Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upíří chůva - 14. kapitola

28.06.2012 (13:45) • DarkFireflies, kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 3436×

„Tahle debata nemá smysl. V nejbližší době si přijeď pro ostatky svého bratra,“ oznámila jsem jí a položila.

S velkou námahou jsem se nadechla a poté znovu vydechla. To by přece mělo člověku pomoct, když je rozrušený, nebo snad ne? Možná to bylo tím, že já člověk nebyla, každopádně, nezabíralo to.

Zkoumavým pohledem jsem přejela po telefonu, který jsem držela v dlani. Poprvé v životě jsem litovala toho, že jsem si místo svého šíleně drahého telefonu nenechala starou Nokii.

Tu bych se mohla snažit, klidně i úmyslně, rozdrtit celé odpoledne a nemělo by to žádný účinek. Zato tenhle telefon by již po krátké ukázce mého vzteku vypadal stejně, jako kdyby ho přejelo nákladní auto o váze několika tun.

Otráveně jsem nakrčila nos a odhodila telefon na postel – to sice moji náladu nijak nezlepšilo, ale… snaha byla.

Sotva ale dopadl na sněhobílý povlak polštáře, znovu se rozezvonil. Tiše jsem zaklela a natáhla se po něm. Ani nebylo nutné, abych se podívala, kdo vlastně volá. Bohužel jsem to věděla.

„Emmette, jestli chceš poradit s cestou, tak ti to řeknu asi takhle: Okamžitě se otoč a nasedni na první letadlo, které ti poletí zpátky domů!“ zavrčela jsem do telefonu a nezaujatě při tom sledovala protější zeď.

Aby bylo jasno… Pobyt v rodině, jako byla tahle, byl pro mě dost těžký i bez přítomnosti někoho takového, jako byl Emmett. A tím myslím tak poblázněného, pomateného, nenormálního a nedbalého.

Někdy jsem vážně přemýšlela o tom, jak můžu mít takového blázna ráda. Samozřejmě, měl i světlé chvilky… I když si právě teď na žádnou nemůžu vzpomenout.

Prostě a jednoduše – někdo jako on mi rozhodně nebude nápomocný při hlídání Rosalie, a kdyby měl pomáhat Edwardovi s maturitou, tak se ten kluk rovnou může smířit s tím, že proletí i v předmětech, v kterých se prolítnout snad ani nedá.

„Neboj, s cestou pomoct nepotřebuju,“ řekl hlasem, ze kterého byl jasně slyšet ublíženecký tón. Živě jsem si dokázala představit úsměv, který mu věčně visel na rtech. „Už jsem před domem.“

„Co prosím?“ vyjekla jsem.

„Víš, že přesně takhle si představuju dům pravýho nefalšovanýho upíra? Tenhle musí mít víc místností, než má upír šanci prozkoumat za celý svůj nesmrtelný život. Tam se asi nenudíš, co?“ spustil svůj nesmyslný proslov a já se chytla za hlavu.

Za co, Pane Bože, za co? Hříchů mám možná na kontě dost, ale tohle je i tak příliš.

„Hele, nechtěla bys mi přijít otevřít?“ zeptal se se zájmem poté, co dokončil své nepřipravené mluvní cvičení na téma Jak naložím se svou nesmrtelností.

„To jsi uhodl, nechtěla,“ prskla jsem do telefonu a otráveně dupla nohou. Už jsem očividně začínala přebírat zlozvyky od své svěřenkyně.

„Noc pod širákem sice není to, co jsem si představoval, ale tak co se dá dělat,“ zachechtal se vesele. Mohl být rád za to, že jsem stále ještě nevyšla před dům, jinak bych mu teď s velkou radostí urvala hlavu.

„A co sis jako myslel? Že se bez ohlášení nasáčkuješ do cizího domu?“ žasla jsem.

Chvilku bylo ticho. Kdybych ho neznala, myslela bych si, že snad rozmýšlí nad odpovědí. To ale byla hloupost – myšlení, to byla přirozenost, která mu jaksi chyběla.

„Jo, přesně to jsem si myslel. A pokud tě to zajímá, tak si to i stále myslím. Mému šarmu totiž neodolá žádná, a jinak na tom jistě nebude ani paní domu,“ odpověděl nakonec.

Nekontrolovatelně jsem se rozchechtala. Představa Emmetta, jak kulí oči na Elizabeth a snaží se ji přemluvit, aby ho, jakožto pro ni absolutně neznámého člověka, nechala přespat v jejich domě, byla opravdu směšná, i když bohužel i dost reálná.

„Ty si teda nějak věříš,“ dostala jsme ze sebe a pokusila se svůj smích usměrnit. Bezvýsledně.

„Hele, krásko, přestaň se laskavě smát a přijď mi otevřít ty zatracený dveře, jinak je vyrazím,“ řekl zvesela a já s povzdechem složila.

Tak tohle bude ještě hodně zajímavé.

Vyšla jsem ze svého pokoje a mezi dveřmi se téměř srazila s Rosalie. Ta zrovna svižným krokem kráčela k mým dveřím, ve tváři výraz smrtelného odhodlání. Vyjeveně jsem se na ni podívala a ona ke mně zvedla pohled svých očí.

„Mám problém,“ prohlásila znuděně, ale její výraz o tom zrovna nesvědčil.

„Jak jinak.“ Proč by také jinak dobrovolně zamířila k mým dveřím. „Co se stalo?“ zeptala jsem se jí se zájmem a pokusila se o křečovitý úsměv. Pro jednou se pokusím být na ni hodná.

„Lizz se ztratila,“ zamumlala a v očích se jí zvláštně zalesklo. Chvíli jsem na ni jen nechápavě hleděla a přemýšlela o tom, kdy si stihli Masenovi pořídit nějakého domácího mazlíčka.

„Lizz? A smím vědět, kdo, nebo co, to vlastně je?“

Rosalie beze slova hrábla do kapsy a vytáhla zmuchlanou fotku. A když říkám zmuchlanou, tak tím myslím hodně. Podívala jsem se na ni a nechápavě jsem povytáhla obočí.

„Lizz je… panenka, chápu to dobře?“ optala jsem se a ušklíbla se. Na fotce totiž Rosalie objímala ohromnou panenku, která vypadala jako její malá kopie. Vlasy měla snad delší než já a stáčely se jí do jemných lokýnek. Dokonce se i tvářila stejně, jako Rose.

„Jo,“ vyprskla, ale obličej se jí lítostivě stáhl. V ní aby se čert vyznal.

„Neboj, tu někde najdeš,“ chlácholila jsem ji a vrátila jí fotku. Poté jsme se lidským krokem vydala ke schodům, ale Rosalie mě opět zastavila.

„Kam jdeš?“ zeptala se a jedno oko přivřela tak, jako by právě vyslýchala vězně.

„Otevřít dveře,“ oznámila jsem jí se strojeným úsměvem, který mi již ale pomalu tuhl na rtech.

„Tak to teda ne!“ Vzdorovitě zakroutila hlavou, aby dodala svým slovům důraz. „Musíš mi pomoct s hledáním.“ Založila si ručičky na hrudi a bojovně vystrčila bradu.

Ano, možná by někomu právě teď připadala neskutečně roztomilá, to ale vážně nebyl můj případ.

„Zlatíčko, dnes je neděle, což znamená, že mám jediný den volna. A právě dneska, ti může být úplně ukradené, co dělám a rozhodně není mou povinností pomáhat ti s hledáním tvé plastové kopie,“ řekla jsem sladce a našpulila pusu stejně, jako to dělávala ona, když měla nade mnou navrch.

Chvíli na mě jen hleděla, ale poté se jí roztřásla brada. Nevěřícně jsem na ni zírala, ale když se dala do breku, rychle jsem k ní přistoupila a hledala způsob, jak ji co nejrychleji umlčet bez toho, abych jí utrhla hlavu. Další problémy s Masenovými jsem nepotřebovala, a už vůbec ne právě teď, když se můj poblázněný kamarád rozhodl, že se nakvartýruje do jejich domu.

„Dobře, dobře, pomůžu ti, ale musí to chvilku počkat,“ rezignovala jsem otráveně a vyhoupla jsem si ji do náručí. Okamžitě přestala brečet a mně bylo úplně jasné, že slzy použila pouze jako zbraň.

Společně s ní v náruči jsem došla ke dveřím a otevřela jsem je. Naskytl se mi pohled na Emmetta, kterému se na tváři, stejně jako vždy, zračil úsměv od ucha k uchu. Okamžitě se mi vrhl kolem krku a očividně si ani nevšiml, že jsem na rukou stále nesla Rose. Ta ale vydala zvuk, který zněl jako kňučení opuštěného kotěte a syčení zmije v jednom, což přilákalo jeho pozornost.

„Takový leháro, to by se mi taky líbilo,“ řekl místo pozdravu, s pohledem stále upřeným na Rosalie. „Celý den koukat na to, jak si malá holka skládá puzzle a staví hrad z kostek… To by byl ráj.“ Nevěřícně jsem se na něj podívala a otevřela dveře ještě víc, aby mohl vejít dovnitř.

„Myslíš?“ zeptala jsem se ho s ďábelským úsměvem a stočila pohled k tomu malému blonďatému stvoření v mé náruči. „Rose… Mám takový pocit, že nám tady strejda Emmett velice rád pomůže s hledáním tvojí panenky.“

Tak, další kapitolu máme za sebou a tentokrát mi nezbývá nic jiného, než se omluvit za její, poněkud pochybnou, kvalitu. Zítra totiž odjíždím na více jak dva týdny do Španělska a chtěla jsem ji napsat dříve, než odjedu, aby celá práce nezbyla pouze na mé spoluautorce. Nakonec jsme ji zmastila opravdu na poslední chvíli a také to tak podle toho vypadá. ;/ I tak ale doufám, že tu zanecháte svůj komentář. :)

Jinak vám všem přeji příjemný začátek prázdnin, pokud někam vyrážíte, tak i šťastnou cestu. ;)

Autor: DarkFireflies (Shrnutí povídek), kajka007, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upíří chůva - 14. kapitola: