Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upíří panství - 21. kapitola - Obrateň

16.02.2010 (11:00) • Horqusa211 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2419×

21. kapitola - Obrateň

Potřebovala jsem radu od Billyho Blacka, od člověka, který z duše nenáviděl upíry...

Celý srub byl zařízen vskutku sparťansky. Jedinná místnost. Jednoduché dřevěné lůžko s prodřeným tenkým slamníkem. Vypadalo dost nepohodlně. Jedna chatrná židle. V oknech byly místo závěsů rozvěšeny cáry rozpadající se zašedlé látky. Původně nejspíš bílé. Musely tu viset už věčnost. V rohu světničky se stkvěla stará matrace a u ní několik misek. Pan Black přeci jenom nebude takový necita. Má rád psi a bere je v zimě alespoň do tepla.

Zaujal mě obraz. Visel poněkud nakřivo. Zaprášený a potažený pavučinou. Lehce jsem přes obrázek přejela prsty a odhalila krajinku. Jakési vřesoviště. Připomínalo mi kresbu z literárního dílka Na větrné hůrce. Že by byl "bláznivý Billy" obdivovatel Emily Brontëové? Usmála jsem se sama pro sebe a zamířila pohledem na pána domu.

Ihned mi však úsměv zamrzl na rtech. Willam Black seděl na židli a nacpával si fajfku tabákem.

„Tak co chcete?!" vybafl na mne ostře a fajfka v tu chvíli začala spokojeně čadit.

„Mě jen tak nezastrašíte!" řekla jsem odhodlaně a pokračovala již mírnějším tónem: „Nevěděla jsem na koho se obrátit, pane Blacku. Jde o...," nedořekla jsem, neboť se ironicky zachechtal.

Nejdřív jsem myslela, že ho dusí tabák a kašle. Ale opravdu se chechtal. Překvapeně jsem si ho změřila.

„Chacha a proč se nevobrátíte na toho svýho krvežíznivce. Vím, co se povídá ve vesnici, upírovo nevěsto. Chacha." Smál se na celé kolo, jako kdyby pověděl kdoví jak dobrý vtip.

Přistoupila jsem tedy na jeho hru a kysele se ušklíbla.

Pak zase chvíli mlčel a koukal doprázdna.

Slabě jsem zakašlala, abych znovu upoutala jeho pozornost. Vrhl na mě pohled, kterým naznačil, abych mluvila.

„Pane Blacku, jde o mou tetu Elizabeth. Dostala se do vlivu mocného upíra. Ten upír má zvláštní schopnost ovládat lidi. Dokonce se s ním zasnoubila. Teď na nějakou dobu zmizel. Potřebuji radu, jak ji toho kouzla zbavit… Budu vám za pomoc velmi zavázána."

„Hernajs! Je to pravda! Slýchával sem o Studených. Že mají některý mimořádnou moc. Zapeklitá věc, zapeklitá..." mumlal a kolíbal se na židli ze strany na stranu, až jsem měla strach, že se pod ním ten ubohý kus nábytku zbortí.

„Ehm, pane Blacku? Halóóó?"

„Co ste pořád tak netrpělivá?" houkl na mě, až jeho psi nastražili uši.

„Nevím, proč bych vám měl pomáhat, ale... ale nakonec ste mi padla do voka. Vodvaha ve vás je. Taaak..." zvedl se ze židle, až bolestivě zanaříkala a přešel k malé dřevěné truhle.  Spíše truhličce. Předtím jsem si jí nevšimla. Vylovil několik plátěných sáčků převázaných hrubým motouzem a počal se v nich přehrabovat.

Nervózně jsem přešlapovala na místě a téměř se modlila, aby už starý Black našel to, co hledá.

Za několik okamžiků vítězoslavně vykřikl a přikulhal přes strouchnivělou podlahu rovnou ke mně.

„Tady to máte," řekl a podal mi malý sáček. Nahlédla jsem dovnitř a spatřila nějakou nelibě vonící drť bylin.

„Tato bylina se jmenuje Obrateň. Roste pouze na dvou místech na světě. A to jen každých dvacet let, po dva dny. Tuhle mám z jedný oblasti ve střední Africe. Kongo. Slyšela jste o něm někdy? Stačí když ho bude vaše teta nosit někde na těle. Za nějakou dobu by měly účinky kouzla vyprchat."

Mlčky jsem kývla a uklidila pytlíček se snad zázračnou bylinkou do taštičky, kterou jsem měla zavěšenou na zápěstí.

„Ještě něco?" zeptal se nevrle. Měnil náladu jak aprílové počasí.

„Moc vám děkuji, pane Blacku. Čím bych se mohla odvděčit, kdyby jste..." nedopověděla jsem, protože se Willam Black opět sýpavě zachechtal a řekl: „Dočkáte se. Pořád ste tak netrpělivá. Nashle."

Nato se odvrátil, zase se věnoval bafání z fajfky a naprosto mne ignoroval. Lehce jsem povytáhla jedno obočí a vypochodovala z chatky ven.

Zima mě znovu uvítala svým ledovým dechem. Otřásla jsem se a víc se zachumlala do teplého plášťě. Koutky úst se mi roztáhly do lehkého úsměvu. Konečně mám nějakou naději na záchranu Betty. Rychle jsem překonala vzdálenost ke kočáru. Málem jsem zakopla o hromádku dříví na podpal. Už jsem měla jednu nohu na schůdku, když mi úsměv zamrzl na rtech.

V příšeří stromů stál nehybně černý kůň se stejně nehybným jezdcem. Edward se mračil a propaloval mě pohledem. Ajaj, tak tohle bude průšvih. Uhnula jsem očima a bleskově vklouzla na sedadlo a poklepala na střechu na znamení, že můžeme vyrazit. Nervózně jsem si promnula ztuhlé prsty a nenápadně odtáhla záclonku.

Edward jel přímo za námi a provázel nás až na Coldcreedské panství. Sakra sakra. Přála jsem si, aby cesta trvala, co možná nejdéle. Abych mohla sesbírat střípky odvahy a nebojácně předstoupit před nazlobeného Edwarda.  Ale stejně mu to moc slušelo. Byl celý v černém včetně černého vlněného kabátu. Vázanku měl také černou. Pouze bílá košile zářila.

Branou panství jsme bohužel projeli až trapně brzy. Uslyšela jsem konejšivé “prrrr” a kočár zastavil. Dobrá, napočítám do deseti a vystoupím. Raději do stovky a poté se setkám s Edwardem. Možná se zatím trochu uklidní. Zavřela jsem pevně oči a soustředila se na polohlasné počítání. Deset… dvacet čtyři… padesát sedm… osmdesát dva… devadesát osm, devadesát devět a…

„Sto.”

Nadskočila jsem a málem hlavou prorazila stříšku kočáru. Přímo vedle mě seděl Edward a zamyšleně si mne prohlížel.

Pokusila jsem se o slabý úsměv. On nadzvedl jedno obočí a vyčkával.

„Sakra, Edwarde, nemuč mě prosím. Ano, ano, přiznávám, neměla jsem tam jezdit, ale konečně mám něco v ruce… tedy v tašce. Nezlob se prosím, nechci se pořád hádat,” téměř jsem žadonila a vklouzla zmrzlými prsty pod jeho rozepnutý kabát a přejela přes jeho hruď oblečenou v zářivě bělostné košili.

Ostře se nadechnul a zase vydechnul. Dlouho nic neříkal. Už jsem se obávala, že má omluva nezabere.

„Víš alespoň, jak moc jsem se o tebe bál?! Stále děláš opak toho, co ti řeknu. Povídám hot a ty řekneš čehý. Jsi strašně vzpurná, tvrdohlavá a… a moc tě miluji,” řekl a poslední větičku už šeptal do mých natěšených úst. Líbal mě s veškerou vášní, kterou jsme si za ty dny nastřádali.

„A jak dlouho jsi vedle mě čekal?” nemohla jsem se nezeptat.

Na tváři se mu objevil neodolatelný pokřivený úsměv. Ten mi také moc scházel. Protože, když se Edward usměje, směje se celá jeho duše. A může mi marně vykládat, že duši ztratil už před více jak sto lety.

„Hmm, už od dvaceti. Umíš krásně počítat, Lásko. Akorát se někdy přepočítáš. Kdybych tě tak nemiloval, dostala bys pár výchovných na holou a…” zakřenil se a vzal mě do náručí.

Červenala jsem se jak rak, když jsme vcházeli do dveří. V hale mě konečně postavil na mramorovou podlahu.

Celá Cullenovic rodina mě vřele přivítala, samozřejmě kromě ledové královny Rosalie, a já se u nich cítila jako doma. Skoro jako doma.

Nyní mě čeká další úkol. Musím do něčeho umístit Obrateň a ujistit se, že tu věc bude teta nosit stále u sebe. Svěřila jsem se Alici a jí ihned napadlo dát trochu bylinky do nějakého medailonu.

„Hm, jenže, kde tak narychlo vzít nějaký vhodný medailonek?” Přemýšlela jsem nahlas. Alice se rozzářila jako sluníčko a upíří rychlostí se vypařila, aby během pěti vteřinek a jednoho mého mrknutí, byla zpátky.

„Jeden se mi válel v pokoji pod postelí. Už ho nepotřebuji. Skrývá malou dutinku, ideální na ukrytí Obrateně,” vysvětlila se skřítkovským úsměvem a podávala mi nádherný zlatý medailonek s vyrytými růžičkami.

Růže má teta přímo zbožňuje. Bohužel stejně jako Gabriela.

„To nemohu přijmout, Alice. Určitě byl moc drahý. Ale moc děkuji za pomoc.”

„Žádný takový, pro mě nemá žádnou cenu,” řekla a už vymýšlela, jak ho Elizabeth předáme.

Jedno jsem věděla určitě. Nemohu jí ho dát osobně. Nepřijala by ho.

Alice se najednou uchechtla a naznačila mi, abych se otočila. Za zády mi stál Edward a potutelně se usmíval. Ruce měl obvěšené balíčky různých velikostí i tvarů.

„Táák miláčku, pochlub se, co hezkého jsi si ve městě koupila. Nejvíc mě zajímají tyhle malý balíčky,” pověděl s úsměvem od ucha k uchu.

Naprázdno jsem polkla a znovu zčervenala jako rajče…