Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upír nebo čaroděj? - 12. kapitola

08.11.2012 (08:00) • klarusha • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1758×

„Teď si promluvíme o tom, kde hledat viteály,“ navrhl Ron. Sice už na mě nehleděl s nenávistí v očích, ale pořád se k nám všem choval ostražitě. Zdráhal se, jestli nám může věřit. 

„Dobře. Jen kolem zase udělám ochranný štít,“ řekla Hermiona a vstala s hůlkou v ruce. 

„Pomůžu ti,“ navrhl jsem. Společně jsme to měli hned a mohli si sednout zpátky k ostatním.

„Napadá někoho něco?“ zeptal se Harry. 

Po Harryho otázce nastala chvilka zamyšlené pauzy. Všichni se snažili vymyslet nějaký plán. Bylo třeba najít a zničit viteály, ale neměli jsme vůbec žádná vodítka. 

„Dobře. Asi to nebude tak lehké… Shrňme si tedy, co už víme,“ zahájil váhavě Harry. „Všechny viteály, které jsme dosud našli, byly úzce spjaty s postavou Toma Riddlea, tedy Voldemorta. Měl k nim hlubokou citovou vazbu. My jen musíme přijít na to, co všechno pro něj ještě bylo důležité. Byl tu jeho deník, pak prsten jeho předka. Oba dva už jsou zničené. No, a zjistili jsme také, že další viteál je Zmijozelův medailon. Ten jsme bohužel nezničili, protože ho někdo ukradl. A teď jsme ve slepé uličce, protože nevíme, jestli ho ten dotyčný zničil. A zbývají ještě tři předměty, ve kterých je ukryta Voldemortova duše, plus sám Voldemort.“ 

„V tomhle vám asi moc nepomůžeme,“ povzdechl si Jasper. „Moc o tom nevíme. Berte nás spíše jako pracovní sílu.“ 

„Já vám se svým darem prozatím práci taky nijak neusnadním. Z neznámého důvodu jsem měla vizi o Edwardově smrti, ale nikoho z vás vůbec nevidím. Možná, že se to časem změní,“ přidala se Alice. Byla z toho absolutně zmatená. Netušila, proč je nevidí. Budoucnost naší rodiny sice viděla, ale jen v situacích, kdy při nás nebyli čarodějové. Doufala, a stejně tak já, že se to časem nějak vysvětlí. 

„Bohužel ani já ještě nevím úplně všechno, kvůli mé dlouhodobé absenci, ale co nevidět budu vědět všechno, co vy, a ještě taky všechno, co ví lidé kolem,“ řekl jsem.

„Vážně víš, co si myslí úplně všichni kolem? Nemáš v tom pak trochu guláš?“ zeptal se Ron. Štvalo ho, že znám všechny jeho sny i představy. A ať se snažil, jak se snažil, pořád myslel na to, co nechtěl, abych věděl. 

„Kdyby kapacita mého mozku byla stejná jako u obyčejných lidí, asi bych se zbláznil, ale díky mé upíří podstatě dokáže má mysl pojmout tisíckrát více informací,“ vysvětlil jsem. „Teď ale není správný čas na to, abychom si povídali o upírech. Musíme vymyslet, co dál. Nebo se aspoň přesunout někam, kde nás nikdo nenajde.“

„A to je kde?“ zeptala se Hermiona. 

„To je úžasný nápad,“ přikývl jsem nadšeně. Harrymu totiž v tom okamžiku bleskla hlavou spásná myšlenka.

„Cože?“ zeptali se nechápavě Ron i Hermiona, zatímco má rodina už s klidem čekala, koho že to napadl nějaký plán. 

„Harry zná místo, kde bychom se mohli ukrýt,“ vysvětlil jsem a přenechal další slova Potterovi.

„Sídlo Fénixova řádu. Dům Siriuse,“ řekl se zábleskem bolesti v očích. Od smrti Siriuse Blacka, svého kmotra a dobrého přítele, si připadal ještě víc osamělý než dříve. 

„To už mě dřív taky napadlo, ale do toho domu by mohl přijít Snape. To nepřichází v úvahu, “ odmítla to kategoricky Hermiona a já se zasmál. Ta holka vždy musela myslet na všechno, být vždy připravená a všechno vědět. Někdy to byla docela užitečná vlastnost. Třeba zrovna před chvílí jsem si v její hlavě všiml, že pořád kontroluje, jestli má u sebe kabelku. Měla v ní totiž úplně všechno, co jsme mohli na téhle výpravě potřebovat. Prostě dokonalé. Zrovna teď se ale pletla.

„Ronův táta říkal, že je dům proti Snapeovi chráněný,“ oponoval Harry. „A věř, že by mi setkání s ním zas tak nevadilo.“

Narážel na fakt, že Snape zabil Brumbála, tudíž si zaslouží být potrestán. A já se samozřejmě musel přidat na stranu Harryho.

„Já bych se s ním taky někdy rád setkal,“ dodal jsem zlověstně. Na jednu stranu jsem sice byl rád, že díky Snapeovi mám teď neobvyklou upíří moc, ale to nic neměnilo na faktu, že mě zabil. Takové věci někomu jen tak nezapomenete. „A navíc… Máte při sobě sedm upírů, kteří vás budou chránit za každých okolností. Co by se mohlo stát?“

„A co kdyby ublížil někomu z vás?“ obořila se Hermiona pro změnu na mě. „Myslíš, že bych jen pokývla hlavou a pokračovala v hledání viteálů? Jste přece taky lidi.“ 

„Ale máme stokrát větší sílu,“ podotkl Emmett.

„Neblázni, Hermiono. Stejně nemáme kam jinam jít,“ přidal se i Ron a zmiňovaná musela chtě nechtě kapitulovat.

„A jak se tam vůbec dostaneme?“ zeptala se Esmé. Byl jsem rád, že se Cullenovi pomalu začínali zapojovat do diskuse. Tohle pro ně bylo docela těžké, ale snažili se mi pomoct. 

„To bude problém,“ zamyslel se Harry. „Nikdo nás nesmí vidět. Určitě to tam bude sledované.“

„Mohli bychom použít tvůj plášť,“ navrhl Ron, „ale nevejdeme se pod něj všichni.“

„Budeme muset jít po skupinkách,“ pokrčil jsem rameny.

„A každou skupinu bude muset doprovodit čaroděj,“ dodala Hermiona. „Nejlépe sám Harry, který je vlastníkem domu.“

„Co když tam ale někdo bude?“ zeptal se Carlisle. 

„Nejdřív bude muset jít průzkumná skupina,“ vysvětlil Harry. „Dobře. Nebudeme tu zbytečně postávat. Zkusíme se tam dostat. Myslím, že v první skupině bych měl být já  a Edward. K nám by se mohla vtěsnat ještě jedna žena.“ 

„A zvládneš to, pokud tady já i Ron zůstaneme?“ strachovala se Hermiona o Harryho bezpečí. V duchu jsem se nad tím pousmál. Byl jsem při něm já. Nic se mu nemohlo stát. 

„Jistě, že to zvládnu. Tolikrát už jsem čelil samotnému Voldemortovi. Dostat se do jednoho domu nebude problém.“ Harry vážně přikývl. V mysli už plánoval náš postup. 

„Dobře. My to tady zatím rozdělíme do skupinek,“ souhlasil Ron a bedlivě si prohlédl celou naši rodinu. 

„Ten hromotluk bude problém…,“ zamumlal potichu zamyšleně.

„Hromotluk tě slyší. A máš štěstí, že je v dobré náladě a bere to jako pochvalu kvalitního svalstva,“ zasmál se Emmett. 

„Tak koho s sebou vezmeme?“ zeptal jsem se Harryho. Váhal jsem, jestli vzít Alice nebo Esmé. No, nakonec jsem se rozhodl pro sestru. Neměl bych dobrý pocit, kdybych do takového nebezpečí, ať už bylo jakékoliv, tahal mámu. I když nevlastní. „Co Alice?“ 

„Dobře,“ souhlasil Potter. „Tak pojďme. Není času nazbyt.“

Bez zbytečného zdržování jsme si vzali nezbytné věci a přemístili se do Londýna. Já ten pocit nevolnosti při přemisťování znal, a tak jsem byl dobře připravený, stejně jako Harry. To se ale nedalo říct o Alice.

„Dobrý?“ zeptal jsem se, zatímco jsem ji přidržoval po přistání v jedné z londýnských ulic. 

„Jasně, jen to musím rozdýchat,“ zašeptala. „Upírům obvykle zle nebývá.“

„A to buď ráda, že nejsi člověk. Většina po prvním přemisťování vyhodí oběd okamžitě ven,“ povzbudil jsem ji vesele. „Ale na to si zvykneš.“ 

„Tak dobře. K domu Siriuse jsou to jen dvě ulice,“ zahájil Harry. „Musíme se schovat pod tenhle plášť, aby nás nikdo neviděl, když budeme do domu vcházet. A nedivte se, když ho ze začátku neuvidíte. Je chráněný různými kouzly.“

„My neuvidíme dům, do kterého budeme vcházet?“ podivila se Alice. „To jsem ještě neviděla…“ 

Harry to nijak nekomentoval a roztáhl plášť. Nevidělo přes něj ani upíří oko, i když malé záchvěvy energie jsem postřehl. Jako kdybych viděl silové pole. 

„Jak my se tam vlezeme…,“ zamumlal jsem. Byl to plášť, dělaný pro jednu osobu. Dvě by se tam vlezly pohodlně. Ale tři lidé, z nichž jeden - já - byl poměrně dost vysoký, s tím měli docela problém. 

„Budeme se muset pořádně zmáčknout,“ přikývla Alice. 

S nemalými potížemi se nám nakonec povedlo dostat pod plášť tak, aby nic nevyčuhovalo. 

„S Emmettem bude moct jít jen Harry nebo Hermiona,“ podotkl jsem. „Bude problém ho zastínit samotného.“

„To nějak vyřešíme,“ řekl klidně Harry. „Teď pojďme.“

Pomalu jsme se začali sunout do ulice, v níž se údajně měla nacházet naše příští skrýš. Bedlivě jsem pozoroval okolí a skenoval myšlenky všech lidí okolo. Přece jenom byl někdy můj dar užitečný.

„Měl jsi pravdu. Kolem nás se, systematicky rozmístěni, nacházejí čtyři Smrtijedi,“ zašeptal jsem tiše k Harrymu.  Všichni čtyři protivníci upřeně pozorovali řadu budov přímo před nimi a jenom sem tam se porozhlédli kolem. 

„Musíme si dávat veliký pozor,“ odpověděl a pomalu se rozešel ke zmiňovaným budovám. S Alice jsme ho opatrně následovali a dávali si pozor, aby se ani kousek našich těl nevysunul zpod látky.

V tu chvíli se však začalo dít něco podivného. Vedle jednoho ze Smrtijedů se náhle objevil druhý a začal s ním o něčem živě, ale tiše diskutovat.

„Do vedlejší ulice se zrovna někdo přemístil,“ zaslechl jsem hlas nově příchozího. „Musíme to tam zkontrolovat. Mohl by to být ten, koho hledáme.“

Zmateně jsem na ně pohlédl. Neprodleně se vydali do ulice, ze které jsme před okamžikem přišli. To nemohla být náhoda.

„Harry máme problém,“ zašeptal jsem a dotyčný po mně střelil ostražitým pohledem.

„Myslím, že na sobě máš pořád stopu,“ osvětlil jsem mu své domněnky, zatímco jsme se pomalu sunuli k našemu cíli.

„Stopu?“ zeptala se nechápavě Alice, která se snažila být v obraze.

„Když čaroděj, kterému je méně, než sedmnáct let použije nějaké kouzlo mimo školu, na ministerstvu to poznají,“ řekl jsem upíří rychlostí, abych se nezdržoval zbytečně pomalými činy. 

„Nemůžu na sobě mít stopu. Sedmnáct už mi bylo,“ oponoval Harry, který mé vysvětlování Alice postřehl jen minimálně. 

„Smrtijedi museli nějak obejít obvyklé způsoby a nechat na tobě stopu i po dosažení klíčového věku,“ řekl jsem. Jiná možnost tu nebyla. Na další diskusi už nebyl čas. Došli jsme totiž přímo mezi dvě budovy, které byly příhodně pojmenovány 11 a 13. Dvanáctka chyběla. 

„Náš dům je ta dvanáctka, že?“ tipla si tiše Alice, která byla stejně všímavá jako já. Současně s Harrym jsem přikývl a vyrazili jsme. 

Náhle se přímo před námi dům objevil. Jako by se dva sousední odsunuly a udělaly tak prostor pro ten náš, teď už viditelný. Nikdo z nás to nijak nekomentoval, to ale neznamenalo, že bychom nebyli fascinováni. Hlavně teda Alice.

Pomalu jsme vystoupali po schodech a zastavili se před velkými dveřmi. Harry klepl na dveře svou hůlkou a my mohli uslyšet řadu různých cvaknutí a rachocení, po čemž se dveře skřípavě otevřely.  

Opatrně, avšak rychle, jsme vkročili dovnitř a zabouchli dveře. Ihned se rozsvítily staré plynové lampy a vrhly tak světlo na poměrně zaprášenou chodbu plnou pavučin a nevkusných doplňků. Ze stěn na nás shlížely hlavy domácích skřítků a mírně potrhané závěsy skrývaly jakýsi starý obraz - jak jsem se téměř ihned dověděl z Harryho hlavy, obraz Siriusovy kruté matky. 

„Tak kde jsou ty ochrany proti Snapeovi?“ zeptal se podezřívavě Harry.

„Možná budou až hlouběji v domě,“ tipoval jsem. 

„Nebo se objeví jen, pokud sem vkročí Snape,“ navrhla Alice. 

„Tak nebo tak, nemůžeme tu stát věčně,“ podotkl Harry a všichni tři současně jsme vykročili z rohožky, na které jsme do té doby stáli.

„Severus Snape,“ zašeptal odnikud hlas, ve kterém Harry rozpoznal Pošuka Moodyho a my překvapeně skočili zpátky těsně ke dvěřím.

„Nejsme Snape,“ stihl zaskřehotat Harry dřív, než mu kouzlo svázalo jazyk. Čekal jsem, že se totéž stane i mně a Alice, no, na jazyku jsem ucítil jen podivné zabrnění. Mluvit bych stále dokázal.

Netrvalo to ani pár sekund a Harry už mohl zase normálně mluvit. 

„Vám to nic neudělalo?“ zeptal se překvapeně.

„Ne,“ zakroutila hlavou Alice. „Něco jsem na jazyku sice cítila, ale rozhodně jsem řeč neztratila. 

Než jsme však stihli začít debatovat o tom, proč tomu tak bylo, Harry se nepatrně pohnul vpřed a na konci chodby se začalo něco dít. Harry mohl vidět jen děsivou, šedou postavu, která se vynořila z koberce a rychle se k nám blížila, ale upíří oči viděly lehce průhlednou kreaturu člověka, ve kterém jsem okamžitě rozpoznal hororovou podobu Brumbála. 

Za neustálého přibližování se k nám postava natáhla ruku a kostnatým prstem ukázala na Harryho. 

 Chtěla bych Vám moc poděkovat za komentáře u předchozí kapitoly. Všechny mi moc pomohly. Speciální dík patří holkám: Rena16 a kamčí. Vaše komentáře mě skvěle nakoply. A tuhle kapitolu bych chtěla věnovat Lendě, protože Tvůj komentář byl nádherný. a povzbudil mě nejvíc. 

Chtěla jsem se Vám odvděčit co nejrychlejším vydáním kapitoly. Původně měla vyjít už někdy na začátku víkendu, no, pak se to trochu zdrželo na korekci a kapitola tedy mohla vyjít až dnes (což je pro mě ale stejně velký úspěch, vzhledem k tomu, že normálně mi kapitola trvá tak dva týdny).

Tak snad jsem Vás aspoň trochu potěšila a kapitola se Vám líbila.

Autor: klarusha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upír nebo čaroděj? - 12. kapitola: