Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upíří panství - 25. kapitola - 1. část

20.03.2010 (13:15) • Horqusa211 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2627×

25. kapitola – 1. část

Není jiná možnost. Musím se pokusit zachránit Edwarda. O půlnoci mám schůzku s netvorem...

Po nějaké době se mi podařilo se trochu sebrat. Kousíčky rozcupovaného dopisního papíru jsem ze sukně smetla do dlaní a hodila do otevřeného krbu. Lačný oheň je za dvě vteřinky spolykal. Hladový společník by si jistě dal přídavek, ale já měla v tu chvilku jen ten jeden proklatý dopis. Stokrát jsem ho v duchu proklela. Několik minut jsem hleděla do plamenů a snažila se z hlavy vystrnadit myšlenky na půlnoční výpravu. Nechtěla jsem, aby na mě Edward něco poznal. A nejdůležitější pro můj plán bylo, aby Alice neměla předtuchu. Plán?! Žadný plán ještě ani nemám. Jak se asi chci v noci vyplížit ven? Nepozorovaně? Málem jsem podlehla hysterii. Další mlsná společnice. Neodbytná. Čeká a živí se na mých obavách a strachu.

Hřbetem ruky jsem si mimoděk setřela slzy, několikrát se zhluboka nadechla a vydechla. Zkontrolovala jsem čas. Hodiny ukazovaly něco málo po šesté hodině. Upravila jsem si vlasy a vyšla z pokoje.

Na chodbě jsem se srazila s Rosalií. Bylo to jako narazit do žulové skály.

Nejspíš jsem musela být chvilinku mimo sebe, protože když jsem otevřela oči, skláněla se nade mnou Rose a prohlížela si mě jako nějaký obzvlášť obtížný hmyz. Rozladěně se ušklíbla, a já čekala, že mě štítivě překročí. Navzdory zjevnému nepřátelství mi pomohla se zvednout. Sykla jsem bolestí a ona mě víc podepřela. Bylo to zvláštní až překvapivé, ale ve tváři se jí na vteřinku mihl provinilý výraz. Přijala jsem tedy její pomoc a teprve nyní si uvědomila, že Roseiny oči jsou černé jako uhel. Nejspíš spěchala na lov, protože jsem právě zaslechla Emmetta, jak na ni poněkud vyčítavě volá:

„No tak, Růžičko, kde jsi? Už mám fakt hlad."

Zpoza rohu se v tom okamžiku vynořil Emmett, v dlouhém tmavém kabátě s kožešinovým límcem, následovaný mým Edwardem. Píchlo mě zároveň u srdce a v boku. Celý levý bok jsem měla totiž naražený od setkání s Rosalií a srdce mě bolelo při pomyšlení, že už Edwarda třeba nikdy neuvidím, nedotknu se ho a nepohladím jeho dokonalou tvář.

Edward se ke mně rozeběhl a ochranitelsky objal.

„Copak se ti stalo, Lásko?"

Nedal mi však možnost  odpovědět, ostře shlížel na Rosalii a ihned ji obvinil:

„To jsi udělala schválně, Rosalie!"

Jmenovaná pouze vykulila překvapením oči a půvabné rty rozzlobeně semkla do úzké linky. 

„Nevaroval jsem tě už několikrát, že...," nenechala jsem ho domluvit a rychle mu skočila do řeči:

„Rose za nic opravdu nemůže... Víš, jak jsem nemotorná... Vyřítila jsem se ze dveří, no a srazily jsme se."

Edward si svou druhou sestru podezíravě změřil, ale už jí dál neosočoval a utrousil k ní dokonce skoupou omluvu. Znovu mě opatrně objal a vyptával se, co a jak mě bolí.

Jako úderem blesku mě uhranula myšlenka, tedy vlastně nápad. Kdybych předstírala, že mé zranění je vážnější než skutečně je, mohla bych získat určitou výhodu a promyslet plán útěku.  Vymanila jsem se tedy z Edwardova objetí a udělala nahraný nesmělý krok. Nohy se mi podlomily a já málem znovu upadla na zem pokrytou perským kobercem. Žalostně jsem zazkuhrala a nechala Edwarda, aby mě vzal do bezpečí své naruče.

Emmett s Rosalií se poté konečně vydali na lov, protože všichni museli načerpat síly na očekávaný boj.

*****

Do hostinského pokoje, dočasně mnou užívaného, mě Edward vynesl během minutky. Veleněžně mne položil na postel a zul mi botky. Sem tam jsem usykla bolestí, abych v něm podpořila dojem, že jsem vážněji zraněná, zavrtěla se a sledovala ho, jak se mnou zachází jako s nejcennějším pokladem. A já ho zatím podváděla. Nikdy bych nevěřila, že budu až tak dobrá herečka. Požádala jsem Edwarda o sklenici vody.  Donesl mi celý džbán. Ohleduplně mě pak políbil, snad aby mi nepůsobil další bolest, a nechal mě odpočívat. Naštěstí pro mě měl Edward dost práce s plánováním strategie. Nikdo zatím nemohl přesně odhadnout kolik čítá Jamesova armáda. Ani Alice. A k té měl Edward zrovna namířeno.

Zapadly za ním dveře. Napočítala jsem do padesáti a opatrně vstala. V naraženém boku mě dost píchalo, ale chodit jsem mohla. I když přeci jen s mírnými obtížemi. Párkrát jsem zkusmo přešla přes pokoj. No, spíše překulhala. Poté jsem si zase sedla na postel a čekala a čekala.

Zahloubaná do chmurných představ jsem téměř přeslechla tichounké zaklepání na dveře.

Zvedla jsem se z lůžka a chtěla vyrazit ke dveřím, když jsem si uvědomila, že jsem se málem prozradila. Rychle jsem si tedy lehla a houkla směrem ke dveřím: „Dále.”

Nejdřív se objevil obrovský tác s kupou jídla a pak teprve moje skoro-sestřička Alice. Vždy jí ráda vidím, ale nyní mi něco napovídalo, že mě nepřichází potěšit. Beze slov položila večeři na nízký lakovaný stolek a přisedla si na mou postel.

PÍSEŇ

„Co mi to vyvádíš? Musíš mě tak trápit, Bells?” oslovila mě s výčitkou v hlase.

„Srazila jsem se na chodbě s Rosalií. No a teď tu jen ležím. Co se stalo???” ptala jsem se užasle.

Alice potlačila mírné ušklíbnutí a vysvětlila mi, co viděla ve své nejčerstvější předtuše. Prý zmizím ještě dříve než se zítra za rozbřesku uskuteční rozhodující střetnutí. A jako první se setkám s McLeroyem na nějakém poli.

V duchu jsem si povzdechla, ale navenek jsem se zatvářila překvapeně.

„Alice, vždyť ani nemůžu chodit. Edward mě musel do pokoje odnést. Chceš vidět ty modřiny???”

Oslovená si mě podezíravě změřila, ale dál nic neříkala. Abych odvedla pozornost, tak jsem jí požádala, aby mi podala talíř s jídlem. Alice se unaveně zvedla a na talíř mi naložila nejrozmanitější pochutiny. Mistr kuchař se asi činil. Mezitím co jsem jedla, i když jsem neměla na jídlo ani to nejmenší pomyšlení, a co chvilku jsem se bolestně zašklebila, jsme spolu vedly neutrální rozhovor. Tedy o jídle, o šatech, o knihách.

Potom jsem se Alici vymluvila, že už si chci opravdu lehnout, abych ten zítřek nezaspala. Celou návštěvu měla divný výraz ve tváři. Určitě mi úplně nevěřila.

„Alice, neříkej prosím nic Edwardovi. Jen by ho to znepokojilo. Ano?”

Alice pouze kývla hlavou na znamení souhlasu a tiše přivřela dveře.

******

Něco málo po jedenácté hodině jsem měla z prostěradel, povlaků a dalšího šatstva, vhodného pro tento účel, spletené jakési lano. Už se mi chodilo o poznání lépe, a tak jsem si oblékla praktičtější oděv. Tedy silnější bavlněnou sukni, punčochy, bílou halenku a krátký cestovní kabátek. Byl dost teplý.

Sukni jsem si podkasala, zastčila za pas a vyrazila k oknu.

******

Naštěstí mě nikdo z Cullenových nepřišel zkontrolovat a proto jsem se ocitla v zahradě u nízkých lísek celkem brzy. Postupovala jsem dál až na konec zahrady, u trnkových keřů jsem se zastavila a čekala. Každých pár vteřinek jsem se však roztržitě rozhlížela.

Bála jsem se.

Bála jsem se hodně.

Bála jsem se Jamese a ještě víc jsem se bála, že mě tu Cullenovi nachytají a já nedostanu šanci Edwarda nějak ochránit. Haha, jak jsem naivní a bláhová. Pouhý člověk přeci nemůže soupeřit s upírem. Co tu já hloupá husa vůbec dělám?

Z úvah mě vytrhlo tlumené “ehm-ehm”. Stál na stejném místě jako před měsícem. Nohy mě k němu nedobrovolně zanesly. Znovu měl svůj žabí kyselý úsměv. Snažila jsem se před ním nedat najevo svůj strach.

„Jsem rád, že si rozumíme, slečno Swannová. Následujte mě, s někým vás seznámím,” pověděl mi melodickým hlasem a jeho tvář se změnila do ještě hnusnějšího šklebu.

Dost nešetrně si mě hodil na záda a ještě než jsem stačila zavřít oči, už upaloval lesem. Proplétal se ve tmě mezi stromy a spadanými kmeny mrtvých stromů. Každým okamžikem mohl do nějakého narazit a rovnou mě v té rychlosti zabít. Vlastně by mi to bylo i jedno. Jamesovi by se nic nestalo, oklepal by se a snad by se spokojil s touto snadnou pomstou. Přivřela jsem oči.

Najednou jsem byli na místě, shodil mě ze svých zad jako bych byla pytel brambor. Dopadla jsem na zasněženou zem a naražený bok se znovu ohlásil. Zvedla jsem se, odhodila si rozcuchané vlasy z obličeje a rozhlédla se kolem dokola. Ocitli jsme se na nějakém neoraném poli. Alice. Alice to viděla, uvědomila jsem si v šoku. Pole mohlo mít na délku skoro míli, protože jsem na konec skoro nedohlédla. I když v té tmě se to dalo špatně odhadnout.

Upír McLeroy mi rukou pokynul, že dál jdeme pěšky. Udělala jsem první krok a spadla.

Zem byla samý drn a výmol. Klopýtala jsem za ním a zkřehlými prsty si přidržovala sukni. Zatracený šaty. Škoda, že jsem neměla čas pořídit si kalhoty. Pohled jsem raději upřela na zem a mžourala na sněhem pokrytou hlínu, abych znovu neupadla.

Náhle se zastavil a můj pohled putoval k další osobě. Začala se přibližovat a podle ladné kočičí chůze jsem rozpoznala, že je to žena. Krásná žena. I když měla obléknuté pánské kalhoty a pánský tmavý svrchník. Došla až těsně ke mně. Mile se usmála. Jakoby jsme byly nějaké dávné přítelkyně. Její rozpuštěné vlasy hořely jako ohnivá pochodeň a ostře kontrastovaly s černým oblečením. Ústa se něžně usmívala, ale karmínově zbarvené panenky jejích očí dychtily po krvi.

Otočila se ke svému společníkovi. Ten jí vášnivě objal a drsně políbil. Stála jsem tam jak solný sloup a neodvažovala se pomýšlet na to, co se mnou chtějí provést.

Poté mě James hrubě chytil za předloktí a táhnul k nedaléké boudě. Teprve teď jsem jí pořádně zaregistrovala. Předtím mou pozornost okupovala upírka. Jednou rukou otevřel vrata od chatrče a druhou mě postrčil do jejích útrob. Zabouchnul vrata a mě obklopila absolutní tma. Natáhla jsem před sebe obě ruce a poslepu tápala. Přepadla jsem o nějakou hromadu dřeva. Nejspíš to bylo zemědělské nářadí. Vrátila jsem se proto tam, kde jsem tušila dveře. V ten moment jsem ho zaslechla.

„… nebuď netrpělivá, Victorie. Budou tu za pár hodinek.”

A pak promluvila upírka Victorie: „Už se moc těším… Hlavně na toho Cullena s bronzovými vlasy…”

V tu chvíli mě nadobro zradily nohy a já se zoufalá zhroutila na kolena...

PŘEDCHOZÍ KAPITOLA - - - - - DALŠÍ KAPITOLA

                             S-H-R-N-U-T-Í

Autor: Horqusa211 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upíří panství - 25. kapitola - 1. část: