Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upíří panství - 13. kapitola

07.12.2009 (21:30) • Horqusa211 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2100×

13. kapitola

P - Í - S - E - Ň

Snažila jsem se nevnímat bolest v levé ruce a představovala jsem si raději Edwarda a jeho jantarové oči, krásný bezstarostný úsměv a jak říká…

„Bello? Lásko? Co Tě bolí?“

To je divný sen. Chtěla jsem, aby říkal něco jiného.

„Bello, slyšíš mě? Otevři oči!“ Tak tenhle Edward zněl poněkud netrpělivě a hlas měl vystrašený.

Otevřela jsem pomalu oči a v tu chvíli jsem opravdu hleděla do tváře mého anděla s očima černýma jako uhel…

„Edwarde?" šeptla jsem vyčerpaně.

„Bello? Miláčku, Ty... Ty krvácíš."

„To vím sama... Haha"- chtěla jsem se usmát nad tou ironií, ale vyšel z toho nejspíš jen křečovitý úšklebek-„jak si mě našel?"

Díval se mi do očí, když odpovídal, a polkl na prázdno.

„Alice mě upozornila, viděla, že se to stane," řekl ustaraně a když  si všiml mého nechápavého výrazu, tak doplnil:„Ona má také zvláštní schopnost. Alice vidí budoucnost."

„Aha. Vlastně by mě to už nemělo překvapovat. K tomu ani nemusí znát budoucnost. Jsem... holt nemehlo...," vypravila jsem ze sebe namáhavě.

„Musím Tě dopravit ke Carlislovi, ale... ale nevím, zda to dokážu... Nevím, zda jsem tak silný...," nedopověděl, prudce zadržel dech a najednou stál nějakých padesát metrů ode mne.

„Promiň Bello,” řekl se zaťatou čelistí.

„Odejdeš?”

Ostře se nadechl a přibližoval se ke mně normální chůzí. Jeho tmavé oči žhnuly.

„Dej mi minutku. Chci to překonat.”

Zavřel oči a pár vteřin se ani nepohnul. Možná to bylo i déle, na chvíli jsem zase přivřela oči já a nevěděla co očekávat.

Probudily mě až jeho studené ruce, které mě něžně zvedly do sedu. Bylo vidět, že stále zadržuje dech, ale nyní byla v jeho očích pouze starost o mě. Mé srdce udělalo zběsilý kotrmelec. Edward mě zvedl do náruče a přitiskl na svou hruď.

„Nejrychleji to bude po mém způsobu. Zavři prosím oči.”

„Nee, co když zmizíš??? Potřebuji Ti toho tolik říct… nechci, abys odešel. Prosím…,” zašeptala jsem naléhavě a pravou rukou se chytla klopy jeho kabátu. Přitulila jsem se k němu a ústy zavadila o jeho napjatou čelist.

Sykl a mezi zuby procedil: „Bello, prosím, děláš mi to těžší. Zavři oči.”

Poslechla jsem a během vteřinky jsem zase cítila na tváři ledový vzduch,  jako když jsem prve jela na koni. Nechtěla jsem otevřít oči a nechtěla jsem se probudit.

* * * * * *

Něco se změnilo. Bylo mi najednou teplo. Procitnula jsem a zírala na blankytně modrá nebesa. Ležela jsem v cizí posteli zakrytá až po bradu. Zvedla jsem levou ruku do vzduchu,  měla jsem ji obvázanou a po klacku nebylo ani stopy. Pouze mi v ní nepříjemně tnulo.

„Bello, jak se cítíš?” promluvil někdo od dveří.

Byl to doktor Carlisle. Vrhl po mě starostlivý pohled a přistoupil k lůžku.

„Uhm, celkem dobře,” vypravila jsem ze sebe.

„Vyjmul jsem ti ten klacek z dlaně a ránu zašil. Ztratila jsi docela dost krve než tě sem Edward přinesl a po…”

„Kde je Edward???”

Mile se zasmál a odpověděl:„Tak nedočkavá. Edward musel na lov, ale brzy bude zpátky.”

Když zachytil můj zmatený výraz, tak ještě ochotně doplnil:„No, Edward ti toho musí také ještě dost povyprávět. Chvilku se prospi a pak tě odvezeme k vám na Blackstone.”

Bránila jsem se únavě, jak nejvíc jsem mohla, ale i tak mě přemohla a já upadla do neklidného spánku.

Něco chladného mi přejelo po tváři. Edward se nade mnou skláněl a hladil mě prstem po lícní kosti. Lehce mě políbil a zase se ode mě odtáhl.

„Vítej zpátky, Bellinko.”

Dívala jsem se do jeho nádherného obličeje a všimla si změny v jeho barvě očí. Znovu měli krásný medový odstín tekutého zlata.

„Hm, jsem tu… Takže to zbarvení očí souvisí… ehm… s jídlem?” ptala jsem se zvědavě.

„Ano. Byl jsem se… um… najíst,” řekl a na pár vteřin se odmlčel a pokračoval:„Bylo to dost těžké, Bello. Když jsem tě nesl v náručí, tak jsem… překonal jsem to, protože, kdybych se neudržel, tak… tak bych Tě už nikdy neviděl… Tvou krásnou tvář, Tvé milující hnědé oči… a nyní…,” rozhodil ruce a rozesmál se.

Nemotorně jsem se opřela o lokty a zdravou rukou pohladila Edwarda po tváři.

* * * * * *

Za pár hodin mě Carlisle dovezl na Blackstone. Všichni se o mě prý strachovali a hlavně Lucy, protože mě tak popíchla. Byla z toho celá nešťastná a stále se mi omlouvala.

Teta Beth mi chtěla mermomocí předčítat a starala se o mě jako o malou holčičku. Vzpomněla jsem si na maminku, jak ta o mě pečovala po nějakém mém úrazu. A že jich v dětství nebylo málo. Vždy mi rozečetla nějakou pohádku a po chvilce si začala vymýšlet a překroutila děj, že jsme se obě smáli tak, až naše dovádění přilákalo tatínka. Ten se na oko z legrace durdil, že děláme takový rámus. Pousmála jsem se nad tou vzpomínkou a vrátila se zpátky do reality. Bethy zrovna dočetla kapitolu z Pýchy a předsudku.

Zaklapla knihu a zeptala se:„Už je ti líp, holčičko? Co ruka? Nepotřebuješ ještě další polštář? Nebo třeba..."

„Teti, teti, nejsem ochrnutá. Haha. Polštář si můžu vzít sama. Mám ještě jednu ruku, vzpomínáš?" řekla jsem, zamávala pravačkou a věnovala Elizabeth široký úsměv. „Běž si také odpočinout, vždyť už bude jedenáct hodin."

„No, půjdu si tedy také lehnout, zítra mě čeká důležitá návštěva, tak dobrou noc."

Sfoukla všechny svíčky až na jednu a tiše za sebou zavřela dveře.

Uf,  oddechnula jsem si. Tetina přehnaná péče byla někdy docela vyčerpávající. Chvilku jsem si ještě chtěla číst, ale nemohla jsem se soustředit.  Přistihla jsem se, jak přemýšlím o dnešním dni a najednou se mi klížila víčka a...

Vzbudil mě nějaký zvláštní zvuk. Zvedla jsem se do sedu a sykla bolestí, protože jsem zapomněla na zraněnou ruku. Znělo to jako škrábání nebo klepání na sklo nebo... Nejistě jsem vstala a odcupitala k oknu. S malou dušičkou jsem odhrnula fialový závěs a zírala na Edwarda,  který se na mě z balkónku usmíval.

Rychle rychle jsem se snažila otevřít okno. Podařilo se mi to až na třetí pokus. Padla jsem Edwardovi do nastavené náruče.

„Co... Co... ta-dy děláš?"vykoktala jsem šťastně.

„Nemohu o Tobě snít, proto jsem Tě musel vidět," řekl a usmál se na mne tím svým roztomilým úsměvem nakřivo. Zastudil mě, když uchopil můj obličej do svých dlaní, zvedl mou bradu, aby mě mohl políbit.

Srdce mi vynechalo a pak poskočilo o několik úderů dopředu. Edward se zakřenil, když jsem nechápavě svraštila čelo.

„Neslyším sice Tvé myšlenky, ale srdce ano. A... moc se mi to líbí." Poslední slovo protáhl a políbil mě na špičku nosu.

„Ale Ty bys měla ležet, Bello.  Jak se cítíš?" Zeptal se už vážným tónem a postrkoval mě k posteli.

Vklouzla jsem pod peřinu a on si sedl do houpacího křesla, které k posteli předtím přistrčila teta Elizabeth a zapálil pár nových svíček.

„Opravdu Tě ta ruka už nebolí?"

„Již je to mnohem lepší," ujistila jsem ho.

„Budeš mi také předčítat?" rýpla jsem si do něho a široce se usmála.

„Cokoli budeš chtít. K Tvým službám." Neváhal vstát a s úsměvem se mi uklonil.

„Tak mi prosím vyprávěj o svém životě."

„Aha, hm... co bys chtěla vědět?"

Zavrtala jsem se do deky a pípla:„Všechno".

Tak mi Edward vyprávěl o tom, jak žil před proměnou. Moc toho nebylo, protože mi vysvětlil, že časem vzpomínky na lidský život vyblednou. Poznala jsem, že ho to dost mrzí. Jak ho Carlisle našel nemocného. Umíral na černý kašel a Carlisle ho na přání Edwardovi matky, která byla také vážně nemocná, přeměnil na upíra. Neušlo mi, že pasáž týkající se samotné proměny přeskočil a pokračoval dál bez mrknutí oka. Krátce povídal o Esme, příběhu Emmetta a Rosalie a o tom, jak k nim zavítali Alice s Jasperem. Sem tam jsem Edwarda přerušila a položila mu nějakou všetečnou otázku. Chvilkami se při vyprávění usmíval a pak zase mračil.

„A kolik... ehm... kolik je Ti vlastně let?" Nedalo mi to, abych se nezeptala.

„No, jsem starší než Ty, Bello." Znovu se usmíval a já si jeho božský úsměv užívala.

„O kolik?"

„Asi tak... o devadesát let."

Vykulila jsem oči a vyhrkla:„No, páni."

Potom jsem zase musela povídat já. O dětství, o rodičích a prostě o všem možném. Edwarda totiž zajímalo úplně všechno. Tak moc mě náš rozhovor pohltil, že jsem si všimla až po nějakých třech hodinách, jak čas pokročil.

„Musíš domů?" zeptala jsem se posmutněle.

„To záleží na Tobě, Bello."

Tak tato odpověď mi na tváři opět vykouzlila úsměv a poklepala jsem na místo vedle sebe.

„Já nevím, Bello, asi raději zůstanu, kde jsem teď."

„Ale mě teď už bolí ruka a potřebovala bych prosím studený obklad. Au-au," zaprosila jsem a udělala na něho psí oči.

Lehl si tedy ke mně na postel a jemně přiložil svou pravou ruku na mou levou zraněnou.

„No vidíš, že sis dal říct," uchechtla jsem se ďábelsky.

„Ty potvůrko jedna...," nedopověděl,  protože se rozesmál a jeho oči ve světle svíček neskutečně zářily. Políbil mou obvázanou ruku. Nastavila jsem mu k polibku hned druhou paži.

„Ještě tady, mám ji poškrábanou od větví. Také potřebuje léčivou pusinku."

Zakřenil se a zeptal: „A kde ještě...?"

„Na rameni mám obrovskou modřinu a..., " ani jsem nestačila doříct a už mi aktivně rozvazoval stuhu na mé noční košili. Ještě, že už svíce dohořívaly, protože jsem se určitě musela červenat jak pivoňka.

Šikovně stuhu rozpletl, vyhledal modřinu a něžně mě na pochroumané rameno líbal. Jeho rty mě příjemně chladily.

„A kde ještě je potřeba léčivá pusinka?" zašeptal zvesela. Tak dobrá tedy. Přistoupila jsem na tuto vzrušující hru a vyžádala si polibek na každý škrábaneček.

„A kam ještě?" optal se nedočkavě.

„No... právé koleno mám celé odřené, ale..."

Sundal ze mě deku a pomaloučku mi vyhrnoval košilku nahoru až narazil na to mé koleno a věnoval mu také něžný polibek. Ale namísto toho, aby mě zase zakryl dekou, tak Edward svými rty lehounce přejel od kolene k vnitřní straně mého stehna a...

PŘEDCHOZÍ KAPITOLA - - - - - DALŠÍ KAPITOLA

                             *SHRNUTÍ*

Autor: Horqusa211 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upíří panství - 13. kapitola: