Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upíří chůva - 5. kapitola

31.03.2012 (15:30) • kajka007, DarkFireflies • FanFiction na pokračování • komentováno 40× • zobrazeno 4750×

„Jo, nevypadá zle,“ odpověděl Edward nezaujatě na nějakou otázku, kterou jsem ale předtím nestihla zaregistrovat. Mé obočí nechápavě vylétlo nahoru a na tváři se mi usadil pobavený úsměv. Jak asi pak musely vypadat jeho komentáře k těm postarším dámám, které jej hlídaly předtím?

Rádoby unaveně jsem sebou plácla do měkké postele a nechápavě kroutila hlavou. Nedokázala jsem pochopit, jak jsem se do toho všeho stačila tak rychle zamotat. Tohle nebylo ani vzdáleně podobné tomu, co jsem si představovala. Možná to zní jako nějaké trapné klišé naivní mladé holky, co nemá ani ponětí o tom, jak to v životě chodí, ale já opravdu chtěla hlídat děti. Už kvůli tomu, že jsem sama žádné mít nemohla…

A namísto toho co? Teď se ode mě pravděpodobně očekává, že budu Rosalie sekýrovat a nahrazovat jí jak otce, tak i matku.  A nejenom, že jsem se bála, že to nezvládnu, já jsem ani nevěděla, jestli mám psychicky na to, abych ječela po rozmazlené princezně a sedmnáctiletém ignorantovi.

„Nevypadá zle?!“ vyjekl Edwardův zelenohlavý přítel hlasem asi o oktávu vyšším. Málem jsem na jejich rozhovor zapomněla, a tak jsem sebou na posteli trošku trhla. Po dnešku jsem byla asi hodně mimo, protože tohle se mi ještě nestalo. „Kamaráde, tahle je prvotřídní! Hned bych s tebou měnil. Tuhle mít doma, tak za sebe neručím… Ten zadek-“

Tak a někde tady jsem přestala poslouchat, protože jsem měla takový pocit, že v sobě neudržím krev z minulého lovu.

Naštvaně jsem vzala do ruky kabelku a vyhrabala z ní mobil. Chvíli jsem ho přehazovala z jedné ruky do druhé a přemýšlela, jestli mám své rodince zavolat. Přeci jen jsem nechtěla Esmé hned vyděsit tím, že je to tady poněkud jiné než jsem očekávala.

Mobil se najednou rozbrněl a na display zablikalo Alicino číslo. Šťastně jsem se usmála a zase jednou byla ráda za její věštecké schopnosti.

„Ahoj, Alice,“ vyhrkla jsem rychle do sluchátka a znovu si sedla na postel.

„No ahoj! Ty bys to číslo snad normálně ani nevytočila,“ poznamenala káravě. Protočila jsem očima.

„Ale vytočila,“ oplatila jsem jí se smíchem.

„To je jedno… Chtěla jsem se tě zeptat, jaké to tam je, ale…“

„Alice, ty už mi zase koukáš do budoucnosti?“ zavrčela jsem.

„Tak promiň, ale…“ nedořekla a začala se smát. „Zatím jim to slušně nandáváš, zlato. Když jsem viděla toho, ehm… to zajímavé stvoření, co přišlo navštívit tvého svěřence, tak jsem myslela, že se smíchy potrhám. Jasper byl z mých emocí naprosto vyděšený – myslel si, že jsem se zbláznila. A Emmett? Když jsem mu všechno vylíčila, tak se chtěl jet okamžitě na tu tvou rodinku podívat,“ smála se Alice a já si nemohla pomoci – smála jsem se s ní.

„Jo, je to tu takové… Počkej, ty jsi to všechno řekla Emmettovi?“ vyjekla jsem. „Ten si ze mě bude dělat ještě dalších deset let legraci,“ zasmutnila jsem a rukou se plácla do čela.

„No tak, Bell… Ale hlavně si pamatuj, že je máš všechny na háku. Nemůžou pro tebe být těžkej oříšek,“ odváděla řeč jinam, ale než jsem stačila cokoliv dodat, už se se mnou loučila a pokládala telefon.

„Měj se,“ řekla jsem po chvíli sklesle do hluchého sluchátka. Může být něco lepšího, než když vám to vaše sestra a nejlepší kamarádka v jednom típne?!

„Kdo je Emmett?“ ozvalo se ve dveřích zvědavě.

S vyvalenýma očima jsem sledovala Edwarda, jak se ležérně opírá o futra dveří a prsty má omotané okolo kliky. Měla jsem takový pocit, že se na mě snaží svou polohou zapůsobit, což mě docela pobavilo.

„Občasný přítel,“ odvětila jsem s klidem, ale až pozdě jsem si uvědomila, že příště bych asi neměla z úst vypouštět první hloupost, co mě napadne.

„Aha,“ vypadlo z něj zaraženě. Tím jsem já považovala tuto konverzaci a uzavřenou, ale on evidentně ne. Stále stál ve dveřích a měřil jsi mě… Ne, on si mě neměřil, prostě na mě vykolejeně zíral. Jedna nula pro mě, kamaráde…

„Ještě něco?“ Rukou jsem udělala věcné gesto ven z pokoje. Nic. „Normálně bych si myslela, že hledáš dveře, ale v tvém případě stačí jen se otočit,“ poradila jsem mu sladce. Nic. „Proč mám takový pocit, že se ti kamarád hrabe ve věcech?“ zkusila jsem nakonec.

To zapůsobilo… Jako blesk se otočil na patě a zamířil ke schodům. Děkovala jsem bohu, že nemá pokoj ve stejném patře jako já.

Ještě chvíli jsem vydýchávala to, že mě poslouchá za dveřmi. A nejenom to… Já jsem si toho vůbec nevšimla a byla jsem za to na sebe naštvaná. Kdybych jej tam totiž viděla, jak se sklání u klíčové dírky, mělo by to odhalení lepší efekt. Takhle se vlastně přiznal sám – úplně beze špetky studu.

Zatřepala jsem hlavou, abych odehnala nechtěné myšlenky, a vyšla z pokoje. Chvilku jsem rozmýšlela, kam zamířit. Ani k jednomu z manželů Masenových se mi opravdu nechtělo a jít navštívit Edwarda… To by asi taky nešlo – bůhví, co se skrývá v jeho pokoji. No, minimálně jeho kamarád a to už je dostatečný důvod, proč tam nejít.

Nakonec jsem sebrala odvahu a seběhla schody do prvního patra. Tam měla své růžové království mála Rose. Zaklepala jsem na dveře, které byly polepeny duhovými poníky. Člověk by si myslel, že je to hodné dítě, jenže… Já jsem upír.

„Kdo je?“ optala se povýšeným hláskem.

„To jsem já – Isabella.“ Protočila jsme očima a otevřela dveře. No co… Je jí přece teprve sedm – žádné soukromí ještě nepotřebuje, ne?

„Pravidlo číslo jedna! Nikdy, opakuji nikdy, už nevstoupíš do mého pokoje bez dovolení,“ sjela mě s klidným obličejem a bradou bojovně vystrčenou.

„Moje pravidlo číslo jedna! Pro mě žádná tvá pravidla neplatí, Rosalie,“ vrátila jsem jí a ruce si dala v bok.

„To se ještě uvidí,“ mumlala si, když už ke mně byla zády a mířila ke stolku. Vzala z něj talířek, na kterém byly ještě před několika minutami vajíčka. „Na. Bylo to hnusné, máš štěstí, že jsem měla hlad.“ Podala mi jej se znechuceným obličejem.

„Jo, tak to mám opravdu štěstí,“ odfrkla jsem si ironicky a talířek jí vytrhla, abych už mohla co nejdřív opustit tento pokoj hrůzy. Bála jsem se, že kdybych s ní měla ještě chvíli mluvit, tak se buď zblázním, nebo jí utrhnu hlavu.

Před dveřmi do kuchyně jsem se zarazila. Za stolem seděl pan Masen a něco zaujatě vyťukával do černého notebooku. Zhluboka jsem se nadechla a co nejrychleji jsem se přesunula ke dřezu. Doufala jsem, že si mě třeba nebude všímat, protože jsem mu rozhodně nemohla zavazet – na to byla kuchyň moc velká.

„Ach, to jsem rád, že vás znovu vidím. Ani jsem neměl možnost pořádně vám poděkovat, že jste přijala nabídku do naší rodiny. S manželkou na děti opravdu nemáme příliš mnoho času a vy vypadáte, že si s nimi snad poradíte,“ zazubil se na mě a už se mezitím stihl dostat do stoje.

„Doufám,“ odpověděla jsem jednoduše. S přivřenýma očima jsem se opět začala věnovat špinavému talířku.

„Nejste příliš mluvná, viďte?“ zasmál se a najednou jsem cítila jeho dech na šíji.

Prudce jsem se otočila a protáhla se kolem něj, abych na něj nemusela mluvit z deseticentimetrové vzdálenosti, která mi byla krajně nepříjemná. „Když nemám důvod, tak nemluvím, to je pravda,“ vyprskla jsem a bylo mi úplně jedno, že bych na něj taková být neměla, protože to on tu určuje pravidla, to on platí mně.

„Krásná a ještě hrdá,“ pronesl nechutně úlisným hlasem. „To se mi líbí.“ A už se na mě znovu snažil nalepit.

„Pane Masene, jsem tu první den, ve vedlejším pokoji je vaše manželka a v patře vaše děti. A navíc vás musím zklamat, já mám přítele a rozhodně nemám v plánu jej podvádět,“ zalhala jsem, ale bylo mi jasné, že nic nepozná.

„Jistě,“ pronesl a jako by nic znova zasedl ke svému počítači.

A asi tolik k naší konverzaci. S hodně znechuceným pohledem a myšlenkou na to, že tahle rodina je ještě bláznivější, než jsem si myslela, jsem opustila kuchyň.

Děkujeme za komentáře u minulé kapitoly. Sice jich bylo zase méně, ale i tak jich bylo dost. Dodáváte nám neskutečnou chuť a energii do psaní. 

Další kapitolu píše DarkFireflies, doufáme, že se vám bude líbit. :) 

A co říkáte na tuhle? 

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), DarkFireflies, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upíří chůva - 5. kapitola: