Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upíří panství - 2.kapitola

03.11.2009 (14:45) • Horqusa211 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2494×

2.kapitola

Několik dní  jsme se s tetou zabydlovaly a zvykaly si na nové prostředí, počasí bylo stále stejné. Stejně ošklivé. I když se můj strýček a Lucy snažili, jak jen mohli, padl na mě splín. Můj nový pokojík v nejvyšší věži se mi tak stal nakonec vítaným útočištěm. Buď jsem si četla oblíbené romány pořád dokola nebo chodila na chvíli za Da Vincim do stájí.

* * * * * * *

Jednoho dne konečně vysvitlo vytoužené sluníčko, hezké počasí mi rychle zvedlo náladu a já po návštěvě u Da Vinciho dostala chuť na menší průzkum okolí. Ostatně, žili jsme tu už s tetou skoro dva týdny a znala jsem jen Blackstone. Podkoní Sam slíbil vyřídit tetě můj vzkaz.

Nejdříve jsem pochodovala po hlavní silničce, kterou jsme na Blackstone přijeli a po nějaké době odbočila na vedlejší zablácenou cestu. Ale ta po nějaké době  končila u lesa. Na první pohled byl les hluboký a tmavý. Mrzutě jsem si prohlédla své blátem obalené boty a urousanou dlouhou sukni. „Hm, lepší to už nebude, tak co..." A vydala jsem se do lesa, opatrně jsem našlapovala, abych hned někde neupadla. Stromy byly vyšší než se z dálky zdály. Jejich husté větve se všemožně překrývaly a dokonale za mnou uzavíraly slepou uličku, kde cesta nenadále končila. Spadané větve mi překážely a já je musela stále obcházet. Jak jsem se prodírala dál, sluníčka ubývalo a plíživého šera naopak přibývalo. Ale něco mě do toho lesa prostě lákalo.

Už ani nevím , jak dlouho jsem šla, když  jsem si uvědomila, že vlastně nevím odkud jsem přišla.Všechny stromy mi připadly stejné.

„Hm, tak to jsem v pěkném maléru,“ řekla jsem si pro sebe nahlas. Úplně jsem v tom rozjímání zapomněla na svůj velmi nespolehlivý orientační smysl. Dřepla jsem si na vykotlaný pařez, když tu se za mnou ozvalo táhlé zavrčení. Nadskočila jsem a rychle se obrátila po zvuku. Ale tam nic. „Sakra, co to bylo?“

Řekla jsem si, že to risknu a zkusím jít na sever, snad to byl směr odkud jsem se přitrmácela. To jediné jsem si totiž zapamatovala. Že směrem na sever je na stromech mech nebo lišej nebo prostě něco takového. Sotva jsem udělala pár kroků, znovu to zavrčení a zlověstné zasyčení. V tu chvíli jsem se rozběhla mech - nemech. Sever - nesever. Dlouhá sukně mi překážela, pletla se pod nohy, stále jsem zakopávala a padala a za mnou se ozývalo syčení, které nemohlo věstit nic dobrého. Pronásledovalo mě nějaké zvíře, nebo něco mnohem horšího? Když jsem snad už posté upadla, napadlo mě to vzdát, postavit se zvířeti, nebo co to ve skutečnosti bylo, tváří v tvář, ale v tu samou chvíli jsem zahlédla okraj pěšiny. Z posledních sil jsem vstala, nadzvedla si potrhanou sukni a rozběhla se. Soustředila jsem se hlavně na to, abych znovu neupadla. „Prosim, prosim, nespadni, teď si to nemůžeš dovolit," mluvila jsem sama k sobě a najednou byla na cestě. Ticho.

Dovolila jsem si poprvé ohlédnout, zamžourala jsem do tmy a strnula. Na okraji lesa stál můj pronásledovatel. Byl vidět sice jen jakýsi obrys, ale...ale…nápadně připomínal lidskou siluetu. Pro tuto chvilku nehybnou. Znovu jsem se rozběhla a zastavila se až skoro u domu.

Sotva jsem popadala dech, plíce mě pálily a srdce mi bylo jako splašené. Když mě takhle uviděli moji příbuzní, vylekali se a teta spustila: „Proboha Bello, Bellinko, kde jsi byla, co se ti... stalo?" šokovaně zkoumala můj vzhled.

„Už jsme po večeři a Sam říkal, že jsi šla jen na malou procházku. Holčičko, byla jsi pryč skoro celý den a ...," Do tetina monologu vstoupil Brian:

„Bella je jistě unavená a chtěla by si určitě odpočinout. Pak nám může o svém dobrodružství vyprávět, když bude chtít.“

Slabě jsem se na něho pousmála. Lucy mi mezitim nechala připravit koupel a teta šla rozdat pokyny do kuchyně. Prý aby slečně Isabelle připravili něco k snědku. Stejně nemám na jídlo ani pomyšlení. Se strýcem jsme proto na chvíli osaměli.

„Strýčku, no... mohla bych se tě na něco zeptat?"

Brian: „Copak, Bells?"

„No, chtěla jsem se jen zeptat, jestli tu máte v lesích nějaká velká zvířata - vlka, medvěda, který vrčí a syčí... nebo... nebo ne, nech to být, asi se mi něco zdálo, prostě... nevím.“

„Párkrát mi správci hlásily přemnožení nějakých větších šelem, ale nikdy jsem ehm... neslyšel, že by syčely. Běž si odpočinout. Liz má pro tebe překvapení, pak ti vše poví. A teď už běž, holčičko.“

Dobelhala jsem se do věže, zamkla dveře, minula vanu s horkou vodou a sedla si do okenního výklenku. Kolena jsem si přitiskla k hrudi a začala se kolébat dopředu a dozadu a snažila se, aby mě neprostoupila ještě větší panika, když jsem nyní osaměla. Zvíře to nejspíš nebylo, ale člověk? Která lidská bytost by mě chtěla honit po lese a vyděsit mě k smrti?!

Možná to bylo pět minut, možná dvě hodiny. Někdo zaťukal, nejprve jsem nereagovala, ale klepání bohužel neustávalo, musela jsem proto vstát a protáhnout si tak aspoň ztuhlé údy. Byla to samozřejmě teta Beth a hned také znovu spustila:

„Bello?? Ty ses ještě nepřevlékla? Voda ti už v koupeli vystydla. Viděla si se vůbec v zrcadle? Jsi...v pořádku? A co se vlastně stalo? Měla jsem takový strach a proč si...,“

„Teto…, teto! Uklidni se prosím. Nic se nestalo. Jsem v pořádku,“ - snažila jsem se lhát co nejpřesvědčivěji - „jen jsem... no... zabloudila v lese, však mě znáš.“

„Myslíš ten les na západ od Blackstone?"

„No,... ano, ten," odpověděla jsem celá zmatená. „A co je s tím lesem?“

„Nic, nic, jen že už nenáleží k Brianovo pozemkům,” vysvětlila teta.

Ani jsem si neuvědomila, že jsem zašla při své 'malé' procházce tak daleko.

„A komu tedy patří?“

A Elizabeth se rozpovídala: „Patří rodině pana doktora Cullena. Mají panství hned za tou lesní džunglí." Teta se zasmála vlastnímu vtipu a pokračovala dál. „A když už o nich mluvím, tak mám pro tebe to slibované překvapení. Lady Esmeralda se zde stavila na odpolední čaj, samozřejmě ji doprovázel její manžel, doktor Cullen. Lady Esme je úžasně milá osoba, ihned mi nabídla přátelství a napadlo ji uspořádat pro nás takový menší uvítací ples. Co na to říkáš? No, není to skvělé?"

Vzdychla jsem. „Ach jo, teto, moc dobře víš, jak na tom jsem s tancem. Horší mučení snad neznám.“

„Neboj, ples určitě přežiješ. Však oni tě Cullenovi neukousnou. A myslím, že ti prospěje poznat sousedy. Doktor Cullen a lady Esme mají dost rozvětvenou rodinu, možná mezi jejich dětmi nalezneš spřízněnou duši. Ples se bude konat za týden a teď si konečně převlékni ty promáčené šaty a zdřímni si. Dobrou noc.“

Až cvaknutí kliky, oznamující tetin odchod,  mě probralo ze zamyšlení. Unaveně jsem přecházela k šatníku, ale zarazil mě vlastní odraz v zrcadle.

Pár vteřin jsem nehnutě stála a pozorovala strašidlo, které mi zrcadlo s mým odrazem nabízelo. Nyní jsem už trochu chápala Elizabethin prvotní šok. Svraštila jsem čelo, až  mi naskočila vráska a hodnotila svůj vzhled. Hnědé prameny vlasů se mi z velké části uvolnily z původně pečlivě vyumělkovaného účesu. Šaty ze světlého mušelínu byly úplně zničené, špinavé cáry pokryté částečně zaschlým bahnem na mne směšně vysely. Svlékla jsem si před zrcadlem tu hrůzu a zůstala jen ve spodničce. Zpočítat modřiny a škrábance mi trvalo déle.

„No, ty vypadáš, Bello,“ broukla jsem si pro sebe, šla se trochu opláchnout a padla jsem do postele a vysílením tvrdě usnula. Měla jsem v noci sen. Kupodivu to nebyla noční můra, kterou bych očekávala, ale spíše takový silný pocit. Hřejivý pocit naplnění a úplnosti mě samé, které jsem dosáhla s neznámou osobou v mém snu. Zvláštní, ale zároveň podivně příjemné…

PŘEDCHOZÍ KAPITOLA   - - - - -  DALŠÍ KAPITOLA                                            

                               *SHRNUTÍ*

Autor: Horqusa211 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upíří panství - 2.kapitola: