Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upíří panství - 19. kapitola - Chci s Tebou být napořád

01.02.2010 (18:45) • Horqusa211 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2547×

19. Kapitola – Chci s Tebou být napořád

P-Í-S-E-Ň

„To po mně nechtěj," procedil skrz zuby a pokračoval, „není to jen nesmrtelnost, zároveň je to i prokletí..."

„Bello, vůbec nevíš, co po mně vlastně chceš! Všichni upíři nejsou jako naše rodina. Zapomněla jsi už čím se obvykle živíme??? Každý z nás na sobě musel pořádně zapracovat. I tak to nikdy nebylo a nebude jednoduché. Jasper s tím bojuje dodnes! To by sis přála?! Být také jako netvor?!"

To vše rozzlobeně vychrlil ze svých neodolatelných rtů. Pak si konečně všiml mého zoufalého pohledu. Ale místo toho, aby se vrátil ke mně do postele, tak se odvrátil a rychle se oblékal. Takto jsem si tedy nepředstavovala ráno po našem společném poprvé. Edwarda jedinná zmíňka o mé přeměně dohnala k zuřivosti.

„Ale já to přeci chápu, Edwarde!"

Vyštěkla jsem náhle jako tvrdohlavé dítě a kdybych zrovna stála, možná bych si i dupnula. Myslela jsem si v tu chvíli, že tak nějak chápu všechno. A pak jsem řekla něco, za co bych si nejraději sama nafackovala.

„Potom mě tedy asi nemáš dostatečně rád!"

Nevím, jak jsem to vůbec mohla vypustit z úst? Jak jsem mohla takto nahlas zapochybovat o jeho lásce ke mně? Nejspíš jsem jen chtěla Edwarda ranit. Oplatit mu za jeho odmítnutí, které zabolelo.

Znovu jsem pevně stiskla oční víčka k sobě a přála si, abych uměla vrátit čas a svá slova mohla vzít zpět. A říct Edwardovi něco jiného.

„Edwarde, já..." nedopověděla jsem, neboť už nebylo komu. Edward byl pryč. Teď jsem si připadala jako opravdový netvor já.

Dlouhou dobu jsem jen seděla v Edwardově posteli,  zachumlaná do deky a přemýšlela o budoucnosti. V hlavě mi probíhalo několik různých scénářů našeho případného soužití, ale ani jeden nebyl dost uspokojivý. Přála bych si být s Edwardem navždy.

Povzdychla jsem si a shodila ze sebe peřinu. Ihned mi po celém těle naskočila husí kůže. Ani jsem si předtím neuvědomila, že oheň v krbu vyhasl. Nahá jsem přešla ke křeslu, kde jsem si večer odložila šaty a začala se pomalu oblékat. Letmo jsem zachytila vlastní odraz v zrcadle. No, já tedy vypadám. Rozcuchané vlasy mi trčely všemi směry a tváře jsem měla ještě pořád zarudlé. Vyplázla jsem jazyk sama na sebe a prudce se od nemilosrdného zrcadla odvrátila. Vlasy jsem stáhla do přísného drdolu, až mě z toho málem znovu vyhrkly slzy.

* * * * * * *

V herním salónku jsem podle halasu nalezla část Cullenovic rodiny. Konkrétně Emmetta s Rosalií, Jaspera a Alici. Ta se ke mně hned vrhla přes celou místnost, div že neporazila stůl na billiard, kterému se Emmett s Jasperem věnovali.

„Ach, Bello, bude svatba, viděla jsem to, ” zazpívala zvonivým hláskem a objala mě.

Moje nálada byla momentálně na bodu mrazu a tak jsem jí poměrně kousavým tónem odpověděla:

„Nic nebude. Asi jsi měla vlčí mlhu, Alice.”

Zmateně si mě změřila, ale pak mi špitla přímo do ucha: „Všechno bude.”

Tak nyní jsem zase koukala zmateně já. Jak si může být tak jistá?

Emmett vítězně zahalekal, nejspíš znovu vyhrál hru. Otočil se mým směrem, zakřenil se a řekl:

„Nějaký potíže v ráji? Druhá hrdlička odtuď vypálila jako blesk. Cos mu udělala, sestřičko?”

Kysele jsem se ušklíbla a zeptala se ho, zda neví, kam Edward šel.

„Tak to teda netuším, ale rozhodně vím, že nešel, nýbrž běžel. Asi někam do lesa,” odvětil, ale když si všiml mého nešťastného výrazu, tak ještě doplnil: „Neboj, on se zase vrátí.”

Rosalie přešla plavným krokem k Emmettovi a políbila ho dlouze na ústa. Najednou se obrátila ke mně a kousavě řekla:

„Pche, to by si tedy dal.”

Opět měla na sobě bezchybnou róbu, která podtrhovala její ženskou postavu a vlasy jí opět zářily jako zlato. Proti ní jsem nejspíš vypadala jako ubohá lidská chudinka. Ve zmačkaných šatech ze včerejška a s účesem jako učitelka z obecní školy.

„Nevšímej si jí, Bells, a pojď si dát něco dobrého k obědu. Máme vynikajícího kuchaře. Už jsem ti o něm vyprávěla? Je Francouz a prý umí výborné plněné taštičky," brebentila Alice a nejspíš mě chtěla nějak rozptýlit. S Aliciinou rukou stále omotanou kolem mých ramen jsme vyšli z místnosti a ta dobrá duše pokračovala veselým tónem:

„To samozřejmě víme od našich hostů. Moc si Pierra pochvalují. Jednou dokonce na oslavu vytvořil ledovou sochu v podobě Michelangela. Stříkalo z ní šampaňské a hádej, z jaké čá... části tě... těla," nemohla to ani doříct, jak moc se chechtala.

„Všichni hosté z toho zůstali paf, ale vzápětí začali tleskat a pochvalně se zmiňovat o vytříbené fantazii našeho francouzského šéfkuchaře. Byla to vážně legrace, pozorovat ty jejich překvapené obličeje, hihi."

To už jsme společně ruku v ruce dorazily do kuchyně a ta potvůrka mi stihla během minutky objednat snad deset chodů k prý lehkému obědu. Nemělá jsem na jídlo ani chuť, přesto jsem se neubránila slabému pousmání:

„Alice, ty si asi moc neuvědomuješ, kolik toho může normální člověk sníst na posezení."

Pouze se zakřenila a už mne táhla někam jinam.

Měsíční salónek, jak jsem si ho pro sebe při první návštěvě pojmenovala, byl stále takový, jak jsem si pamatovala. Pouze na podestě v rohu místnosti se tyčila přibližně půlmetrová soška z bílého kamene. Podivný chlapík v plášti s ještě podivnějším kloboukem. Jeho rozpřažené ruce vyjadřovaly intenzitu daného okamžiku.

Alice vycítila můj pohled a řekla:

„Jmenuje se Čarodějův účeň. Dokáže přivolat jakýkoliv sen. Stačí si jen přát."

Zasmušile jsem se odvrátila a ztěžka dosedla na pohovku.

„Alice, proč se Edward tak rozzuřil?” zeptala jsem se jí a pozorovala, jak přešla k oknu a upřela zrak na něco v zahradě.

„Bello, nevíš všechno. Když se ráno Edward kolem mě mihnul, jeho myšlenky patřily jen tobě. To mi věř. Ale on tě nechce vidět jinak… jako…,” nedopověděla, nejspíš schválně a začala se věnovat úpravě závěsu.

„A proč se tak brání? Sám mi řekl, že se mnou chce být napořád. Vždyť… pokud chceš být s někým napořád, musíte žít věčně. Moc ho miluji, Alice. A chci s ním být napořád!”

Poslední slovo jsem úmyslně zdůraznila. Alice stále neodpovídala. Po chvilce zvolna přitančila ke mně. Vypadala jakoby vyčerpaně. I když nevím, zda může být upír někdy unavený.

„Ach, Bello, pochop, není to pro Edwarda tak jednoduché. On neměl při své přeměně moc na výběr. Pak musel přijmout vše, co mu tahle existence nabídla. A samotná přeměna je prostě… ehm… mírně řečeno bolestivá.”

Chytla jsem Alici za její chladnou ručku, tak malou a přitom tak silnou, a požádala jí, aby mi řekla, jak proměna probíhá.

Nejdřív se vykrucovala, po chvíli však promluvila:

„Bello, já toho také moc nevím. Neříkal ti Edward, jak k tomu u mě došlo? Nic si z toho nepamatuji. Pouze vím, že pro mě je tento život lepší než peklo, které jsem v ústavu pro chorobomyslné prožívala. Já neměla nikoho. Ty by ses musela vzdát všeho. Vždyť máš tetu a strýce. Opravdu to chceš?”

Schovala jsem na okamžik tvář v dlaních a pak pohlédla Alici přímo do jejích krásných očí: „Na tohle jsem opravdu nepomyslela, ale nic si nepřeji víc, než být s Edwardem navždy.”

Alice mě jemně pohladila po vlasech a citlivě řekla: „Já ti věřím, Bells, ale musíš popřemýšlet nad více věcmi. Viděla jsem záblesky budoucnosti a ty jsi byla…”

Vrhla jsem na ní pohled zoufalce chytajícího se každého stébla a Alice to s mírnou nevolí dokončila.

„… jako my. Naše rodina. Budeš má sestra.”

„Děkuji ti, sestřičko,” poděkovala jsem a nechala se od své snad budoucí sestry obejmout.

* * * * * * * *

Obědu jsem moc nedala. Trochu jsem se v jídle porýpala a styděla se, že tolik pochutin přijde kvůli mně nazmar.

Edward se stále nevracel a já si úzkostlivě přála, aby jsme se zase mohli usmířit. Byl zpátky pouhý den a už jsme se stačili takhle nepohodnout. Ach jo. Možná mě nějakou dobu nebude chtít vidět. Proto jsem s těžkým srdcem Alici poprosila o hostinský pokoj.

Den zvolna uplynul a za okny nastoupila k moci temná noc. Bála jsem se o Edwarda a stále ho vyhlížela. Podařilo se mi vyklouznout do zahrady. Stromy vrhaly strašidelné stíny. Jen jsem se procházela a snažila se vyčistit si hlavu. Bezmyšlenkovitě jsem přejela rukou přes trnkový keř a málem si nevšimla, že se mi jeden z trnů zabodl do prstu. Po tmě jsem se pokoušela nahmatat bodlinu.

„To je náhoda. Dost jste mi to usnadnila.”

Lekla jsem se a otočila se směrem odkud přicházel medově zabarvený hlas. Pod stromy někdo stál. Vycítila jsem, že není člověk, a když vykročil ze své skrýše, zmocnila se mě opravdová panika. Jak jsem mohla být tak hloupá a vydat se v noci sama ven?

Měsíc slabě ozařoval jeho tvář. Tvář, kterou jsem nikdy neviděla. Nepoznávala jsem toho muže. On mě však jak vidno znal. Elegantně a zárověn výsměšně se uklonil. Jakoby tušil, že uvažuji nad jeho totožností. Proto se nejdříve představil.

„Jsem James McLeroy. Přicházím vyřídit vzkaz od mého pána. Několik týdnů bude pryč, aby si mohl ve svém rodném městě zařídit pár nezbytností. Samozřejmě se včas vrátí na svatbu s vaší tetou. Nemáte se pokoušet zhatit jeho plány. Je to marné.“

Roztáhl pusu do žabího úsměvu a vypadal, že je už na odchodu. Stála jsem jak přikovaná a ani si neuvědomovala, že mi z prstu skanula kapička krve. Proklatý trnkový keř. V té vteřině se stalo hodně věcí. James zavětřil, jeho oči se krvelačně zabodly do mých a během setinky té vteřiny se vyřítil s úmyslem mě zabít. Uslyšela jsem otřesné cvaknutí zubů.

V další setince odněkud vyběhl Edward, rychlostí blesku chytnul Jamese pod krkem a táhl ho ode mne…

PŘEDCHOZÍ KAPITOLA - - - - - DALŠÍ KAPITOLA

Autor: Horqusa211 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upíří panství - 19. kapitola - Chci s Tebou být napořád: