Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upíří chůva - 3. kapitola

18.03.2012 (11:00) • kajka007, DarkFireflies • FanFiction na pokračování • komentováno 54× • zobrazeno 5341×

Takže tohle je ta hodná a roztomilá holčička?

Zmateně jsem se podívala na černovlásku, ale ona jen pokrčila rameny, jako by se nic nestalo. Tak tohle je teda divný! Moc divný! Jsem stoletá upírka, ale to, že mám místo roztomilé holčičky na krku rozmazleného ďábla, je trošku moc i na mě.

„Rosie, zlato, tohle je ehm…“ začala mluvit ta… Jak se, sakra, jmenuje?! „Tvoje nová chůva.“ Nakrčila se, jako by čekala ránu. Tak tohle bylo… Ne, netuším, co to bylo, ale rozhodně se mi to nezamlouvalo.

„Ty teda nevypadáš moc odolně,“ zasmála se Rosalie a hodila po mně pohrdavý pohled. „Doufám, že aspoň umí vařit,“ dodala šeptem, že by ji normální člověk neslyšel, otočila se na pomyslném podpatku a odešla druhým směrem.

„Přeji hodně štěstí,“ pronesla ironicky a lítostivě zároveň. „Mimochodem, já jsem Camie.“ Podala mi ruku. Stále jsem jí moc nevěřila, ale ruku jsem s lehkým úsměvem přijala.

„Isabella. A co tady vlastně děláte? Jako kuchařka mi moc nepřipadáte.“ Sjela jsem ji od hlavy až k patě a lehce se zasmála.

„Jsem tak nějak všechno v jednom. Tedy především sekretářka pana Masena,“ začervenala se. „ale často tady vypomáhám i s dětmi a vařím, tedy když je zrovna období bez chůvy,“ řekla s úsměvem. Připadalo mi, že se opravdu snaží chovat se mile, ale působilo to spíše křečovitým a částečně upjatým dojmem. Těžko se to popisovalo, ale nevěřila jsem jí ani slovo.

„Aha. A nevíte náhodou, kdy se vrátí… zbytek rodiny?“ zeptala jsem se trošku rozpačitě, protože konverzace mezi námi začala mírně váznout, což jsem vážně nesnášela. Vždy jsem se pak cítila nepříjemně nervózně.

„Normálně se vrací tak okolo čtvrté, ale dnes by měli přijít dřív. Chtěli tu být snad ještě dříve než vy, takže by měli přijet opravdu každou chvíli.“ Otočila se na nástěnné zrcadlo, které pod schody viselo, a začala se upravovat. Dělalo se mi z pomalu, ale jistě zle. Prsty si prohrábla havraní vlasy, rozepla jeden knoflíček na svršku a našpulila rty.

Poté se znovu podívala na mě, uvědomila jsem si, že můj obličej pravděpodobně vypadá, jako kdyby se mi chtělo zvracet, a tak jsem okamžitě nasadila falešný úsměv a pokývala hlavou. Snažila jsem se vypadat chápavě, ale upřímně řečeno jsem takové zlatokopky nesnášela. A tahle mě štvala ještě o to víc, že se evidentně snaží panu Masonovi rozvrátit rodinu. Jen doufám, že to není z jeho hlavy, protože nejsem zvědavá, aby něco zkoušel i na mě.

„Promiň, už budu muset jít udělat ty vajíčka pro princeznu.“ Zatvářila se znechuceně. Asi jí taky nebyla ta „malá, hodná a roztomilá“ holčička příliš sympatická. „Ježíši Kriste, vždyť já vám tykám. Ale co, stejně jsem starší, takže bych to měla nabídnout,“ vyhrkla a neohrabaně mi podala ruku, kterou měla celou ověšenou stříbrnými doplňky. Byla to trošku ironie vzhledem k faktu, že jsem upír, ale mě to naštěstí nic udělat nemůže, takže jsem její ruku naoko vřele přijala.

„Výborně. A ty vajíčka půjdu udělat sama, stejně mě to asi v budoucnu čeká.“ Pokrčila jsem rameny a vydala se do kuchyně. Už mi na to nijak neodpověděla.

Už jsem pomalu začínala rozehřívat pánev, když vtom se otevřely domovní dveře. Měla jsem nutkání jít je všechny přivítat, abych zjistila, jak vypadají, ale uvědomovala jsem si, že do kuchyně by cvaknutí dveří nemělo být vůbec slyšet. Musela jsem tedy čekat, až za mnou přijdou sami.

„Edwarde! Půjdeš ji pozdravit, já se tě neptám,“ zaslechla jsem přísný mužský hlas, který pravděpodobně reagoval na Edwardův pohled.

„Víš, otče,“ začal arogantně. „zrovna jsem byl s jednou fakt sexy holkou a nechci si kazit chuť pohledem na nějakou starou fuchtli, která si myslí, že mě bude hlídat,“ řekl unuděným tónem.

A tohle je zase sakra co? To nemají ani jedno dítě normální?

„Dělej!“ zahřměl tak nahlas, že bych to slyšela i jako člověk.

Dalších pár sekund jsem slyšela přibližující se nadávky o tom, že jeho otec je opravdu úplný idiot – řečeno velmi slušně. Protočila jsem oči a raději začala rozbíjet vajíčka do hrnečku.

„Slečno Cullenová,“ ozvalo se kousek za mnou.

Otočila jsem se od kuchyňské linky a nasadila překvapený výraz. „Oh, vy jste mě vylekal.“ Chytla jsem se tam, kde ještě před sto lety bylo mé srdce. Připadala jsem si vtipně, ale některé lidské reakce jsem měla za ty roky již naučené.

„Tak to se omlouvám,“ řekl pan Masen zvláštním tónem a mrkl na mě. Sakra!

„V pořádku.“ Mávla jsem rukou. „Velice mě těší, pane,“ dodala jsem.

„Potěšení je samozřejmě na mé straně, slečno,“ zasmál se a evidentně chtěl pokračovat, ale synovo odkašlání jej vyrušilo. Oba dva po sobě hodili naštvané pohledy, ale nic neřekli. „Málem bych zapomněl, tohle je můj syn, Edward,“ pronesl jako by nic.

Konečně jsem se na něj podívala. Předtím jsem se pohledu na něj schválně vyhýbala, ale teď to už bylo nezbytné. Kdybych řekla, že mě pohled na něj překvapil, bylo by to opravdu slabé slovo. Vypadal opravdu dobře, dokonce lépe než spousta upírů. Naštěstí jsem na sobě nedala nic znát, přeci jen jsem se celý život pohybovala ve společnosti těch nekrásnějších mužů světa, tak mě teď nemůže rozházet nějaký puberťák, co si myslí, že může všechno.

„Těší mě, Edwarde,“ pozdravila jsem ho a hodila po něm zářivý úsměv, který dostával všechny chlapy od kolen. Ne, že bych ho chtěla dostat do postele – chraň Bůh -, ale měla nutkání trošku ho oťukat. Jeho rekce byla ale naprosto nečekaná.

„Jo, zadek má hezčí než ta minulá,“ poznamenal, hodil po mě „příšerně sexy pohled“, kterým zase pravděpodobně dostával do kolen on, a odešel. Začaly mi cukat koutky, ale udržela jsem se. Tak tebe si, chlapečku, užiju!

„Moc se vám omlouvám, můj syn opravdu nezná meze.“ Poškrábal se pan Masen na téměř plešaté hlavě.

Ujistila jsem ho, že je všechno v pořádku, a znovu se pustila do vajíček pro Rosalie. Moc dlouho mi to netrvalo a během pár minut už jsem stála před dveřmi do růžového království. Trošku nervózně jsem přešlápla a lehce na dveře zaťukala.

„Nech to přede dveřmi, Camilo,“ zakřičela bez zájmu Rosalie.

„Pokud vím, tak se jmenuje Camie,“ poznamenala jsem a znovu, tentokrát naléhavěji, zaťukala na dveře. Chtěla jsem se k ní chovat hezky, ale rozhodně jí nebudu lézt do zadku. Přece jen, ona má poslouchat mě.

Odpovědi se mi nedostalo, protože princezna se rovnou uráčila otevřít dveře. Měřila se mě překvapeným, ale stále skeptickým pohledem. „To jsi ty… A jakže se to jmenuješ?“ Dělala, že přemýšlí a malý prstík si přiložila ke rtům.

„Můžeš mi říkat Isabello,“ odpověděla jsem jí se zatnutými zuby a podala jí talířek a příbor.

Rosalie evidentně nebyla zvyklá na to, že se k ní někdo nechová jako ke královně, a zlostně se na mě podívala. Měla jsem sto chutí pohled jí opětovat, ale ovládla jsem se. Jídlo jsem jí přisunula ještě obličeji, abych jí naznačila, že by si to už opravdu mohla vzít.

Nevěřícně mě pozorovala, ale jídlo si vzala. Slyšela jsem, že se nadechuje ještě k nějaké poznámce, ale to už sem byla u schodů. Rychle jsem je seběhla, protože jsme uslyšela, jak se znovu otevírají domovní dveře. Už jsem ani nedoufala, že by třeba mohla být paní Masonová normální, a s povzdychem se jí vydala naproti.

„Dobrý den, paní Masonová, já jsem…“ Přerušila mě.

„Já samozřejmě vím, kdo jste! Jsme ráda, že tu konečně jste, už mi to tu začínalo padat na hlavu,“ zasmála se a pak si mě sjela pohledem. Na rozdíl od jejího manžela nevypadala moc potěšená mým vzhledem. „Páni, vy jste ale krásná, jak to děláte?“ zeptala se, ale věděla jsem, že na odpověď nečeká.

„Mockrát vám děkuji, od vás mě to velmi těší.“ Hodila jsem po ní obdivný pohled, protože opravdu vypadala dobře… Teda na to, že jí bylo podle Edwardova věku minimálně čtyřicet. Bylo jasné, že čas, který měla věnovat vlastním dětem, strávila se soukromým trenérem a na plastických operacích, které musely být určitě hodně drahé, protože kdybych nebyla upír, tak si jich stoprocentně ani nevšimnu.

„Ale no tak, přestaňte, uvádíte mě do rozpaků.“ Máchla rukou a lehce na mě mrkla. Zdálo se mi, že chce být milá a docela se jí to dařilo. Všechno jsem jí to věřila, jenže…

„Výborně, další taková, co mi bude chrápat s mužem,“ odfrkla si šeptem, aby to nikdo neslyšel. Bylo to téměř tak tiché, jako kdyby to jen naznačila rty.

Netušila jsem, že to po těch letech řeknu, ale ona mi vyrazila dech!

Takže... Chtěly bychom vám moc poděkovat za komentáře k minulé kapitole, i když jich bylo podstatně méně než u 1. kapitolky. Trošku nás to mrzí, ale samozřejmě to chápeme. :) Byly bychom proto rády, abyste nám napsaly svůj názor - jak kladný, tak záporný. Předem děkujeme za váš čas, který věnujete napsaní komentáře. :)

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), DarkFireflies, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upíří chůva - 3. kapitola: