Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upíří chůva - 9. kapitola

13.05.2012 (10:45) • kajka007, DarkFireflies • FanFiction na pokračování • komentováno 28× • zobrazeno 3467×

Když jsem sešla po schodech, překvapilo mě, že tam stála jen paní Masenová. V tu chvíli jsem se musela opravdu silně kousnout do rtu, tedy ne že by to pomáhalo od přicházejícího návalu smíchu, ale aspoň to trošku odvádělo pozornost.

Paní domu totiž unuděně seděla v koženém křesle s telefonem na uchu, což by samo o sobě tak vtipné nebylo, kdyby na sobě neměla neonově růžový komplet – sportovní podprsenka, minikraťásky a podkolenky. Jedno se jí muselo nechat a to, že má odvahu. Do takového šíleného něčeho bych se neoblékla ani já se svou postavou.

Radši jsem si ani nechtěla představovat, jak by se při pohledu na ni tvářila Alice. Ale minimálně Emmett s Jazzem by umřeli smíchy.

„A víš ty co? Klidně si na… kašli,“ opravila se rychle, když si mě všimla, a hodila po mě další z jejích falešných úsměvů, „Ty i celá tvoje povedená famílie,“ zaječela. Ano, zrovna ona má co říkat. Neubránila jsem se protočení očí a pak nastala další chvilka ticha. „Ne, Sandro, mě vůbec nezajímá, že má zlomenou nohu, slíbila jsi mi, že půjdeme na spinning!“

Tak teď už jsem se chytala rohu skříňky, co stála vedle mě. Ta ženská mě opravdu nepřestane udivovat a vytáčet. Na chvíli se mi zatemnilo před očima a už jsem se viděla, jak jí něco vysvětluju ručně a stručně. V této rodině by si to opravdu zasloužili všichni. A dokonce mám takový zvláštní pocit, že Edward je z nich nejnormálnější. Nechápavost mou hlavu stále neopouštěla.

„Jo, nazdar!“ zakřičela naštvaně do telefonu a hodila jím do zdi. Udělala dramatické gesto v podobě ruky podivně zkroucené u hlavy a znovu se na mě podívala. „Potřebujete něco?“ zeptala se a afektovaně zatřepala hlavou.

No, teď mysli, přikázala jsem si ironicky v duchu.

„Ne, jen jsem právě zadala Edwardovi práci, tak se tak… procházím po domě,“ nevinně jsem se usmála a dělala, jakože jsem ten její výlev vůbec neviděla.

„Ano, ano, jistě, manžel mi říkal, že jej budete doučovat. Jste opravdu velmi hodná, nevím, kdo jiný by na něj měl nervy,“ řekla „upřímně“ a s lehkým povzdychem vstala z křesla.

Na to jsem jen souhlasně zabručela a už už se chystala namířit si to někam jinam, jenže když už jsem byla otočená, slyšela jsem hluboký nádech.

„Tak když teď nic nemáte, tak byste mohla do posilovny se mnou. Nikdy není příliš brzo myslet na svou postavu, i když teď ji máte,“ přejela pohledem od mé hlavy až ke kotníkům, „slušnou.“ Už zase, zase se mi chtělo smát, v této rodině jsem si připadala jako hloupá puberťačka, co se směje každé rádoby vtipné poznámce hezkého kluka.

„No, já nevím… Nepočítala jsem s tím a nejsem na chystaná, navíc vůbec nemám kondičku, tak co byste tam se mnou vůbec dělala?“ zeptala jsem se řečnicky a přemýšlela o dalších slušných výmluvách, které by na ni mohly zafungovat.

„Ale no tak, určitě to nebude tak horké, ve vašem věku má kondičku snad každý,“ zasmála se, udělala podivný obličej a máchla rukou.

„Nemám vhodné oblečení, nic tak… obepnutého nevlastním,“ zamumlala jsem a znovu pohledem kritizovala její oděv, který skrýval méně, než by bylo v její věku vhodné.

„To je ale škoda,“ ozvalo se najednou seshora. Neubránila jsem se zatnutí pěstí a tichému zavrčení.

„Ty máš šprtat, pokud vím,“ vrátila jsem mu. V ruce kupodivu držel knížku a nadšeně sledoval situaci mezi mnou a jeho poťapanou matkou.

„Víš, co mi můžeš, viď?“ zasmál se a provokativně zvedl obočí.

„Leda tak něco ulomit,“ řekla jsem naštvaně a pohledem střelila k paní Masenové, která se evidentně výborně bavila. Jako by se ale najednou vzpamatovala a vzpomněla si, že by mě asi měla podpořit.

„Edwarde, okamžitě se vrať a poslouchej slečnu Isabellu,“ vložila se do rozhovoru, i když ji to evidentně velmi obtěžovalo.

Edward nic nenamítal, otočil se na patě a vracel se po schodech zpátky do pokoje. To by ale nebyl on, aby si zase něco nevymyslel, a tak až do pokoje pořád opakoval: Poslouchej slečnu Isabellu, kokokokodák, okamžitě se vrať, kvá, kvá…

Jo, smysl pro pubertální humor to on má.

„Tak co, půjdete? Klidně vám něco půjčím,“ ozvala se znovu paní domu. Zoufale jsem zakňučela a smířila se s tím, že už asi žádnou výmluvu nenajdu a tři hodiny budu muset dělat, jakože se strašně namáhám a potím. No, to by mě teda opravdu zajímalo, jak to udělám…

„Dobře, ale možná něco najdu i ve své skříni,“ odpověděla jsem a rychle vyběhla schody do pokoje. Najednou se v mém šatníčku objevilo tolik sportovního a vhodného oblečení, jen abych si na sebe nemusela navléct něco podobného jako ona. A třeba bych dopadla ještě hůř.

„Tak můžeme?“ Vzala si tašku a vyrazila ke dveřím. Poslušně jsem zakývala hlavou, i když to zády ke mně nemohla vidět, a vyrazila za ní.

Jestli jsem si myslela, že když už jdeme cvičit, tak se k tomu přifaří i procházka do fitka, tak jsem se pletla. Před domem stálo černé auto s kouřovými skly, a jak jsem pochopila tak i s vlastním šoférem. Nevěřícně jsem zakroutila hlavou a bez řečí nastoupila za paní Masenovou na zadní sedadlo.

„Tak, Isabello…“ začala najednou a zkoumavě si mě prohlédla. Super, teď přijde určitě nějaký výslech o tom, jestli mám něco s jejím poťouchlým manžílkem či rozmazleným synáčkem.

„Ano, paní Masenová?“ Zvedla jsem k ní oči a nervózně se ošila.

„Ale, no tak… Jakápak paní Masenová?! Říkejte mi Elisabeth, jinak si připadám tak staře.“ Mm, čím to asi bude? pronesla v mysli má cynická část.

„Dobře,“ pokusila jsem se o úsměv a přijala její nabízenou ruku.

„Takže když jsou z nás teď kamarádky,“ na poslední slov dala důraz, „tak bychom si mohly popovídat, ne? Ještě jsme na to vůbec neměly čas,“ nesouhlasně zabručela a mrkla.

„Určitě,“ souhlasila jsem nepřítomně a snažila se z hlavy vypudit představu mě a té Cruely jako kamarádek. Zvedla se mi z toho hladina krve.

„Máte přítele?“ vypálila na mě okamžitě, to už jsem zpozorněla. Co jí na to mám říct? Pravda je trochu… ujetá.

No, víte, Elisabeth, v Americe je jeden takový upír, se kterým jsem přes padesát let žila. A tak nějak jsme se dlouho nemohli domluvit, jestli spolu budeme nebo ne, tak jsme zůstali u občasného… lepšího kamarádství. To, by asi nešlo, bohužel.

„Ne, nemám,“ odvětila jsem nakonec. Elisabeth se nezdála moc potěšená mou odpovědí, ale přešla to bez komentáře.

„Plánujete děti?“ vypálila znova. Ani si možná neuvědomovala, že teď opravdu nasypala sůl do živé rány. Musela jsem se hodně ovládnout, aby se nerozvzlykala. Za tohle jsem svůj život nenáviděla, za to, že si nikdy neřeknu, že jsem máma.

„Já děti mít nemůžu,“ odpověděla jsem prostě. Nemělo cenu jí něco zapírat, takhle se snad případnému vyptávání vyhne a bude se zajímat o něco jiného.

Chvíli mlčela, a tak jsem odlepila oči od okénka a pohlédla na ni. Vypadala… smutně? Ano, opravdu, ale nerozuměla jsem tomu. Zrovna ona, která se ke svým dětem chová naprosto lhostejně? To bych nečekala. Zvedla jsem obočí a čekala, jestli ještě něco řekne, nebo ji to vykolejilo natolik, že ztratila řeč.

„Omlouvám se, to jsem opravdu nevěděla. Je mi to líto,“ řekla a poprvé jsem z ní měla pocit, že něco myslí opravdu upřímně.

„To je dobré, nemohla jste to tušit. Navíc já to už vím dlouho, dost dlouho na to, abych se s tím v rámci možností smířila,“ řekla jsem a snažila si udržet vyrovnaný tón. Podařilo se, a tak jsem lehce nadzvedla koutky.

„Jistě.“ A zbytek cesty bylo ticho. 

Přiznávám se, že s touto kapitolou jsem se opravdu příliš netrápila a asi za hodinu a půl ji měla napsanou, což na ní jde asi poznat. Nicméně vím, že byly dvě takové opravdu dost dlouhé pauzy, tak jsem vám ji sem chtěla hodit co nejdřív. :)

Doufám, že zanecháte nějaké komentíky, chápu, že se vám nechce, ale nám to dodává neskutečnou chuť do psaní. A když vidíte, kolik lidí vás podporuje, tak je to něco úžasného. Předem děkujeme! ♥

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), DarkFireflies, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upíří chůva - 9. kapitola: