Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upíří panství - 20. kapitola

08.02.2010 (09:30) • Horqusa211 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1808×

20. kapitola

 V další setince odněkud vyběhl Edward, rychlostí blesku chytnul Jamese pod krkem a táhl ho ode mne…

Ozývaly se děsivé zvuky. Jako když škrábete vidličkou o školní tabulku. Takové skřípání a drásání.  Najednou se objevil i zbytek Cullenovic rodiny. Ale to už byl agresivní vetřelec pryč.

Nevšímala jsem si nikoho kolem sebe. Matně jsem vnímala Aliciiny omluvy, že na mě nedala pozor a že Jamesa nezaregistrovala dříve.

Pohled jsem upřela na jedinou osobu, tedy upíra. A to na Edwarda.

Zrovna se otáčel směrem ke mně a táhlým pohybem pravé ruky si mnul druhé rameno, jeho pohled se rozzlobeně zaklesnul do mé tváře a v tu ránu se ochladilo tak o sto stupňů. V objetí zimy jsem se automaticky přikrčila a cítila se podivně provinile. Vší silou jsem se vymanila z mrazivého zajetí jeho očí. Zvedl se vítr a unášel drobnou sněhovou krupici, která vypadala jako nedorostlé kroupy. Pár krupiček mi vlétlo přímo do očí.  A tak jsem dnes už poněkolikáté byla nucena zavřít oči a přemýšlet, co mě čeká, až je zase konečně otevřu.

Ucítila jsem na tváři Edwardovy dlouhé prsty. Oči se mi mrknutím rozevřely. Položil mi ruku pod bradu a zvedl mi obličej, aby mi viděl do očí. V těch jeho stále dozníval hněv, ale soupeřil se starostí.

„Neudělal ti nic, miláčku?" optal se opatrně.

„Ne-e... Nic," vykoktala jsem a přimknula se tváří k jeho laskající dlani.

Jako by mu spadl kámen ze srdce. Krátce mě políbil a objal. Hned si však povšimnul, že se celá třesu a tak mě zabalil do svého pláště. Za chviličku mi už bylo celkem teplo. Nevím, zda mě zahřál plášť nebo mne hřál u srdce pocit, že se již Edward netváří jako bouřkový mrak. Rozhlédla jsem se po coldcreedské zahradě a teprve nyní mi došlo, že ostatní se vrátili do sídla.

* * * * * *

Edward mě mlčky zavedl do svého pokoje. Za celou cestu však nepromluvil a jak se vlezlé ticho prodlužovalo, má naděje na usmíření se pomalu vytrácela. Otevřel silné mahagonové dveře a dal mi v nich galantně přednost. Stále ještě zachumlaná do vlastního kabátu a Edwardova svrchníku jsem se schoulila co nejhlouběji do houpacího křesla. Edward dlouhou dobu mlčel. Ticho bylo nesnesitelné a tak jsem se odhodlala ho přerušit:

„Nevím proč se zlobíš."

To Edwarda upoutalo.

„Nevíš. Nevíš??? Měl jsem o tebe obrovský strach. Mohl tě zabít, mohl z tebe udělat up-..." zarazil se v půlce slova a nervózně si prohrábl vlasy.

Vymrštila jsem se z křesla tak nemotorně, že se mi nohy zamotaly do šatů a těžkého pláště. Před pádem mě uchránily Edwardovy pohotové paže. Rychle jsem se vzpamatovala a Edwarda od sebe odstrčila.

„Aha! Tak ty jsi se bál pouze o to, aby ze mě Gabrielův posluhovač neudělal někoho, kým se chci v budoucnu stát?!" vychrlila jsem naštvaně a zvedala se z podlahy.

„Bello, tak to není. Já..." nestačil dopovědět, neboť jsem ho hned přerušila.

„Edwarde, jde ti jen o tohle. Mohla bych se alespoň sama bránit! Nechceš ani slyšet o mé volbě, natož aby jsi to se mnou probral," snížila jsem hlas na hranici šepotu, „dal mi malou šanci."

„Šanci?!" vykřikl nasupeně.

Na víc už jsem nečekala a vyrazila ke dveřím. Protože jsem díky vrozené nešikovnosti dvakrát zakopnula o své vlastní nohy, nebyl můj odchod tak triumfální, jak jsem doufala, že bude.

Ještě nebyly dovřené dveře, když na mě Edward zavolal:

„A kam vlastně jdeš?"

„Do svého pokoje, aby jsi věděl!" Neubránila jsem se úsečnému tónu.

„Ale ty tady nemáš svůj pokoj!" křikl rozčíleně.

„Mám!!! Ode dneška. Zeptej se své sestry," ihned jsem zalitovala, že jsem chudáka Alici prozradila. Snad si na ni Edward nebude vylévat zlost.

Scházela jsem zrovna ze schodů, o zábradlí v mezipatře se ležérně opíral Emmett a pochechtával se pod vousy:

„Hádají se jak nějací staří manželé. Hahaha."

Byla jsem tak nabroušená, že jsem ho ihned setřela:

„Já to slyšela Emmette Jonathane Cullene! Nemáš nic na práci???"

Zatvářil se poněkud provinile a vymluvil se na nějakou opravdu důležitou schůzku.

Poté jsem ještě potkala Lady Esme a Alici. Tu jsem ujistila, že se na ni opravdu nezlobím. Chtěla mi objednat něco k snědku, ale to jsem odmítla. Neměla jsem na jídlo ani pomyšlení a omluvila jsem se s tím, že jsem dost unavená a půjdu si lehnout.

* * * * * *

Můj pokoj, tedy pokoj pro hosty, byl moc hezky zařízen. Řekla bych až velkolepě. Ručně tkaný koberec temně modré barvy se rozprostíral uprostřed místnosti na podlaze z tmavého třešňového dřeva. Stěny měly také slaboulince modrý nádech. Ale docela nepatrný. Na stole stál úctyhodný svícen a ozařoval pokoj jako malé království. Celému pokoji vévodila neskutečně velká postel s čistě bílými nebesy. Dřevěné sloupky byly nádherně vyřezávané. Při pohledu zblízka jsem rozpoznala malé andělíčky a drobné kvítky.

Vkusné dekorace doplňovaly příjemný interiér. Ihned jsem poznala práci Alice a Esme.

Zývla jsem a sundala ze sebe plášť, kabát a rovnou i zmačkané šaty. Nechala jsem si pouze spodničku. Dokonce jsem nalezla malou koupelničku, kde jsem se omyla. Zamknula jsem dveře a hupsla do postele. Tak tento den byl opravdu velmi dlouhý.

Ze spánku mě probraly pravidelné rány. Někdo bušil na dveře mého pokoje.

„Bello, otevři ty dveře! Proč se zamykáš?!" řvala má Láska navztekaně. Zamrkala jsem do tmy, zkousnula si spodní ret a tiše čekala až toho nechá. Chvilku jsem se obávala, že vyrazí zámek, ale nakonec se toho neodvážil. Zaslechla jsem Carlisle, jak Edwardovi domlouvá a za minutku už zavládlo opět ticho.

* * * * * *

Druhý den ráno jsem po probuzení objevila v šatníku krásné šaty, které mi tu nejspíš zanechala Alice. Vzpomněla jsem si také hned na tetu. Ráda bych jí navštívila, ale jsem si docela jistá, že by mě moc vřele neuvítala. Je dočista omámena Gabrielovým kouzlem. Kdo by mi tak dokazal poradit?

V ten okamžik mi hlavou problesklo jedno jméno - Billy Black. Ví toho o upírech určitě více než přiznal. Za pokus by to stálo. Nebude to problém.

To jsem si myslela pouze pár minut, než jsem sešla dolů na snídani. Snídala jsem samozřejmě sama, neboť moji hostitelé dávají přednost poněkud jiné stravě.

Edward mě nechtěl nikam pustit. Natož k pomatenému starci, jak nazýval pana Blacka.

„Ale vždyť se mi už nemůže nic stát. Tvrdili jste, že Jasper s Emmettem zahnali Jamesa hodně daleko a že se jen tak nevrátí. Je to důležité. Byla by to jen malilinkatá chvilička," žadonila jsem. Ale nebylo mi to nic platné. Edward se zasekl a jako neoblomná skála stále opakoval důležitost mého bezpečí. Alice prý viděla, jak se k Blackovi chci vydat samotná. Sakra.

* * * * * *

Další dny jsme s Edwardem prohodili sotva pár slov. Vytrvale mě hlídal a dokonce jsem ho podezřívala, že v noci leží u mých dveří a poslouchá každý můj nádech a výdech. Jak ráda bych se s ním chtěla usmířit, pomyslela jsem si s lítostí. Ale nejdřív musím vyřídit záležitost s Elizabeth.

* * * * * *

Asi po týdnu mě můj milující věznitel propustil a dovolil, abych zajela do města na nákupy. Využila jsem toho, že zrovna ten den byl Carlisle s Esme a Alicí na lovu. Vymluvila jsem se Edwardovi, že se mnou nemá kdo jet a doma budu brzy. Edward zkoušel přemluvit Rose, ale ta před ním akorát práskla dveřmi. Skvělé. Alespoň pár hodinek svobody. Edward se za odjíždějícím kočárem mračil.

Ve městě jsem u madame Learové nakoupila několikero šatů, které si jedna zákaznice nevyzvedla. Měla jsem štěstí, neboť ta nespolehlivá dáma, jak ji paní Learová otitulovala, měla přibližně stejnou postavu jako já a i docela podobný vkus. Madame mi ještě vnutila pár nepostradatelných nočních košilek a nějaké spodní prádélko, které jí zrovinka dorazilo přímo z francouzské Paříže. Usmála jsem se a nechala své chmury rozptýlit jejím barvitým vyprávěním.

Na zpáteční cestě jsem listovala v knize, kterou jsem zakoupila v novém knihkupectví. I kniha samotná voněla novotou. Zrovna jsme projížděli vesnicí, když mě napadla neplánovaná zastávka. Jak to říkala Alice? Že vidí pouze to, co člověk dopředu zamýšlí.

Zaťukala jsem na stěnu oddělující kočár a kočího, a vyklonila se z okénka. Ihned mě ovanul ledový větřík. Požádala jsem Cullenovic kočího, aby zastavil u Williama Blacka. Krátce jsem mu popsala cestu a znovu se uchýlila do tepla.

* * * * * *

William Black mě neuvítal zrovna přátelsky. Nejdříve vypustil psy. Byli to takoví kříženci vlka a normálního psa. Zlostně štěkali a možná by mi i nahnali strach, ale já tu měla úkol a nemínila jsem se jen tak vzdát.

„Nehnu se odtud, dokud mě nevyslechnete, pane Blacku,” zavolala jsem, aby mě slyšel i ve srubu.

Odvolal své ochránce a nechal mě téměř půl hodiny čekat. Zima byla vlezlá, avšak doufala jsem, že si jeho gesto mohu vykládat jako dobré znamení. Dveře zaskřípaly a já vkročila do útrob chatrče. Potřebovala jsem radu od Billyho Blacka, od člověka, který z duše nenávidí upíry…

PŘEDCHOZÍ KAPITOLA - - - - - DALŠÍ KAPITOLA

Autor: Horqusa211 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upíří panství - 20. kapitola: