Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upír na krku II - 7

13.09.2012 (13:00) • Hanetka, MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 4239×

7. Všechna snaha marná je? Tak tě pošlu do háje!

Trpělivost jsem si zapsala do slovníčku sprostých slov. Ne, vážně, tohle se nedalo strpět ani omylem. Spíš vytrpět, protože přestože jsem se opět navlékla do sexy šatiček z edice Alice Cullenové, jen mi pochválil bižuterii na krku a otevřel mi dveře Chevyho.

„Mám pro tebe překvapení…“ zubil se, když mě vezl lesem k jejich vile.

„Překvapení?“ vrkala jsem. Velkou postel plnou růží, kterou zamaskoval lží o upířích narozeninách? Kéž by!

„Nech se překvapit a nevyzvídej, drahá. Ze srdce tě o to žádám…“ A co z nižších pudů? Ha? Prosím, prosím, ať je to ta postel!

Překvapení jsem pochopila teprve u Cullenů doma. Měli návštěvu. Hip, hip, hurá…

„Bello, seznam se s našimi přáteli z Aljašky,“ přejel rozmáchlým gestem obývák Carlisle, když mě Edward přivedl – v podstatě spíš přitáhl - dovnitř. Na posledních metrech cesty mě popadla šílená panika a odmítala jsem do toho skleněného domu vejít. Edward se na mě ale povzbudivě zubil, jemně mě tahal za ruku a dělal psí oči, a tak jsem nakonec s roztřesenýma nohama vstoupila do ratejny jak z výstavy World of design, který z nedostatku soudnosti Cullenovic říkali obývák.

Kam jsem to vlezla? Tři barbíny – blonďatý -, krásný jak modelky, se tu zubily jak rozjetej zip. Opodál stála černovláska s jasně španělskejma předkama a tu držel kolem pasu nějakej toreador. Ti dva se k sobě hodili jak ruka do rukavice. Ale ty tři blond cácory tu byly jasně navíc. A ještě k tomu ta prostřední vypadala, že by si nejradši dala nás dva. Mě k večeři a Edwarda k... radši nechci vědět, k čemu.

Edwardův povzbudivý šťouch do kříže mě rozhodil. Prostě mě hodil do pléna a sežerte ji…

Ti dva španělští ptáčci mi vyšli vstříc. Zatnula jsem půlky a čekala, jestli to přežiju. Jak vhodné…

„Těší nás, že tě poznáváme, Bello… hodně jsme toho o tobě slyšeli…“ Kecá, ale to neva.

„Kéž bych mohla říct to samé…“ frkla jsem a střelila pohledem po Edwardovi. Ani to s ním nehnulo. Jen se otcovsky usmíval. On snad na mě byl pyšný!

„Jsem Carmen a toto je můj druh Eleazar…“ odpověděla upírka… taky vám to zní tak divně, jak mně?! „A naše dcery… Kate, Irina a Tanya…“ ukazovala na ty trojčata z photoshopu. Ty dvě boční mi zamávaly, ale ta prostřední… hele, neočumuj mi Edwarda!

„Jsi roztomilá, Bello,“ pochválila mě Kate.

Prostřední bloncka si odfrkla a Rosalie, která zrovna scházela schody, taky.

„Hodně jsme o tobě slyšely. Edward o tobě mluvil celé léto, “ přidala se ke Kate Irina. Jo? Škoda, že já o vás neslyšela ani slůvko. Edward se nějak zapomněl zmínit, že ty prázdniny, který já si užívala v okouzlující společnosti Philových podvlíkaček, on strávil porovnáváním mých předností s těmahle... očividně předimenzovanýma, polkla jsem a urvala pohled od přebujelého výstřihu té prostřední bloncky. Ačkoliv... neříkalo včera to netopýří trio, že nepochodila? Takže ji možná neočumoval a koukal spíš po toreadorovi... krucipísek, teď fakt nevím, co by bylo horší! Toreador, blondýna, blondýna, toreador... abych si hodila korunou, ne? Nakonec jsem usoudila, že horší by byla blondýna. Toreador je jasně zadanej.

Bloncka mě pozorovala v první chvilce nevěřícně, pak vztekle a nakonec s útrpností. „Edwarde, zlatíčko,“ zašveholila jedovatě, „tohle přece nemůžeš myslet vážně. Tohle je pod tvou úroveň.“ Sžíravým pohledem sjela šaty v ceně tří kapesných. Srazila mi ego jak paralen teplotu. Vztekle jsem zafuněla. Já ti ukážu zlatíčko, ty somálská pecko! Přece kvůli tobě, ty nádhero, nebudu nosit korzet, punčochy s podvazkama a na těch jehlách, co máš ty, bych se do dvou minut zmrzačila nebo zabila. To by se ti líbilo! Šaty a krajka stačí!

„Co myslím vážně a co ne, to není tvoje věc, Tanyo,“ odpověděl vyrovnaným hlasem Edward a jemně mi nabídl rámě. „Pojď, Bello, než bude večeře, půjdeme na chvíli ke mně.“

„Alespoň můžeš Belle ukázat tu postel, co jsem ti koupila,“ mrkla na mě Alice a Edward se nepokojně ošil. Postel! Má postel, můj dárek, má postel! Já se picnu! Máme postel!

„Ukázat, Edwarde! Ukázat říkala Alice,“ chechtal se už zase Emmett jak bláznivej klaun. Jestli se ten šašek takhle tlemí pořád, už se ani nedivím Rosalii, že je furt tak načuřená. Musí to jít strašně na nervy. „Pochybuju, že bys tu postel využil i nějak jinak,“ dokončil a teď vyprskla i Rosalie – tak ne. Nepůjde jí to na nervy. Je úplně stejně protivná.

Bafla jsem ho za loket, zavěsila se do něj – na něj pro jasný signál, že TENHLE obživlej je můj! - a pak jsme odešli hrdě středem. Jen jsem za zády ještě slyšela nevěřícné vřeštění: „Večeře? Vy kvůli ní vaříte? Esme, ty ses musela úplně zbláznit!“

„Kdo to byl?“ zeptala jsem se Edwarda, když mě vyvedl po schodech nahoru do patra a byli jsme (jak jsem doufala) z doslechu.

„Naši známí z Denali,“ povzdechl si Edward. „Když jsem byl...“

„...u ledu,“ napověděla jsem mu a on se na mě usmál. „U ledu,“ souhlasil a pokrčil rameny, „Než jsi mě pustila, Carlisle pracoval v poslední době jako létající doktor na Aljašce. A tam se s nimi moje rodina seznámila. Je to jediný klan kromě našeho, o kterém víme, že taky přežívá jen na krvi zvířat. To nás sblížilo. Jenže problém je, že Tanya po mém návratu jaksi nabyla názoru, že my dva bychom se měli sblížit víc.“

„Víc?“ vyjekla jsem. Aha! Proto ty vražedné pohledy mým směrem. Ale pozor, tenhle upír už je zadaný! Jenže když porovnám ji a sebe...

„Netvař se tak vyděšeně,“ usmál se na mě a ve mně zase něco poskočilo. „Nemám o ni zájem. Vrátil jsem se přece k tobě, ne?“ Jo ty ses vrátil, jo? Oh, jak jsi obětavý… zajímal by mě ten létající doktor… netopýr, slepák, pyl? Nebo jak jako?!

Těsně před dveřma jeho pokoje jsem zjistila, že nějak... potřebuju jinam.

„Ehm… dnes jsem měla hodně čaje…“ kníkla jsem. „Mohla bych… někam… kamkoliv, ale někam…?“ Tak už to sakra pochop! Já musím čůrat!

„O půl patra níž, Bello, jsou nejspíš dveře, které potřebuješ…“ usmál se nejistě. „Pak přijď, nechám otevřeno.“ Jéžíš! Ty seš tak hodnej, já už se bála, že budu muset zvonit!

Do koupelny jsem vletěla jak mastnej papír do průjezdu a usadila se na míse. Moje druhá návštěva u kluka v pokoji! Jestlipak už tam má tu postel?

„… jenom lidská konzerva! Nic víc to není, tohle nemůže myslet vážně!“ Zarazila jsem se. Odkud to sem jde, probůh? Co kdybych si ulevila a… to by slyšeli?

„Ale Tanyo, klid. Znáš Edwarda, ne? Je melodramatický a myslí si, že si nic lepšího než živou holku nezaslouží…“ Jo, tak tebe znám, Rosalie! Ty jsi teda kámoška!

Zvedla jsem se a přilepila se ke zdi, abych se mohla vytáhnout na špičky a nastražit svůj sluch blíž ke světlíku. Očividně – teda spíš uchoslyšně – stáli venku za domem. Posránci, mají strach, aby je neslyšel?

„Na to bych nesázel, miláčku,“ zasmál se Emmett. Usmála jsem se, spokojená s jeho obranářstvím. „Všechno je totiž úplně jinak, víš? Edward se řadí do specifické skupiny obyvatel, co rádi jezdí do teplých krajin.“ Šponovala jsem se tak moc, až se mi kotníky zvrtly a já si ustlala pod umyvadlem. Hlasité boink hlavou o zeď jsem ignorovala. Edward je opravdu buz… gay?! „Proto je s Bellou, chápeš? Aby se mohl vymlouvat při bližším kontaktu a tak. Je ze starý školy, nepřizná to, ale mně to řekl…“ pyšnil se. Řval jako na lesy! Už mlč!

„Večeře!“ křikl Esmein líbezný hlas z přízemí a já přestala dýchat. Nedokážu tam teď jít. Moje noční můra – a teď nemyslím obživlého plyšového medvěda, co se mi v noci, zatímco spím, sápe na krk, aby mě roztrhal – ožila. EDWARD JE VÁŽNĚ GAY!

Vypotácela jsem se z koupelny a padla do náruče upíra, pro kterého jsem stále byla ochotná skočit z okna, kdežto on mě jen využíval.

„Jsi v pořádku?“ řekl, když uviděl první slzu.

„Musím domů…“ hlesla jsem a snad poprvé se od něj odtáhla.

„Co se stalo?“

„Nic. Jen se mi udělalo špatně…“ lhala jsem a on to poznal.  Vlastně, ani jsem tak moc nelhala. Spoléhala jsem na jeho vychování, které jsem do této chvíle chtěla vymazat. Nezklamal. Jen kývl a mlčky mě vedl dolů. Ti čtyři se právě vraceli zvenčí. Tanya se spokojeným úsměvem, Rose šokovaně a Emm jako by nic neřekl. Parchante, a já s tebou počítala, pomyslela jsem si na Emmettovu adresu.

„Bello? Kam jdete?“ vyhrkla Alice splašeně.

„Belle se udělalo nevolno. Jistě nás omluvíte…“ prosil taktně Edward.

„Já to dojedu sama!“ vyhrkla jsem. „Zůstaň tady, prosím.“

„Ale drahá…“ bránil se.

„Ne. Vážně to zvládnu. Máte oslavu, tak tady, proboha, zůstaň.“ Skoro jsem vrčela. Zatínala jsem zuby, abych ho na místě nepraštila. Za á by to bolelo víc mě než jeho, a za bé by mi ji nejspíš pak flákla Tanya…

„Doprovodím tě alespoň k vozu, souhlasíš?“ Ne! Přesto jsem kývla.

Bez jediného pohledu, doteku, slova, jsem nastoupila do auta a vyřadila, abych mohla nastartovat.

„Tak čau,“ prskla jsem a hodila zpátečku.

„Bello…“ vydechl překvapeně, ale uskočil včas, abych ho nepřejela. Odmítala jsem se podívat do zpětného zrcátka, protože bych přísahala, že tam stojí.

Když jsem si to pak dovolila, těsně před koncem lesa, málem jsem srazila výletníka přede mnou. Do prdele, kde se tu vzal?!

Dupla jsem na brzdu a zalapala po dechu. Zmizel. Vyletěla jsem z auta jak opilec ze záchytky bez placení a hledala tělo. Já ho přejela?!

„Nechápu to…“ ozvalo se za mnou a já si málem nadělala do tang. „Co na tobě vidí? Jsi… holka…“ prskl onen přejetej, ve kterém jsem po menším tápání poznala Jamese.

„Asi mám lepší vlasy…“ sykla jsem. Přece mu po tomhle šoku nedám za pravdu, no ne? James na mě zasyčel a skočil. Já, debil, se pokusila instinktivně skrčit, ale blízkost kapoty auta a nepřímý ohyb směrem dolů mísící se se špatným úhlem a směrem krčení mi způsobil zatmění. A nejspíš i bezvědomí, protože jsem procitla úplně někde jinde.

„Ale jsi vtipná…“ pronesl James, když jsem se probrala. „Chvilku jsem se lámal v pase, ale pak už to nešlo. Mohli by nás vidět…“

„Babičko, jsi to ty?“ vydechla jsem jakoby omámeně.

„Co?“ nechápal. Byl tím poměrně dost překvapený.

„Blbečku,“ narovnala jsem se a tentokrát jsem se bavila já. „Co po mně chceš, Jamie?“

„Neříkej mi Jamie! Vůbec netušíš, co se ti stane a stejně jsi tak blbá, že mě ještě pokoušíš?“

Jo, tak ta rána asi byla silná, protože tohle mi fakt nedošlo.

„Ty jsi mě unesl? Proč? Kam?!“

„Zbavím se tě. Když zmizíš, tak se mi snad začne věnovat. Hodíme se k sobě!“

„S kým?“

„S Edwardem přece!“ Jo ták! Jdi do prdele… „On je můj životní druh!“

„Jdi do fronty, Tanya chce taky kus a obávám se, že ten samej, co ty…“

„Jedna po druhé…“ zavrčel. Jo, tak teď už jsem měla fakt nahnáno. Popadl mě za ruku a přitáhl si ji blíž k puse. Bacha na zuby, proboha!

„Au!“ zařvala jsem jako tur a zkusila se mu vytrhnout. To tam má háčky, nebo proč to nejde?! Pálí to, au, pálí, pálí… auauauau… Pustil mě a pozoroval, jak se kroutím a řvu. „Au!“ zopakovala jsem, kdyby to náhodou prvně neslyšel.

„Ještě jsem neskončil…“ křenil se a chmátl po mě znovu, jenže mi málem vyrval ruku z ramenního kloubu, když to do něj napálilo. Cosi, kdosi, něco… někdo… on… oni (?!)… tma. Tohle mě už fakt nebaví, pomyslela jsem si vteřinu před dalším procitnutím.

Když jsem se probrala, měla jsem dojem, že sním. Sním s ním. Nad hlavou zlatá nebesa postele jak z dob Ludvíka Šestnáctýho, pokojem zní jemná hudba (že by už vyměnil ten gramofón s klikou za hifivěž?),  na hlavě mám mokrej hadr a ruku zafačovanou až po loket. A vedle mě...

„Co ty tady děláš?“ posadila jsem se švihem a Edward vykulil oči. Nebo jsem to byla já, to je fuk, prostě se kulilo.

„Já tu bydlím,“ pokrčil nesměle rameny. Zase machruješ?

„Tak co tu dělám já?“ ptala jsem se nejapně. Přece jsem naposled... byla někde s Jamesem... a hryznul mě! „Teď budu taky upír?“ vytřeštila jsem oči na zafačovanou ruku. Budu milá, hezká, žádostivá a nesmrtelná?! Jo!

„Ne, neobávej se toho,“ zavrtěl Edward pyšně hlavou. Sakra. „Zachránili jsme tě včas a já jsem ti z rány jed vysál. O duši ani lidský život nepřijdeš.“ Zachránili? Koho, Edwarde? Mě, nebo tebe?

„No jasně,“ prohlásila jsem nasraně. „Aby ses mohl dál vymlouvat, jak jsem křehká. Ale Edwarde, možná jsem křehká a lidská, ale blbá nejsem. Dál ti křena pro tvoje pravý sklony dělat nebudu!“ Do toho, kotě! Jen mu to nandej!

„Co to povídáš?“ koukal na mě jak sněhulák na jarní slunce. „Vůbec ti nerozumím,“ vrtěl nešťastně hlavou a mně se svíralo srdce jak ve svěráku. Nejradši bych po něm skočila a pořádně ho pomuchlala, ale on by nejspíš zase uhnul a vymlouval se na svoji výchovu a na mý lidství a možná by si vymyslel ještě něco dalšího... a já už toho měla dost.

„Nerozumíš tomu? No, hlavně, že tomu rozumím já. Končíme, Edwarde. Najdi si pro svoje vejmluvy jinou vrbu.“ Seskočila jsem z postele  - dost hrdinské počínání, vzhledem k mému balancu a odkrvení - a odkráčela středem. Ve dveřích jsem se ani neohlídla. Kdybych ho tam viděla sedět zmatenýho jak štěně, co udělalo loužičku v obýváku, ještě bych si to mohla rozmyslet. A to by asi nešlo. No, ono by to šlo, ale jen by se to nejspíš trošku… posunulo. Už takhle to bolelo jako prase.

„Tvými slovy, Edwarde… Najdeš si někoho, kdo ti snese modré z nebe, bude s tebou v noci vzhůru a naplní tě… nic z toho ti já bohužel nabídnout nemohu… i když bych moc chtěla,“ zašeptala jsem, zírala přímo před sebe a doslova vyběhla ze dveří. Vpálit mu jeho vlastní slova, když mě před prázdninami opouštěl, to byl nejspíš můj hřebíček do rakve.

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), MisaBells, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upír na krku II - 7: