Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upír nebo čaroděj? - 3. kapitola

21.03.2012 (22:00) • klarusha • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2262×

Takhle aspoň umřu klidně. A nebudu muset snášet teror, který nastoupí společně s Voldemortovou vládou, pokud se Harrymu nepovede něco udělat.

Jen mi trochu bylo líto rodičů, kteří zůstali sami, a Harryho a ostatních mých přátel, kteří budou muset bojovat. A navzdory tomu, že jsem doufal, že se co nevidět s Cedrikem setkám, mi bylo líto, že jsem ho nepomstil. On si to zasloužil.          

„Promiň, Cedriku,“ zašeptal jsem z posledních sil. „Les u domu Malfoyových se mi stal osudným.“

A pohltila mě temnota.

„Nevím, jestli už není pozdě. Ztratil hodně krve,“ promluvil nějaký hlas, který jsem jen stěží vnímal.

„Zkus to. Nemáme co ztratit.“

„Dobře.“

Z dálky ke mně doléhaly neznámé hlasy, ale nic jsem neviděl. Jen tmu…

Najednou jsem ucítil šílenou bolest na krku. Jako by mě tam kousl vlk nebo něco s podobně ostrými zuby. A pak to začalo pálit. Co se to děje? Že bych byl v pekle? Ale co ti lidé, které jsem slyšel? Ne, určitě jsem ještě živý. A právě mě nejspíš našli Smrtijedi a mučí mě. Nebo se tu někde vznítil požár a já shořím zaživa.

„Pomoc!“ začal jsem křičet. „Dejte pryč ten oheň!“     

„Probral se. To je dobré znamení,“ řekla nějaká žena. „Klid, chlapče. To zvládneš.“

Neznal jsem ji ani ty ostatní. To jsem věděl jistě. Zdáli se být neobyčejní. Hlasy měli jako andělé, a když mě někdo, nejspíš ta žena, chytil za ruku, její chlad mě aspoň trochu uklidnil.

„Odneseme ho do bezpečí,“ řekl nějaký muž.

Během cesty lidé stále vyprávěli o věcech, kterým jsem ani zamák nerozuměl, ale podle hlasu jsem dokázal spočítat, že jsou tři. Dva muži a jedna žena. To bylo tak všechno, co jsem dokázal. Nemohl jsem se ani pořádně hýbat. Byl jsem jako ochrnutý. Nic jsem neviděl a měl jsem vlastně štěstí, že mi zůstal aspoň sluch. Dělo se něco strašného.

Po dlouhé době lidé zastavili. Asi jsme byli u cíle. Mou jedinou nadějí bylo, že mě neodnesli k Voldemortovi. To by byl jistojistě můj konec. Teda, pokud konec neznamenal ten oheň.

„Povedlo se to, Carlisle?“ zeptala se nějaké žena.

„Ano, myslím, že ano,“ odpověděl Carlisle, zřejmě jeden z mužů, kteří mě našli.

Položili mě na něco měkkého, asi postel, a většina z nich odešla. Zůstaly jen dvě ženy, které tiše a neskutečně rychle o něčem diskutovaly.

Oheň se mezitím rozšířil po polovině těla a já ho už nemohl ignorovat, jak jsem se o to snažil celou cestu sem. Chtěl jsem kopat nohama, mávat rukama, udělat prostě něco, co by mi ulevilo, ale nedokázal jsem své pohyby ovládat. Jen jsem sebou házel po posteli.

„Udělejte něco!“ křičel jsem. „Klidně mě zabijte, jen ať to skončí!“

„To zvládneš,“ uklidňovala mě nějaká žena. „Už to nebude moc dlouho trvat.“

Trochu jsem si oddychl a doufal, že těch pár minut zvládnu. Ale čas letěl. A já si až po pár mučivých hodinách uvědomil, že ta žena lhala, aby mě aspoň trochu utišila.

„Esmé, Rosalie, nechcete si odpočinout?“ Do pokoje přišla třetí žena. Poznal jsem, že to byla ta, která mě s těmi dvěma muži našla.

„Ne, Alice, díky. Zůstanu s ním až do konce,“ řekla žena, která se mě před pár hodinami snažila uklidnit. Takže ta třetí žena se jmenuje Alice.

„Já bych si ráda skočila na lov,“ dodala ta druhá žena a odešla. Cože? Lov? Co chce lovit? A kde? Podivil jsem se, ale další nával bolesti přerušil mé myšlenky.

Jakoby z dálky jsem ještě slyšel hlas Alice.

„Myslíš, že jsme udělali dobře, Esmé? Je úplně jiný než my, i než lidé…“

A pak už tu byla jen ta ohromná bolest a ten hrozivý oheň. Pálil a ničil moje tělo a já doslova cítil, jak se něco ve mně mění. O hodně dlouhou chvíli později jsem začal pociťovat blížící se konec. Srdce mi bilo jako splašené a já tušil, že se buď stane něco šokujícího, nebo umřu. Zdálo se, že se srdce začalo přiklánět k druhé možnosti.

Potom to přišlo. Srdce vydalo pár neskutečně rychlých úderů a zastavilo se.

Jsem mrtvý. Pomyslel jsem si, ale něco mi nedávalo smysl. Kolem sebe jsem slyšel plno normálních ale i neobvyklých zvuků, včetně divného šumění v mé hlavě. A na kůži jsem doslova cítil strukturu postele a vzduchu kolem sebe.

Že bych byl v nebi? Napadlo mě a rozhodl jsem se přesvědčit o tom na vlastní oči. Pomalu jsem otevřel víčka a pohlédl na šest neskutečně nádherných bytostí. Tři muže a tři ženy.

„Andělé… Tak přece jsem v nebi,“ zašeptal jsem šťastně. „Je tady i Cedric?“ Tak moc jsem si přál vidět svého bratra. Jak se na mě usmívá, klidně i jak se mračí, jen aby tady byl.

„Pořád jsi na zemi.“ Podle hlasu jsem poznal Esmé, ženu, která byla po celou dobu mého mučení při mně.

„Ale mně nebije srdce,“ řekl jsem odmítavě. „A vám vlastně taky ne.“ Když jsem to řekl, uvědomil jsem si, že slyším neobvykle dobře. Slyšel jsem zvuky, které nejspíš byly vzdálené i pár kilometrů, zrak jsem měl taky výborný. Prudce jsem se posadil. Až moc prudce. Očividně jsem byl i neobvykle rychlý. Co se to děje?

„Co to se mnou je?“ zeptal jsem se nahlas zmateně.

„Vysvětlování je ta nejhorší část,“ povzdechl si jeden z mužů, patrně Carlisle.

„Proč je vysvětlování nejhorší?“ optal jsem se. Všichni se na mě zmateně podívali.

„To nikdo neřekl,“ podivil se další muž.

„Ale ano, on.“ Ukázal jsem na Carlislea.

„Já? Ale já si to jen pomyslel,“ vzdoroval blonďák.

„Ale já vás slyšel,“ řekl jsem tiše.

„Můžeš mi, vlastně nám všem, tykat a já opravdu nic…“ nestihl Carlisle doříct, protože ho někdo přerušil.

„Copak to nikdo nechápete? Umí číst myšlenky,“ řekla nadšeně malá střapatá brunetka, Alice. „Zjistila jsem to před chvílí ve své vizi.“ Polemizovala a při tom se usmívala jako sluníčko, byla mi sympatická a já si řekl, že bychom si mohli rozumět.

Všichni na mě znovu se zájmem pohlédli a já se cítil hrozně. Patrně jsem se zbláznil… A ti lidé na tom nebyli o moc lépe. Čtení myšlenek, vize. Tohle přece není normální.

„Edwarde? Jmenuješ se tak, že?“ zeptala se Alice, zatímco jsem přemýšlel nad absurditou téhle situace a zároveň si prohlížel svou kůži. Byla bílá, nádherná a hlavně ledově studená.

„Jo, jsem Edward,“ přikývl jsem.

„Vidíte? Oslovila jsem ho v myšlenkách,“ zasmála se ta holka.

„To je hloupost,“ podíval jsem se na ni zamračeně. „Číst myšlenky neumí ani Voldemort.“

„Nevím, kdo je Voldemort, ale ty teď umíš mnoho věcí, které on patrně neumí,“ řekl Carlisle. „Všechno ti vysvětlím, ale dovol, abychom se ti všichni nejdřív pořádně představili. Já jsem Carlisle a tohle je má žena Esmé. Naše děti jsou něco jako adoptované a tvoří páry. Tohle jsou Alice a Jasper, přidali se k nám před nedávnem. A tohle jsou Emmett a Rosalie."

„Těší mě,“ usmál jsem se na všechny. „Mohl bych dostat trochu vody? Nějak mě pálí v krku… A co byl ten oheň, který mě ještě před pár okamžiky spaloval?“ Chápal jsem, že ten oheň měl nějaký smysl. Nevadilo mi, že ho neuhasili. Bylo jasné, že mi chtěli pomoct, ale nemohli. Doslova z nich vyzařovala láska a obětavost, nejspíš mi zachránili život.

„Voda už ti nepomůže, před chvílí jsi prošel proměnou.“ Slovo měl pořád Carlisle, začal jsem ho považovat za hlavu rodiny, kterou nejspíš byl. „Pomůže už jen krev. My všichni, a teď i ty, jsme upíří.“

Nevydržel jsem to a začal se smát. Když se ale na mě všichni dívali absolutně vážně, řekl jsem nazlobeně:

„To je hloupost, upíři neexistují! A i kdyby… Já nemůžu být upír, jsem čaroděj,“ konstatoval jsem fakt, který zdánlivě přehlédli.

„Čarodějem jsi byl a možná pořád jsi, ale jistojistě jsi teď hlavně upír,“ prohlásila Alice vážně.

„Ale…“ zkusil jsem namítat, tohle nemůže být pravda. Avšak někdo mě přerušil.

„No tak, Edwarde. Je tak těžké to pochopit? Buď rád, že jsi naživu,“ řekl vysoký obr, Emmett.

„Já jsem rád. Jenom,“ smutně jsem si povzdechl. „Nějak tomu nedokážu uvěřit. Je to tak absurdní. A navíc, měl jsem jistý úkol.“

„Pak nám o něm povyprávíš, teď si však zajdeme na lov. Máš přece velkou žízeň, nebo ne?“ Esmé se na mě starostlivě podívala. Musela být skvělá matka, ale mou mámu mi nejspíš nikdy nenahradí.

„Asi ano,“ prohodil jsem a až teď si uvědomil, jak hrozně silné je pálení v mém krku. Nezbývalo mi, než jim uvěřit. Jsem upír… „Počkejte, to jakože budu pít lidskou krev?! Nikdy! Hlad nebo žízeň, nebo co to je, sice mám, ale nikdy neublížím žádným lidem!“ Protestoval jsem razantně. Přes všechnu žízeň jsem věřil, že bych to dokázal, byl jsem tvrdohlavý, stejně jako můj bratr… To ne, další vzpomínka na něj, ale to už bylo na denním pořádku.

„Skutečně zajímavé…“ Carlislea má reakce zřejmě překvapila. Bohužel jsem se na něj celou dobu díval, a tak jsem viděl, že pusu ani neotevřel. Nezbývalo mi, než jim věřit i mé čtení myšlenek…

„Hurá, konečně už nám věříš,“ zasmála se Alice. Sklesle jsem přikývl a nadobro vzdal boj, který jsem předtím celou dobu podvědomě vedl proti šumění v mé hlavě. Okamžitě se na mě nahrnulo plno myšlenek a obrazů. Všechny se týkaly mě, ale bylo jich tolik - vlastně jen šest – přesto to však bylo nesnesitelné. Bolestně jsem zkřivil tvář a přemýšlel, co by se dalo udělat, abych měl klid.

„Myslím, že bude lepší, když s ním na lov půjdeme jen já a Carlisle,“ řekla Alice k ostatním. „Tolik myšlenek najednou ho hrozně vysiluje.“ Byla starostlivá, to jsem musel uznat, ale zdálo se mi to až přehnané. Copak jsem úplně bezmocný? Navíc, pořád mluvili o lovu a já nechtěl lovit nikoho bezbranného.

„Ale já pít krev nebudu!“ vzdoroval jsem znovu, tentokrát ještě hlasitěji.

„Klid, pijeme jen krev zvířat,“ ujišťoval mě Carlisle a položil ruku na moje rameno. „Avšak tvoje sebeovládání a lidskost mě fascinují. Nejspíš to bude tím, že máš v sobě krev čaroděje.“

Rezignovaně jsem si povzdechl. Asi se nedalo nic jiného dělat. Lidem jsem ublížit nechtěl a zvířatům taky ne, ale když jsem upír, tak bez krve asi žít nedokážu. Takže mi nezbývalo nic jiného, než vypít, nebo vlastně vysát nějaké zvíře. Ještě že jsem čaroděj a díky tomu mám takové sebeovládání, jak řekl Carlisle.

„Dobře, tak pojďme. Skutečně mám hlad,“ prohlásil jsem a společně s Alice a Carlislem vyšel z domu.

Autor: klarusha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upír nebo čaroděj? - 3. kapitola: