Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upíří chůva - 20. kapitola

18.09.2012 (22:00) • kajka007, DarkFireflies • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 3399×

Držela jsem se asi metr za Edwardem, který se rychlými kroky snažil dohnat svého otce.

„Tati, počkej, počkej…“ řekl rozhodně a začal mávat rukama. Pan Masen totiž už pomalu vcházel do kuchyně a jistě mu už podle zvuků vycházejících z ní muselo být jasné, že v domě je ještě někdo jaksi navíc.

„Kdo to tu je?“ otočil se na nás a já o krok ustoupila. Edward je tu ten, kdo to má vyřešit, i když jsem si podle jeho napínajících se svalů na zádech začínala přiznávat, že kdybych bývala něco vymyslela sama, dopadlo by to líp.

„Kamarád?“ zašeptal a já naštvaně protočila oči. To je fantazie, lásko, opravdu…

„Je to můj bratr,“ řekla jsem s hraným nesmělým úsměvem a začala si na ukazováček natáčet vlasy. Přes řasy jsem na Masena házela omluvné pohledy a ignorovala při tom Edwardův znechucený pohled. „Měl sem cestu, a tak se stavil, doufala jsem, že by nebyl tak velký problém pozvat jej dál.“

Jasně jsem viděla, jak roztál. „Ale jistě, Bello, to je samozřejmě úplně v pořádku,“ zasmál se a nenuceně mávl rukou. „Jestli chce, pokoj pro hosty je určitě volný, může tu zůstat, jak dlouho bude chtít.“ Na Edwarda hodil významný pohled a pokračoval v cestě do kuchyně, kde se podle zvuků, které z ní vycházely, Emmett přehraboval nádobím. Idiot…

Edward si mě změřil zamračeným pohledem, pak si ruce přiložil ke krku a vydával zvuky jako při zvracení. Ten si s Emmettem fakt nemá co vyčítat.

Založila jsem si ruce na hrudi. „Máš nějaký problém?“ pozvedla jsem obočí a našpulila rty. Jedním krokem překonal vzdálenost mezi námi a na našpulené rty mi vtisk mlaskavou pusu. „Edwarde, no tak…“

„Zvládl bych to sám. Nechápu, proč ses do toho začala motat,“ řekl a odtáhl se.

„Kamarád?“ napodobila jsem jeho nejistý hlas a vyplázla na něj jazyk.

„Jsi zlá,“ prohlásil a ukončil tak naši debatu. Usmála jsem se, přistoupila k němu, ruce mu spojila za krkem a zaklonila hlavu, abych ho mohla políbit. „B…“ začal něco mumlat, a tak jsem se odtáhla. „Tobě nevadí, že nás někdo může vidět?“ zeptal se překvapeně a usmál se.

„Nemůže,“ odpověděla jsem jednoduše. Můj dokonalý sluch by stoprocentně něčí příchod zachytil. Cítila jsem, jak Edward už v polibku pokrčil rameny.

Vtom jsem se ale rychle odtáhla, ne že by mi ta činnost byla nepříjemná, ale debata v kuchyni se ubírala podezřelým směrem.

„Co je?“ zašeptal Edward vykolejeně a toužebně pozoroval mé rty.

„Emmett tvému tátovi vypráví historky z mého dětství,“ odpověděla jsem zhrozeně a protáhla se kolem něj.

„Tak to bych si taky rád poslechl,“ uchechtl se a z kuchyně se jako na povel taky ozval smích. Ha ha, moc vtipný…

„Ne ne, tobě to nedochází!“ divoce jsem gestikulovala rukama. „My jsme spolu nevyrůstali,“ vysvětlila jsem podle mě dost jasně, jeho pohled ale naznačoval, že naprosto netuší, co tím chci říct. Na tomhle se bude ještě muset zapracovat. „Když jsme spolu nevyrůstali, tak je logické, že o mém dětství nic neví.“ Ne, pořád nic. „Vymýšlí si to!“ zakřičela jsem možná o něco víc nahlas a rukama si vjela do vlasů.

„Chápu, ale nechápu, proč to neřekneš hned,“ řekl s pokrčenými rameny a já začala pěnit. „A to je jako tak životně důležité, aby to táta neslyšel?“ Skousl si ret. Zaťala jsme pěsti, kdybys tak věděl, chlapče. Rychlým krokem jsem došla do kuchyně a s upjatým úsměvem se narvala mezi Emmetta a pana Masena. Stáli naproti sobě u linky a Masen se smál.

„Jsi mrtvej,“ zašeptala jsem tak, aby to bylo slyšitelné opravdu jen pro upíry.

„Isabello, Emmett mi zrovna vyprávěl…“ smál se tak, že mu skoro nebylo rozumět.

„Ať je to cokoliv, není to pravda. Emmett jen velmi rád zkouší, co všechno mu lidé uvěří,“ cedila jsem mezi zuby. „Viď, bráško?“ S křečovitým hraným úsměvem jsem mu patou začala drtit palec na pravé noze.

„Jo,“ zaskučel a já tak nohu oddělala. Jeho hlasitý výdech musel být slyšet i na druhém konci domu.

„To je škoda,“ úlisně se usmál, „nicméně by se ta historka stejně dala někde použít.“ Zase se zasmál, poplácal Emmetta po rameni, ujistil ho, že tu může zůstat, jak dlouho bude potřebovat, a odešel do pracovny.

„Nenacházím pro tebe vhodné označení, bratře,“ zasyčela jsem a s nechápavým kroucením hlavy se otočila na Edwarda, jenž stál ve dveřích a s neutrálním výrazem nás pozoroval.  

„Vtipný, chytrý, úžasný, tencotězaručeněnasere… Vybrala sis?“ zazubil se. Kdybych nevěděla, že je to nemožné, tak bych se mu stoprocentně pokusila ty zuby vyrazit.

„To si ještě vyřídíme,“ zase jsem zašeptala, abych Edwarda svým extrémně výhružným hlasem nevyděsila.

„Už se bojím,“ nasadil rádoby vyděšený výraz. Šeptáním se neobtěžoval.

Naštvaně jsem dupla a vyšla z kuchyně. Po cestě jsem ještě chytla Edwarda za ruku a táhla ho ven z domu. Nemohla jsem riskovat, že Emmettovi něco udělám. Měla jsme ho sice ráda jako snad nikoho na světě, teď už asi vyjma Edwarda, ale někdy mi tak nepředstavitelně lezl na nervy, že všechna láska šla stranou.

„Není divný, že spolu tak zmizíme?“ zašeptal mi Edward do ucha, když už jsme byli na druhé straně cesty. Když mi jeho teplý dech ovál tvář, celá jsem se zatřásla, a kdybych byla člověk, tak mi stoprocentně naskočí husí kůže. Úplně jsem roztála a se spokojeným úsměvem se k němu přivinula.

„Emmett něco vymyslí,“ zašeptala jsem a bylo mi jedno, že jestli se tak opravdu stane, budu muset ještě hodně vysvětlovat. Zhluboka jsme se nadechla nosem a vtáhla tak Edwardovu vůni. Ty bodlinky v krku, které mě předtím v jeho blízkosti trápily, byly už téměř pryč, už zůstalo jen takové lechtání.

„Sedneme si tady?“ Edward ukázal na lavičku uprostřed parku, do kterého se nám podařilo za tu chvilku dojít. Jen jsem kývla hlavou a usmála se.

Byla už docela zima, a tak si Edward nedal říct a nějakým způsobem na mě narval svou bundu. Ač to bylo úplně zbytečné, přišlo mi to tak milé, že jsem nakonec rezignovala a s bundu si nechala oblečenou.

„Jsem rád, že to je tak, jak to je,“ řekl a já na něj otočila hlavu.

„No to doufám,“ zasmála jsem se a dala mu pusu na čelo.

Edward se na mě překvapeně s hraným zklamáním podíval a nakrčil obočí. „Na čelo?“ odfrkl si a otočil hlavu na druhou stranu.

Zhluboka jsem se nadechla a založila si ruce na prsou. „No, jak myslíš,“ vrátila jsem mu podobně nevraživým tónem. Poposedla jsem si na druhý kousek lavičky a začala jsem si zaujatě prohlížet nehty. Měla jsem co dělat, abych se nezačala smát.

„Bello?“ zamručel Edward a zase se na mě nalepil.

„Ano, Edwarde?“ Zvedla jsem k němu oči a zvědavě nakrčila čelo.

„Jsi urážlivá,“ poznamenal a bez varování se, podotýkám opět, vrhl na mé rty. Divila jsem se, že ty jeho ještě z toho líbacího maratonu nenapuchly.

„Chceš, abych ti já vyjmenovala tvé špatné vlastnosti?“ promluvila jsem do polibku a donutila ho tak vytáhnout jazyk z mé pusy, ehm… Nicméně na odpověď jsem nečekala. „Egoistický, ješitný, rozmazlený, mm, co myslíš, puso?“ Poslala jsem mu vzdušný polibek. Jeho pohled stál za to, pak kdo je tu urážlivý, že…

Nakonec se mu ale na tváři rozlil úsměv. „Puso?“ Laškovně nadzvedl jedno obočí, kdybych mohla, červenám se.

„To je fakt jediný, co sis z mé řeči vzal?“ Nechápavě jsem zakroutila hlavou.

„Už to tak bude, puso…“

To jsem ti opravdu krásně naběhla…

Snad se kapitola líbila, kupodivu mi šla celkem od ruky, ale to mé nepřemýšlení nad tím se předpokládám podepsalo. :)

Děkujeme za komentáře u minulé kapitoly, jsme rády, že pořád máme čtenáře. ♥

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), DarkFireflies, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upíří chůva - 20. kapitola: