Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upír nebo čaroděj? - 10. kapitola

17.10.2012 (15:45) • klarusha • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2043×

„Promiň, nemůžu ti říct proč, ale nedá se jen tak jednoduše zabít. Myslím, že svou pomstu nebudeš moci uskutečnit,“ pohlédl na mě lítostivě. No, mně do pláče vůbec nebylo. Mohl jsem se radovat, protože jsem už skoro všechno věděl z jeho hlavy.

„A pokud ti nabídnu spolupráci? Myslím, že bych pro tebe byl velice užitečný,“ řekl jsem. Musel jsem to udělat. Sám bych viteály, magické předměty, ve kterých byly ukryty části Voldemortovy duše, nejspíš najít a zničit nedokázal.

„A proč myslíš, že bys byl užitečný?“ zeptal se zvědavě. Všiml si změn, které u mě proběhly, a přemýšlel, co jsem za ty dva roky udělal.

„Mám mnoho neuvěřitelných schopností,“ vysvětlil jsem, no, Harry dál čekal na vysvětlení. Byl čas vyjít s pravdou ven. „Protože jsem upír.“

Chvíli na mě nevěřícně hleděl a pak se začal smát.

„Skoro jsi mě dostal,“ řekl vesele, no, v hlavě už začal spřádat všelijaké plány. Myslel si, že jsem se buď zbláznil, anebo se mnou něco udělal Voldemort. „Kdybys řekl vlkodlak, byl bych schopný ti uvěřit, ale upír? Ti neexistují. Aspoň teď už ne.“

Podle jeho teorie kdysi pár upírů žilo, ale byli vyvražděni. A já vůbec nevypadal jako upír z jeho představ. Zatímco dál něco žvatlal o opravdových upírech, vymýšlel, jak mě šetrně zneškodnit a hlavně, co pak se mnou.

„Harry,“ řekl jsem jemně. Bylo mi jasné, že přijmout něco takového je neuvěřitelně těžké. Já sám to odmítal, i když už jsem byl přeměněný. „Já ti nelžu a, prosím, schovej tu hůlku, co se zrovna chystáš použít.“

„Cože? Jak…,“ zazmatkoval. Byl si jistý, že to zvládne bez mého povšimnutí, a já jeho plán zhatil.

„Věř mi, že kdybych chtěl, v okamžiku bych tě porazil, ale nechci s tebou bojovat. Oba toužíme po tomtéž. Zabít Voldemorta. A já teď mám v kapse trumf. Jen mi, prosím, věř. Říkám ti pravdu,“ zakončil jsem svůj proslov a podíval se na něj. Do toho pohledu jsem dal všechnu zoufalost, která se ve mně nacházela. Svářelo se ve mně nespočet pocitů od dobře potlačovaného hladu přes smutek z minulosti až po radost a naději na lepší budoucnost.

Harry si rezignovaně povzdechl, zatímco já se radoval z dobrého vývoje situace.

„Jak mi můžeš dokázat, že říkáš pravdu?“ zeptal se váhavě.

„Vyceň zuby a zavrč.“ Emmett se v koruně stromů zasmál tak tiše, že to mohli slyšet jen upíři. Skutečně jsem zavrčel, ale jen tak tiše, že Emmovi hned došlo, komu jsem asi směřoval svůj projev.

„Tak promiň, no… Snažím se ti pomoct,“ zamumlal naoko naštvaně, no, já ho okázale ignoroval. Na takové věci jsem teď neměl čas.

„Dokážu ti to, Harry, ale ne teď. Blíží se Ronova máma. Teď radši jdi a hlavně o mně nikomu neříkej. Musím zůstat v utajení. Zítra ráno se setkáme zase tady. Jen ty a já. A všechno ti vysvětlím,“ řekl jsem rychle a zmizel svou přirozenou rychlostí. Tohle mu klidně jako důkaz mohlo stačit…

„Takže, co teď?“ zeptal se tiše Carlisle, když jsem skočil k nim na strom. Pod námi zrovna procházela Ronova matka a vesele zdravila stále trochu šokovaného Pottera.

„Teď?“ zamyslel jsem se. Mohli jsme tady všichni nečinně sedět. Nebo si mohli aspoň někteří z nás skočit na lov, aby doplnili síly. Co na tom, že jsme jedli včera.

„Ne,“ zavrhla to okamžitě Alice. „Podle mých vizí by to nemuselo dopadnout dobře.“

Víc neříkala, já ale stejně věděl všechno z její mysli. Tady bylo nebezpečné dělat cokoliv neobvyklého. Tady i stromy měly oči. A Voldemortova moc byla obrovská.

„Takže budeme čekat…,“ přikývla Esmé. Stále jsem se divil tomu, že do toho šli všichni se mnou. Mohlo je to stát život, a přesto byli tu.

„Ano, a hlídat Harryho Pottera,“ podotkl jsem. Co kdyby se něco stalo? Musím dohlédnout na to, abych ho neztratil. Sám viteály zničit nedokážu.

A tak jsme čekali a čekali. Svatba proběhla klidně a hostina byla v plném proudu, když...

„Ministerstvo padlo. Voldemort ovládá úplně vše. Přicházejí,“ varování patrona bývalého ministerstva kouzel rozhodilo úplně všechny čaroděje, kteří se účastnili této události. Všichni se začali přemisťovat pryč - nebo bezhlavě prchat do okolního lesa.

„Harry! Rone!“ vykřikla Hermiona. Chtěla je tři teleportovat někam do bezpečí. Ale to jsem nemohl dovolit. Kdo ví, jak dlouho bych je potom hledal.

Nebyl čas na vymýšlení nejlepší strategie. Bylo třeba jednat.

„Emmette, Jaspere!“ zvolal jsem a seskočil ze stromu. Ti dva mě okamžitě následovali. Neptali se, co a jak. Jen běželi za mnou.

„Emme, ty vem Rona a, Jazzi, ty Hermionu. Musíme je odtamtud dostat!“ zvolal jsem na upíří frekvenci v jednom z nejrychlejších běhů mého života. Podle toho, co se teď stane, se bude vyvíjet nespočet dalších událostí. Tohle jsme museli provést rychle a bez povšimnutí.

Ale co když se neovládnu? Jasper tiše zapochyboval ve své hlavě.

„Já ti věřím. Všichni to zvládneme skvěle,“ povzbudil jsem ho. No, v té chvíli už jsme byli téměř u naší čarodějnické trojice.

Popadl jsem Harryho a následován mými bratry začal utíkat zpátky k našemu úkrytu. Než se čarodějové zorientovali, co se děje, byli už jsme pod naším stromem. Zbytek mé rodiny seskočil dolů a všichni jsme se rozeběhli pryč od domu Weasleových.

„Co se to, sakra, děje?!“ křičel Ron, doprovázený Hermioniným jekotem. Harry byl radši zticha, protože si pomalu začal uvědomovat, co se děje. Už mu nezbývalo, než mi věřit, protože tohle se nepodobalo žádnému kouzlu. My prostě jen běželi. Běželi tak rychle, že všechno kolem bylo rozmazané.

„Nekřičte,“ zahřměl jsem autoritativně a Hermiona okamžitě ztichla. „To jsem já, Edward! A neplánuju vám ublížit.“

„Edwarde?!“ vyjekla překvapeně Hermiona. Tohle bylo i na ni moc. Kdybych se objevil jako duch, přešla by to se stoickým klidem. Ale takhle? Já nevypadal a ani se nechoval jako člověk, čaroděj, duch nebo cokoliv, co bylo v jejím okruhu vědomostí.

„Sakra!“ zaklel znovu Ron. „Já věděl, že ti nemám věřit.“

V mysli se proklínal za to, že Harryho ke mně přivedl. Bál se, že to byla jeho osudová chyba. Jasně viděl, že nejsem normální - a ostatně taky cítil. Snažil se dostat z Emmettova železného sevření, no, marně. Ani za mák mi nevěřil. Měl svou neochvějnou teorii, že jsem se nějak spojil s černou magií a díky tomu jsem naživu a tohle všechno dokážu. Ale já mu to neměl za zlé. V tomhle světě si člověk musel dávat pozor na každého.

„Všechno vám vysvětlím. Jen počkejte, až budeme v bezpečí,“ zvolal jsem, co nejjemněji to šlo. Ron chtěl ještě něco říct, ale špetka pudu sebezáchovy mu v tom zabránila. Hermiona byla absolutně neschopná slova. Aspoň na první pohled. V tom nejmenším koutku mysli spřádala plány, jak nám utéct. Ani ona nevěřila tomu, že bych byl na straně dobra.

„Jazzi, dej si na ni pozor,“ zašeptal jsem tiše. Snažil se nesoustředit na bušení jejího srdce a proudění krve kousek od jeho zubů. Jediné štěstí bylo, že čarodějnická krev nám nevoněla tak, jako sladká lidská. Měla v sobě takovou specifickou složku. Vůní to trochu připomínalo citrusové ovoce. Kyselé. To mělo mnoho výhod, včetně toho, že jsme mohli vždy poznat, zda dotyčná osoba je nebo není čaroděj.

„Jasně, myslím, že to zvládnu,“ zašeptal úlevně. Ovládal se dobře. A já taky. I přes moje upíří mládí jsem na tom byl stejně jako on, jestli ne lépe. A to byl na dietě o mnoho déle. Sice předtím pil jenom lidskou krev, a proto to pro něj bylo tak těžké, ale odhodlání mu nechybělo.

„Promiň, že jsme tam tak vpadli,“ řekl jsem omluvně Harrymu.

„Aspoň už vím, že jsi říkal pravdu,“ zamumlal. Nebyl z tohohle vývoje situace dvakrát nadšený. Ale věděl, že mu nezbývá nic jiného, než se přizpůsobit. „Doufám, že nám dáš opravdu dobré vysvětlení.“

„Neboj,“ zasmál jsem se. „Myslím, že to, co vám řeknu, bude bohatě stačit.“

Tvářil jsem se vesele a klidně, ale vevnitř jsem byl jako na jehlách. Netušil jsem, jak zareagují, když se dozví celou pravdu – a že jsem jim musel říct všechno. Už teď byly myšlenky Rona a Hermiony docela jednoznačné. Ještě štěstí, že vedoucí jejich skupiny byl Harry. A ten by pro odstranění hrozby v podobě Voldemorta udělal cokoliv.

Po nějakém čase jsme se konečně ocitli na poměrně bezpečném místě a my tak mohli zastavit a promluvit si.

„Uděláme tady pár ochranných kouzel. To, co vám řeknu, se nesmí nikdo mimo vás dozvědět,“ řekl jsem a začal kolem nás utvářet kruh ze zaklínadel. Čarodějové jen

vyjeveně zírali a nevěřili vlastním očím. Nejen proto, že jsem normálně kouzlil, ale taky proto, že jsem to dělal trochu rychleji než lidé.

„Tak, a teď můžeme začít,“ řekl jsem s trochou zaváhání. Jak jen jim to šetrně sdělit? „Na začátku bych vám rád představil mou novou rodinu. Carlisle, Esmé, Emmett, Rosalie, Jasper a Alice.“

Všichni Cullenovi s milými úsměvy pokývli na trojici, která se shromáždila v bezpečné vzdálenosti od nás, aniž by překročili ochranný štít. Harry mi upřeně hleděl do očí, Hermiona ostražitě pozorovala Jaspera a přitom se snažila vymyslet plán útěku a Ron na mě hleděl s nenávistí ve tváři.

„Ještě jednou vám říkám, že jsme na vaší straně. Umím číst myšlenky, takže vím, co vám běhá hlavou. A Alice vidí budoucnost. Pozná to, když se pokusíte utéct.“ Překvapivě pro mě bylo snazší říct jim o našich neobvyklých schopnostech, než o naší podstatě. „Nechceme vám ublížit.“

„Ty umíš číst myšlenky?“ zeptal se trochu překvapeně Harry. „Aniž bys používal nějaká kouzla?“

„Je to můj dar. Někteří z nás mají nezvyklé dary a někteří prostě ne. Z naší rodiny kromě mě a Alice má neobvyklou schopnost ještě Jasper. Ten cítí a může ovlivňovat pocity jiných lidí,“ vysvětlil jsem.

„Takže ne každý…“ Harry na okamžik zaváhal. „…každý vašeho druhu, má takové schopnosti?“

„Přesně tak,“ přikývl jsem. Než jsem však stihl začít pokračovat ve vysvětlování, přerušila mě otázkou Hermiona.

„A co teda jste?“ zeptala se trochu ostře. Štvalo ji, že neví, o co tady jde, a Harry je zjevně v obraze. Jediné, co jí bránilo vynadat mu za to, že se paktuje s někým jako jsem já, byla skutečnost, že se nechtěla hádat před námi. Pořád jsme pro ni byli nepřátelé. A dokud jí nedám dobrý důvod mi věřit, bude nás pořád brát za obrovskou hrozbu. Jenže já jí neplánuju říct zrovna hezkou novinu. Že před ní stojí parta upírů, ji asi moc nepotěší.

„No, my jsme…“ Kdybych nebyl upír, koktal bych. Takhle jsem jen mluvil s malými zaváháními. „Nejdřív radši ještě jednou zdůrazním, že jsme hodní. Jsme na straně dobra. A rozhodně nechceme nikomu ublížit.“

Zase jsem se na okamžik odmlčel. Kdo by kdy řekl, že pro mě bude tak těžké, říct dvěma čarodějům, že jsem upír. Na Harryho jsem to vyklopil hned a bez problémů.

„To už jsme slyšeli,“ zavrčel netrpělivě Ron.

„Jsme upíři,“ vydechl jsem odhodlaně a čekal na jejich reakce. Byly přesně takové, jaké jsem očekával. Ron se začal nervózně pochechtávat a v hlavě mě litoval, protože

si myslel, že mě Voldemort musel mučit a já se zbláznil, stejně jako ti lidé vedle mě, Cullenovi. A Hermiona pouze zarytě mlčela a zděšeně se snažila vymyslet plán útěku.

„Už jsem říkal, že umím číst myšlenky. Nejsem blázen, Rone. A tebe prosím, abys nikam neutíkala, Hermiono. Neublížíme vám. Chci vám nabídnout spojenectví.“

„Spojenectví?!“ vyprskla Hermiona. „My bychom se měli spojit s někým, kdo zabíjí lidi?“

„Ale my nezabíjíme…“ Ani jsem nestačil domluvit, protože mě přerušila.

„Vy nezabíjíte? A to mi chceš tvrdit, že upíři pijí čistou neperlivou vodu?“ zeptala se ironicky. Bála se a protože věděla, že nemá cenu mlčet a vymýšlet plán, snažila se mě zabavit, aby v té době plán vymysleli Ron nebo Harry. Za zády jim totiž velice nenápadně naznačovala kříž.

„Hermiono, počkej chvíli,“ snažil jsem se ji uklidnit a podíval se na Jaspera. Ten okamžitě pochopil a vyslal k ní vlnu klidu. „Nepijeme lidskou krev. Živíme se zvířecí krví.“

Chvíli bylo ticho, jak na nás všichni tři kouzelníci zírali. Každý to vstřebával po svém, no, rozhodně nám to připisovali na seznam plusů. Rázem se moje šance na spojenectví zvedly skoro o polovinu. A to byly na začátku na nule.

„Myslím, že bychom mohli o spojenectví pouvažovat, ale nejdřív nám řekněte všechno o vás a jiných upírech,“ navrhl Harry a já se zaradoval.

Na nic jsem nečekal a začal vyprávět. Řekl jsem jim úplně všechno. Někdy místo mě mluvil i Carlisle, protože se v tom vyznal nejlépe. A když jsme se konečně dospěli ke konci, měl už Harry, i jeho kamarádi, skoro jasno.

„Jen nám ukaž, že umíš opravdu kouzlit, a můžeme tuhle debatu uznat za ukončenou,“ řekl Harry a vstal. „Stačí něco jednoduchého, protože tady není moc místa, a z ochranného štítu bych radši nevystupoval.“

„Dobře,“ přikývl jsem. „Měl bych pak jednu prosbu. Potřebuju pomoct s patronem. Jako čistý čaroděj mi nedělal žádný problém, ale teď mi to nejde. Nedokážu vytvořit zvířecí tvar patrona.“

„Myslím, že najdeme způsob, jak na to,“ usmála se vlídně Hermiona. Její vztah ke mně byl teď úplně opačný, než před hodinou. Viděla ve mně nadějnou pomoc.

Na nic víc jsem nečekal, vytáhl hůlku a s pomocí kouzla zvedl Rona do vzduchu.

„Co to děláš?“ vykřikl zděšeně.

„Dokazuju vám, že umím kouzlit,“ zasmál jsem se.

„Dobře. To vidíme. Teď mě dej dolů,“ křičel, zatímco Hermiona se mu vesele smála.

„Promiň, všichni musí uznat, že jsem opravdu svou čarodějnou moc neztratil,“ podotkl jsem naoko omluvně. V duchu jsem se ale dobře bavil. Po tolika dnech jsem se konečně posunul dál za svým cílem a ačkoliv mé jednání nepramenilo jen z pomsty, ale taky proto, že jsem věděl, že nás všechny Voldemort ohrožuje, úkol byl pořád jasný. Zbavit svět Pána zla. A my teď měli opravdu velkou šanci něco dokázat. Díky tomu ve mně konečně bylo míň stresu a neustálého napětí.

„Myslím, že ti můžeme věřit,“ přikývl blahosklonně Harry a já pohlédl na Hermionu.

„Nevím, nevím… Nějak se mi to nezdá,“ přemýšlela hodně nahlas a přitom na mě mrkla. „Dokaž to ještě nějak lépe.“

Vedle poletujícího Rona se náhle objevila i Alice.

„Okamžitě mě pusť dolů,“ pištěla a propalovala mě nazlobeným pohledem. V hlavě si přitom ještě neodpustila pár nadávek na můj účet.

„Dobře,“ přikývl jsem a Alice začala s jekotem padat. Díky svým upířím vlastnostem sice dopadla pevně na nohy, to ale nic neměnilo na tom, že ji to pěkně vytočilo.

No, počkej. Já ti to oplatím, poslala mi v mysli a škodolibě se usmála.

Během těch dvou let se naučila trochu ovládat své myšlenky a já tak mohl zahlédnout jen část plánu její odplaty, ale nijak moc jsem se tím nezabýval. Dělali jsme si naschvály každou chvíli. To prostě do naší rodiny patřilo.

Pomalu jsem sundal létajícího Weasleyho z nebes a schoval hůlku.

„Promiň,“ omluvil jsem se mu. „Jen jsem se potřeboval trochu odreagovat.“

„Nic se nestalo. Jen mě příště, prosím, předem upozorni, že něco chystáš,“ řekl Ron a pohledem probodával Hermionu. „Tobě to, žes mě tam nechala, jen tak neodpustím,“ zašeptal k ní zlověstně.

„Tak co teď?“ zeptal se Carlisle, když jsme se všichni konečně uklidnili.

„Měli bychom vymyslet, co dál,“ přidal se Harry. „Je třeba najít viteály. Ale kde?“

Než se však stačila debata rozproudit, dokonce dřív, než stihl kdokoliv odpovědět na Harryho otázku, byl náš klid narušen.

Nejdřív jsem zaslechl cizí myšlenky, a pak ke všem upířím uším začaly doléhat tři neznámé hlasy.

„No nebylo by to úžasné, kdybychom je našli?“ ptal se nějaký muž. Skoro by se dalo říct kluk. Nemohlo mu být víc než dvacet let.

„Pán by nás jistě štědře odměnil,“ souhlasil nadšeně druhý, o dost starší. Třetí osoba mlčela a měla na hlavě kápi. Muži ji skoro ignorovali. Jen sem tam se starší ohlédl, jestli je stále s nimi.

A co bylo nejhorší, neslyšel jsem její myšlenky. Žádné plány, žádné představy. Jen ticho. Střetl jsem se pohledem s Alice, která na mě omluvně pohlédla. Její jediná vize spojená s touto událostí, bylo mé zjištění, že neslyším myšlenky toho člověka. A já neměl ani tušení, jak to bylo možné. Vždy jsem slyšel aspoň něco. Neexistovala osoba, u které by vládlo absolutní ticho. Až do teď.

Varovně jsem pohlédl na všechny kolem a ačkoliv jsme všichni věřili v neprůhlednost našeho štítu, postavili jsme se do obranné pozice. Pokud by totiž neznámí narazili do štítu, došlo by jim, že tu někdo je. A to by byl obrovský problém. Harry, Ron i Hermiona beze slova následovali naše počínání a připravili si hůlky.

Za okamžik už se příchozí objevili v našem zorném poli.

„Hledají vás. Je na vás vypsaná odměna,“ zašeptal jsem k našim čarodějům krutou realitu, která stejně musela být každému jasná. Vypadalo to, že nejsme nikde v bezpečí.

„Hele, proč vlastně hledáme tady?“ zeptal se mladík postavy v kápi. Vypadala na ženu a podle stylu chůze musela být velice mladá.

„Protože nás sem poslala má matka,“ zašeptala jemným hlasem, zatímco se blížili přímo k nám. Každou chvíli jeden z nich narazí do štítu.

Pak najednou zafoukal větřík a dívce spadla kapuce. A já pohlédl na nejkrásnější dívku, jakou jsem kdy viděl. Bledá tvář s jemnými rysy byla lemovaná dlouhými, hnědými vlasy. A ty oči… Její oči měly barvu té nejkvalitnější belgické čokolády.

Byla nádherná, ale… Byla Smrtijed. Náš úhlavní nepřítel.

„Isa?“ zašeptala nevěřícně Hermiona.

Tak co na to říkáte? Bella je konečně tady, ale za jakých okolností... Doufám, že se Vám kapitola aspoň trochu líbila a zanecháte komentář.

Autor: klarusha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upír nebo čaroděj? - 10. kapitola: