Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upírem proti své vůli 43. kapitola

03.10.2010 (15:30) • MaiQa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2436×

43. Svatba 1/2

Bylo neuvěřitelné, jak rychle dny ubíhaly. Měli jsme plno práce s nebezpečně se blížící svatbou a navíc Rose stále nevěřila Edwardovi, a tak mě chodila večer pravidelně navštěvovat. Což se ovšem nelíbilo Emmettovi, a tak se i hádali. Jenže, i když jsem se snažila vymluvit jí to, nedala na mě. Nejhlavnější pro mě ovšem bylo, že se Edward konečně uklidnil a začal se smiřovat s tím, že se dítěte nevzdám, ani kdyby se na hlavu stavil. Což by u něj v posledním týdnu nebylo moc překvapivé.

Měla jsem nervozitou stažený žaludek a nemohla jsem usnout. Dívala jsem se bílý strop nade mnou a už ani nezkoušela zavřít oči. Bylo by to k ničemu. Uběhlo to až moc rychle. Zítra se vdávám. Podívala jsem se na budík. Tak dobře, dneska se vdávám. Bože. Jediný člověk, který by mě v téhle chvíli dokázal uklidnit, byl s bratry na rozlučce se svobodou. Byl pryč jen dvě hodiny a už mi chyběl, jako bychom se neviděli věky. Povzdychla jsem si. Ihned se otevřely dveře a já i přes tmu v pokoji rozeznala, že sem vešla Alice.

„Bello, víš, co jsem ti říkala. Měla bys už konečně jít spát. Kruhy pod očima by nevěstě neslušely,“ začala. Chystala jsem se něco namítnout, ale utnula mě. „A miminku nedostatek spánku nesvědčí,“ dopověděla. Tím mě dostala.

„Ráda bych spala, ale nemůžu. Jsem nervózní,“ odpověděla jsem jí. Pokojem se rozezněl smích.

„To je normální a věř, že Edward je na tom stejně. Je to nejdůležitější den v životě každého člověka a musí být perfektní. Takže zavři oči a spi,“ řekla. Usmála jsem se.

„Pokusím se,“ odpověděla jsem jí. „Kdy přijedou rodiče?“ zeptala jsem se jí.

„Odpoledne přijeli. Jasper pro ně jel na letiště, ubytovali jsme je v pětihvězdičkovém hotelu ve městě. Takže je o ně postaráno. Zítra se pro ně někdo staví,“ odpověděla mi. Přikývla jsem.

„Jack už přijel?“

„Ještě ne, ale když posílal SMSku, psal v ní, že to stihne,“ odpovídala mi v klidu.

„Jen aby,“ zašeptala jsem.

„S tím si hlavu nelam. Musíš spát, dobrou.“ Usmála se na mě a odešla. Zavrtala jsem se do peřin a snažila se na nic nemyslet. Což bylo těžké. Měla jsem v hlavě miliony scénářů, co se může podělat.

‚Tak jo, Bell. Zavři oči a opravdu na nic nemysli,‘ radila jsem sama sobě a poslechla se. Oči jsem zavřené měla, jen na nic nemyslet. To bude dost těžké. Zkoušela jsem starou dobrou věc. Myslet jen na něco, co mám ráda. To se už povedlo. Začala jsem myslet na sýrový popcorn a za chvíli začala usínat. Nikdy předtím jsem si nemyslela, že myšlenka na popcorn dokáže tak dobře uklidnit…

Zamžourala jsem do vycházejícího slunce. Jak dlouho jsem sakra spala? Podívala jsem se na budík, osm ráno. Bezva, mám za sebou šest hodin spánku.

„Alice,“ zamumlala jsem, ihned byla u mě.

„Konečně jsi vzhůru, musíme tě připravit. A neboj, nebude to přehnané,“ chrlila slova rychleji, než jsem je stačila zaznamenávat. Nebyla jsem si ani jista, zda opravdu řekla tuhle větu. Ale něco v tom smyslu to být muselo. Dovedla mě do koupelny a posadila na židli.

„Uvidím jej ještě před obřadem?“ zeptala jsem se šeptem, když mi dávala na oči stíny.

„Hmm… ne. Alespoň něco musíme zachovat,“ odpověděla mi po chvíli.

„Zachovat?“

„Edward je z jiné doby, na to nezapomeň. A teď nemluv, budu ti dávat spodní lesk na rty,“ zamručela. Chtěla jsem jí odpovědět, ale neodvážila jsem se.

„Můžu ti pomoci?“ ozvala se Rose. Leknutím jsem nadskočila. Neslyšela jsem, že přicházela.

„Mohla bys mi donést její šaty? Jo a za pět minut dojede Edward, postarej se o to, aby byl s klukama plně zaměstnán a nerušil. A, prosím, hlavně nemysli na ty šaty. Chci aby vše viděl až ve chvíli, kdy bude Bella scházet ze schodů. Jasné?“ rozdala jí rozkazy.

„Dobře. Tak já jdu,“ odpověděla jí Rose v klidu. Tentokrát jsem zavření dveří zaregistrovala.

„Tak, obličej je jakž takž dodělaný, ještě nějaké úpravy, ale ty až později. Teď vlasy. To bude na déle,“ informovala mě. Nemohla jsem nic jiného nežli přikývnout. Neměla jsem ráda, když mi někdo šahal na vlasy. Ale musela jsem to dnes vydržet. Bylo to nesnesitelné, dost mě kudlila.

„Hotovo, musím si něco vyřídit. Nikam nechoď, nic nedělej. Zvládneš to?“ zeptala se mě s mírným úšklebkem.

„Ano, to by neměl být problém,“ odpověděla jsem jí.

„OK, hned se vrátím.“ Jakmile to dořekla, ucítila jsem lehký vánek. Odpovídat by mi bylo k ničemu. Začal mě sužovat svíravý pocit nervozity, snažila jsem se v pravidelných intervalech dýchat. Po půl minutě jsem se začala modlit, aby Alice ihned přišla. Nakonec se mi to splnilo.

„Poslední letadlo přistálo. Jasper s Emmettem a Rose jeli pro hosty.“

„Jack už je tady?“ zeptala jsem se.

„Přijel před půl hodinou.“

„A rodiče?“

„Pro ně jel Edward osobně,“ odpověděla mi.

„Oficiální představení,“ zamumlala jsem.

„Dá se to tak říci. Byly překvapeni už, jakmile jim došla pozvánka.“

„To si dokáži představit,“ zašeptala jsem. „Co teď?“

„Teď? Obličej a vlasy jsou hotové. Šaty.“ Usmála se. Nadechla jsem se. No dobře.

„Pomůžeš mi?“ zeptala jsem se. Přikývla. Vstala jsem ze židle a nasoukala se s její velkou pomocí do šatů.

„Jak se dívám, můžeme být rádi, že nebylo naplánované, udělat svatbu o týden později,“ pozorovala mě kritických pohledem.

„Proč?“ zeptala jsem se jí. I když to byla otázka k ničemu. Odpověď jsem znala. A cítila. Šaty mi byly těsnější než minule.

„Roste rychle,“ zašeptala.

„To ano. Nic nečekaného,“ usmála jsem se pohladila si bříško. „Ty jsi to snad nečekala. Tetičko Alice?“ Potěšeně se na mě usmála, pak hodila okem po hodinách. Za pár vteřin jsem díky svému trošku zlepšenému sluchu uslyšela přijíždějící auta.

„Hosté přijíždějí,“ nadskočila Alice nadšením. Stáhl se mi žaludek.

„Kdy přijedou rodiče?“ zeptala jsem se. Víc mě spíš zajímalo, kdy přijede Edward.

„Už jsou tady, Bell. Jdou s Rose nahoru,“ odpověděla mi. A opravdu, jakmile jsem se soustředila, slyšela jsem je. Kroky rodičů byly hlasitější, než na jaké jsem byla zvyklá. Čekala jsem, až vejdou a připadalo mi to jako věčnost. Konečně se dveře otevřely a dovnitř jako první vešla máma. Ihned jsem se za ní vydala. Nejrychleji jak jsem mohla. Konečně jsem se k ní dostala a bez váhání ji objala.

„Tolik se mi stýskalo,“ zašeptala jsem a zuřivě mrkala, abych si slzami, které se draly na povrch, nezničila líčení.

„Tak já vás nechám o samotě. Musím se ještě převléct,“ ozvala se Alice a zmizela.

„Jsi nádherná,“ zašeptala máma, jakmile jsme se pustily a já objala i tátu. „Ale mohla jsi nám říct, že máš přítele. Víš, jaký to pro nás byl šok, když nám došlo to oznámení?“

„Promiň. Měla jsem vás informovat,“ zašeptala jsem.

„Hlavní je, že jsi šťastná. Bože, nikdy jsem neviděla tak nádherné šaty. Jsi v nich úchvatná. Bezesporu jsi ta nejkrásnější nevěsta pod sluncem.“

„Děkuji,“ začervenala jsem se. Měla bych se také podívat. Ve chvíli, kdy mě to napadlo, vešla Alice.

„Už se můžeš podívat,“ usmála se na mě a oddělala plachtu ze zrcadla. Přešla jsem k němu a na nic jiného nežli na zalapání po dechu jsem se nezmohla. Tohle jsem byla já? Poznala jsem jen svoji barvu vlasů a očí. Jinak jsem vypadala absolutně jinak. Šaty byly nádherné, vlasy jakbysmet.

„Alice, ty jsi kouzelnice.“ Chtěla mi něco odpovědět, ale dovnitř vešla Rose.

„Je čas. Mohla bych ti sebrat maminku? Měla by jít už dolů,“ usmála se na mě. Polkla jsem.

„Jasně. Za jak dlouho půjdu dolů já?“ zeptala jsem se jí roztřeseně. Začala mnou lomcovat nervozita.

„Deset minut. Nejdéle,“ odpověděla mi. Vyděšeně jsem přikývla. Bože. To bude v pohodě. Prostě tam bude blábolit kněz a ty pak řekneš jen ano. Uklidňování sama sebe mi pomohlo.

„Máte všechno?“ zeptala se mezi dveřmi máma.

„Jo, kytku máme. Prstýnky taky,“ odpověděla jí Alice. Máma přikývla s odešla. Chvíli jsme čekali. Poté se začala z přízemí ozývat hudba. Vyšly jsme z pokoje a sunuly se ke schodům.

„Tak jo. Já jdu první. Až budu na konci schodiště, běž,“ informovala mě Alice. Přikývla jsem. Netrpělivě jsem čekala na to, až dojde dolů. Jakmile se tak stalo a já měla vyrazit. Vše se to na mě svezlo. Klid, Bell, klid. Nádech, výdech. Soustředit se na schody, abych neupadla. To by byl teprve trapas. Scházela jsem ze schodů. Hezky schod po schodu a dívala se očkem na nohy, jestli mě náhodou nemíní zradit. Nemínily. Jakmile jsem se dostala dolů dostatečně na to, aby mě bylo vidět celou, halou se ozvala vlna šepotu. Dívala jsem do známých tváří. Jakmile jsem zahlédla Jacoba, usmála jsem se na něj. Úsměv mi oplatil. Našla jsem také tetu a hlavně Jess. Ta se šklebila, jakoby jedla citrón, ale jakmile přišla na fakt, že se dívám na ni, usmála se. Ani trochu jsem se jejímu chování nedivila. Brala jsem si muže, jež hodně naštval Forks. Ale mohla by to dávat méně najevo. Raději jsem se podívala dopředu a zasekla se v pohledu těch nejkrásnějších očí, které jsem kdy měla možnost vidět. Bylo obdivuhodné, že někdo jako on, tak dokonalý, se mohl zamilovat do mě. Oproti kráse upírek, které jej obklopovaly, jsem byla tuctová. A přesto jsem dostala více než oni. Spřízněnou duši, kterou nikdy neopustím.

Došla jsem k Edwardovi. Nabídl mi ruku. Táta vzal tu moji a položil ji do Edwardovy. V té chvíli ze mě spadla všechna nervozita a já dokázala vnímat jen jeho. Všechno okolo nás bylo jako v mlze. Jako robot jsem odříkávala celý svůj slib a čekala, až on dokončí ten svůj. Poté přišla ta nádherná číst, jež nás spojí navěky. Čekala jsem na konec farářovy věty, ve které se ptal na vše, co bylo v téhle chvíli více nežli jasné.

„Ano,“ zašeptala jsem a pousmála se. Tolikrát jsem si tuhle větu jako malá nacvičovala u zrcadla a nepřipadalo mi na ní nic těžkého, ale dnes, když to bylo opravdu. Bála jsem se, že i přes triviálnost tohohle slova, bych jej třeba nedokázala vyslovit. Dokázala jsem.

Jakmile to bylo venku, popadl mě znovu ten tíživý pocit. Já jsem své ano řekla, ale co když si to Edward na poslední chvíli rozmyslí?

Všechny moje obavy byly k ničemu. Když byl na řadě on, řekl to bez menšího zaváhání a majestátně.

„Ano.“ Z jeho úst to znělo jako rajská hudba. Ve chvíli, kdy byl jeho příslib oficiální, opadla ze mě všechna zbývající nervozita. Jakmile nás kněz vyhlásil mužem a ženou, Edward se ke mně otočil. Usmál se na mě, jeho zlaté oči mě hypnotizovaly.

Začal se ke mně naklánět a já jsem se, jakmile byl dostatečně blízko, nadzvedla a spojila naše rty v prvním manželském polibku. Ve chvíli, kdy se jeho sametové rty dotkly těch mých, jsem zapomněla na všechno kolem nás a užívala si jen tenhle okamžik. Jen mlhavě jsem postřehla, jak mi na vlasy padaly okvětní lístky. Nechtělo se mi ten polibek ukončit, nakonec mě k tomu donutil on. Odtáhl se. V jeho očích poskakovaly jiskřičky štěstí. Usmála jsem se na něj. Oplatil mi jej tím svým nádherným, dech beroucím a srdce zatavujícím. Dívali jsme se navzájem do očí. Vyrušilo nás až tiché zakašlání. S úsměvem jsem se přetočila čelem k lidem.

Přišla vlna gratulací, předtím mi nepřipadalo, že by těch lidí tu bylo tak moc, ale teď, když jsem putovala z náruče do náruče, se mi ten zástup zdál nekonečný. Mezi posledními byli Jacob a Miranda. Pak smečka z Denali a nakonec moje nová rodina.

No, jsem ráda, že jste delší dobu počkali a přečetli si tenhle dlouho psaný dílek.

Nebudu děkovat jmenovitě, to si nechám na poslední díl, který bude nevím kdy a nevím za kolik kapitolek. :)

Ale přeci jen musím někomu poděkovat. Zvláštní hrozně moc velké díky patří Cullengirlce (to pitomý skloňování, snad jsem to trefila). Moc ti děkuji za ten šok, který mě v přiměl k napsání téhle kapitoly pod náporem nápadů. ;)

Autor: MaiQa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upírem proti své vůli 43. kapitola: