Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upír nebo čaroděj? - 25. kapitola

25.09.2013 (15:00) • klarusha • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2342×

„Na shledanou, Edwarde,“ šeptla a váhavě přejela rty po těch mých. Dotek lehký jako od motýlích křídel. A přesto tak intenzivní.

„Ještě jeden dotaz… Jakto, že jsem tě dneska slyšela, ale neviděla?“ zeptala se, když ode mě odstoupila.

„Neviditelný plášť,“ odpověděl jsem, naposled na ni pohlédl a pak se přemístil zpátky do Londýna. Šel jsem vstříc povinnostem. Vstříc boji proti Voldemortovi. A pak, až bude mrtvý, už nebude nic bránit tomu, abych mohl být pořád s ženou, kterou miluji.

Harry 

Držel jsem v ruce pohár Helgy z Mrzimoru a zkoumavě si ho prohlížel. Malý, nevinně vyhlížející pohár. Teď už zčernalý a děravý účinky upířího jedu. Nádoba, která v sobě ještě před chvílí skrývala část Voldemortovy duše. Jeden z posledních viteálů… Pak zbývaly už jen dva a sám Voldemort…

Byli jsme tak blízko konce toho všeho… Problém ale byl, že si náš nepřítel své kousky duše už začal hlídat. Zjistil, že je hledáme, a tak je začal všechny kontrolovat. Pohár se nám povedlo získat jen tak tak, těsně před ním. Bez pomoci Griphooka bychom to nezvládli. Jen díky němu jsme se dokázali vloupat do Gringottovy banky a trezoru Bellatrix, kde byl pohár ukryt. Zrovna teď tam nejspíš dorazila sama Lestrangeová, svůj poklad však už nenašla.

Ron přerušil tok mých myšlenek lehkým zakašláním.

„Nevyrazíme už?“ zeptal se netrpělivě a já jen přikývl. Museli jsme do Bradavic pro předposlední viteál. Voldemort tam musel každou chvíli taky dorazit, ale neměli jsme na výběr.

Dostat se do školy, nyní ovládané Smrtijedy, nebylo vůbec lehké. My ale naštěstí měli skvělý plán. Díky jedné Alicině vizi jsme věděli, že Aberforth, Brumbálův bratr, má ve svém domu tajný průchod do Bradavic.

Teď jen doufat, že nás tamtudy opravdu nechá projít.

 ⃰  ⃰  ⃰

O pár minut později už stála skupinka zahalená v černých pláštích s kápěmi, tedy my, přede dveřmi malého domku a čekala, až nás majitel pustí dovnitř.

Dveře se pomalu otevřely a my zahlédli vysokého, vousatého muže. Byl svému bratru tolik podobný. A bylo neuvěřitelné, že se o něm Albus nikdy ani slůvkem nezmínil.

„Co chcete?“ zeptal se. Zdálo se, že nás nepoznal.

„Dostat se do Bradavic,“ odpověděl jsem tiše a poodhalil svou tvář, takže mě mohl konečně zahlédnout.

„Harry Potter?“ zašeptal překvapeně a otevřel okamžitě dokořán. „Pojďte dál.“

Všichni jsme se nahrnuli dovnitř. A když říkám všichni, myslím tím opravdu všichni. Na tuhle výpravu se vydala celá naše skupina, protože bylo docela možné, že dojde ke střetu s Voldemortem. Museli jsme mít jistotu, že ho porazíme. A ve skupině je síla.

„Potřebujeme se okamžitě dostat do Bradavic. Nemáme čas na žádné zdržování,“ řekla rychle Hermiona. Všichni sundali pláště a podívali se vyčkávavě na Aberfortha.

„Můžu jen vědět, kdo vy jste?“ přejel zrakem po Cullenových.

„Nová rodina Edwarda Diggoryho,“ odpověděl Carlisle jakožto hlava rodiny. „Chceme pomoci porazit toho, který utiskuje váš svět.“

„Na to teď opravdu není čas. Později vám to můžeme vysvětlit,“ řekl jsem. Každá sekunda byla drahá.

Brumbál to dál nijak nekomentoval a vydal se do vedlejší místnosti, následován námi všemi. Odsunul za pomocí hůlky skříň a pak sundal ze stěny velké plátno, které ukrývalo tunel. Tunel do Bradavic.

„Děkujeme,“ řekl Edward a vešel dovnitř. Já ho následoval a za mnou i ostatní. Kráčeli jsme mlčky. Každý přemýšlel nad tím, jak se situace asi vyvine. Já se obával, že dnes dojde už i k závěrečnému střetu s Voldemortem a budeme tedy muset rychle zničit poslední dva viteály – hada Naginiho a korunu Roweny z Havraspáru.

Po chvíli jsme došli ke konci tunelu. Přišel jeden z krizových okamžiků, protože jsme nevěděli, v jaké části školy tenhle východ byl. Mohli jsme skončit v ředitelně nebo klidně společenské místnosti Zmijozelu.

Edward opatrně zatlačil do stěny před námi a ta začala pomalu ustupovat. Vlastně to byly dveře, které z druhé strany vypadaly jako obraz, jak jsme později zjistili. Naskytl se nám pohled na společenskou místnost Nebelvíru a překvapené pohledy studentů.

„Harry?“ zeptal se překvapeně Neville. Koukal na nás jako na zázrak, kterému se skoro nedalo věřit. „Co tu děláte?“

„Ahoj, Neville. Přišli jsme zničit něco, co patří Voldemortovi. Můžeš nám pomoct?“ zeptal jsem se.

„Co potřebujete?“ zeptal se, zatímco ostatní stále jen nevěřícně zírali.

„Potřebujeme se bezpečně pohybovat po škole. Takže zneškodnit Smrtijedy, kteří tu už jsou. A je dost možné, že se tu co nevidět objeví i sám Ty-víš-kdo s dalšími poskoky,“ řekl jsem a porozhlédl se po všech okolo. „Pokud nechcete ohrozit své životy, hned opusťte školu.“

Ozvalo se nesouhlasné zašumění. Zdálo se, že chtějí všichni zůstat a pomoct.

„Dojdu pro profesorku McGonagallovou,“ přikývl Neville a zmizel.

Můj pohled sklouznul poprvé za dobu, co jsme tu byli, na Ginny. Hleděla na mě s lehkými obavami v očích, především ale s úlevou. Opětoval jsem jí pohled a nechtěl se už podívat nikam jinam. Chyběla mi. A především jsem se o ni bál.

„Kdo vy vůbec jste?“ zeptal se Cullenových Dean Thomas, jeden z mých bývalých spolužáků.  

„Promiň, ale to vědět nemusíš,“ odpověděl klidně Edward. „Jsou na naší straně, to je důležité.“

„Vypadáš nějak jinak, Edwarde,“ zaměřil se Dean tentokrát na něj. Pozorně ho skenoval svýma tmavýma očima.

„Změnil jsem se,“ pokrčil Edward rameny a v tu chvíli se otevřely dveře. Do místnosti vstoupil Neville s profesorkou.

„Pane Pottere, ráda vás vidím,“ usmála se na mě. Vypadala unaveně, zestárle, zničeně, a přesto i silně. Stočila pohled na Edwarda. „Pane Diggory, co se s vámi stalo?“

„To je na dlouhé povídání, profesorko. Teď už jsem každopádně Cullen a ne Diggory. A toto je moje nová rodina, která přišla pomoct v boji proti našemu nepříteli,“ řekl Edward a ukázal na upíry.

„Doufáme, že budeme užiteční. Carlisle Cullen,“ pověděl svým mírumilovným, diplomatickým hlasem Carlisle a natáhl k ní ruku.

„Minerva McGonagallová. Doufám, že nebudete svého rozhodnutí litovat.“ Oplatila mi stisk a ani na sekundu se nepozastavila nad chladem jeho ruky nebo jinými aspekty nahlodávajícími všechny teorie o člověku nebo čaroději.

„Paní profesorko, Vy-víte-kdo je na cestě sem. Potřebujeme se rychle dostat pro jednu věc tady ve škole. A taky je třeba školu nějak zabezpečit, sehnat všechny, kdo jsou na naší straně. Je možné, že přišla rozhodující bitva,“ přerušil jsem je a soustředěně na ni pohlédl.

„Dobře. Shromáždím všechny profesory, čaroděje mimo školu i studenty, kteří budou ochotní bojovat. Uděláme vše, co je v našich silách, aby se do školy nedostal nikdo z druhé strany,“ přikývla.

„Děkujeme. Většina naší skupiny vám pomůže,“ řekl jsem a vyběhl spolu s Edwardem ven z místnosti. Ostatní zůstali, aby pomohli v obraně. Měli se k nám v případě nouze přidat později.

„Musíme najít ducha Heleny z Havraspáru,“ vydechl jsem za běhu.

„Takže míříme do havraspárské části školy,“ odpověděl Edward, na kterém nebyla znát ani špetka únavy. Já nestihl ani nabrat síly po výpravě do banky, celkem by se mi teď hodilo být upír.

Míjeli jsme ojedinělé studenty, kteří na nás nechápavě a především šokovaně hleděli. Někteří na nás i volali, ale my neměli čas zastavovat. Zatím jsme nenarazili na jediného profesora, za což jsem byl spíš rád. A když se přímo před námi vynořil Skoro Bezhlavý Nick, oddychl jsem si.

„Nicku, zaveď nás za Helenou z Havraspáru,“ poprosil jsem. Takhle to totiž bude nejrychlejší. Duchové školy se navzájem znali velmi dobře, ačkoliv se ne vždycky měli rádi.

„Harry Potter! A Edward Diggory! Tak přeci je pravda, že jste tady!“ zvolal nadšeně. „Pojďte za mnou!“

A tak jsme po chvíli stáli v temné místnosti, tváři v tvář Heleně.

„Co po mně chcete?“ ptala se ne zrovna nadšeně.

„Potřebujeme vědět, kde je diadém Roweny, vaší matky,“ řekl jsem klidně.

„Nemám ponětí, kde se může nacházet,“ odsekla rychle. Bylo jasné, že nám nechce říct pravdu. S nadějí v očích jsem pohlédl na Edwarda doufaje, že už to ví z jejích myšlenek, ale ten jenom zklamaně zakroutil hlavou. Zdálo se, že duchům číst myšlenky nedokázal.

„Víte to. Poslouchejte, já ho nechci zneužít jako Tom Raddle. Potřebuji ho, abych mohl našeho nepřítele zničit,“ prosil jsem.

„Jak víš, že ho měl Voldemort?“ zarazila se.

„Z jeho hlavy… Tak prosím, řekněte nám, kde ho ukryl,“ přemlouval jsem ji. „Jednejte tentokrát správně. Zachraňte tenhle svět.“

Helena chvíli mlčela a bylo vidět, že sváděla vnitřní boj. Nakonec tichým, melodickým hlasem řekla:

„Je tady, na hradě. Na místě, kde je všechno skryté. Musíš-li se ptát, nedozvíš se to, víš-li to, stačí se jen zeptat.“

A pak Helena zmizela. Stočil jsem pohled na Edwarda.

„Komnata nejvyšší potřeby,“ řekli jsme oba současně a rozběhli se zpátky do hlavní části hradu. Za běhu jsme přes okna mohli vidět, jak se kolem hradu tvoří neprostupná kopule tvořená kouzly všech zkušených čarodějů, co tu byli. Doufal jsem, že to Smrtijedy udrží co nejdéle.

A když jsme už zahlédli vchod do Komnaty nejvyšší potřeby, vynořila se mi v hlavě vzpomínka na jednu kamennou sochu, která v komnatě byla. Na ošklivého starého čaroděje, na jehož hlavu jsem kdysi osobně položil paruku a otlučenou starou čelenku. Šok mě sežehl jak doušek ohnivé whisky a málem jsem klopýtl.

Jednou už jsem diadém v rukou držel. A přesně jsem věděl, kde teď leží. 

Taaakže... Zájem o povídku pomalu opadal (čemuž se osobně vůbec nedivím :D), takže nastal čas to trochu urychlit. Do úplného konce zbývají ještě asi 2 kapitoly, tak doufám, že se vám budou líbit. A můžu vás ujistit, že závěr bude dramatický. :D 

Autor: klarusha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upír nebo čaroděj? - 25. kapitola: