Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upíří panství - 15.kapitola - Gabrielův příběh

16.12.2009 (13:30) • Horqusa211 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2197×

15.kapitola - Gabrielův příběh

Tam na mě poprvé Gabriel přímo promluvil:„Mohu si s tebou pohovořit, drahá neteřinko?"

Spolkla jsem kousavou poznámku, abych v tetách nevzbudila nějaké podezření a následovala nového "strýčka" do vedlejší místnosti. Se směsicí hněvu i strachu jsem očekávala s čím Gabriel přijde...

... Vešli jsme do Brianovi druhé pracovny. Byla menší a nebyla tak honosně zařízená, strýc ji využíval pouze zřídka. Gabriel si automicky sedl za pracovní stůl z leštěného mahagonového dřeva a uvelebil se pohodlně v křesle.

Stála jsem jak zařezaná a čekala.

„Ale no tak, neteřinko, uvolni se, hezky si hačni na otoman, neostýchej se. Jako doma. Hahaha," vybídl mě a samozřejmě si neodpustil svůj samolibý úsměv.

Ušklíbla jsem se a posadila se na kraj pohovky.

„Ani mi nepogratuluješ?" rýpl si s úsměvem.

„Není k čemu. Nedovolím, aby jste si mou tetu vzal a... Prostě nechci, aby jste si skrz Bethy vyřizoval nějaké Vaše osobní malicherné účty!!!"

Řekla jsem to tak tvrdě, jak jsem to myslela. Nevím, kde se ve mně ta statečná Bella vzala. Rozumná Bella nechápala, jak ta druhá Bella může provokovat nevypočitatelného upíra, ano upíra, jakým je Gabriel Volturi.

„To bys mě rozesmála Bello. Prý, malicherné, haha," vysmíval se mi, ale jeho tmavé oči prozradily kapku opačných emocí. Ta věc mezi Cullenovými a ním, ho nejspíš užírá víc než je ochoten navenek přiznat.

„Proč jste si vybral zrovna Beth??? Vždyť ji ani nemilujete. Pouze ji ovládáte!"

Druhá Bella znovu provokovala.

„Drahá neteřinko, jak můžeš vědět, že ji nemiluji?"

„Vy nedokážete nikoho milovat! Nikdy jste určitě nikoho nemiloval," odvětila jsem tvrdě.

Přestal se usmívat a držel mě svým pohledem v šachu.

„Slečno Swannová, začínáš být pěkně drzá! Máš jediné štěstí, že jsem si nevybral Tebe. Vlastně jsem chtěl Tebe! Tehdy v té deštivé noci si voněla náramně. Mňam. No, ale na slečnu Swannovou moje zvláštní schopnosti prostě neúčinkují... Hm, škoda. Mohlo to být dokonalé. " Zakončil jakoby posmutnělým tónem.

Ještě, že jsem si předtím sedla, jinak bych asi omdlela. Uchechtl se nad mým výrazem a znovu promluvil:

„Dobrá, to mi vyhovuje. Hezky hačej, nekecej a poslouchej."

Opřel se v křesle a začal vyprávět:

„Máš ráda pohádky? Já je jako malý chlapec úplně miloval. Matka mi je vyprávěla skoro každou noc, když mě uspávala. Pohádky o statečném rytíři a dokonalé princezně, o osudové lásce a o tom, jak dobro vítězí nad zlem. Pcha. Hloupost! No nic, chtěl jsem Ti stejně povídat jinou pohádku,"- sarkasticky si odfrkl a pokračoval- „ Žil byl jeden malý chlapec. V den jeho pátých narozenin k nim domů přišel zlý bubák a připravil ho o rodiče.

Kluka si milí opatrovníci přehazovali jako horký brambor. Byl neposedný a podle většiny lump a budižkničemu.

Až jednou se na něho zase konečně usmálo štěstí. Vzal si ho pod ochranná křídla jeden vesnický farář. Byl sice přísný, trochu fanatik, co se týče čarodějnic, upírů a jiných bájných stvoření, ale jeho péče a pozornost dokázala chlapci, říkejme mu rovnou prostě Gabriel, vzbudit pocit znovuobjeveného domova. Ten ušlechtilý farář měl jednoho syna. Plavovlasý, modrooký, nadmíru typický kladný hrdina. Napříč tomu se oba chlapci sblížili a zanedlouho je vázalo velmi silné přátelství. Vyrůstali bok po boku a vzájemně se podporovali.

Zatímco Carlisle, rozený humanista, se v mládí zajímal o nauku ranhojičství a lékařství, tak Gabriel aspiroval na vysněné místo v armádě.

Narodil se sedm let po skončení Stoleté války mezi Anglií a Francií. Angličané bohužel dostali v roce 1453 na frak. Ale stále se někde bojovalo. Během dvou let se vynořily další spory v samotné Anglii a začala Válka růží. Když Gabriel vykoukl na Boží svět, tak trvala válka již pět let. Lancastrové versus Yorkové. Mladíka zlákala vidina boje, slušného žoldu a hrdinských činů. Chtěl aby i ostatní poznali, že není jen ten parchant odvedle. Chtěl něco dokázat. V šestnácti se nechal dobrovolně naverbovat na stranu Lancasterů. Mířil za svými sny a mířil vysoko.

Brzy však spadnul na dno. Vojna neměla tak jednoznačný scénář, jak si naivně představoval. Byla krutá a nelítostná. Jejich vojenská jednotka se stále přesouvala z jednoho bojiště na další. Jakmile si našel nějakého kamaráda, tak o něho při příštím krveprolití přišel. Běžně se stávalo, že několik dní hladověli a sužovali je nejrůznější nemoci. Po dvou letech Gabriela málem zklátil těžký zápal plic, ale našel vůli žít a tak přežil. Svěho nadřízeného tím tak překvapil, že ho povýšil. A od té doby si šel Gabriel tvrdě za svým. Zanedlouho objevil, že dokáže lidi kolem sebe ovlivňovat a oni snáze vyhoví jeho přání.“

Zaklonil hlavu a skoro ďábelsky se rozchechtal, pak se zase narovnal a s pohledem upřeným na mě, pokrčil rameny a pokračoval:

„Jó, to byly časy. Někdo tomu říkal charisma, druhý zase vypočítavost, ale stoupal po žebříčků povýšení velmi rychle. Přinášelo to sebou mnoho výhod. Lepší jídlo, spaní ve stanu, lepší zbraně, vyšší žold a hlavně chlast a ochotné markytánky. Haha.

A večer u ohně se zpívaly různé balady, jako třeba tahle teskná píseň:

Už rozplynul se hustý dým, derry down, hej, down-a-down,

nad ztichlým polem válečným, derry down,

jen ticho stojí kolkolem a vítěz plení vlastní zem,

je válka růží, down, derry, derry, derry down-a-down.

Nečekej soucit od rváče, derry down, hej, down-a-down,

kdo zabíjí ten nepláče, derry down,

na těle mrtvé krajiny se mečem píšou dějiny,

je válka růží, down, derry, derry, derry down, a-down.

Dva erby, dvojí korouhev, derry down, hej, down-a-down,

dva rody živí jeden hněv, derry down,

kdo změří, kam se nahnul trůn, zda k Yorkům nebo k Lancastrům,

je válka růží, down, derry, derry, derry down, a-down.

Dva erby, dvojí korouhev, derry down, hej, down-a-down,

však hlína pije jednu krev, derry down,

ať ten či druhý přežije, vždy nejvíc ztratí Anglie,

je válka růží, down, derry, derry, derry down, a-down.

Z domova jsem skoro žádné zprávy nedostával. Ani to přitom tempu boje nebylo možné.

V roce 1485 po rozhodující bitvě u Bosworthu, kde dostali Yorkové v čele s Richardem III. pěkně nakopáno, jsem byl pasován na rytíře. Po pár týdnech jsem se se slávou a hrdinskými činy vracel domů. Do zapadlé anglické vesničky.

Celá vesnice byla dopředu připravená na příjezd statečného rytíře a podél hlavní cesty byly shromážděny skupiny nedočkavých obyvatel. Konala se velká oslava. Spousta jídla a pití. Lidé neoslavovali pouze konec další války, co bylo hlavní, oslavovali mě samotného. Jak jsem si to vychutnával. Dokonce se na tu slávu přijel podívat i šlechtic Banhofer z Worthgate. Jeho hrad byl asi jen dvě míle od naší vesnice. Přijela s ním i jeho dcera. Nikdy jsem o ní neslyšel. Ale ve chvíli, kdy na ni můj zrak poprvé spočinul, bylo všechno jedno. Jmenovala se Caroline. Ani andělé se s její krásou nemohli měřit. Představovala vše, co jsem neměl a vždy jsem po tom toužil. Vzpomněl jsem si na matčiny pohádky a Caroline byla tou princeznou a já už pravý rytíř. Možná bys tomu říkala láska na první pohled. Ale ona byla opravdu dokonalá a nevinnost z ní přímo sálala. Po celý zbytek večera jsem z té krásky nespustil oči.

Ve válce jsem zažil mnoho zlého a Caroline znamenala všechno dobré a čisté. Několik měsíců jsem se zalykal láskou k této dívce-ženě.

Dozvěděl jsem se, že Caroline byla už od devíti let vychovávána v klášteře u jeptišek. Nyní jí bylo sedmnáct let a otec si ji před nedávnem povolal domů, protože se chtěl oženit. Caroline byla nádherná, vzdělaná a inteligentní, vtipná a tak roztomile nezkušená ve věcech lásky. A to mě lákalo snad nejvíc. Dvořil jsem se jí skoro šest měsíců a chystal se požádat o Caroliinu ruku. Pak jsem však přišel na tu ohavnou zradu. Můj nevlastní bratr, kterého jsem považoval za více než vlastního, mě podrazil a panenskou Caroline mi odloudil. Přinutil ji, aby mu byla po vůli. Pak se k ní otočil zády a ona raději spáchala sebevraždu. Mohla přežít, sakra, ale Carlisle se jí ani nepokusil zachránit!

Dodnes jezdím každý rok k jejímu hrobu. Vlastnoručně jsem ho vykopal. Otec se jí totiž zřekl, ani ji nechtěly řádně pohřbít, protože ten, kdo si sám sáhne na život, si nezaslouží křestaňský pohřeb. Duše sebevrahů jsou z nebe navždy vyhoštěny a určeny pro peklo.

Hm, a tak zazvonil zvonec a pohádky je konec."

Byla jsem tak ponořená do dramatu, který se odehrál před téměř čtyřmi stoletími, že mě Gabrielovo zakašlání tak vylekalo, až jsem na pohovce nadskočila. Skoro mi ho bylo až líto, ale následná krutost mě rychle vyléčila a přivedla do reality.

„Každá pohádka nemá happyend, drahá Bello. I tvá láska k Edwardovi jednou skončí. Až tě vymění třeba za mladší nebo až zemřeš. Haha... Néé, promiň, samozřejmě se mohu mýlit. Haha... Ale nic netrvá věčně...," cynicky se zakřenil.

„A nikdy mi už neříkej, že něco nedokážu!!!" Ve vteřince klečel těsně vedle mě a svíral ve svých chladných rukách mou tvář. Čelem se opřel o mé a rozzuřeně se mi díval přímo do očí. Snažila jsem se, abych se nerozklepala a neukázala mu svůj strach. Sjel jednou dlaní na můj krk.

„Tak hebký krček... Dávej si na něj pozor. Hahaha...," v setině vteřiny zase změnil náladu a vesele se křenil. Zvedl se ze země a smetl si z obleku neviditelné smítko.

„Budu se ženit."

Radostně si prozpěvoval, otevřel dveře a odešel z pokoje. Seděla jsem jako přikovaná a konečně jsem se mohla začít třást. Potlačila jsem vzlyk a tak moc si přála, aby se už vrátil Edward ...

PŘEDCHOZÍ KAPITOLA - - - - - DALŠÍ KAPITOLA

Autor: Horqusa211 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upíří panství - 15.kapitola - Gabrielův příběh: