Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upír na krku 1

01.08.2012 (16:00) • Hanetka, MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 9532×

Leželi jsme na zádech na kopci na okraji Forks a pozorovali hvězdnou oblohu. Byl pozdní večer... první máj ne, byl červen, ale zato nuda jako v Opeře. Mike s Erikem nezávazně vymýšleli noční aktivitu a já se jen děsila toho, co z nich vypadne. Pochopte, že jsem fakt chtěla zapadnout - za každou cenu - do nové party, ale osud mi to rozhodně nechtěl dát zadarmo.

Hlavou mi blesklo školní schodiště a já sebou trhla. Tuhle vzpomínku si odpustím.

„…nebo jak sebou řízla a strhla profesorce tu halenku, to bylo psycho!“ zaregistrovala jsem Tylerovu vzpomínku na můj první školní den.

„Ne,“ odporoval Mike. „Lepší bylo, když zakopla a převrhla akvárko se cvrčkama, co s nima Banner krmí Nagini. Málem ho trefil šlak. Už třikrát volali odhmyzovací firmu a furt tam něco cvrká. Všimli jste si, jak Banner občas zavrtí malíčkem v uchu? Už z toho má asi cink!“

Jo, tak tohle byla legendární událost. Holky ječely a skákaly na židle, jako by se po zemi rozprchli švábi a ne cvrčci, kluci se pustili do lovu a Banner jódloval, aby je nerozšlapali. A já tam stála jak jojo, na holeni modřinu a málem vyražený zuby o to akvárko, a rudá jsem byla až na pr... až tam. Ale hřálo mě u srdce, že jsem pár těm ucvrkaným kámošům nejspíš spasila kejhák. Nagini si na nich pochutnával moc rád. (Nagini je místní školní užovka, sotva delší než pravítko, a moc by mě zajímalo, kterej vtipálek ji pojmenoval po Voldemortově mazlíkovi...)

„Bellu jsme tu potřebovali jako sůl, lidi. Máme díky ní tolik vtipných zážitků…“ povzdechla si Jessica. Jasně, bavte se!

„Mám to! Vezmeme ji na stezku odvahy!“ Naprázdno jsem polkla, ale zdržela jsem se komentářů. Mike to zvládl i bez toho sám. „Na hřbitov k hrobce Doktora!“ pokračoval.

„Není to hrobka Doktora! On ji jen podědil… sám tam pohřbenej není,“ opravila ho Angela s opovržením.

„Jasně, ty chytrá! A co ta rakev tam? Aha?“ ryl do ní Mike.

„Jaká rakev?“ kníkla jsem.

„Jak víš, že je tam nějaká rakev, co tam dřív nebyla? Moh to zdědit i s rakvema. V hrobkách rakve bejvaj,“ zamyslela se Angela.

„To bejvaj. Starý, plesnivý a zpuchřelý. Nebo rozpadlý, co z nich vypadávaj kosti,“ líčil barvitě Mike a já se mimoděk otřásla. Kosti? No fuj... „Jenže jedna je tam jako nová. Černá, lesklá jak koncertní piáno a není na ní ani smítko. A to je tam prej už od první světový. Aspoň to tvrdí starej Clearwater, co tu dělá hrobníka…“ pokračoval Mike, pak na mě upřel děsivý pohled a ušklíbl se. „Bella z ní přinese nějakej suvenýrek…“

„Super!“ jásal Tyler s Erikem. Zatočila se mi hlava a chtělo se mi zvracet. „A ještě teď, aby se nemohla vykrucovat!“

„Půjdeme s ní, abychom to viděli a nepodvedla nás?“ zajímala se nadšená Jessica. Její paranoia mě občas štvala, ale teď jsem byla vděčná, že tam nebudu sama. Utíkat v davu je lepší než sólo běh. Kdyby na mě vylezl nějaký umrlec, možná bych zvládla být i rychlejší než někdo z těchhle.

„Tak jdeme, bude půlnoc!“ popoháněl nás Mike nedočkavě a sápal se na nohy. Několikrát jsem se zhluboka nadechla a rozhodla se, že to udělám. Mrtví jsou mrtví a duchové neexistují!

Názor jsem změnila ve chvíli, kdy se Tylerův zadek přehoupl přes hřbitovní zídku a Mike mi nabídl své dlaně k vyšplhání na kameny. „Teď ty,“ řekl, jako kdyby to nebylo jasné už z počtu pozůstalých na této straně zdi. Fakt jsem řekla pozůstalých? Bože… teda, kruci!

Šlápla jsem do jeho spojených dlaní a on mě málem přehodil. Přeci jen jsem vážila méně než Tyler. Zachytila jsem se tričkem o drát čouhající z kamene a tichem se rozlehl zvuk párající se látky.

„Co to bylo?“ kvičela Angela a Eric se rozesmál.

„Bella se nám natrhla…“ hýkl. Rozpoutal tak úchylnou debatu o sexu, kterou jsem se pokoušela ignorovat.

Probo – teda jejda, jsem na hřbitově po zavíračce, otec policajt, matka hysterka a já se jdu vloupat do hrobky doktora Moreaua.

„Můžeme?“ přerušila kluky Angela.

„Čekáme, až Bella vyrazí. Jsme ti v patách, zlato,“ sliboval Mike. Ulička mezi hroby byla písková a lemovaná svíčkami, co si tu žily vlastní život. Plamínky se vlnily v nádobkách jako hadi, přestože skoro nefoukalo. První vytrčený náhrobní kámen byl můj – zakopla jsem – a zbytek té stezičky jsem doběhla v předklonu s tichou modlitbičkou, abych si neustlala třeba vedle Angelinina dědečka. Nebo na něm! Tyler s Erikem se lámali v pase, a když jsem to konečně vybrala a otřela si orosené čelo, vypadali zklamaně. Jessica zírala na hrob s červenou svíčkou a fotografií paní ve vysokém účesu. Letmo si prohrábla své zplihlé vlasy a zasněně vzdychla.

„Co je?“ zajímal se Mike a stoupl si vedle ní. Vydala jsem se k nim.

„Na co čekáte?“ sykl k nám Tyler.

„Na to, až vyleze, vole…“ vrátil mu Mike s pusou od ucha k uchu. Jessica jen zvrátila oči v sloup a udělala úkrok, aby nám došlo, že se pokračuje na konec hřbitova.

Velká hrobka z bílého kamene byla skryta za vysokými topoly. S každým centimetrem se nám zjevovala ve své majestátnosti a stahovala mi okolo hrdla neviditelný provaz.

„Prý tam pohřbil svého šíleného syna,“ zašeptal Eric, na kterého dolehla síla strachu. „Zaživa!“ dodal a Tyler se nervózně zasmál.

„Nemohl jsi to říct, když jsme byli na kopci?“ vzdychla jsem.

„To by nemělo tu správnou atmošku, zlato,“ odvětil mi.

„Proč ho nezavřel do blázince?“ zajímala se Angela, aniž by se zastavila.

„Protože on nebyl blázen. Byl to…“

„Magor,“ dořekl Mike a uvolnil tím na chvíli těžký vzduch okolo.

„Upír, debile!“ opravil ho hned Eric. „Pil lidem krev.“

„To dělá i moje máma a nikdo ji nepohřbívá zaživa,“ odfrkla Jessica. Přistihla jsem se, že se navzdory hrůze usmívám. Spíš to budou zaražené prdy, napadlo mě a nejistě jsem se po očku rozhlédla po přítomných. Fajn, nevypadám podezřele…

„Copak, Ang? Spolkla jsi mouchu? Tváříš se jak boží hovádko, koukni na Bellu, ta je v pohodě,“ tišil ji Eric. Už jsem vám řekla, že spolu ti dva chodí?

„Potřebuju čůrat,“ vysvětlila Angela a zkřížila demonstrativně nohy.

„Proč nám to říkáš? Chceš snad pomoct? Prostě se seznam s nějakým hrobem, potykej si a využij jeho… prostoru,“ hihňala se Jessica.

„Mám močit do hrobu?“ zděsila se Angela.

„Ne! Za hrob! Nebo jdi za keř,“ vzdychla Jess, jejíž vtip se nesetkal se správnou odezvou.

„Pojď se mnou,“ žadonila Angela.

Vzdálily se a já doufala, že na ně počkáme, ale kluci mě obstoupili a přiměli k chůzi.

„Doženou nás. Ty máš úkol…“ řekl mi Mike, „hele, Ericu, co se ještě říká o Doktorovi?“ zajímal se dál.

„Prý ho adoptoval, proto byl tak šílený. Zjistil to a začal se chovat divně. Nejspíš to bylo tím, že celá rodina byli vegetariáni a on se masa nedokázal vzdát,“ pokračoval Eric.

„Taky mám rád maso,“ přidal se Tyler.

„Ty máš rád všecko a je to na tobě vidět… kdy máš termín porodu?“ ryl do něj Mike. Fajn bylo, že mě ignorovali a já se mohla soukromě a neslyšně hroutit z myšlenky, že lezu do hrobky šílence, ale co bych neudělala pro partu?

„Jsme tu, my počkáme tady u té bordelmamá,“ špitl Eric a pohodil hlavou k hrobu s hromadou svíček v červeném plastu a věnci s růžemi.

„Jdi tam a přines něco z hrobky,“ řekl Mike. „Ale jestli se bojíš, tak v pohodě. Najdeme jiný zasvěcovací rituál. Třeba sníst žížalu.“

„Musíš to pořád vytahovat?!“ obořil se na něj Tyler, zatímco Mike se umně vyhýbal jeho pokusům ho praštit. „Já ji jen překous a vyplivnul. Nespolkl jsem ji!“

„Jdi, Bello,“ vyhrkl Mike mezi údery a já jako ve snu udělala otočku a šla k hrobce. Mrtví jsou hodní, mrtvý je kámoš, opakovala jsem si až k prvnímu schodu.

„Jo, Bello?“ ozvalo se mi ještě za zády. „Dneska je svatojánská noc, noc kouzel, víš o tom? To se může stát ledacos,“ řehtal se ten pitomec Mike a ostatní se k němu sborem přidali. No, to mi teda pomohli.

První schod.

Není to tak hrozný. Banda je za mnou a pořád je slyším se hihňat. Kdyby se něco stalo, určitě by mi to řekli, ne?

Druhý schod.

Možná, že když přidám do kroku, budu to mít rychleji za sebou. Nadskočila jsem, když Jessica vykřikla. Otočila jsem se, rozhodnutá, že je čas vzít čápa.

„V pohodě, Bells! Jess měla na rameni jen pavoučka! Jdi dál!“ povzbudil mě Mike se smíchem. Co když přijde hlídač? Co když… ale fuj! Nemysli na zombieland!

Třetí schod.

Svou teorii o rychlochůzi jsem uvedla v praxi, takže od tohoto místa jsem brala schody po dvou a během tří kroků jsem se ocitla před velkými kovanými vraty hrobky. Z dálky jsem slyšela tiché – avšak velice veselé – skandování mého jména. Ti pitomci mě povzbuzovali, jako kdybych měla házet oštěpem na olympiádě.

Zavrzaly panty, když jsem vzala za kliku a otevřela.

Smrad tam byl, jako když vlezete k Jacobovi do pokoje! Vytáhla jsem si tričko až k nosu a vdechovala aviváž. Budu zvracet?

Věděli jste, že uvnitř hrobky musíte sejít zase dolů? Dolů! Do tmy! Sami! Bez světla! Jdu pryč! Nejdu… to dám. Je to jen díra. Jen černá, prázdná, mrtvoluskrývající, šílenéhopříbuznéhohalící díra. Mohla bych vzít něco odsud. Třeba… rozsvítila jsem displej mobilu a hledala něco nepřilepeného k hrobce. Kříž, obrazy nakreslené přímo na zdi… to se jim povedlo, ten jeden vypadal fakt krásně. I bez nosu! Opadal mu asi stářím, chudák. Byl mladý, ale… hele, to bude asi on, ten magor s krví, má takový pohled. Ale i tak, jestli na mě tohle vyskočí, možná se nechám přesvědčit. Je fakt pěkný a konečně bych nemusela vykládat lži, že dávno nejsem panna… No přiznali byste se těmhle magorům, že jste ještě neměli kluka? To bych se rovnou mohla zapsat do kroužku šachistů. Doufala jsem, že v téhle škole už budu ta „správňácká kost“, a ne ta divná s nosem v knížce, co za chůze čte a vráží do zdí. Jenže to bohužel taky znamenalo dělat ramena, chechtat se oplzlým vtípkům a tvářit se, že to všecko je pro mě dávno stará vesta.

„Bello?“ Mikeova hlava na mě číhala ode dveří. „Musíš dolů, jdi. A už vím, co přineseš. Na tý rakvi je prej stříbrnej znak se lvem. Ten dones...“ A zase zmizel. Fakt mám jít dolů?! A čím to asi tak z tý rakve sundám? A smí se to vůbec?

Nesmí, určitě je to... znesvěcení či co. Přijdu do pekla. Jestli je. Nejspíš není, kdo by na tyhle kraviny věřil? Peklo... a upíři! Prej pil lidem krev. Zaživa pohřbenej. No, to určitě. Možná tak ve středověku, ale za první světový? To už lidi tak pitomí nebyli. Vždyť už svítili elektřinou, ne? A točili první němý filmy. I Drákulu, jestli si dobře vzpomínám. Tak jdeme na to, ukážeme Mikeovi, zač je toho loket! povzbuzovala jsem se v duchu a tápala po schodech dolů. Rukou jsem šmátrala po vlhký zdi a modlila se, abych nenašáhla pavouka. Nebo netopejra.

Znovu jsem si posvítila mobilem. Právě včas! Málem jsem nosem vrazila do dřevěnejch dveří. Fuj, na klice je pavučina. Jak ji mám zmáčknout? Pavučiny se lepí na prsty a jsou ble... Třeba bude zamčeno a nebudu tam muset!

Vytáhla jsem z kapsy kapesník (pamatoval už lepší časy, ale na ty pavučiny bude stačit) a trochu tu kliku otřela. Hnula se! Ani jsem ji nemusela mačkat! Dveře zavrzaly a pootevřely se. Kruci, a já doufala...

Váhavě jsem do nich šťouchla prstem. Zavrzaly jak klouby stoletýho dědka a pootevřely se ještě kousek. Zevnitř zavanula zatuchlá vlhká plesnivina. Třeba by tu šly pěstovat žampióny! Nervózně jsem si posvítila mobilem za dveře a skoro si cvrkla, když mi v ruce zapípal. Kruci, brzo bude po baterce! Měla bych sebou hodit. Tak, Bello, konec váhání a vlez tam!

Áááááááááá!!! Můj odhodlaný rázný krok skončil v jakési hip-hopbaletní roznožce. Noha mi ujela po něčem slizkém. Na co jsem to šlápla? Fuj, slimák! Honem jsem uhnula očima a propátrávala tmu před sebou. Bude ten mobil ještě chvilku fungovat? Blikla jsem displejem před sebe. Vlevo nic, jen u zdi se válejí kusy nějakých ztrouchnivělých... něčeho. Radši nechci vědět, čeho. Vpravo police a jsou v ní nějaký vázy. Nebo urny. A uprostřed...

Krucinál, Mike měl pravdu! Nebo měl pravdu ten Clearwaterovic dědek. Katafalk a na něm rakev jako nová! Ta že je tu už osmdesát let? V přízračném namodralém světýlku z mobilu se leskla jak psí kulky.

Pátravě jsem nahmátla nohou další krok, abych nerozšlápla dalšího plže, pak ještě jeden, a za chvíli jsem stála u toho podivného přírodního úkazu. Dřevo, které ve vlhku a plísni neshnije ani za osmdesát let. A kdyby jen neshnilo, ono není ani zaprášené. Váhavě jsem se toho zázraku dotkla prstem. Byla studená, ta rakev. Najednou mě zamrazilo v zádech. Jestli ta povídačka měla pravdu v tomhle... má pravdu taky v tom dalším? Vážně tu pohřbili někoho zaživa?

Hlavou mi bleskly ty hloupé záběry z Mumie. Celý ten film byl legrační a v místech, kde jiné holky ječely v kině hrůzou, já jsem se válela smíchy. Ale ten moment, kdy kněží zavírali Imhotepa do rakve a on zevnitř drásal nehty dřevo svého sarkofágu, ten jsem měla před očima ještě dlouho. Nepříjemně mi zatrnulo v nehtových lůžkách a prsty se mi zkroutily do dlaní. Jestlipak si tenhle tady taky serval nehty do krvava? A křičel, dokud neztratil hlas? A pak zešílel hrůzou a umřel hladem a žízní a... teď tu straší... Něco zapištělo a od schodů se ozval šustot. Krysy! Ještě ty!

Musím odsud! Nebudu tu už ani minutu. Ať si Mike říká, co chce. Ať se mi řehtá klidně až do skonání světa. Je mi to fuk. Chtěla jsem se otočit, ale vtom se světlo mobilu odrazilo od něčeho kovového na víku rakve. Ten znak!

Popadla jsem ho do ruky a zapáčila. Nic. Ani se nehnul. No bodejť, bude tam jen tak položený, ne? Nejspíš je přišroubovaný, nebo co... Zkusila jsem jím pootočit a trochu to šlo. Strčila jsem si mobil mezi zuby a vložila se do toho oběma rukama. Nohu jsem zapřela o katafalk a zabrala. Něco cvaklo a erb jako by mi sám skočil do ruky. Sláva.

Cosi se mi otřelo o nohu a já jsem vyjekla a nadskočila. Mobil mi vyletěl z pusy jak žába z hrnce. Jestli to byl ten živočich... Honem ven!

Bleskově jsem se otočila směrem, kde jsem tušila ve tmě dveře, už se nezdržovala mobilem a třemi dlouhými skoky jsem byla u nich. A zrovna, když jsem zvedala nohu na první schod, ve tmě za mnou něco prásklo, až se mi pod nohama otřásla podlaha. Schody jsem vylítla (poté, co jsem je opět ovládla své novorozenecké nohy), jako by mi hořela koudel, vraty jsem proběhla jak fretka a schody ven vzala po třech.

„Co to bylo, Swanová?“ řehtal se mi Mike. Ale já ho ignorovala. Ta rána mě vyděsila natolik, že jsem odmítala zastavit dřív, než budu za kopci… za městem… za mořem… co nejdál odtud! „Hej! Bello, stůj! Co je?“ volal za mnou. Ten idiot tam pořád stál?

„Zdrhejte!“ křikla jsem mezi nádechy a za mnou se rozeběhlo stádo slonů… tedy, pokud jsou sloni schopni ječet jako Jessica Stanleyová.

Tyler mě doběhl u první zatáčky, drapnul mě za ruku a trhl se mnou.

„Stůj, co je? Co tam bylo?“ zajímal se. Mrskla jsem po něm svým úlovkem a popadla první dech.

„Asi jsem tam něco shodila,“ hýkla jsem zadýchaně. „Nevím co, ale byla to pěkná šlupka…“

„Možná víko?“ smál se Eric, který nás doběhl jako druhý.

„Vy idioti!“ ječela Angela jak raněná. „Nechali jste nás tam!“

„No a hele! Stejně jste živý a plný energie, co?“ odfrkl si Mike. „Trocha pohybu ti neuškodí, Jess,“ dodal jízlivě.

„Dám ti lepáka, to se taky počítá jako výdej energie, chceš?“ zavrčela na něj, a jako kdyby se celá dnešní noc stala minulostí. Tedy pro ně. Já to rozdýchávala skoro do tří do rána.

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), MisaBells, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upír na krku 1: