Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upíří panství - 16. kapitola - Carlislův příběh

09.01.2010 (08:30) • Horqusa211 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1931×

16.kapitola – Carlislův příběh

„A nikdy mi už neříkej, že něco nedokážu!!!" Ve vteřince klečel těsně vedle mě a svíral ve svých chladných rukách mou tvář. Čelem se opřel o mé a rozzuřeně se mi díval přímo do očí. Snažila jsem se, abych se nerozklepala a neukázala mu svůj strach. Sjel jednou dlaní na můj krk.

„Tak hebký krček... Dávej si na něj pozor. Hahaha...," v setině vteřiny zase změnil náladu a vesele se křenil. Zvedl se ze země a smetl si z obleku neviditelné smítko.

„Budu se ženit."

Radostně si prozpěvoval, otevřel dveře a odešel z pokoje. Seděla jsem jako přikovaná a konečně jsem se mohla začít třást. Potlačila jsem vzlyk a tak moc si přála, aby se už vrátil Edward ...

Tu noc jsem oka nezamhouřila. Stále dokola mi v hlavě běželo Gabrielovo barvité vyprávění o Carlislově zradě a jeho neskrývané výhružky. Kéž bych se mohla nějakým způsobem spojit s Edwardem. Nebo kdybych mohla alespoň zjistit, kdy se s Alicí vrátí. V tu ránu jsem se na posteli posadila. Ale vždyť mohu! Na Coldcreed zůstal doktor Cullen. Přecupitala jsem bosky k oknu a rozhrnula závěsy. Pomalinku už svítalo a k životu se probouzel nový den. Samozřejmě zachmuřený, stejně jako má nálada po včerejším Bethyině zasnoubení. V rychlosti jsem se oblékla do praktických šatů z hrubší bavlny a nasoukala se do teplého kabátu. Potichoučku jsem prošla domem a doufala, že všichni ještě spí.

Vzduch byl ledový a věštil další mrazivý den. Ve stájích jsem naštěstí hned narazila na Sama a požádala ho o odvoz na Cullenovic panství. Vlastně na Upíří panství. Ale to jsem samosebou nemohla povědět živé duši.

Cesta trvala déle než jsem si představovala. Možná to bylo tím, jak moc jsem byla nedočkavá, dozvědět se nějakou zprávu o Edwardovi. A zároveň jsem se připravovala na rozhovor s Carlislem. Povím mu o Gabrielovi a dám mu možnost vše mi vysvětlit. S doktorem Cullenem jsem sice hovořila jen párkrát, ale nepřipadal mi jako nějaký zrádce nebo chlípník bez morálky.

Kočár se s trhnutím zastavil, vykouknula jsem z okénka, abych se ujistila, že už jsme dorazili na Coldcreed.  Poté jsem vystoupila a nervózně se rozhlédla po okolí. Vchodové dveře zavrzaly. Bylo teprve šest hodin, ale Carlisle Cullen mi již přicházel s milým úsměvem vstříc.

„Dobré ráno, Bello. Slyšel jsem přijíždět kočár. Co tě k nám přivádí?"

„Dobré ráno, pane Cullene," odpověděla jsem rychle a pozorovala jeho tvář.

„No... ráda bych si s vámi pohovořila... Někde v soukromí. Je to naléhavé!"

V jeho bledém obličeji jsem ihned vyčetla starost. Galantně mi nabídl rámě a odvedl mě do haly, pomohl mi i z kabátu.

V knihovně byla téměř stejná zima jako venku. Doktor se hned omlouval a rychlostí blesku rozdělal v krbu oheň.

„Moc se omlouvám Bello, ale jak už víš, tak my chlad necítíme. Za chvilku už by ti mělo být teplo."

Přistoupila jsem ke krbu a promnula si zkřehlé prsty u právě rozdělaného ohýnku.

„Jak se daří Brianovi a Lucy? Doufám, že dobře. A Lady Elizabeth?" ptal se pan Cullen zdvořile.

Otočila jsem se ke krbu zády a pár vteřin si užívala příjemné teplo.

„Vlastně i kvůli mé tetě jsem přijela pane doktore...," nedořekla jsem.

„Carlisle, říkej mi prosím Carlisle," přerušil mě jemně a zlehka položil ruku na mé rameno, aby mě nasměroval ke křeslu umístěném blízko krbu. Posadila jsem se a  svěřila se mu, že nevím jak bych měla vlastně začít. Přívětivě se na mne usmál:

„Nejlepší to bude od začátku."

Trochu jsem se uklidnila a počala mu vyprávět o včerejších událostech. O Bethyině podivném zasnoubení s Gabrielem Volturi. Carlislova tvář se zamračila, ale pečlivě mi naslouchal.

„Nemohu dopustit, aby si ho teta vzala za manžela. Vždyť... vždyť je to upír!" mumlala jsem rozčíleně.

„Bello, uklidni se prosím. To se také nestane. Nějak tomu zabráníme. Věř mi. Naše rodina nedovolí, aby to došlo tak daleko."

Rozklepala jsem se a Carlisle si to mylně vyložil tak, že mi je ještě stále zima. Omluvil se a najednou zmizel. Ale za vteřinku byl zpátky i se šálkem horkého čaje. Postavil ho přede mne na krásný ebenový stolek a vybídl mě, abych mu pověděla o rozhovoru v Brianově pracovně.

Vypověděla jsem mu tedy o Gabrielovo životním příběhu z doby Války růží a o Caroline. Nakonec jsem doplnila, z čeho ho Gabriel obvinil.

„Dovolíš Bello, abych ti také vyprávěl svůj příběh?” zeptal se mě Carlisle a já pouze přikývla a rozžehnula se ve mě také  jiskřička zvědavosti.

„Vyrůstal jsem na farnosti svého otce. Matku jsem bohužel nepoznal. Zemřela záhy po mém narození. Prý po těžkém porodu vykrvácela a ani porodní bába jí už nepomohla. Dodnes lituji, že jsem neměl možnost se s ní setkat. Otec byl kazatel. Někdy až fanatický. Pravidla, kterými se sám řídil celý život, tvrdě vyžadoval i po jiných. Včetně mě. Byl přísný a velmi zásadový. Ale mohu říct, že byl i starostlivý otec. Vidíš tamhle ten dřevěný kříž na stěně? Ten vyřezal můj otec a dal mi ho k desátým narozeninám. Sice jsem to jako malý kluk, který se těší na hračku, nedokázal ocenit. Ale dodnes se s námi stěhuje. Jak už ti řekl Gabriel, tak můj otec byl v jistých věcech trochu zvláštní. Fanaticky a bezpodmíněčně pronásledoval kacíře. Tito kacíři ale byli z řad čarodějnic, lykantropů neboli vlkodlaků a také upírů,” Carlisle se nepatrně pousmál a pokračoval:

„V té době jsem to pokládal samozřejmě za nemožné. Bohužel jsem nevěděl, jak moc měl ve skutečnosti pravdu. Zhruba v těch letech otec přijal na svou farnost chlapce. Krátce mi vysvětlil, že nad Gabrielem všichni zlomili hůl a že se mu vynasnažíme vytvořit něco jako domov.

Gabriel Willard byl asi o rok nebo dva starší. Při našem prvním setkání se na mě dlouho vzpurně díval a ani neodpověděl na můj pozdrav. Ale jak jsme se blíže poznali, tak se z nás stali přátelé, vlastně možná i něco víc než pokrevní bratři. Nahradil mi opravdového bratra, kterého jsem nemohl mít. V mnoha věcech jsme si rozuměli. Pouze ne v otázce povolání.

Gabriel chtěl do války, zatímco já chtěl lidi léčit a né přispívat k dalšímu zbytečnému zabíjení. Několikrát jsem se mu to snažil rozmluvit, ale nedal si říct a už jako šestnáctiletý hoch odešel. Můj otec  jen poznamenal, že každý si jde za svým osudem sám.

Měsíce plynuly a přehouply se v rok a další a další. Mezitím jsem ukončil svá studia a stal se ze mě něco jako doktor. V té době tento pojem samozřejmě lidé neznali. Léčil jsem a pomáhal a myslel při tom na mou matku.  Párkrát jsem byl otcem přinucem zúčastnit se jeho výpravy za kacíři.

Když po dlouhých devíti letech Válka růží skončila, tak se Gabriel vrátil konečně domů.

Ve vesnici mu sousedé přichystali velkou oslavu a bohatou hostinu, aby přivítali statečného rytíře. Bylo vidět, že si to Gabriel užívá. Vždycky toužil po slávě a uznání.

Jeho lesklé brnění nemohlo konkurovat vítěznému lesku v jeho očích. Přátelsky mě objal a věnoval se oslavě.

V té chvíli se objevila ta dívka.

Vlastně zde začíná krátký příběh o Caroline. O kouzelné ženě, která mého bratra naprosto očarovala. Bohužel nebyla taková, jak se na první pohled jevila. Ano, byla krásná, inteligentní a měla všeobecný přehled. Ale zároveň zkažené srdce. Promiň, že to tak otevřeně říkám, Bello. Ale měl jsem možnost jí takto poznat. Gabriel se do ní hluboce zamiloval a ignoroval veškeré náznaky.

Dvořil se jí a domníval se, že také ona opětuje jeho city. Ale krutě si s ním zahrávala. Myslel si, že je jediný, ale Caroline měla poměr s více muži. Nechtěla se vázat a chtěla si pouze užívat života. Posléze jsem se dozvěděl, že z kláštera jí vyhodily, protože se vážně prohřešila proti řádu. Navíc jsem byl přítomen jejímu nelidskému zacházení se zvířaty. Jednoho koně málem utýrala k smrti a to jen proto, že si jí dovolil shodit, když ho šlehala bičem. Jen tak tak, že tomu její otec zabránil. V tu chvíli se na mě otočila a usmála se jako anděl. Ale v očích měla krutost. Jako by se vůbec nic nestalo.

Jednou v noci za mnou Caroline přišla tajně na faru a žádala po mě čin, kterého bych se nikdy v životě nedopustil. Chtěla, abych jí zbavil dítěte. Tedy plodu. Caroline byla těhotná. Asi tři měsíce. Svěřila se mi s tím, že neví, kdo z jejích ctitelů je otcem. Apelovala na mě, že jsem doktor, že se vyznám. A že budu její švagr a že přeci nechci bránit Gabrielovi ve štěstí. Přemlouval jsem ji, aby si děťátko nechala. A také jsem jí upozornil, že zákrok by byl vysoce riskantní. Caroline však byla jako šílená. Hystericky na mě křičela, ať TO z ní vyříznu a zbavím jí TOHO. Vydržel jsem její naléhání a odmítl její nesmyslnou žádost. Proklela mě do horoucích pekel a zmizela do tmy.

Ráno se objevil Gabriel a obvinil mě ze znásilnění. Caroline k němu v noci prý přišla a svěřila se mu se svým hrozným zážitkem. Několikrát mě uhodil a nenechal si nic vysvětlit. Nikdo prý nebude očerňovat jeho andělskou Caroline. Zřekl se mne jako bratra.

Za dva dny našel rybář z vesnice pod útesem Caroliino tělo. Byla hrozivě potlučená, krvácela, ale ještě žila. Gabriel mi jí v náručí přinesl, abych jí zachránil. Bohužel jí už ale nebylo pomoci. Ztratila velké množství krve a krátce nato Caroline zemřela. Gabriel byl jako šílený. Přišel o svou lásku. Přísahal, že tohle mi NIKDY neodpustí. I když já ho stále považuji za bratra.

Protože Caroliinu smrt posoudili všichni jako sebevraždu, nedostalo se jí ani řádného pohřbu. Gabriel proto vykopal v lese hrob a pohřbil do něj tělo své milé. Ihned poté odjel.

Zhruba za měsíc jsem se od jednoho vandráka při výslechu dozvěděl, že Caroline vyhledala nějakou potulnou řeznici a že on vyslechl jejich dohodu. Caroline té babce prý slíbila plný měšec, když jí čehosi zbaví.

Takže je bohužel možné, že Caroline ani sebevraždu nespáchala a neskočila z útesu sama. Nakonec mi jí bylo líto. Byla to prostě nešťastná bytost. Možná jsem jí měl pomoct.

Asi za rok jsem byl přeměněn. Stal se ze mě upír…,”

PŘEDCHOZÍ KAPITOLA - - - - - DALŠÍ KAPITOLA

Autor: Horqusa211 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upíří panství - 16. kapitola - Carlislův příběh: