Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Underworld - 20. kapitola - Ano...

06.01.2012 (21:45) • Stregoni • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2652×

20. kapitola

Ano…

Pohled vypravěče:

Na posteli sedí dívka, krásná, jako samotná bohyně Afrodita. Sedí a pozoruje mladíka sedícího v křesle. Mladík vypadá, jako by spal, ale přitom spát nemůže. Dívka se na něj dívá s něžným úsměvem. Už dávno si uvědomila, že jí tento mladík není lhostejný, ba že jej má dokonce ráda. V cestě jim však stálo příliš mnoho překážek a nebezpečí.

Najednou z ničeho nic mladík otevřel oči. Dívka však ani nemrkla. Místo toho se postavila a přešla k mladíkovi. Nahnula se nad něj a políbila jej…

Pohled Edwarda:

„Kruci! Co to bylo?!“ Prudce jsem se postavil. Zdálo se mi, že jsem se líbal s Bellou. Moment! Já usnul?!

„Bello?“ Otočil jsem se k posteli, ale byla prázdná. Na nic jsem tedy nečekal a rozběhl se z pokoje. Běžel jsem chodbou, až jsem vběhl do hlavního sálu.

Bella stála vedle Ara a něco s ním řešila. „Bello!“ Rychle jsem k ní přiběhl. Ale než jsem se jí stačil vůbec dotknout, zmizela. Ne tak, jako když někdo před vámi uteče, ale jako když se vám rozplyne někdo před očima. Prostě zmizela.

„Co?“ Podíval jsem se na Ara.

„Tohle už je dnes popáté,“ ozvalo se vedle mě. Otočil jsem se za hlasem, ale nikdo tam nebyl.

„Já vím, Isabell, ale musíš se to naučit kontrolovat sama,“ promluvil Aro.

„Ehm… Nechci nic říkat, ale Bella tady není.“ Díval jsem se na něj obezřetně.

„Ale já jsem tady!“ Šťouchl do mě někdo. „Au!“

Podíval jsem se vedle sebe a spatřil Bellu. Tedy, jako by se objevovala z mlhy.

„To je kvůli tobě,“ podívala se na mě. „Proč jsi mi neřekl, že máš i jinou schopnost, než čtení myšlenek?“

„Protože nemám?!“ zeptal jsem se nechápavě.

„Ale máš! Protože od té… události z pokoje mizím. Pokaždé, když se leknu nebo někdo udělá něco nečekaného, zmizím, tak jako před chvílí.“ Pořád se na mě dívala a teď už naštvaně.

„Kdybych o ní věděl, tak bych ji používal,“ řekl jsem mírně naštvaně. Nejsem hlupák!

„Opravdu?“ zeptala se a v jejich očích jsem viděl jiskřičky hněvu.

„Ne! Záměrně jsem tuhle schopnost tajil před rodinou a před všemi svými známými. Nebuď, proboha, směšná, Bello!“ Teď už mě vážně naštvala. Přitom ona by byla první, kdo by to věděl.

„Já, že jsem směšná?!“ křičela. „To ty jsi k smíchu a celá tahle šaškárna s tvou rodinou taky.“

„Co jsi to řekla?! Tohle říká někdo, kdo chystá oslavu svému „bratrovi“ kvůli tomu, že se vrátil domů?!“ Byl jsem maximálně vytočený. Tak moc jsem ještě nikdy nebyl naštvaný. Věděl jsem, že nás pozoruje spousta upírů z gardy, ale i moje rodina.

„Tohle já poslouchat nebudu!“ Otočila se na podpatku a chtěla odejít, ale to jsem nemohl dopustit.

Pohled vypravěče:

Mladík chytil dívku za ruku a jediným trhnutím si ji přitáhl zpátky. Dívka se nestihla ani nadechnout, když v tom se na její rty přitiskly ty mladíkovy. Mladík dívku držel kolem pasu a jemně, ale zároveň vášnivě se jeho rty otíraly o ty dívčiny. Dívka zpočátku nereagovala, ale po pár vteřinách se probrala k životu a velmi aktivně se zapojila. Zapletla mu ruce do vlasů a více se na něj přitiskla. To bral mladík jako pobídnutí a chtěl ji začít líbat vášnivěji, když v tom si někdo vedle nich odkašlal. Dvojice se tedy přestala líbat, ale stále byli u sebe dost blízko. Opřeli se o sebe čelem a dívali se jeden druhému do očí.

„Myslím, že místo oslavy návratu můžeme chystat svatbu!“ vykřikl radostně dívčin otec. Už ale ignoroval fakt, že se po něm mladík s dívkou panicky dívají.

Pohled Belly:

„Ne,“ šeptala jsem pořád dokola. Tedy Edwarda mám ráda a ano, miluji ho. Ale tohle je moc brzy.

„Pojď se mnou do zahrady, prosím.“ Díval se na mě Edward a viděl, jak panikařím. Přikývla jsem.

Pomalou chůzí jsme došli až do zámecké zahrady. Posadili jsme se na jednu z mnoha laviček.

Nevěděla jsem, jak mu vysvětli, že i když ho mám ráda, přeci jen se mi tohle zdá dost brzo. Žijeme ve 21. století a brát se po jednom polibku je opravdu brzo.

Ale Edward to ticho vyřešil za mě. Natáhl se na lavičku a hlavu mi položil do klína. Já okamžitě zkameněla.

„Když jsem tě poznal, neznamenala jsi pro mě nic. Potom jsem z tvé přítomnosti byl nervózní, ač jsem nevěděl proč. Začalo mi být ve tvé přítomnosti příjemně, ač jsem si myslel, že miluji Mirandu. Byl jsem takový hlupák!“ vykřikl z ničeho nic, ale pořád měl zavřené oči. Odhodlala jsem se a položila mu jednu svoji ruku na hruď. Potichu vydechl.

„Je tak snadné být s tebou. Myslel jsem, že mi to bude činit nějaké potíže, ale ne. S tebou se cítím úplně přirozeně. Jako dýchání.“ Pousmála jsem se nad tím a zcela bezmyšlenkovitě jej začala hladit ve vlasech. Najednou otevřel oči. Díval se na mě pohledem plným lásky a něhy.

„Potom jsem si uvědomil, že tě nechci ztratit. Nikdy! Jel jsem tedy za tebou. A málem tě ztratil. Skoro jsem zešílel, když jsem tě viděl, jak se svíjíš na té zemi.“ Bolestně zavřel oči a odvrátil hlavu na stranu. Dala jsem mu ruku na tvář a otočila ji k sobě.

„A dál?“ podívala jsem se na něj s nadějí.

„Když jsi ode mě pila tu krev, uvědomil jsem si, jak moc tě miluju. Tolikrát jsem tě chtěl políbit, ale vždy mě něco vyrušilo. Až to, že si mě tak naštvala, mě odhodlalo k tomu tě políbit.“ Usmála jsem se na něj a znova jej pohladila po tváři. Avšak Edward se rychle posadil a políbil mě. Líbal mě jinak než v tom sále. Předtím v tom polibku byl hněv, ale teď v něm byla jenom láska.

„Přesvědčil jsem tě, že tě dostatečně miluji na to, aby sis mě chtěla vzít?“ zeptal se s jiskřičkami v očích. Avšak tím mi něco připomněl.

„Miluji tě, ale tohle mi přijde moc unáhlené,“ vysvětlila jsem mu a odvrátila tvář.

„Podívej se na mě,“ poprosil. Otočila jsem svůj pohled na něj. „Miluji tě příliš, než abych čekal. Když jsem naposledy něco plánoval, dopadlo to katastrofálně. Já tě nechci ztratit a vím, že tě hrozně moc miluju. Navíc, jaký má smysl čekat?“ Pohladil mě po tváři. Měl pravdu. Čas pro nás nic neznamená a milujeme se, takže proč to neztvrdit oficiálně?!

„Ano,“ zašeptala jsem.

„Cože?“ podíval se na mě.

„Ano,“ zopakovala jsem to pevně. Edward se radostně zasmál, postavil se, vyhoupl si mě do náruče a zatočil se se mnou.

„Zopakuj to, prosím,“ díval se na mě s jiskřičkami v očích.

„Ano!“ zakřičela jsem tak, že mě muselo být slyšet přes celou Volterru. Edward mě samou radostí líbal po celém obličeji, a když se dostal ke rtům, stihla jsem naposledy zašeptat: „Ano“.

O 10 let později:

Pohled Ara:

„Bello?“ volal už po několikáté Edward.

„Edwarde, jenom se nejspíš šla nadýchat čerstvého vzduchu,“ uklidňoval jsem jej.

„Ale je pryč už hrozně dlouho!“ naříkal a přikryl si obličej rukama. Nenápadně jsem pokynul strážným, aby ji šli hledat.

Šel jsem chodbou, když jsem si všiml pootevřených dveří, vedoucích do nepoužívaného křídla hradu. Sem mají povolení pouze členové královské rodiny.

Opatrně jsem vstoupil a rozhlédl se. Pohled mi padl na osobu stojící před jedním z obrazů. Šel jsem tedy potichu blíže.

„Už si ji skoro vůbec nepamatuji,“ ozvalo se potichu a osoba před obrazem se na mě otočila.

„Bello, vyděsila jsi mě. Všichni na tebe čekají a Edward už je šílenstvím bez sebe,“ pokáral jsem ji.

„Chybí mi,“ vzdychla tiše. „Myslíš… Myslíš, že by na mě byla dnes hrdá? Kdyby tady byla, byla by na mě hrdá?“ Podívala se znova smutně na obraz.

„Jsem si jistý, že ano. Hrozně tě milovala a to s tebou byla jen pár minut. Milovala tě, už když tě čekala.“ Objal jsem ji kolem ramen. „Jsem si jistý, že je někde tam nahoře a dívá se na tebe s hrdostí. A víš, proč to vím?“ Bella pouze zavrtěla hlavou. „Protože jsi stejná, jako byla ona.“ Usmál jsem se na ni a vedl ji odtud pryč. Než jsem zavřel dveře, naposledy jsem se podíval na obraz lásky mé existence a povzdechl si.

Vedl jsem Bellu do hlavního sálu. Už jsme se blížili k jeho dveřím, když jsem uviděl Edwarda, jak tam netrpělivě pochoduje. Když nás uviděl, viditelně si oddechl a natáhl k Belle ruce. Bella se k němu okamžitě rozběhla a skočila mu do náruče.

„Už jsem myslel, že jsi mi utekla.“ Podíval se na ni vyčítavě, ale přes to s láskou a něhou. Jemně ji políbil na rty a ruku v ruce vyšli vstříc svému novému poslání.

„Ať žijí noví vládcové. Ať žije Isabella. Ať žije Edward. Ať žije Jack,“ ozývalo se ze sálu.

„Bratře!“ položil mi Marcus ruku na rameno. „Myslíš, že jsme udělali dobře?“

„My tři potřebujeme oddech. A jsem si jistý, že oni budou spravedliví stejně tak, jako my,“ usmál jsem se.

„Nevím, jak vy,“ přiběhl za námi Caius, „ale já jsem chtěl vždycky v klidu cestovat. A navíc… Vás dva nechci tak sto let vidět,“ zašklebil se a už jsme jenom viděli, jak nasedá do auta. Já i Marcus jsme se nad tím usmáli a každý si šel svou vlastní cestou. Alespoň dokud nás nebudou potřebovat.

Naposledy jsem se podíval na Bellu a odešel.

≈KONEC≈

Autor: Stregoni (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Underworld - 20. kapitola - Ano...: