Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upíří panství - 25. kapitola - 2. část - Konec?

29.04.2010 (18:15) • Horqusa211 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1977×

25. kapitola - 2. Část – Konec?

V tu chvíli mě nadobro zradily nohy a já se zoufalá zhroutila na kolena...

Nejdříve mne zaplavila obrovská bolest. Bolest, která tryskala až z nejzazších hlubin mého srdce. Nebyla fyzická, nýbrž psychická, a o to víc trýznivá a drásající. Zaplavila mé vědomí jako jed. Smrtící, ale později otupující. Mezitím přišel na řadu i pocit marnosti smíšený se vztekem. Všechno bylo zbytečné! Všechno!!! James a Victorie mají v úmyslu stejně Edwarda zabít… Mého Edwarda!

Všude kolem stálo ve vzduchu neviditelné ticho.  Neměla jsem ani potuchy, kolik je hodin. Přiložila jsem ucho k vratům a poté s nimi divoce zalomcovala. Ani nepovolily. Z úst mi unikl zoufalý vzlyk. Rychle jsem ho zdusila dlaní a poslepu tápala a prsty omakávala předměty přede mnou. Nahmatala jsem něco jako motyčku, nebo něco podobného, a začala s tou věcí sekat do závory. Zdálo se mi, že zámek křupnul, ale když jsem znovu zatřásla s dřevěnými vraty, panty se ani nepohnuly. Hystericky jsem se rozeštkala, opřela se zády o stěnu a sjela po ní na holou zem. Zvrátila jsem hlavu dozadu a zadívala se tmou směrem nahoru, ke střeše. Mezi prkny a slámou zelo pár úzkých mezer a jimi prosvítal stříbrný měsíc.

Takhle to skončí. Uvězněná ve tmě. Člověk si svobody tolik neváží, dokud jí neztratí. Neuvidím už nic. Ani mého Edwarda? Je to konec?  Konec všeho??? Horké slzy mi stékaly po tvářích. Čekala jsem. Čekala.

Nemohu to přeci vzdát. Jakmile to vzdám, pak teprve nastane ten pravý konec. V ten okamžik jsem si vzpomněla na Alici. Alice. Viděla to ve své vizi. Začala jsem na ni tedy usilovně myslet. Slzy, potůčky zoufalství, dál stékaly a já se modlila, aby se Alice se mnou nějak spojila. Aby pochopila, že už to začíná a že jsem byla neskonale naivní a pustila se do toho sama. Jako obyčejný člověk. Hlavu jsem si položila na pokrčená kolena a znovu úzkostlivě vyčkávala.

Vyrušila mě až tlumená rána. Vypadala, že přišla odněkud zeshora. Můj pohled se zaměřil na škvíry ve ztrouchnivělé střeše, kudy pronikal slabý svit nočního chodce. Vyskočila jsem opět na nohy. Najednou se počaly mezery mezi prkny rozevírat, aby se tak za tři vteřinky objevila něčí hlava. A za dalších pár vteřinek už stála ta osoba přede mnou. Až nyní jsem konečně poznala, že je to Alice. Rozeběhla jsem se k ní a divoce ji objala. Tak moc jsem potřebovala někoho blízkého a známého. Ani jsem nevnímala bolest z prudkého nárazu na její tělo.

„Alice, Bože můj... Alice...," plakala jsem jí v náručí a ona se mě snažila utišit:„Šššš, Bells..."

Poodtáhla jsem se a vychrlila:„A co Edward? Je v pořádku? Prosím... Řekni, že je v pořádku... A že ostatní jsou také... Prosím, Alice...!"

„Bello, uklidni se. Nikomu se zatím nic nestalo. Ostatní jsou na cestě... Máme plán... musí to dobře dopadnout," nestačila ani doříct, neboť jsem ji znovu pevně svírala a v duchu děkovala za naději, kterou vnesla do této přeplněné zatuchlé boudy. I když naděje je ošemetná věc. Je všechno a pak nic. Jen něco jako takový pocit, co zaplaví vaše nitro. Dárek, co vám může dotyčná osoba dát a za něj nečeká nic na oplátku. Dar by jistě nebyl nějak zvlášť pečlivě zabalený, ale čím jsem si jistá... duhovou mašlí, kterou by byl převázán. Protože naděje má barvy duhy.

Zároveň je však naděje velmi nebezpečná. Stejně náhle jak ji obdržíte, tak rychle o ni můžete přijít... A to se stalo bohužel i nyní.

Najednou se počala bouda otřásat. V první chvíli jsem si myslela, že se nám chatrné stavení zhroutí na hlavy. Vypadalo to jako při zemětřesení. Zvenčí k nám doléhaly různé zvuky. Skřeky, šílený smích a nesrozumitelný a chaotický hovor několika lidí. Podívaly jsme si s Alicí do očí a obě jsme věděly, co to znamená. Armáda Novorozených dorazila! Za nedlouho se spustí bitka. Vyděšeně jsem se přimknula k Alici. V ten okamžik se dveře od boudy otevřely a nejdříve jsem spatřila Jamesovy blýskavé zuby a jeho pomstychtivé oči.

„Áaa, kohopak nám to čerti nesou? Alice! Začíná to být čím dál víc zajímavější. Nemyslíte?"

Odpudivě se zašklebil a nevšímal si Aliciina nevraživého pohledu. Stoupla si ochranitelsky přede mne a tím mi skryla výhled na postavy pohybující se za upířím párečkem. James nás poté donutil vystoupit ze tmy zpět na neorané zamrzlé pole, kde se měl nejspíše boj uskutečnit.

Zde už bylo vidět od dost lépe. Pomalu se  rozednívalo. Před boudou postávaly osoby různého věku a společenského postavení. Napočítala jsem jich dvacet včetně vůdce a jeho milenky.

Nikoho jsem nepoznávala... až na... Proboha! Madame Learová! Vypadala jinak, než jsem si ji pamatovala, tatam byla její upravenost. Šaty měla potrhané a zašpiněné od bahna. Elegantní čepeček, který tak ráda nosívala, měla uvázaný nakřivo. A její boubelatý obličej? Nyní se tvářila... žíznivě? Milý úsměv i přívětivá tvář byly pryč. Její do ruda zbarvené oči se zaměřily na mou osobu, vycenila zuby a... Najednou byla majitelka renomovaného krejčovského salónu fuč. Sotva mi v hlavě doběhla myšlenka, tak Alice prudce vyrazila mezi mě a krvežíznivou novorozenou upírku. Alice ji srazila na zem, obkročmo se na ni posadila, aby ji znehybnila, a potom... potom vážené paní Eleanoře Learové utrhla hlavu a jakoby by to byl pouhý dětský balón, ji odhodila směrem k černému lesu. Tělo bez hlavy se ještě několik málo vteřin divoce zmítalo, až vyhaslo.

Vytřeštěně jsem zírala na scénu, která se mi naskytla. Vše se událo během pár vteřinek. Upíří atak, chladnokrevný zásah mé skoro-sestřičky a následovný Jamesův hněv.

„Co mi to děláš?!! Zrovna jsi mě připravila o jednoho vojáka!"

Pověděl to dost navztekaně a vykročil k Alici. Proti němu vypadala jako trpaslík. Rozpřáhl ruce, až mi připomínaly pařáty nějakého rozběsněného dravce. Rozeběhla jsem se Alici na pomoc. Koutkem oka jsem zahlédla Victorii, jak vyrazila a pak už jsem jen ucítila prudkou bolest na hrudníku. Ležela jsem na studené zdupané zemi a nemohla popadnout dech. Lapala jsem po vzduchu jako tonoucí.

Zrovna začalo svítat a první paprsky mě lehce oslepily. Popadla jsem dech a sotva vnímala hádku mezi Victorií a Jamesem. Červenovlasá upírka svému partnerovi ostře vytýkala jeho nerozvážnost.

„... sakra, Jamesi, zešílel si??? Za chvilku jsou tady, tak se laskavě připrav!

Nade mnou se už skláněla Alice a pomáhala mi vstát. Zasípala jsem, bolelo mě na prsou a jako bych měla něco zlomeného. Kolem se v kruzích pohybovali další upíři. Zahlédla jsem také dvě děti a zhrozila se. McMillanova rodina! Upírské děti.

Matně jsem si vzpomněla na Edwardovo vyprávění. Děti-upíři byly od dávných věků přísně zapovězeni. Stalo se tak po procesu s upírskou matkou. Měla vlastní tři dcery. Vedla si dobře. Avšak zatoužila po malém děcku. Touha byla silnější než zodpovědnost a ochrana rasy. Unesla proto z jedné vesnice chudým rolníkům malé batole a přeměnila ho. Hošík byl nejroztomilejší dítě v okolí a zároveň však nejsmrtonosnější. Nakonec museli zakročit Volturiovi. Matku i dítě zneškodnili.

Pochybovala jsem, že by Victoria a její druh zatoužili po rodičovství. Prostě si i z nich vytvořili bojovníky. Pohlédla jsem na dívku a chlapce. Drželi se blízko nějaké ženy. Zřejmě jejich matky. Ale místo veselého skotačení a smíchu, se hrůzostrašně pitvořili, cenili zuby a prali se mezi sebou. Dětské oči zářily karmínovou barvou. Šatstvo bylo roztrhané, ale zimu děti očividně nepociťovaly. Měly žízeň. Žízeň po krvi.

Nevěděla jsem, co dál očekávat. Bylo to jako zlý sen, ze kterého jsem se nemohla probudit. Kruh se zvolna uzavíral a James se přibližoval ke své pomstě.

A v ten okamžik jsem je zahlédla. Šest postav se vynořilo z lesa a rozestavělo se v širokých  rozestupech podél zasněženého pole. Slunce si razilo cestu a jeho svit ozařoval každou postavu zvlášť. Lesk paprsků se odrážel od sněhové nadílky a vytvářel na zemi duhové efekty. Edward vypadal jako anděl. Nejbližší chvíle prokážou, zda anděl spásy nebo anděl smrti.

Ve vteřince Cullenovic klan zaútočil. Victoria vedla Novorozené proti nim. Všechno kolem se rozmazalo, začala bitva. Bleskurychlé upíří pohyby se nedalo ani sledovat. Alice se připojila ke své rodině a statečně odrážela první vlnu útoku. Ozývaly se děsivé a nervy drásající zvuky. Stála jsem na místě a nemohla se ani pohnout. Ale stále jsem se snažila nespustit zrak z Edwarda. A on se zase snažil dostat až ke mně. Dělilo nás několik desítek stop, když se přihnal neznámý upír a vrhnul se přímo na mě. Stačila jsem jen zavřít oči.

Když jsem je za vteřinku zase otevřela, zděšením jsem nemohla ani hlesnout. Edward zápasil s novorozeným upírem, který měl původně zálusk na krev člověka. Rychlými pohyby se napadali a vzápětí zase oba ucouvli.  Edward už přišel o kabát, na sobě měl jen lehkou bílou košili. Soupeř zase roztrhanou a notně zašpiněnou halenu. A přes ní koženou kovářskou zástěru. Vrčel a sápal se na Edwarda.

Kolem vrcholila vřava a boj. V nose mě zaštípal pach kouře.  Když  jsem se rozhlédla dokola, uviděla jsem příčinu. Někdo založil tři improvizovaná ohniště. Šedý dým se z nich valil jako neprostupná mlha a ještě víc mi zakrýval výhled na bojiště.  Kouř měl zvláštní aroma. Takové... V dalším hrozném okamžiku mi to došlo. Cullenovi v ohni pálili zbytky svých nepřátel. Znovu jsem se zaměřila na Edwarda. Kovářovi chyběla celá pravá ruka a levou měl rozpáranou. Visela mu podél těla jako cáry hadrů. Edward učinil poslední výpad. Jeho oči zachytily můj upřený pohled. Tvrdost ve výrazu vystřídala upřímná lítost. Pohled mi oplatil a přitom upíra roztrhl vejpůl. Utíkala jsem k němu, už nás dělil jen malý kousek, když se k Edwardovi přihnaly další dva upíři.

„Edwardeee…”, vykřikla jsem, abych ho varovala.

Vzápětí mě někdo uhodil do zátylku a já se znovu svezla na tvrdou zem a omdlela.

* * * *

„Áaau,” zaskřehotala jsem a chytila se za hlavu. Snažila jsem se zaostřit zrak na postavu před sebou. Bolest však rezonovala do celé hlavy a já měla vše rozmazané.

„Vstávat slečinko, ještě není konec!” Zařval McLeroy a hrubě mnou smýkl.

„Dělej!!!” řval jako smyslů zbavený. Rychle jsem se vydrápala na nohy a snažila se zjistit, kde to jsme.

„Klid Jamesi, klid, ať můžeš dokončit svou pomstu,” ten hlas patřil Victorii.

Bolest konečně ustupovala. Ocitli jsme se v ruinách nějaké zříceniny. Jen James, Victorie a já a… Gabriel!!!

Nemohla jsem tomu uvěřit. Stál tam s námi, na sobě černočerný cestovní plášť bez chybičky a široký, téměř přátelský úsměv. Volturi v tom celém přeci jenom figuruje? Uklonil se a přistoupil nejdříve ke mně.

„Zdravím slečno Swannová… i přes svou vrozenou galantnost vám musím říct, že dnes vám to opravdu nesluší. Co ty vlasy? A šaty? Skandální! Hahaha,” vysmíval se pohrdlivě a obrátil se na někoho za svými zády.

Teprve nyní jsem si všimla Gabrielova doprovodu. Tvořili ho dva statní mladí upíři. Chvíli se ještě Gabriel smál, ale poté pevně sevřel čelist a očima vyhledal Jamesa. Místo očí měl teď Gabriel Volturi žulové kameny. McLeroy ztichnul a začal kňourat. Ano, kňučel a prosil svého pána o milost. Victorie se mezitím vypařila.

„Pane Volturi, prosím, né, prosím, nechte si to vysvětlit! Jsem stále váš oddaný služebník, prosím…,” žadonil a sepjal melodramaticky ruce k sobě, asi na znamení své bezmezné oddanosti.

Jeho pán přistoupil až těsně k němu, zhnuseně si odfrknul a zašeptal mu do ucha: „Omyl. Byl jsi.”

Nevím odkud vytáhl ten nablýskaný meč, ale bez mrknutí oka setnul svému oddanému sluhovi hlavu. Pak pohybem ruky přivolal své noshledy, aby za něho špinavou práci dokončili. Otráveně si o zbytky škubajícího se těla otřel zbraň a popošel k místu, kde jsem stála.

Usmál se a promluvil: „Člověk má vždycky slabost pro toho, kdo mu zachránil život. Tak pevně doufám, drahá Bello, že nejste výjimka.”

Znovu jsem ucítila oheň, jak dva upíři pálili ostatky “věrného” služebníka. A pak mě někdo zezadu objal. Snažila jsem se vytrhnout, ale pak jsem uslyšela Edwardův konejšivý hlas:

„Lásko, už je po všem.”

PŘEDCHOZÍ KAPITOLA - - - - - DALŠÍ KAPITOLA

Autor: Horqusa211 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upíří panství - 25. kapitola - 2. část - Konec?: