Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ultimátum - 1. kapitola

Takže tu máme první kapitolku s Belliným rozloučením a příjezdem do Volterry. Ovšem jejich přidání ke gardě není zdaleka vše, co je po nich požadováno. Co dalšího si Triáda vymyslí? Budu vděčná za každý komentář, mohu jen upozornit, že bez komentíků další dílky nepřibývají, takže chcete-li znát další příběh Belly a Alice ve spárech Volturiových, zanechte alespoň toho smajlíka :)

„Chtějí nám dát prostor k rozloučení,“ podotkl a mrkl na Jaspera zírajícího na nás ve zpětném zrcátku. Ten odvrátil zrak a tak jsme měli kousek, ale přesto alespoň trochu, soukromí. Edward vzal moji ruku do své a jemně ji stiskl. Vzhlédla jsem k němu a hlas se mi zadrhl v krku. Tohle byla má nejhorší noční můra. Tentokrát ho opustím já. Bude kvůli mě trpět.

Jenže při jeho polibku jsem jako obvykle vypustila až příliš mnoho věcí z hlavy. Tentokrát se navíc nehlídal tak bedlivě, takže jsem si toho užívala plnými doušky - dokud se mi skýtala ta šance. Dovolil mi přitisknout ho k sobě a on sám mě zavřel do svěráku svých kamenných paží...

„Echm,“ odkašlal si najednou Jasper. Edward se se zvláštním stínem v očích odtáhl. A já zjistila, že ten už se tam usadil navždycky. Protože odteď už nejsem jen Swanová. Ne. Budu si říkat celým jménem, které vykreslilo mé srdce. Isabella Marie Swanová Cullenová Volturiová. Nový přírůstek gardy. Můj zmatený pohled si Edward vysvětlil jinak.

„Víš, pro Jaspera není snadné snášet naše... emocionální výbuchy,“ zamručel hlubokým hlasem. Pak si mě přitáhnul ještě naposledy na bedra.

„Já si tě najdu. Ať budeš kdekoliv,“ šeptal mi do ucha a pak mě pustil. Naposledy mi bylo dovoleno spatřit jeho tvář a pak jakou šmouha zmizel kdesi neznámo kam. Cítila jsem se najednou podivně prázdná. Ne stejně roztrhaná jako ten rok, co mě opustil. Ale bylo to podobné. Ta drtící, ničivá temnota. To veliké nic. Nic. Nic.

Jasper - aniž bych si všimla, že se rozloučil - vystoupil z auta a nejspíš běžel za ním. Bůh ví, možná nechtěl snášet moje a Aliciny emoce najednou. Tušila jsem, že jsme na tom stejně.

„Bello, měli by jsme jet...“ Netušila jsem, jak dlouho mě nechali zírat na prádzné dveře. Zavřené. Další neměnnou kapitolu mého nepovedeného života. Tu nejlepší, kterou jsem měla. Tu, kterou prožiju jednou možná znovu. Jinak. Třeba se jednou vrátím, někde v minulu, přítomnu nebo budoucnu. Možná, že to uvidím znova těsně předtím, než umřu, všechno je možné...

Rychle jsem přikývla nastoupila do auta a zabouchla. Tím jsem definitivně uzamkla moje srdce a otevřela ho nové budoucnosti. Nové Belle. Protože pokud jsem to měla přežít, musela jsem se změnit...

Isabella Marie Swanová

Volterra. Viděla jsem ji vlastně podruhé v životě. Tentokrát, protože jsem nemyslela jen na Edwarda a jeho záchranu, se mi naskytl jiný pohled. Majestátní vysoké zdi, kontrola u brány, domy ve skvělém stavu. Volturiovi tu vládli pevnou rukou. Jedinou mou útěchou v tomhle žalu byla Alice. Chytila jsem ji za ruku. Zaparkovala přímo před sídlem těch podlých bestií. Vypočítavých zrádců. A to jsem si prve myslela, že je Aro ten... milý a dobrý.

Udělali jsme něco špatně? Snad jen, že jsme byli nejšťastnějšími páry planety. Věděla jsem, tušila, že mé štěstí, že jsem potkala Edwarda, se mi jednoho dne vrátí ve smůle. Co mi svět dal to si i vzal. Ale ukázal mi krásu a bez ní už mi vše připadalo ošumělé, bez života. Šedé a kalné. Alice mi ruku stiskla a vystoupila.

Šla jsem za ní. Nestarala se o naše věci, ale ona tu byla expert. Zdálo se mi to nebo byl vstupní sál vyzdobený? Nedokázala jsem říct, jaká je móda tady v Itálii, ale černý krepový papír mě neuváděl do právě klidné nálady. Zadrhl se mi dech, protože jsem zaslechla tichý šustot pláště. A proti nám se přesně v tu chvíli, otevřely dveře a v nich stála Jane. To její malé tělo bylo zahalené od krku až po palce, ale bělostnou šíji měla odhalenou a stejně tak i jemné vlasy s děsivýma červenýma očima.

Otřásla jsem se, když se usmála, při vzpomínce na Edwardova muka. Usmívala se stejně, ale já i Alice jsme stály klidně, takže zjevně nepoužívala svůj zázračný dar. Pamatovala jsem si na Alciino vyprávění o zázračných talentech. Minule jsem ještě neměla pořádné ponětí co si pod tím mám představit, dokud jsem neviděla milovaného Edwarda v šílených bolestech jak trpí. I při jediné vzpomínce mi mohla puknout hlava.

Jane doširoka rozpřáhla ruce a stále si udržovala přátelský výraz. Byla jsem tak ztuhlá, že jsem nedokázala zareagovat. Ani se pohnout. Nic. Byla jsem fascinovaná, uchvácená a zároveň zdrcená. Zoufalá. Byla jsem jen jedno - na dně. Paralyzovaná pohledem predátora jsem se roztřásla.

„Vítejte ve Volteře, sestry,“ oslovila nás pisklavým, jasně řezavým hláskem, který pročísl ticho. Ani jedna z nás neodpověděla. Jane se zachichotala.

„Ale snad jste neztratily řeč, Aro by byl smutný, kdyby se s Bellou nemohl dorozumívat,“ poznamenala lehkým tónem, ale při těch slovech po Belle vrhla zákeřný, závistivý pohled. Nenávistný. Tohle ještě nebude jen tak. Tahle potvůrka se určitě nenechá jen tak odstranit ze scény. Možná si na mně bude chtít vylít zlost a vztek, možná mě zabije dřív, než se dostanu do větší obliby jejích pánů. Srdce se mi rozběhlo dvakrát rychleji.

„Tak tedy, následujte mne,“ vyzvala nás a vyrazila rychlejší lidskou chůzí pryč. Držela jsem se těsně za Alicí, nechala jsem ji, ať jde první. Za chůze jsem se celá nahrbila a snažila se schovat si tvář za clonu vlasů. Dovedla nás do sálu s trůny, stejného jako před rokem. Z tváře mi vyprchala barva.

„Ale, bratři, podívejte, koho to tu máme!“ vyvískl Aro nadšeně. Caius si přehodil nohu přes nohu a obrátil oči vsloup. Marcus měl tvář stejně znuděnou, jako pokaždé, když ho Bella měla tu pochybnou čest spatřit.

„To je přece naše nejkrásnější Alice a samozřejmě nejdražší Bella,“ podotkl kysele Felix kdesi za námi. Ani jsem si nevšimla, že přišel do místnosti. Dveře se za námi zaklaply. Další mezník v mém životě. Možná skončím jako svačina. To bylo opravdu povzbudivé pomyšlení. Doopravdy. Byla ze mě hotová pesimistka.

„Jane,“ vzdychl Alec a natáhl ruku směrem k nám. Jane přicupitala k němu a rychle ho objala, pak pokrčila rameny a Alec vyrazil.

Podvědomě jsem ucouvla, ale on se tvářil jen mile. Nezdálo se, že by něco předstíral. Ale já byla špatná lhářka a podle Edwarda jsem přeci uvěřila každému kdo to byť jen trošku uměl. Přesto Alice neustoupila a tak jsem se trochu zklidnila.

„Počkej!“ zastavil ho Marcus a zvedl jednu dlaň. Alice sebou zneklidněně trhla.

„Aro, nechme jí chvíli času. Vždyť sotva přijela. Už ti nikam neuteče. Nech ji se vzpamatovat...“ promluvil ke svému bratru.

„Upírku z ní můžeš udělat kdy chceš,“ přisvědčil zamyšleně Caius.

Upírku! Srdce v mé hrudi poskočilo a vynechalo jeden úder. Tak brzy? Bez Edwarda? Ne!

„Dobrá, tak... týden,“ přisvědčil nakonec Aro shovívavě. Alice se opět uvolnila. Možná čekala hádku, možná mě viděla jako upírku ještě ten den.

Já se zděsila. Aro ovšem kývl rukou.

„Jane, ukaž jim pokoje, drahoušku,“ vyzval usmívající se upírku. Ďábelsky se ušklíbla, poklonila a už nás odváděla.

„Užívej života dokud můžeš, Bello!“ šeptla ke mně zlomyslně.

Nápad + sepsáno: Esaiel

Další kapitolka: MyLS - pohled Alice...

Autor: Esaiel (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ultimátum - 1. kapitola:

Opravdu miluju, když někdo něco rozepíše a pak se ani nenamáhá psát dál

Úžasná co nejrychleji chci pokračování

dalšíííííí

Přidat komentář:

Nick:

Text: