bez známek studu. Tak dobře. Našpulila jsem pusu a chtěla mu říct, že nesnáším přítomnost toho upířího chlapíka, když v tom se bouchly dveře a já tak přišla o možnou chvilky klidu. Stejně jako Edward i já jsem střelila hlavou ke dveřím a zpátky na něj.

Asi pochopil, že ho nemám ráda. Byly slyšet kroky po schodech a pak na chodbě. Než jsem stačila cokoli udělat, Edward mě chytil za ruku a společně jsme vyskočili otevřeným oknem ven. Moje nohy se nedotkly země a už jsme utíkali lesem. Bylo to směrem, kterým jsme často chodili na lov. Nijak mu nevadilo, že za ním vlaju jako kus hadru a že mě v podstatě táhne. Prostě jsme utíkali pryč od jeho rodiny.

Zastavili jsme se až o hodný kus dál, kde nebylo živáčka. Už normálním krokem jsme vyšlapali na nějaký kopeček a usadili se do trávy. Země byla mokrá a možná i studená, ale moje tělo tohle nevnímalo. Se zafuněním jsem si lehla na záda a koukla na oblohu nad sebou. Tohle byl děsně dlouhý den. Přesto mi něco našeptávalo, že zdaleka nekončí.

„Edwarde?“ oslovila jsem ho. Zamručel. Dobře - takže vnímá.

„Jaká je věčnost? Mění se něco? Může se upíry za ty roky změnit?“ zeptala jsem se a natočila hlavu k němu. Usmíval se.

„Věčnost je prostě dlouhá. Je dlouhá a nudná, ale to jsi už za ty roky, co jsi upírem, poznala, ne? Pro nás se mění jen to, že prostě musíme jít s dobou,“ při posledním slově se ušklíbl. „Carlisle se narodil už dávno a stále se snaží být stejný. Jenže jeho doba byla rozdílná od té, ve které jsem se narodil třeba já, nebo ty. Všechno se časem změní a nijak to nezastavíš. Je to odpověď na všechny tvoje otázky?“

Zamračila jsem se. „Takže na věky budu stejná, dokud mě někdo nezabije?“

„Změnila jsi se nějak od chvíle, kdy jsme tě našli?“ Nebyla to přímo otázka. On znal odpověď, stejně jako já. Celý svět se mění. Povzdechla jsem si a víc neříkala. Dnešní konverzace byla vyčerpána.

Zůstali jsme na kopečku i následující den. Přestože jsem věděla, že Edward moje myšlenky číst neumí, občas se zamračil, když mě napadlo něco děsivého, nebo se snažil tvářit vážně, kdykoli jsem si představila nějakou šílenost. Třeba Emmett v kostýmu Micky Mouse mě vážně pobavil tak, až jsem se skutálela o pár metrů dolů.

Pozdě odpoledne nás tady našli Jasper s Alicí. Oba vypadali spokojeně a šťastně. Jasper si sedl vedle Edwarda a něco mu říkal tak potichu, že jsem mu ani nerozuměla. Alice si zase sedla vedle mě a usmála se.

„Prostě bude muset jeho přítomnost vydržet,“ zamumlala. „Bude tady měsíc, dva. Tedy tak je prozatím rozhodnutý. Ale jeho rozhodnutí se mění docela rychle,“ dodala a mrkla na mě. A tohle mělo znamenat co? Než jsem se ji ale stačila zeptat, popadla mě za ruce a vší silou za ně škubla. Spadla bych na ni, kdyby neuhnula. Díky tomu jsme se teď jedna vedle druhé válely trávou z kopce. Kde je ta vždy čistá a uhlazená Alice?

Neřešila jsem to, jen si užívala. Byl to nádherný pocit. Nic neřešit a jen dovádět jako malé dítě. Kluci se na nás nevěřícně dívali a smáli se. Po chvilce se k nám ale přidali. A když jsme se už neměli kam kutálet, běhali jsme po lese a snažili se předat babu. Bylo to dětinské, a pro dospělé upíry obzvláště hloupé, ale užili jsme si legraci.

„Dobře, myslím, že by to pro dnešek stačilo, ne?“ zeptal se po chvíli Edward a postavil se tak, abychom poznali, kdo z nás má poslední slovo. Zrovna teď jsem ho neměla ráda o nic víc, než když jsem ho viděla u své chatky. Ta doba se zdála tak dávnou...

„Půjdeme na lov!“ vypískla nadšeně Alice. No jasně, vždy o krok napřed. Mezitím ke mě stačila přihopsat jako nějaký králík a popadla mě za ruku. „Jdeme najít nějaký stádo jelenů, ano?“ nestačila jsem ani odpovědět a už jsme uháněly lesem. Kluci běželi za námi, ovšem nespěchali tak moc jako my.

Najednou mě Alice pustila a už byla přisátá k jednomu zvířeti. Musela jsem si pospíšit, než všichni ostatní utečou a tak jsem ji napodobila. Zuby pronikly kůží a já lačně pila. Nebylo to sice tak úžasné, jak bych si přála, ale dalo se to.

„Tak co? Jaká jsem byla?“ otočila se Alice na svého manžela. Ten ji věnoval jeden ze svých zbožných pohledů a přitáhl si ji k sobě, aby ji mohl políbit. Než to udělal, Alice zamumlala:

„Edward loví pumy.“

A tak jsem se vydala za ním a nechala ty hrdličky o samotě. Bylo hezké pozorovat dva zamilované lidi, ale já na to teď neměla náladu. Pozorovat, jak se k sobě mají, jak mají v tom druhém oporu. Pozorovat jejich lásku a oddanost. Ne, na to jsem vážně neměla.

Při běhu mě zaujala jistá vůně přicházející z východu. Našpulila jsem pusu a uvažovala. Edward mi stejně nikam neuteče, tak co? řekla jsem si nakonec a rozběhla se za tou vůni. Po pár kilometrech jsem narazila na louku. Na jedné straně byla vidět v trávě nějaká věc. Opatrně jsem se k ní přiblížila a zjistila tím tak, že je to člověk.

Dívka ležela stočená do klubíčka a z jizev na ruce vytékalo malinkaté množství krve. Přesto ve mně ale dokázalo vzbudit dlouho potlačovanou šelmu a já se k ní bez rozmyšlení vrhla. Dívka mě nemohla ani poznat, nestačila nijak zareagovat.

Uchopila jsem prudce její zápěstí, nebylo potřeba čekat. Zahryzla jsem se stejně jako už tolikrát a pila. Dívčino tělo se začalo zmítat, ale já ji silou tiskla k zemi. Neměla šanci.

Cítila jsem Edwardovu přítomnost jen kousek za sebou, ale neřešila jsem to. Za tu dobu strávenou v jejich přítomnosti brzy pochopíte, že nikdy nejste sami. Tedy alespoň ne opravdově. Můžete si myslet, že vás obklopuje temnota, ale někde blízko vás je cítit zlo. Zlo v přeneseném slova smyslu. Prostě nikdy nejste sami.

Uvědomila jsem si, co tady dělám. Pustila jsem tu ruku a odstrčila její tělo. Poté jsem se podívala se na své ruce zbarvené její krví. Proboha! Co jsem to udělala?

„Ne!“ vykřikl Edward a vrhl se k dívce. Aniž bych pořádně přemýšlela nad tím, co to vyvádí, jen jsem tiše sledovala, jak se zakusuje dívce do ruky stejně jako já před chvílí. A pak mi to došlo - on nechce, aby byla upír a tak ji vysává. Snaží se jí pomoct. On nám - mě i dívce - vlastně pomáhá.

Pozorovala jsem ho. Jak si její ruku tiskne ještě více k ústům. Jak se ani nesnaží bránit svému hladu a bylo to pro mě... podivně utěšující. Vědět, že nejsem jediná, kdo má problém odolat. A i když svoji masku klidného upíra dokázal udržet dlouho, jednou musela spadnout. Jednou musel podlehnout. Tak jako každý z nás...

Když už v jejím těle nebyla žádná krev, díky které by se mohla přeměnit, odložil opatrně její tělo do mechu nasáklého vodou a sklonil hlavu. Jen tam tak tiše seděl a pozoroval svoje kolena. A já? Já stála nad ním a nevěděla, co říct - co udělat.

Alice s Jasperem se u nás objevili až po chvíli. Začínalo se stmívat. Další den končil a společně s ním další život.

Klekla jsem si vedle Edwarda a pohlédla na Alici. Nepatrně přikývla a i s Jasperem zmizeli v lese. Chtěli nám dopřát soukromí?

Vzala jsem jeho obličej mezi své dlaně, ale on hlavu vytrhl a podíval se napravo. Zasyčela jsem a zkusila to znovu. Nechal se, jen zavřel oči. Copak mu vadilo, že uvidím, jak mu na mě záleží? Krvavé oči pro mě neznamenají slabost, copak to stále nepochopil?

Byla tady jen jedna věc, která by ho mohla dostat z tohohle stavu. Prostě jeden šok přebít druhým.

Nahla jsem se k němu a přivřela oči. Byl to pro mě instinkt, ani jsem si nebyla jistá, jestli to dělám dobře. Prostě jsem si ho přitáhla k sobě a zlehka políbila. Nečekala jsem, že to bude takové. Zalapala jsem po dechu a víc se k němu natáhla. Edward zavrčel a přitáhl si mě k sobě vší silou. Měla bych polámané kosti, kdybych byla člověkem, ale jsem si jistá, že tohle by za to stálo. Bylo to něco úžasného a v mém případě to rozhodně přebilo předchozí šok.

Tiskl mě k sobě takovou silou a já si to neskonale užívala.

Mám menší problémy s vydáním a tak jsem se rozhodla, že pokud se tady najde někdo, kdo by chtěl pokračování, napište mi do komentářů svůj e-mail a já vám ho na něj pošlu. :-)

Shrnutí

« Předchozí - Následující »

Autor: Martisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Údery srdce - život zabijáka - část 3.: