Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upíří panství - 17. kapitola - Osudem - 1. část

15.01.2010 (08:00) • Horqusa211 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1574×

17.kapitola –  Osudem - 1.část

,,Takže je bohužel možné, že Caroline ani sebevraždu nespáchala a neskočila z útesu sama. Nakonec mi jí bylo líto. Byla to prostě nešťastná bytost. Možná jsem jí měl pomoci.

Asi za rok jsem byl přeměněn. Stal se ze mě upír…”

,,Přihodilo se to na jedné výpravě za kacíři. Když Gabriel natrvalo odjel, a zmizel tak z našich životů, tak mě otec začal sebou brávat častěji. Několikrát jsem se snažil vzbouřit a postavit se mu. Vysvětloval jsem, že já už svůj Osud mám. Jsem lékařem a chci plnit Hypokratovu přísahu do posledního bodu. Přesto mě otec uzemnil, když zvolal:´Jsi můj syn Carlisle a já tvůj otec. To je více než Osud. Máme boží poslání.´

Musel uznat, že mnohokrát jsem mu byl velice k úžitku. Až jedné temné noci, kdy ani měsíc nesvítil, se to stalo. Tenkrát jsme se vydali za upíry do vzdáleného města, tehdy to bylo rozhlehlé a vzkvétající knížectví. Otec dostal zprávu, že se tam počet upírů nebezpečně zvýšil.

Vyzbrojili jsme se a otec vzal svůj meč. Ano, měl meč, i když to může vypadat zvláštně. Kněz a sečná zbraň. Ale už v té době věděl, že statný upír se musí rozsekat na více kusů a ty položit co nejdál od sebe a spálit na troud. Jinak by se mohl znovu probrat k životu.

Podařilo se nám narazit na jejich doupě. Dříve se upíři většinou schovávali v podzemních kobkách nebo na hřbitovech, a vylézali jen za tmy, aby se mohli nakrmit. Bohužel jsme nepočítali s tím, že jich nalezneme více na jednom místě, neboť se obvykle nesdružují do větších skupin. Otec nezaváhal a jednoho studeného u vchodu ihned odstranil. Další dva, starší muž se ženou, byli nejspíš natolik zesláblí, že se jen pokoušeli odplazit. Asi už velmi dlouho nebyli na lovu. Otec se od kobky odvrátil a jal se pronásledovat upírský pár. Ale zničehonic se z kobky nečekaně vynořil poslední obyvatel, chtěl se vrhnout na otcova záda, ale všiml si mě. Za vteřinku jsem ucítil nesnesitelnou bolest. Z hrdla se mi dral pouze neslyšný křik. Myslel jsem, že umírám, ale ta bolest se prudce stupňovala jako by mé tělo mělo vybuchnout a rozprsknout se na milión kousků. Sotva jsem si povšiml, že upír, který mě napadl, zmizel bůhvíkam.

Jako zmrskaný pes jsem se s velkými obtížemi odplazil do nejbližší temné kobky. Tělo jsem měl v jednom ohni. Chtěl jsem zemřít. Moc jsem to chtěl. Sám sebe jsem viděl, jak má víčka zvolna klesají – naposledy před okamžikem, kdy se znovu doširoka rozevřou z pronikavé bolesti. Po nějaké době mi bohužel došlo, že neumírám, ale děje se něco mnohem horšího. Stává se ze mě upír. Netvor, který pase po lidské krvi a žije ze smrti jiných. Když oheň odezněl, zkoušel jsem se zabít. Promiň mi mou otevřenost, Bello, ale nechtěl jsem lidem brát život. Na to jsem neměl právo. To byla lepší smrt. Naneštěstí mi chvíli trvalo než jsem pochopil, že upír sám těžko může spáchat sebevraždu. Skákal jsem z útesu a další nesmyslné pokusy také nevyšly, jak jsem bláhově doufal.

Jednoho dne kolem mé skrýše proběhlo menší stádo jelenů. Bleskovou rychlostí jsem vystartoval a zakousl se do krční tepny statného jelena. Tehdy jsem pochopil, že můžu žít a nemusím přitom zabíjet lidi. Stal se ze mě něco jako upírský vegetarián. Od té chvíle jsem začal čas využívat účelněji. Znovu jsem studoval další univerzitu a cestoval jsem po celé Evropě. Otec mi moc chyběl, ale nemohl jsem před něho předstoupit jako upír. Nenáviděný kacíř.

Až jednou jsem při svých cestách zavítal do Itálie, do Volterry a narazil na Volturiovi a… ,“

„Volturi? Tak se jmenuje přeci Gabriel. Jak…?“ Vyhrkla jsem překvapeně na Carlisla.

„Už se k tomu dostávám, Bello.“ Usmál se mé nedočkavosti a pokračoval příjemným hlasem dál.

„Volturiovi jsou stará, dalo by se i říci ´starobylá´ upírská rodina. Klidně i královský klan. Volterra je totiž, milá Bello, nejbezpečnější místo, co se týče upírů. Volturiovi zakazují lovit v jejich městě a blízkém okolí.

Áro mě přijal velmi vřele a obdivoval se mé schopnosti odolat lidské krvi. Nějaký čas jsem tam pobyl. Jeden rok nebo padesát let. Pro nás čas utíká poněkud jinak.

Brzy jsem se dozvěděl, že Áro, Caius a Marcus měly ve své službě zajímavého gardistu. Áro se při vyprávění úplně rozplýval nad jeho schopnostmi. Prý byl fenomenální. Dokázal ovlivňovat lidi už jako pouhý smrtelný človíček. Po přeměně se z něho stal velmi silný a ctižádostivý upír. Jeho jméno bylo Gabriel. Přišel je požádat o přeměnu. Áro vycitil jeho potenciál a nechal ho přeměnit. Gabriel prý přijal jejich příjmení. V ten moment mi došlo, že to je můj skorobratr Gabriel. Také upír. Bylo to jako nějaké prokletí. Gabriel mi do dnešního dne neodpustil. Navždy mezi námi bude propast jménem Caroline,“

zakončil Carlisle smutně.

Bylo vidět, že se tím stále trápí. Čtyři století ho sužuje Gabrielova nespravedlivá nenávist. Může být ale vůbec nenávist spravedlivá? Spravedlnost je přeci slepá stejně jako panna s váhou.

A nyní se chce pan Volturi oženit s tetou Betty…  Jako by mi Carlisle četl myšlenky, nemusela jsem ani položit otázku.

„Bello, věř mi, že uděláme vše proto, aby Gabriel od sňatku s tvou tetou ustoupil. A mimochodem, Edward, Alice a Esme se vracejí během dnešní noci nebo zítra brzy ráno. Neměl jsem  Edwarda posílat společně s Alice. Ona mohla vidět to zasnoubení."

V ten okamžik mi v srdci vzplanula další jiskra a tentokrát nesouvisela se zvědavostí, ale s Edwardovým návratem. Na něho jsem se těšila ze všech nejvíc. On mi byl přeci dán Osudem. Tedy pokud v něco jako Osud věříte. Uvnitř mě se cosi zatetelilo. Ještě teď mi slastí zatrne, když si vzpomenu na naší noc u mě ve věži.

„A nechtěla bys u nás na něho počkat?"

Carlisle mě svou nabídkou zaskočil a proto jsem zareagovala nepřipravená.

„Ou... kde?"

„No přeci tady, na Coldcreed." Carlislovu tvář rozjasnil přívětivý úsměv.

„Aha. Hm... děkuji. Ale raději ne. Ještě si stejně musím promluvit s Elizabeth. A chudák Sam na mě už asi dlouho čeká," řekla jsem a pohlédla na hodiny na krbové římse. Ukazovaly teprve něco po deváté hodině.

Omluvně jsem se usmála a rozloučila se.

V kuchyni jsem vyzvedla Sama, který se také vyhříval u krbu a popíjel kafe.

* * * * * * * *

Doma jsem se od Briana dozvěděla, že se Betty jela s Lucy projet a že si nejspíš udělají zajížďku do města kvůli menšímu nákupu. Strýc se ironicky zakřenil a protočil panenky, když vyslovoval 'menší nákup'.

„Jojo, když se holky rozjedou, takže žádné nákupy nejsou menší. Haha." Pak si povšiml mých červených tváří.

„Jsi nějaká promrzlá. Běž se zatím ohřát než bude oběd. Já si ještě projdu nějaké obchodní papíry." Dopověděl a ponořil se do těch svých lejster.

Asi hodinku jsem polodřímala. Neubránila jsem se únavě. Vstala jsem z křesla celá polámaná a unaveně se protáhla. Pak jsem se sama pro sebe ušklíbla. Není se také čemu divit, když jsem celou předchozí noc nespala.

Ráda jsem ze sebe svlékla těžké bavlněné šaty a převlékla se do lepšího kousku. Šaty byly světle modré s jemnými bílými stužkami na tříčtvrtečních rukávech. Živůtek byl lehce vyšívaný a sukně ozdobená drobnými perličkami. Účes jsem si upravila sama, nechtěla jsem kvůli tomu volat služebnou. Ve skrytu duše jsem doufala, že se Edward vrátí dřív. Ale zároveň jsem potřebovala čas, abych se mohla pokusit domluvit tetě Elizabeth.

U stolu v jídelně však seděl pouze strýček. Tety se ještě nevrátily a nejspíš se podle Brianovo soudu naobědvají ve městě.

„Přijedou až k večeru. Vždyť jsem ti říkal, že se určitě zdrží. "

Mlčky jsem se najedla a sklesle se odebrala do knihovny počkat na Elizabeth. Tenhle den se neskutečně vleče...