Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upír na krku 9

09.08.2012 (10:15) • Hanetka, MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 4678×

9. V tomhle našem kraji všechno už je v háji

Vracela jsem se domů s tou největší depresí. Ty zpropadený boty jsem táhla v ruce a chodidla jsem měla rozedřená od asfaltu, ale bylo mi to volný jak prádlo na šňůře, protože moje budoucnost mi dala sbohem a mě přemohl pocit, že nic už nebude jako dřív.

Završil to Jacob, který mi zevloval opět na verandě domu.

„Dnes ne…“ vzdychla jsem unaveně.

„Dnes ano. Proč jdeš pěšky, proboha? Kde máš doprovod?“

„Co ti je po tom? Nech mě dnes být, Jacobe…“ prosila jsem a v naději, že mi vyhoví, jsem se pokusila okolo něj projít. Chytil mě za ruku, což byla poslední kapka. Ucukla jsem a můj nervový systém se dal do pohotovosti.

„Co se stalo?“

„Nic.“

„Něco ti udělal, že jo? Ublížil ti?“ vrčel.

„Chtěl,“ přiznala jsem Mikeovu vinu.

„Chcípák krvelačná… zabiju ho.“

„Edward mě naopak zachránil. Víš, někdy jsou větší zrůdy lidi, než… upíři. Mohl mě tam klidně nechat, nebo si to užít a pak mě sám zabít, ale neudělal to.“

„Možná už byl přepitej,“ zamumlal.

„Co?“

„Sam, to je kluk od nás z rezervace, přišel na to, proč se ztrácí kočky. Ten tvůj světec je vysává…“ Mou! Moje MOU!

„Lžeš!“ zařvala jsem na něj, ovládnutá hysterií a pláčem. „Nenávidíš ho, tak ho obviňuješ! A i kdyby, tak co? Je to zvíře!“ Samozřejmě jsem mluvila o kočkách, ale ten blbec mě chytil za slovo.

„Konečně ti to došlo?“

„Jsi idiot, Blacku…“ vydechla jsem a rozhodla se ukončit dnešní večer se vší pompou. Narovnala jsem se v zádech a odkráčela do domu, aniž bych reagovala na jeho volání.

Můj polštář se dal ráno v klidu ždímat a podlité oči vypovídaly o tom, jak málo jsem spala. Angorák by mi záviděl. V kuchyni jsem si uvařila horký čaj a všimla si lístečku na stole. Bells, přijdu až na oběd. Volali z práce. Táta.

„V sobotu? Fajn…“ zívla jsem otupěle. Léto, jako by mě chtělo trumfnout v brečení, odešlo. Nebe se zatáhlo a lilo jako z konve.

Když se pak ukázal táta, zděsila jsem se. Proseděla jsem celé dopoledne s hrnkem v ruce!

„Jsi v pořádku?“

„Jo…“ lhala jsem.

„Bello? Včera na tom plese…“ táta se ošil a nakonec se posadil naproti mně. Zpozorněla jsem. Docela mě vyděsila představa, že ví o tom, co se stalo za rohem tělocvičny. „Nemluvila jsi s mladou Stanleyovou?“

„S Jess?“ Charlie opatrně kývl. „Včera jsem ji viděla, ale nemluvila… tati, proč? Co je?“

„Ráno volala její máma, že se nevrátila domů.“ Chvilku jsem ho sledovala, kdy vykřikne něco ve smyslu apríl, ale neudělal to.

„To jako fakt?“

„Slehla se po ní zem, tak mě napadlo, jestli něco nevíš.“ Zavrtěla jsem hlavou a při jedné té otočce jsem periferním zrakem zahlédla Blacka.

„Co ten tu zase chce?“ zavrčela jsem.

„Požádal jsem ho, aby se porozhlédl v La Push.“

„Máš málo svých mužů?“ frkla jsem otráveně.

„V La Push se líp vyzná někdo místní. Co ti vadí na Jacobovi, myslel jsem, že jste přátelé…“ No, tak už nemysli. Ale než jsem stačila něco říct, Charlie už mu otvíral.

„V La Push ji nikdo neviděl, šerife,“ oznámil mu komisně a důsledně přede mnou uhýbal očima. „Ale Cullenovi ráno odjeli. Dům je zamčený a zabedněný a není po nich ani stopy. Možná...“

„O tom víme, Jacobe. Už když přijeli, mluvil doktor o odjezdu v sobotu nebo v neděli.“ Charlie si unaveně promnul obličej.

„Ale není divný, že odjeli zrovna hned po tom plese?“ trval na svém ten samozvaný Sherlock. Za Charlieho zády jsem mu zahrozila pěstí.

„Nemůžeš je takhle obviňovat, Jakeu. Vždyť ji ani neznali. Angela Weberová říkala, že se Jessica rozešla s chlapcem. Možná se jen někam schovala a trucuje, když jí krvácí srdce,“ chytal se stébla Charlie.

„To určitě. Možná nemá z čeho krvácet,“ zahučel Jacob a já už jsem toho měla po krk.

„Můžeš se mnou laskavě nahoru?“ vybídla jsem ho ledově, a když jsem viděla, že se po krátkém zaváhání hnul, vylítla jsem do schodů jak raketa. Vztek mě poháněl líp než jaderná turbína.

„Jdu zpátky na stanici, Bello,“ volal za mnou Charlie, „musíme vyhlásit pátrání v celém okrese.“

„Jo,“ zařvala jsem přes už zavřené dveře, došla k oknu, opřela se o futro a založila si ruce na prsou. Radši, abych neměla nutkání mu dát ránu. Jacob zůstal stát u dveří, zíral do země a mračil se jak deset čertů.

„Tak si vyber,“ zasyčela jsem, „vypil ty kočky nebo Jessicu?“

„Možná stihnul obojí,“ trhl ramenem trucovitě.

„Nestihnul. Jess jsem viděla jen pár minut předtím, než jeho, a když pak... odešel, rozhodně ne dovnitř. A i kdyby, nikdy by to neudělal. Co se dostal ven z tý hrobky, moh vyvraždit celý město. Proč by to dělal zrovna teď?“

„Třeba dostal chuť. Co já vím? A co víš ty? Jsi hloupá. Důvěřuješ takovému...“

„Jakému?“ vzteky mi přeskočil hlas. „Ubezpečuju tě, že jsem s ním mluvila víckrát. A vždycky se choval mnohem slušnějc než kdokoliv z tý slavný Mikeovy party. A jak mluví! Tak... spisovně a...a  vůbec, nemáš žádnej důkaz, že to byl on.“

„Hannibal Lecter taky mluvil spisovně. A navenek se uměl chovat mezi smetánkou,“ namítl Jake a podíval se na mě. „Proč to nechceš vidět, Bello? Jsou to jen zrůdy. Všichni.“

„Proč nechceš vidět ty, že se pleteš? Byla jsem za nima. Několikrát. Nechtěli mě za Edwardem pustit, otravovala jsem je a museli mě mít plný kecky. Nikdo nevěděl, že jsem u nich. Mohli se mě jednoduše zbavit, dát si mě jako zákusek. A jediný, co mi udělali, že mě pokaždý uspali a dopravili domů do postele. Jo, a taky mě zachránili před nějakou vlčí potvorou, mimochodem.“

„To nemuseli,“ pleskl ten osel a já jsem znovu vypěnila.

„Dík. To jako když mě nevypili upíři, byl bys rád, kdyby si mě dal k svačině nějakej zmutovanej obří vlk?“

„To nebyl vlk, Bello,“ podíval se na mě Jacob hořce. „To jsem byl já.“

Dál už si pamatuju jenom to, jak mi Jake šmidlá po obličeji namočeným ručníkem, aby mě probral z mrákot, a drmolí cosi o vlkodlačím genu, kterej se v Quileutech spouští, když je blízko upír. Prý na obranu. No... už se ani nedivím, že má k upírům tak negativní vztah. Kdo by toužil mít občas kožich? Konečně... ten by možná tolik nevadil, s tím by si snad poradila depilace... ale co blechy?

Když jsem se vzpamatovala, vyhodila jsem ho, ať maže domů. Už jsem neměla nervy ani na upíry, ani na vlkodlaky. Co na mě vybafne zítra? Při mým štěstí zjistím, že Newton je přestrojenej Legolas. Jake se sice tvářil jak hromada neštěstí, ale šel. To taky bylo jediný jeho štěstí.

Když dorazil Charlie, jen na mě poraženě zavrtěl hlavou. Jessica nikde. „Mluvili jsme už se všemi, kdo byli na plese, prohledali celé město. Nahlásil jsem to do Port Angeles, jestli se do zítra neozve sama, vyhlásí oficiální pátrání. Jdu rovnou spát, a ty bys měla taky, Bello. Vypadá to, že nás čeká pěkný blázinec.“

Spát se mi nechtělo. Možná to bylo tím, že jsem se probudila až odpoledne, ale jen jsem seděla v pokoji schoulená v houpacím křesle, hypnotizovala okno, kudy za mnou dvakrát přišel (vlastně třikrát, tenkrát když přines ten telefon, a jestli ta růže byla od něj, tak čtyřikrát), a v ruce jsem svírala mobil. Jako by mi snad mohl zavolat. Jako by měl číslo. Jako by snad dokonce věděl, jak s mobilem zacházet. Jako kdyby věděl, co je mobil!

Když mi cinkla zpráva, málem jsem prolítla stropem. Na rozsvíceným displeji se objevilo: Přijeď pro mě do Port Angeles. J.

Možná za to mohl rozhovor, který jsem podstoupila s Jacobem, nebo úleva, že se ta kačena ozvala, ale sedla jsem do auta a vyjela. No a co, že byla skoro jedna hodina v noci? Charlie spal jako dudek, takže jsem nepochybovala o tom, že ani nepostřehne, že jsem byla pryč. Spíš bych čekala doprovod Perníkové chaloupky.

Pořád jsem tomu nedokázala věřit. Dělal si ze mě srandu, nebo to myslel vážně? Proto na něj pořád nasazoval? Protože byl stejně jiný jako on? Záviděl? Zlobil se? To se nejspíš nedozvím. Ani od jednoho ne, protože jeden mě v tom nechal a druhému jsem momentálně nemohla přijít ani na jméno.

Světla svítila do dálky a – světe, div se – nikde nebyla ani noha. Svíravý pocit v hrudi mě donutil víc sešlápnout plyn. Zákon nezákon, já tady dýl nebudu. Co mě to napadlo, jet do Port Angeles? S tou holkou jsme si poslední dny nemohly přijít ani na jména, natož si psát esoes.

Všimla jsem si jí hned, jakmile jsem vjela do města. Stála u cedule a svítila si mobilem. Na sobě měla ty šíleně růžové šaty, rozmazaný make-up a vlasy víc rozcuchané než Mou. Chudinka Mou, kéž by se mu nepletla do cesty…

„Dost, že jedeš. Málem jsem tu zmrzla, člověče,“ držkovala. Povytáhla jsem obočí. „Jsi magor. Hledá tě celý město! Zítra chtějí vyhlašovat celostátní pátrání! A ještě mě taháš z postele!“ Málem jsem to otočila. Za dobrotu...

„Ne, promiň, díky, že jsi přijela takhle v noci…“ No proto! „Nevím, co mě to napadlo… Vypadalo to, že bude jiný, než kluci ze školy. Říkal, že miluje můj úsměv,“ vzlykla. Kousla jsem se do tváře, abych se nerozesmála. Jo, holka, jakmile kluk miluje tvůj úsměv, je to jednoznačně důvod s ním zdrhnout…

„Už je to pryč. Jedeme domů…“ zavelela jsem a otočila auto do protisměru.

„Nerozumím tomu. Myslela jsem si, že mám na chlapy čuch…“ započala – z mé strany nevítanou – konverzaci. Co po mně chceš?! „Nejdřív Mike, teď Jumbo…“

„Kdože?“ vyhrkla jsem pobaveně.

„Jumbo. Tak se ten bubeník jmenuje… vlastně to je přezdívka. Skutečný jméno je Hank, ale to není tak cool, víš?“

„Jo tak,“ hlesla jsem. Bubeník? Jessica utekla s bubeníkem z tý děsný kapely? Fajn. Takže nejsem blbá jenom já. Alespoň vím, že je nás v klubu víc.

„Ale on vůbec není cool. Je to spíš vůůl. Prý dík za super noc, domů se už dostaneš, viď?“ odfrkla si.

„A tys čekala víc?“ sondovala jsem.

„Jsem kráva, co?“ řekla, přičemž rozhodně nepočítala s tím, že jí to nadšeně odkývám. Nafoukla tváře, že připomínala sysla, a na pět minut zmlkla. „Já vím, že jsem, ale mohla bys mít trochu pochopení, ne? Sama jsi bez kluka, přestože tě Mike chce.“

„Mike je debil, co si o sobě moc myslí, a chce mě jenom proto, že já nechci jeho,“ zavrčela jsem a v očích mě začalo pálit, když jsem si vzpomněla, co se dělo pak.

„Víš, já s ním nikdy nespala,“ přiznala se.

„Napadlo mě to,“ odvětila jsem, oči stále zabodnuté dopředu.

„Od toho víkendu, co jsi vzala… tamto… se všecko změnilo,“ mlela dál.

„O tom mi povídej.“

„Nenávidím chlapy. Všechny!“ zařvala z okýnka. Fuj, to jsem se lekla! Kdy ho krucinál otevřela?! „Kéž bych měla kam jít. Odešla bych odtud a nikdo by mě tu už nikdy neviděl. Máš štěstí, že je tvoje máma na Floridě,“ ujišťovala mě a já si uvědomila, že tahle slepice právě vyřešila můj problém.

„Jo, já se teda mám…“ usmála jsem se smutně a odbočila k ceduli s nápisem Forks.

Neděle proběhla jako v mlze. Jessica se bála domů, takže jsem ji vzala k sobě, a když jsem ji ráno předhodila tátovi, nejdřív musel rozdejchat hrozící infarkt, pak mrákoty z úlevy, pak na ni čtvrt hodiny setrvale řval, což bylo hodný obdivu, protože to vypadalo, že se ani nepotřebuje nadechnout, a nakonec ji odvlekl s sebou na stanici a po cestě telefonoval na všecky strany. Jejím rodičům, na velitelství do Port Angeles, hasičům a záchranářům a do špitálu a co já vím, kam ještě.

A ještě na mě stačil houknout, že spolu si to vyřídíme pak. Cože?

Jak to, pak? A co si chce vyřizovat? Já jsem tý holce zachránila prdel a ještě za to budu trpět? Tak to už je vrchol nespravedlnosti. Najednou se to ve mně všecko sešlo, sevřel se mi krk a z očí se mi spustila Niagára. Když jsem se vybrečela, usoudila jsem, že to byla poslední kapka. A když pak Charlie vkročil do dveří a nadechoval se k tomu kázání, co mi slíbil, ani jsem ho nenechala začít.

„Chci jet k mámě. Napořád.“

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), MisaBells, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upír na krku 9: