Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upír? Vlkodlak? Na volbě záleží... - 7. kapitola

06.06.2012 (18:45) • Break • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1314×

Edward zmizel. Emmett s útrpným výrazem naložil Jacoba do auta. Snažil se nedotknout jeho končetin. Ale když se omylem mu omylem otřel o tu nejspíše zlámanou nohu, Jacob i z bezvědomí bolestně zasténal. Stěží jsem držela slzy. Strašně mě bolelo tohle vidět. Emmett sedl za volant svého Jeepu. Taky jsem nasedla. Musela jsem si sednout vedle Emmetta, protože Jake byl roztažený přes celé zadní sedadlo. Krev mu dál tekla proudem a mazala Emmovi vnitřek jeho milovaného auta. Kdyby  to zranění bylo banální a ne vážné, pěkně by si ho podal. No jo, Jeep… jediná Emmova láska. Emmett  nakrčil nos a vyjel. Měla jsem pocit, že cesta do nemocnice trvá nekonečně dlouho. Ani koukat ven a pozorovat míhající se okolí mě nebavilo. Stejně pršelo a já se strašně bála o svého bratra. Úzkostí se mi svíraly a kroutily snad všechny orgány v těle. Jacob čas od času  zaskučel, ale naplno se neprobral. Celou dobu  jsem Emmettovi nevědomky svírala lem trička, zjistila jsem to, až když  zastavil před nemocnicí a jemně se mi vykroutil. Okamžitě vylezl a opatrně Jakea vzal. Taky jsem vystartovala z auta a šla s nimi. Držela jsem už značně pobledlého Jakea za nepochroumanou ruku. Za námi zůstávala krvavá stopa. Snažila jsem se to ignorovat, můj žaludek se ale i přesto dost bouřil. Emmett si to rovnou namířil na chirurgii. Ignoroval všudepřítomné pohledy užaslých lidí. Sice nechodil moc ven mezi lidi, ale jinak byl zvyklý. Přece jen byl nezvykle vysoký, svalnatý a hezký.

„Bells, zaklepej,“ pobídl mě naléhavě a pokynul k ordinaci, ošetřovně nebo jak to nazvat. Všechno z lékařského prostředí jsem až okatě přehlížela. Zabušila jsem na dveře. Během několika sekund se objevila sestřička.  Oba bratři zmizeli vevnitř. Chtěla jsem jít taky, ale Emm mě okřikl a sestřička mi přibouchla dveře před nosem. Sklíčeně a taky frustrovaně jsem si sedla naproti. Vyhrkly mi slzy. Ani jsem nebrala na vědomí ten hnusný nemocničí zápach, ze kterého se mi vždycky dělalo nevolno a nahánělo mi to strach. Nebo ty prázdné bílé stěny…

Nic to se mnou nedělalo. A to jen proto, že jsem se bála o Jacoba. Měla jsem co dělat, abych se nesesypala.  Najednou mě zničehonic objaly něčí ledové paže. Edward, problesklo mi hlavou. Omyl. Když jsem zvedla svůj ubrečený pohled, zjistila jsem, že mě objímá nějaký blonďák. Vlasy skoro po ramena, bledý, s kruhy pod očima…  Trhla jsem sebou. Pak se mě začal zmocňovat klid. Naprosto jsem nechápala, kde se ten pocit bere a co se to vůbec děje.

„Klid, Bello, bude to dobré,“ konejšil mě. Neměla jsem důvod mu věřit, ale něco mě k tomu vedlo. Nebo spíš nutilo. Nevěděla jsem, co se to se mnou děje. V hlavě jsem měla naprosto vygumováno.

„Kdo jsi?“ zeptala jsem se.  Zadívala jsem se mu do očí. Medově zlatavé. Přesně jako měl Edward. Logicky to tedy musel být někdo od nich.

„Jasper.“ Kývl. „Edwardův bratr. Poslal mě, abych tě utišil.“ Tak tohle by rozpálilo i chladnokrevného Yettiho. Začala jsem zuřit. Typickej kluk! Místo toho, aby dokázal svoji odvahu, poslal bratra. Viděla jsem rudě. Ale všechny kousavé poznámky jsem spolkla. Všimla jsem si, že má nakrčený nos a nedýchá. Že by mu bylo Jacobovo aroma až tak nepříjemné? Hlavou se mi míhaly samé splašené myšlenky. Pořád. Jasper občas prohodil nějakou otřepanou frázi typu – všechno bude dobré. Začala jsem to ignorovat a zabývala jsem se jen vlastní fantazií. Dokud nevylezl Emmett.  Tvářil se nešťastně. Na rukou měl zaschlou krev. Vymotala jsem se z Jasperova objetí. Vyskočila jsem a vrhla se Emmettovi kolem krku. Konečně vydechl a nebyl tak napjatý.

„Tak ten náš drzoun má zlomenou kost holenní, nebo co to ten doktor mlel, a na tý ruce má hlubokou řeznou ránu.“ Tiskl mě na sebe. Oddechla jsem si. Taky to nebylo nejlepší, ale soudě podle Emmettova lehce rozčileného tónu už měl to nejhorší za sebou. Jediné, co teď bylo pod nátlakem, byla moje žebra. Ozvalo se zlověstné zapraskání. Emmett mě okamžitě pustil.

„Au…“ Měla jsem pocit, že mám po žebrech.

„Sorry, Bells, to jsem nechtěl!“ Emm mě začal osahávat, jestli to nemám zlomené. Chudák, kvůli mně studoval kurzy zdravovědy.

„Ne, jsem v pohodě.“ Ustoupila jsem. Za těch necelých osmnáct let jsem si už na jeho sílu zvykla. I jako člověk byl silný.

„Fakt?“ Tvářil se víc jak starostlivě. Přikývla jsem.

„Emmette, mám ti vyřídit, že na tebe Rose dneska čeká,“ ozval se Jasper. Úplně jsem na něj zapomněla. Emmett se usmál. Pak mi do ruky strčil mimiaturní diář, nebo co to bylo. 

„Máš tam čísla, zavolej Jacobovým kámošům. Občas je pečlivý a občas se to hodí. Nechci, aby to tele bylo moc dlouho samo.“ Vylovil ze zadní kapsy džín mobil a podal mi ho. Pak mi dal pusu na tvář, chytl Jaspera za rameno a táhl ho pryč. Povzdechla jsem si a přesně podle jeho instrukcí obvolala Jacobovy kamarády. Některé jsem znala, ale valnou většinu ne. Jake byl adoptovaný, narodil se v La Push. Takže samozřejmě, že i jeho kumpáni bydleli tam. Znala jsem akorát Embryho a Paula. Jenže ti mi zrovna telefon nebrali. To dokázalo naštvat. Tak jsem pokračovala a dovolala se dvěma dalším. Jejich jména jsem moc nevnímala, když jsem se o to tedy postarala, rozhodla jsem se, že počkám, dokud nepřijdou. Akorát se  zjevila sestřička. Oznámila mi, na jakém pokoji bude Jake ležet. Hned nato ho tam odvezli. Už chytl zdravější barvu, ale oči měl zavřené a pravidelně oddechoval. Že by usnul? No jo, celý Jacob.

„Slečna Swanová?“ ozval se za mnou něčí hlas. Otočila jsem se. Zase nějaký blonďák, tentokrát ale celý v doktorském.

„Ano,“ přikývla jsem.

„Jsem Carlisle Cullen, ošetřoval jsem vašeho bratra. Těší mě.“ Stiskl mi ruku a potřásl mi s ní.

„Jak na tom je?“ Musela jsem se zeptat.

„Ztratil větší množství krve, museli jsme mu dát transfuzi, ale už je v pořádku. Váš druhý bratr to vtipně okomentoval…“ Sakra, neměla jsem tam Emma pouštět.

„Za Emmetta se omlouvám.“

„V pořádku. Řekl bych, že za těch jeho pár návštěv u nás už jsem si zvykl,“ uchechtl se. „Doufám, že přijdete na návštěvu. Edward už vám jistě oznámil, že Alice chystá večírek.“ Nevěřila bych, že se tenhle sympatický doktor umí tak šklebit. Zřejmě neměl Aliciny večírky v lásce. Chtěla jsem zaprotestovat, nějak to zdvořile odmítnout. Jenže to už mě zase někdo vzal zezadu do náručí.

„Ahojky, Bells!“ zahalekal mi do ucha Quil. Otočila jsem se. Tohohle indiána jsem si taky pamatovala. Jeho přátelský úsměv se ani zapomenout nedal.

„Quile…“ pousmála jsem se. Doktor se na nás koukal. A ne zrovna přátelsky. Uhnula jsem pohledem. Akorát jsem zaregistrovala dalšího člena Jacobovy vlkodlačí smečky. Tohohle jsem ještě neznala. Měl pískově žluté vlasy a byl skoro takový jako Jake. A nesl sebou balónky.

„Co je Jakeovi?“ vyptával se hned. Složila jsem si hlavu do dlaní. Tohohle už bylo moc.

Autor: Break (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upír? Vlkodlak? Na volbě záleží... - 7. kapitola: