Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upír nebo čaroděj? - 14. kapitola

01.01.2013 (07:00) • klarusha • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1712×

Bezpečně zahalený jsem otevřel dveře a porozhlédl se kolem. Zatímco jsem se plížil přes ulici, bedlivě jsem kontroloval všechny Smrtijedy kolem. Nehybně postávali ve stínech a pozorovali stěnu, kde by podle nich měl být ukrytý dům. Bylo zvláštní, vidět jejich myšlenkami jen domy jedenáct a třináct, a pak pohlédnout svýma očima na dům s číslem dvanáct. Mělo tolik výhod být upírem se schopností číst myšlenky a zároveň umět kouzlit. Děkoval jsem osudu, že se můj život vyvinul tímhle směrem. 

Konečně jsem došel do vedlejší ulice a na okamžik zauvažoval, jestli už si sundat plášť. Nechtěl jsem ale nic riskovat, a tak jsem prošel ještě další dvě ulice pod rouškou neviditelnosti, a až pak se konečně zviditelnil. Dalších pár ulic jsem prošel pomalým, lidským tempem, abych naprosto nic neriskoval.

Myšlenkami jsem zkontroloval, jestli mi někdo věnuje i jen špetku pozornosti. Ulice byla téměř prázdná, jen jeden zamilovaný pár a dvě stařenky, pomlouvající půlku města. Očividně mi přálo štěstí. Bez dalšího zdržování jsem se zhluboka nadechl a přemístil se pryč z Londýna. 

Pro bezpečí nás všech jsem se nepřesunul přímo na domluvené místo. Co kdyby měli Smrtijedi opravdu nějaký způsob, jak sledovat všechna přemístění? Bylo by podezřelé, kdyby se někdo – my – přemístil třikrát na stejné místo.

Už z dálky jsem slyšel jejich myšlenky, ale když jsem přišel na místo setkání, neměl jsem jedinou šanci je zahlédnout.

„Nechcete zrušit ten štít?“ navrhl jsem a zíral na místo, odkud zhruba vycházely jejich myšlenky.

„No konečně,“ oddechl jsem si, když se po delší době objevili před mýma očima. Hermioně holt trvalo zrušení štítu trochu déle, než mně. 

„Jak se vedlo, Edwarde?“ zeptal se Carlisle.

„Poměrně dobře. Objevilo se pár malých komplikací, ale nic vážného. Nebudeme se ničím zdržovat, protože přesuny jsou možná sledovány a v naší ulici je plno Smrtijedů. Teď vezmu do domu Hermionu a Carlislea,“ řekl jsem a všichni mlčky přikývli. 

„Buďte ve střehu,“ upozornil jsem ještě zbytek skupiny, když jsme už byli na odchodu. 

„Jak jsi to myslel s tím sledováním přemisťování?“ zeptala se Hermiona, když jsme kráčeli řídkým lesem. Zase jsem musel změnit místo, odkud se přeneseme. 

„Když jsme se ocitli v Londýně, Smrtijedi nacházející se kousek od nás dostali zprávu, že se tam někdo přemístil. Pak půjdeš pro Emmetta, tak si předem vyber místo, ze kterého se přesuneš.“ 

„To docela komplikuje naši situaci,“ zamumlala a v hlavě se začala zabývat nějakým řešením. 

„Myslím, že teď je naše chvíle. Připrav se, Carlisle.“ Chytil jsem jeho i Hermionu za paži a za okamžik už jsme byli zpátky v Londýně. 

„Nebylo to dvakrát příjemné,“ vydechl Carlisle překvapeně. „Už dlouho mi nebylo tak na zvracení. To by mě zajímalo, jak to funguje.“

Tiše jsem se zasmál a vytáhl plášť. „Možná to budeš někdy taky umět.“

„Myslíš?“ Můj adoptivní otec na mě pohlédl s nadějí v očích. Skrytě toužil po tom, aby uměl taky kouzlit. 

„Ty je chceš naučit kouzlit?“ zeptala se překvapeně Hermiona a já na ni klidně pohlédl. Neodpověděla. Na víc slov už nebyl čas, protože jsem vytáhl plášť, přikryl nás a zavelel ticho. Smrtijedi byli blízko a kdo ví, jestli neměli nějaká odposlouchávací zařízení. Stejně se ale Hermiona nedokázala ubránit troše nesouhlasných myšlenek. Nechtěla se chovat jako někteří zastánci čisté krve, ale upíři pro ni prostě nebyli kouzelníky.  

Do domu jsme se dostali bez problému a Harry s Alice nás přivítali zajímavým novinkami. 

„Zjistili jsme, kde by mohl být další viteál,“ oznámil Harry, ale moc šťastně se netvářil. 

„No, to docela komplikuje situaci,“ řekl jsem, když jsem vše uviděl v jeho hlavě. „Promluvíme si o tom, až tu budou všichni.“ 

Harry souhlasně přikývl a vydal se zpět do obývacího pokoje. Všichni kromě Hermiony, která se vydala pro Emmetta, ho bez váhání následovali. 

******************************************************************************************

Přesun všech členů naší skupiny probíhal bez problému a jediný, kdo ještě nebyl v našem úkrytu, byli Ron a Esmé. 

Oblékl jsem si neviditelný plášť a vyšel z domu. Smrtijedi kolem stále beze změn sledovali okolí a já už chtěl odběhnout do bezpečné vzdálenosti, abych se přemístil, když se najednou pár metrů přede mnou objevila ona. Isabella. 

Vydala se přímo k jednomu ze Smrtijedů a přísně na něj pohlédla. 

„Jak je možné, že se sem před asi dvaceti minutami někdo přenesl a vy jste ho nechytili?!“ zasyčela. Přiblížil jsem se k nim, co nejvíc to šlo, abych ji aspoň mohl pořádně vidět, když jsem jí nedokázal číst myšlenky. Stála tam, o dvě hlavy menší než Smrtijed, se kterým rozmlouvala, a tvářila se jako anděl pomsty. Oblečená v černých šatech a plášti stejné barvy, s jemným, avšak rysy podtrhujícím líčením. Ale

ani její postoj, ani oblečení, mě nepřesvědčily o tom, že je skrz na skrz zlá. Bylo tam něco hluboko v jejích tmavých očích, co prostě k tomuhle zlu, ke kterému patřila, nesedělo.

Ani jsem si to neuvědomoval, ale něco mě k nim pomalu táhlo. Chtěl jsem vědět, co tu zrovna ona dělá. 

„Hledali jsme ho, ale nikde tu nebyl,“ zamumlal Smrtijed pokorně. Téhle dívky se bál. A nejen on. Všichni Smrtijedi okolo nenápadně hleděli naším směrem a hlavou jim běhaly samé obavy. A já konečně zjistil proč. Ona byla Voldemortova pravá ruka. A to proto, že její matka byla kdysi partnerkou Toma Raddlea. Isabella byla dcerou ženy, kterou možná kdysi miloval Voldemort. 

Zatímco jsem zjišťoval nové informace o Ise, ta ne zrovna nadšeně hleděla na Smrtijeda. 

„Můžeš jít do sídla,“ řekla se špetkou hořkosti v hlase. „Přebírám tady velení. Dvakrát během hodiny se do blízkého okolí někdo přenesl. To nemůže být náhoda.“

A já byl pořád stejně zmatený. Netušil jsem, proč poprvé, když se sem přemisťoval Harry, to Smrtijedi poznali, a pak se stejný scénář udál s Hermionou. Poznal jsem, když se Hermiona společně s Emmettem objevila ve vedlejší ulici, díky jejich myšlenkám. Pak ale vypukl zmatek, protože Smrtijedi obdrželi varovný signál a okamžitě se rozběhli kolem, aby našli čaroděje. Bylo štěstí, že se Hermioně a Emmettovi povedlo bez povšimnutí dostat do domu.

Co mě na tom ale překvapovalo nejvíce, ani jednou naši protivníci nezaznamenali můj příchod. Měl jsem pár teorií, proč tomu tak bylo, ale přijít na tu správnou byl oříšek. 

„Omlouvám se. Už odcházím,“ zašeptal Smrtijed a zmizel. Isa se rozhlédla kolem a pak se pohodlně opřela o nedalekou stěnu. 

Já radši na nic víc nečekal a vydal se pro Esmé a Rona. 

Když jsme se pak vraceli, Isabella stála pořád na stejném místě a sem tam pohlédla na místo, kde podle nich byl dům. Většinu času ale věnovala pozornost ostatním postavám v černém, které se snažily klidně hlídkovat, ale přesto se v myšlenkách věnovaly hlavně tomu, aby nerozhněvali pravou ruku jejich pána. 

Rychle jsme se dostali do domu a sundali ze sebe plášť. 

„Víte, kdo hlídá před domem?“ zeptal jsem se, když jsme vešli do pokoje, kde seděli všichni ostatní. 

„Smrtijedi?“ zeptal se vesele Emmett. Toho holt humor nikdy neopustí.

„Jasně, Emme. To by bez tebe nikdo neuhádl,“ ušklíbl jsem se. „Bella.“ 

Původně jsem chtěl říct Isabella, ale tak nějak se mi z úst vydralo právě tohle oslovení. V myšlenkách už mě to jednou napadlo. Isa ani Isabella mi k ní prostě neseděly. 

„Jaká Bella?“ zeptal se nechápavě Ron. Ostatní se tvářili podobně. Ale Alice stačil jeden pohled na mě a vše jí bylo jasné.

„Smrtijedka Isa,“ vysvětlila a všem okolo se rázem rozjasnilo v hlavách. 

„Proč jí říká Bella?“ Ron pokračoval ve vyzvídání, no, ostatní to nijak nekomentovali. Všichni přemýšleli o tom, co to pro nás znamená. 

„Ale co tady dělá?“ zeptala se Hermiona zamračeně. V hlavě jí běhaly různé myšlenky a vzpomínky na dívku, která nám dělala tolik starostí. Isabella Swan. Jedna z mála dívek ve Zmijozelu, které nebyly skrz na skrz zlé. Aspoň tak se Hermioně kdysi jevila. Pak, když povstal Pán Zla, vše se změnilo. I Bella se změnila. Najednou už nebyla tak milá, jako kdysi. Všichni, i podezřívavá Hermiona, si mysleli, že to bylo vlivem koleje. Mýlili se. A já teď musel odhalit pravdu.

„Hlídá dům,“ pokrčil jsem rameny. „Je Voldemortovou pravou rukou, a tak není divu, že ji sem poslal, když tady dnes proběhly dvě přemístění.“

„Cože?!“ zvolali unisono tlumeně Harry a Ron. Hermiona na mě jen zírala rozšířenýma očima. Rodina to brala v klidu. V hlavách se zaobírali spíš tím, jestli se naše situace příchodem Belly zhoršila. 

„Detaily ještě neznám. Ty se dozvím, až budu v blízkosti Voldemorta. Vím jen to, že kdysi Tom Raddle měl vztah s jednou ženou. Když zmizel po neúspěšném útoku na Harryho, ona žena, Renée, se provdala. Tom po svém návratu zuřil. Renée uvěznil ve svém sídle, jejího manžela už nikdy nikdo neviděl. A jako nejhorší trest pro ženu, kterou údajně miloval, jí dal možnost rozhodnout o životě své dcery. Buď se stane jedním ze Smrtijedů, nebo zemře. A Renée se rozhodla. Její dcera, Isabella, měla na ruce zakrátko vytetovanou lebku a začala plnit Voldemortovy rozkazy.“

„Ale to nevysvětluje, proč je z ní pravá ruka Pána Zla,“ oponovala Hermiona. 

„Jistě, že ne. K tomu došlo později. Bella poslušně plnila úkoly a dělala to tak dobře, že po čase překonala všechny své „spolupracovníky“. A začala na radách sedávat vedle Voldemorta,“ dokončil jsem příběh, který se mi povedlo zjistit v hlavách Smrtijedů stojících na ulici. Neměli ji rádi. Převážně proto, že jí jejich pán tak věřil, ačkoliv neudělala nic závratného. Šlo hlavně o závist. Ale co by se dalo čekat od takových čarodějů. 

„Co budeme dělat?“ zeptal se Carlisle.

„Zatím nic. Důležitější teď jsou viteály,“ rozhodl Harry a všichni souhlasně přikývli. „Pojďme se posadit a my vám s Alice řekneme, na co jsme přišli během vaší nepřítomnosti.“ 

Zařídili jsme se podle jeho pokynů a shromáždili se v obývacím pokoji. Já sice už všechno věděl z Potterovy hlavy, ale ostatní tak informovaní nebyli.

„Před nedávnem jsem společně s Brumbálem podnikl výpravu pro jeden z kousků Voldemortovy duše. Bohužel jsme ale nebyli úspěšní.“ Harry se ujal slova a vytáhl z kapsy malý zlatý medailon. „Místo pravého viteálu jsme tam našli tuhle kopii s odkazem, že se o medailon postaral nějaký R.A.B. Nevěděli jsme, jestli se mu ho povedlo zničit a dnes byla záhada konečně rozluštěna. R.A.B, alias Regulus Arcturus Black, byl bratrem Siriuse a žil v tomto domě. Regulus se přidal k Voldemortovi, a když Voldemort potřeboval ukrýt medailon v jeskyni, vzal si na pomoc jeho skřítka, Kráturu. Voldemort však nepočítal s tím, že se Krátura dokáže sám vrátit z jeskyně. Ven z jeskyně se nedalo přemístit. Kouzelníci se z ní nemohli přemístit, ale skřítci ano. A tak se Krátura vrátil zpět domů a znal místo, kde Pán Zla ukryl jeden z viteálů. Později se něco v Regulusovi změnilo. Společně s Kráturou se dostal do jeskyně, kde se obětoval, aby dokázali medailon vzít. Vypil jed, ve kterém byl viteál ukryt, a dal tam kopii. Před smrtí však rozkázal svému skřítkovi, aby se vrátil domů, nikomu nic neříkal a medailon zničil.“

Harry na okamžik udělal pauzu. Ron a Hermiona na něj šokovaně zírali, zatímco upíři jen soustředěně poslouchali.

„Takže pravý medailon má Krátura? Nebo ho už dokonce zničil?“ zašeptala Hermiona. 

„Ani jedno, ani druhé,“ povzdechl jsem si. „Nepovedlo se mu ho zničit. A pak ho ukradl Mundungus Fletcher.“

„Zrovna on?“ zasyčel Ron zamračeně. 

„Ano. Poslali jsme Kráturu, aby Mundunguse našel. Vydal se pro něj hned, jak jsme se to všechno dozvěděli. Doufejme, že tady bude co nejrychleji,“ přikývl Harry. 

„Ale jak ho zničíme?“ Rosalie položila tu základní otázku, na kterou jsme neměli odpověď. 

„Zničit se dá jen něčím vzácným, na co je těžké sehnat protikouzlo. Třeba baziliščí jed nebo ocel skřetů,“ řekl jsem. Jenže ani baziliška ani Nebelvírův meč, který byl ze skřetí oceli, jsme po ruce neměli. 

„A co takhle použít náš jed?“ navrhla Alice a všichni na ni se zájmem pohlédli. 

„Jak silný váš jed je?“ zeptala se Hermiona. 

„Hodně,“ řekl Emmett a vzal do ruky kousek látky, který se povaloval po zemi. Soustředěně se po nás podíval, jakoby plnil nesmírně důležitý úkol, a pak na látku plivnul.

Tři čarodějové napjatě čekali a upřeně pozorovali kousek staré košile v Emmettových rukou.. 

„Tak rychle tam díra nebude,“ konstatoval Carlisle. Upíří oči už viděly, jak agresivní částečky jedu systematicky ničí vlákna, ale lidské oko ještě žádnou změnu nezaznamenalo. „Musíte si chvíli počkat.“ 

Za okamžik už byla v látce skutečně menší díra a údiv čarodějů stále rostl a rostl souměrně se zvětšováním otvoru.

„Kdy se to zastaví?“ otázal se Ron, když už by se dalo přes látku prostrčit ruku. 

„Nezastaví,“ odpověděl jsem. „Z tohohle kousku košile zbude už jen prach.“

„Hm, mám takový pocit, že jsme našli nový způsob, jak zničit viteály,“ řekl Harry s úsměvem. „Teď zbývá je jen najít.“ 

Dozvěděli jsme se trochu víc informací o Ise, tedy Belle. :D Co na ni říkáte? Doufám, že se Vám kapitola aspoň trochu líbila. :)

Autor: klarusha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upír nebo čaroděj? - 14. kapitola: