Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upíří panství - 22. kapitola - Malé vítězství?

24.02.2010 (21:30) • Horqusa211 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2005×

22. kapitola – Malé vítězství?

Naprázdno jsem polkla a znovu zčervenala jako rajče...

Z přehlídky nového ošacení jsem se nevykroutila. Edward byl neoblomný. Vložila jsem tedy ruku do jeho dlaně a nechala se od něho odvést. Zamířil se mnou do svého pokoje v druhém patře a už na schodech se uculoval. Alice mu snad musela podat podrobný popis. Ach jo.

Docela jsem zalitovala, že jsem si v salónu u madame Learové věci lépe neprohlédla. Protože když na mne z nejdrobnějších balíčků vykoukly průsvitné krajky, tak jsem myslela, že se červeně, která se mi usadila na tvářích, už doopravdy nezbavím.

Ale na druhou stranu jsem byla opravdu ráda, že jsme se s Edwardem usmířili. I když určité věci zůstávaly bohužel nedořešené.

Edward mě líbnul na krk a s neodolatelným úsměvem se natáhl na postel. Založil si ruce za hlavu a vyčkával. Odebrala jsem se do malé šatny.

Poslepu jsem tedy zalovila v balíčku a vytáhla lehce vyztužený korzet z černé krajky. Komplet dotvářely mírně nabírané nohavičkové spodní kalhotky. Oboje téměř průhledné a lehounké jako pírko. Zhrozila jsem se: To nosí dámy v Paříži?

„Miláčku, už se nemůžu dočkat. Jestli si nepospíšíš, tak si pro tebe dojdu," vyzýval mě Edward medově sladkým hlasem.

Roztřesenými prsty jsem si kvapem rozepnula všechny knoflíčky na předním dílu šatů a stáhla je ze sebe. Když jsem stála uprostřed šatníku nahá, naskočila mi husí kůže. Nevím jestli zimou nebo spíše obavou, zda si na sebe dokážu navléknout něco takového. Zhluboka jsem se nadechla a zase vydechla.

Jemňounké hedvábí mě po těle příjemně pohladilo. Korzet měl vpředu vázání na slabounkou saténovou stužku. Černé mašličky také tvořily jakoby spadlá ramínka.

Stále nervózní, jsem zahlédla na dřevěném věšáku Edwardův černý župan a rychle jsem se do něho oblékla. Byl také ze saténu, proužkovaného. Rukávy jsem si musela ohrnout a při chůzi si přidržovat spodní okraj. Župan dosahoval až k mým bosým nohám.

Jakmile jsem vkročila do pokoje, tak Edward vyskočil z postele a zůstal stát těsně přede mnou.

Přistoupil ještě o jeden krůček ke mně a v jeho milujících očích jsem četla otázku. Polkla jsem a slabě přikývla. Rozvázal pásek a shrnul mi černý satén z ramen. Rozprostřel se kolem mých nohou. V zrcadle jsem se neviděla, proto jsem s rozpaky očekávala Edwardovu reakci.

Nadechnul se a popadl mě do náruče. Omotala jsem mu ruce kolem krku.

„Jsi nádherná, jsi můj život," vydechnul do mých úst...

**********

Bylo už notně po půlnoci, když mi Edward navrhnul, že mi zahraje na dobrou noc. Toužila jsem slyšet ho znovu hrát.

Hudební salónek se utápěl v matném světle dohořívajících svíček a byl dokonce vytopený od malého krbu. Svlékla jsem si Edwardův kabát, který mi u sebe v pokoji vnutil, nebo spíš přikázal, abych se tepleji přioděla. Bylo roztomilé, jak se pořád staral o mé pohodlí a blaho. Zůstala jsem tedy jen v Edwardově županu.

Příjemné teplo mě mile překvapilo a já po očku mrkla na Edwarda. Ten zasedl za klavír a jeho prsty opět čarovaly. Nechala jsem se unášet krásnou melodií a pozorovala Edwarda. Ani si nevšímal kláves a upíral pohled pouze na mne. Najednou přestal hrát a poslední tón, pro mě neznámé skladby, sladce odezněl.

„Pojď si sednout ke mně, miláčku," promluvil do ticha a jeho láskyplný hlas mě vábil.

Chtěla jsem si přisednout na úzkou polstrovanou lavičku k Edwardovi. Ale namísto toho mě on chytil rukama v pase a vysadil na pianino. Stoupl si a ihned mě začal divoce líbat a znovu rozvazovat uzel na pásku. Jeho paže šikovně vklouzly pod jemnou látku. Hladil mě širokými dlaněmi po zádech, kreslil svými prsty kolečka na mé nahé kůži a rozechvíval strunu mého narůstajícího vzrušení.

„Teď si uděláš hudební nástroj přímo ze mě?" zeptala jsem se a neudržela jsem uchichtnutí.

Také se mezi polibky smyslně pousmál a zašeptal do mého ucha: „Moje chytrá holčička."

Znovu mě laskal a pak zamumlal: „Moc tě miluji, Bello."

Srdce mi v hrudi zběsile tlouklo, když jsem vyslovila své "miluji tě, Edwarde".

*********

Tu noc jako by se nebe roztrhlo s nenadálou nadílkou sněhu. Hustě sněžilo a celý kraj se oblékl do nadýchaného bělostného hávu.

*********

Probudila jsem se do jasně bílého dne. A bílého myslím doslova.  Muselo sněžit celou noc.

Chvilku jsem přemýšlela, jak jsme se dostali z hudebního salónku zpět do ložnice. Edward ležel vedle mě na boku a přimhouřenýma očima mě pozoroval.

„Edwarde, tohle mě opravdu… ehm… znervózňuje…,” řekla jsem rozespale a skryla jsem zývnutí.

„Promiň Bello, ale ty jsi tak úžasná, že se na tebe nemohu vynadívat,” pronesl Edward se svůdným úsměvem a pokračoval: „Bello Swannová…,” nedopověděl, protože jsem ho včas zarazila a položila jsem mu svůj ukazováček na rty na znamení ticha.

„Neříkej to, prosím.”

Nadzvedl jedno obočí  a zatvářil se jako neviňátko: „A co nemám říkat?”

„Ehm... no... nemusíš mě po každém milování hned žádat o ruku, Edwarde.  Dokud se... no... nedohodneme, tak...," úmyslně jsem to nechala nakousnuté, rychle se překulila na Edwarda, abych ho mohla pořádně obejmout a vroucně políbit.

Stačila jsem si však všimnout, jak se během vteřinky zachmuřil, když pochopil, co se za nedokončenou větou vlastně skrývá. Nekonečně dlouhou minutu mlčel, ale nechal se ode mne líbat a to se snad dalo považovat za dobré znamení. Bylo vidět, že o mé podmínce přeci jenom přemýšlel.

„Bello," zašeptal prosebně. Zůstala jsem na něm obkročmo sedět a vyčkávala.

„Dej mi trochu času a potom si o tvém... návrhu znovu promluvíme," řekl a přivřel své zlaté oči. A já si Edwardovo zaváhání vyložila jako určité malé vítězství.

*********

Po snídani, u které mi dělala společnost usměvavá Alice, jsme se s Edwardem odebrali do coldcreedských stájí. Napadlo mě totiž, jak medailon tetě předat. Kočárem se kvůli záplavě sněhu jet nedalo, a tak jsem si vybrala mírnou hnědou kobylku. Jmenovala se Bree. Edward se elegantně vyhoupl na svého černého hřebce. Protože jsem jeho pomoc  hrdě odmítla, tak jsem se vydrápala do sedla zapůjčené kobylky Bree už méně úchvatným způsobem.

Cestu na strýcovo panství jsem si opravdu užívala. Vzpomněla jsem si na svůj sen, který jsem měla po prvním seznamovacím plese. Zdálo se mi o vyjížďce s Edwardem. Akorát, že ve snu svítilo jasné slunce a naše koně klusali po zelené louce plné rozkvetlých květin. 

Nyní se Bree a Barabas prodírali zavějemi čerstvě napadlého sněhu. Kopyta se bořila do vysokých sněhových jazyků, které vytvářel silný vítr. Přesto jsme na Blackstone dorazili v dobrém čase. Kývla jsem na Edwarda a pobídla kobylku Bree ke stájím. Tam začínal náš plán. Štěstí mi přálo a zastihla jsem vrchního podkoního Sama. Vysvětlila jsem mu situaci. Samozřejmě jsem vynechala povídání o krvežíznivých upírech.

Požádala jsem Sama, aby kvůli mě trochu zalhal.

-Na panství dorazil spěšný posel od sira Gabriela Volturiho. Musel se však hned vrátit, a proto svěřil Samovi vzkaz a dárek pro lady Elizabethu.-

V úzké zdobené krabičce odpočíval na sametu zlatý medailon s vyrytými růžičkami a ukrýval protilátku na Gabriela. Skoro jsem se začala modlit, aby Obrateň zabral co nejrychleji. Billy Black se jaksi nevyjádřil ohledně časového rozpětí. K dárkové krabičce byl přiložen dopis. Napsala ho Alice, chytře a mazaně tetě Betty doporučila, jménem sira Volturiho, aby medailon nosila stále při sobě, a tím ztvrdila jejich lásku "navěky věků".

Edward postával stranou. Samovi mohlo připadat, že nemůže z našeho rozhovoru zaslechnout ani slůvko. Ale já si byla jistá, že vyslechl vše. Ještě jsme počkali než se Sam vrátil zpátky a potvrdil, že si Elizabeth s radostí medailonek ihned navlékla na krk. Moc jsem Samovi poděkovala a raději jsme se vypravili zpět na Coldcreed.

Když jsme projížděli přilehlou vesnicí, tak Edward zaslechl zakručení v mém žaludku a donutil mě zastavit u krčmy.

 Po lehké svačince, kdy já opravdu jedla a Edward předstíral, že jí, nás upoutala bouřlivá diskuse u jednoho stolu.

„... já ti povídám Thomasi, že Ernesta nezabilo ňáký velký zvíře, ale... nene, prostě to nebylo zvíře...," hlasitě deklamoval vyhublý postarší muž s prořídlými vlasy a šedivějícím knírem.

Do řeči mu vpadl menší obtloustlý muž. Byl celkem slušně oblečený. Vypadal na statkáře.

„Vždyť  ho něco roztrhalo, Johne.  Musela to být velká bestie!"

„Prej v něm nezůstala snad ani kapka krve," zapojil se do hovoru další muž z jejich nesourodé trojice.

„A nejni jedinnej. Od včerejška se pohřešuje celá McMillanova rodina. Víš, který to jsou? Bydlí na samotě u lesa. Stranou od vesnice. Mají dvě malý děcka. Už je nikdo hezkých pár dní  neviděl. Jeho žena ani nepřišla na sobotní trhy," vysvětloval John.

Po očku jsem pohlédla na Edwarda. On neposlouchal pouze hovor, který probíhal nahlas, ale také myšlenky usazené v hlavách dohadujících se mužů.

„Třeba ta jejich chajda jen zapadla sněhem."

„Ani kluka s holkou ve škole neviděli."

„Tohle už tu jednou bylo. Ztráceli se lidi a vždycky zbylo jen trošku krve. Zase to začíná. Já vám povídám, že už je nenajdou...," dál mluvil John.

Edward mě vzal za ruku a s kamennou tváří zamířil ráznějším krokem k východu z hospůdky. Do tváře mě uhodil štiplavý mráz. V rychlosti jsem si dopnula vlněný kabát a nohy ve vysokých kožených botách se mi zabořily hlouběji do sněhu. Edward stále mlčel, ani nemrknul a čekal až se doupravím, aby mi pomohl na koně.

„Gentleman jako vždy," pokusila jsem se zlehčit napjatou situaci.

Zmučeně na mě pohlédl, až mě jeho výraz vylekal. Starostlivě mi přehodil přes vlasy kapuci a konečně promluvil:

„Je to vážné, Bello. Jsi v nebezpečí. Musíme se připravit."

„V jakém nebezpečí?" vyhrkla jsem již trochu vystrašená.

Edward mě nečekaně vysadil do sedla a pohladil neklidnou Bree po vyčesané hřívě.

„Vrátil se…”

PŘEDCHOZÍ KAPITOLA - - - - - DALŠÍ KAPITOLA

Autor: Horqusa211 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upíří panství - 22. kapitola - Malé vítězství?: