Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upíří chůva - 1. kapitola

10.03.2012 (16:00) • kajka007, DarkFireflies • FanFiction na pokračování • komentováno 58× • zobrazeno 6230×

Kráčela jsem po mokrém chodníku půlnočního New Yorku. Kabelku jsem měla těsně u těla a druhou rukou jsem pravidelně kývala. Byla jsem nervózní… Jestli se tomu teda tak dá říkat. Byl to spíše strach a nepříjemný pocit z této ulice. Přece jenom jsem měla poslední dobou nepříjemný pocit, že mě někdo sleduje…

Nejhorší bylo ale to, že jsem si byla téměř jistá, kdo můj tajný pronásledovatel je. Kousek od sídla mých rodičů ležel obrovský dříve opuštěný dům. Když jsem byla malá, tak jsme si tam se svými kamarády krátila dlouhá odpoledne… Báli jsme se tam chodit, ale zároveň nám to přinášelo i určité vzrušení. Přece jen… Jak byste se chtěli zabavit v období válek a nemocí na počátku 20. století?

Naše toulky byly ale zatrhnuty po příjezdu nového pána, který si dům koupil a měl ho spravovat. Byl velmi mladý a krásný, jeho mramorově lesklá pokožka ve tmě vždy neskutečně jasně zářila – jindy jsem ho nevídala. Občas jej rodiče přemluvili, aby nás poctil svou přítomností. Vždy jsem tyto chvíle milovala, protože on byl někdo… Dokázal o všem mluvit s takovým zapálení, že byste věřili, že to všechno prožil. Jeho vzhled to však vyvrátil, nikdy sice nechtěl svůj věk prozradit, ale měla jsem za to, že mu bude něco kolem dvaceti.

Při každé jeho návštěvě jsme se sbližovali a mým rodičům to kupodivu nevadilo. Bylo mi tenkrát šestnáct a to už byl ten nejvyšší čas, aby byl ženich alespoň vybrán. Jenže já to neviděla, nepřemýšlela jsem o tom, proč nás rodiče často nechávali v salónku samotné. Dokonce ani o tom, že by mohl být můj manžel, pro mě byl spíše něco jako starší bratr, který vždy věděl, čím zaujmout a co říct. Byla jsem jím očarována, ale milovat? To ne, byla jsem ještě dítě.

Jenže čím jsem byla starší a on ve svých návštěvách pokračoval, tím více mi docházelo, o co tu jde. Matka do mě každý den hustila o tom, jak je pan Sfinger úžasný mladý muž, a že se mu málo věnuji. Poslechla jsem ji, ale on si to bohužel vyložil jinak. Teď už to bylo jisté – dvořil se mi.

„Slečno Swanová, dnes opravdu nemůžu uvěřit vaší kráse,“ složil mi poklonu a já se dokázala jen červenat, jenže on pak pokračoval… „Bylo by mi čest, stát se vaším mužem.“ V tu chvíli se mé srdce zastavilo.

To jsem nechtěla, ale říct mu to bylo i tak dost těžké. „Mám vás ráda, pane, ale nejsem si jistá, jestli se chci a můžu stát vaší ženou.“

„To víš, že ano!“ Rozrazily se dveře a v nich stál můj otec s naprosto nepříčetným výrazem. Celá jsem se skrčila, protože jsem se ho bála. Věděla jsem, že není radno mého otce rozhněvat. Několikrát jsem byla svědkem toho, když si vyřizoval účty s některými lidmi. Nevěřila jsem sice, že by mi něco takového také udělal, ale věděla jsem, čeho je schopný.

„Nemohu si jej vzít, jsem ještě mladá,“ zanaříkala jsem a smutně po svém ctiteli hodila očima. Vypadal zklamaně, ale zároveň tak nějak smířeně.

„Bude ti sedmnáct, Isabello!“ zakřičela na mě matka bezcitným hlasem. Zrovna ona by to pochopit mohla, také si mého otce vzít nechtěla. Jednou mi to prozradila, když se s ním pohádala. Už je to sice dlouho, ale já na to nezapomněla.

„To je v pořádku,“ řekl rychle Peter, než jsem se stačila jakkoliv bránit. Vstal z pohovky, vzal si svůj kabát a ještě se na mě otočil. „Brzy se uvidíme, slečno.“

Zatřepala jsem hlavou a raději se zase soustředila na nerovnou cestu před sebou. Znala jsem ji dobře, přeci jen spojovala náš dům a dům mé nejlepší přítelkyně. U ní jsem se teď skrývala. Otec trval na tom, abych si pana Sfingrse vzala… Řekl, že mě zabije, když to neudělám. Zprvu jsem mu nevěřila, ale má modřina, která se táhla po celém mém obličeji, mi pomohla k tomu, abych uvěřila.

Musela jsem pryč, musela jsem si vše promyslet. Dokonce mě napadlo, že by to snad nebylo až tak hrozné, kdyby si jej musela vzít, ale ne teď, na to jsem nebyla připravena. A tak mi nezbylo nic jiného, než prosit o pomoc Nikoletu. Když viděla, jak vypadám, okamžitě mě vpustila do jejich domu a nechala si vše vypovědět. Poté mě skryla u nich ve sklepě, kdekoliv jinde by mě mohli najít její rodiče a řekli by to těm mým. A teď už jsem si byla jistá. Kdybych se po tomto útěku dostala otci pod ruku, tak jsem mrtvá.

Ve sklepě se to dalo přežít, bylo tam kupodivu poměrně sucho a měli tam i starou postel. Nikoleta mi tam nosila jídlo a vodu, ale nic netrvalo věčně. Musela jsem si domů pro nějaké věci. Naštěstí jsem se od Nikolety dozvěděla, že na druhý den jede otec s matkou na bál a dům bude prázdný, tedy krom služebnictva, ale doufala jsem, že to nějak zvládnu.

Znovu se mi povedlo dostat ze zajetí myšlenek a pokračovala jsem v cestě, tentokrát svižněji. Těžkou kabelku plnou potřebných věcí jsem si přehodila na druhé rameno a znovu se rozhlédla okolo. Tentokrát jsem však neviděla jen opuštěnou ulici, teď jsem před sebou viděla stín nějaké mohutné postavy, které se pomalu přibližovala a zase vzdalovala, mizela a zase se objevovala. Měla jsem co dělat, abych nezačala křičet, ale stejně jsem chladnou hlavu nezachovala, kdo by taky ano? Rychle jsem se rozběhla, ale již po pár metrech jsem musela zpomalit. Na tohle jsem rozhodně zvyklá nebyla, mě vždy učili chodit na podpatcích a hezky pomalu. A právě ty podpatky mi teď podepsaly ortel.

Zvrtla se mi noha a já tvrdě dopadla na kotník, který nebezpečně křupl. Ruce jsem měla celé od krve, protože jsem si je při dopadu škardě odřela.

„To všechno kvůli mně.“ Objevil se můj pronásledovatel přede mnou. „Promiň, Isabello.“ To bylo to poslední, co jsem v tomto životě slyšela.

Jeho ostré zuby projely mou kůží a…

Už zase, Bello! napomenula jsem se a dlaní se bouchla do hlavy. Tyhle vzpomínky se prostě v mé hlavě objevují často, jsou jedny z mých nejhorších, ale zároveň by se dalo říct i nejlepších. Když se to tak vezme, tak já miluju tento život.

Začátky byly těžké, bylo mi proti srsti zabíjet lidi, ale Peter říkat, že je to nejpřirozenější a nejlepší. Věřila jsem mu, jen mě stále lákala náhražka. A to v podobě zvířecí krve… Chtěl ji sice přede mnou utajit, ale já si ze svého lidského života pamatovala poměrně dost, včetně vzpomínky na jeho zlatavé oči. Pak už mi to vyklopit musel… Zamiloval se do mě natolik, že se kvůli mně na čas vzdal lidské krve, aby se se mnou mohl vídat. Rudých duhovek bych si totiž asi všimla…

Chtěla jsem jeho lásku opětovat, snažila jsem se… Ale nešlo to, a tak jsem ho pro dobro nás obou opustila.

Radši jsme nad tím přestala přemýšlet, protože jsem měla už dávno být někde jinde. Dnes jsem měla opravdu důležitou schůzku. Posledních dvacet let jsem netoužila po ničem jiném, než pracovat s dětmi. Chtěla jsem být učitelka ve školce, ale to bohužel nešlo hned ze dvou důvodů. Neměla jsem na to školu a na střední by mě kvůli mé vyspělosti už asi nevzali a navíc by to nebylo bezpečné. Stačilo by, aby si nějaká holčička odřela kolínko a já bych ji mohla zabít, dětská krev je až neskutečně sladká a těžko se jí odolává. A když už bych jí odolala, rozhodně bych se o ni nedokázala postarat. To jsem prostě připustit nemohla!

„Ach, slečna Cullenová!“ přivítala mě drobná žena s milým úsměvem. Schůzka se konala v malé útulné kavárničce, což mi nepřišlo moc profesionální, ale nemohla jsem říct, že by mi to vadilo.

„Velmi mě těší, paní McAdamsová,“ pozdravila jsem a podala jí ruku.

„Posadíme se.“ Pustila mou ruku a sedla si. Její gesto jsem zopakovala a pohodlně se usadila v křesílku.

„Takže ve vašich složkách vidím, že hovoříte hned několika jazyky. Maturitu máte úspěšně za sebou, pomáháte v neziskových organizacích. Taky tu vidím, že jste byla na několika misích, kde jste pomáhala stavět školy a podobné… To je velmi, velmi zajímavé.“ Oči měla zapíchnuté ve štosu papírů, které ležely na stole, a obdivně si je prohlížela.

„Děkuji.“

Žena ještě chvíli studovala papíry, i když si myslím, že už je měla přečtené dávno. Mezitím se tu objevila servírka a ptala se, co si dáme. Já samozřejmě s díky odmítla a dál čekala, až se paní vyjádří, jestli by mě někam nedoporučili.

„Svěřím vám jedno tajemství… Vy jste dokonalá! Už mám dobře rozmyšleno, kam vás pošlu, a věřte mi, že to místo není ledajaké. O něčem takovém sní všechny au pairky… Co byste řekla jedné bohaté rodině v Anglii? Starala byste se o jejich malou dcerku Rose, je jí sedm a je neskutečně roztomilá. Měla jsem tu čest ji i celou rodinu poznat osobně. Tak co myslíte?“ Konečně se na mě podívala. Na tváři jí hrál potutelný úsměv, už znala mou odpověď. 

Tak co myslíte? Má cenu pokračovat? :) 

Vím, že tahle kapitola je taková nudná, ale chtěly jsme, abyste znali i něco z Belliné minulosti. 

Předem moc děkujeme za kladné i záporné komentáře. ♥

Další kapitola

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), DarkFireflies, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upíří chůva - 1. kapitola: