Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upíří panství - 4.kapitola - Ples u Cullenových

06.11.2009 (11:30) • Horqusa211 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1760×

4.kapitola

Strýček Brian nás popohání: „Děvčata,  no tak, pospěšte si, kočár je připravený, koně netrpěliví. Jste krasné, ale už pojďte nebo z toho paráděni budete nejkrásnější a já nebudu stíhat odhánět nápadníky. Mějte se mnou slitovaní," chehtá se pod vousy a mrkne na mě.

„Aspoň, že ty jsi včas připravena Bells. Ty modré šaty ti moc sluší. Ale vypadáš unaveně, trápí tě něco? Ta příhoda v lese?"

„Nene, strýčku, to je dávno pryč, jen jsem dnes špatně spala a teď mě čeká další mučení," řekla jsem a z legrace obrátila oči ´v sloup´.

Konečně se tety dostavily a sestupovaly ze schodů jak hotové královny. Musela jsem se pousmát,  když jsem viděla tetu Elizabeth zářící nadšením z nových zážitků, na které se tak těší. Brian políbil nejdřív Lucy a pak i Elizabeth na obě tváře a hned je popoháněl do kočáru. Zase pršelo a dost se na můj vkus ochladilo.

Všichni jsme se uvnitř jakžtakž srovnali a kočí pobídl nedočkavé koňské spřežení. Také jsem se nemohla dočkat, ale spíše konce plesu. Hleděla jsem skrz okénko ven,  i když se tam rozprostírala jen tma a otravný déšť,  co neodbytně bušil do střechy strýcova kočáru. Cesta mohla trvat tak půl hodinky,  projeli jsme asi i nějakou menší vesničkou- podle strýcova komentáře -  a už jsme se zase dvířky soukali ven.

Celé sídlo bylo nadmíru osvětleno loučemi a svícemi. Téměř jako hořící pochodeň. Hned mě také překvapila rozlehlost tohoto panství, dům totiž vypadal zvenčí možná i dvakrát větší než celý Blackstone. Zaklonila jsem hlavu, abych si mohla lépe prohlédnout neobvykle vyhlížející chrliče, a riskovala tím, že mi déšť zmáčí celý obličej. Beztak jsem byla z naší společnosti dosti pozadu. Ostatní se už u vchodu vítali s hostiteli. Povzdychla jsem si, nadzvedla přepychové šatičky a vystoupala schody.

Žena,  která se na mne mateřsky usmívala, byla menší postavy a měla mírně narudlé vlasy.

„Tak ty jsi Isabella. Vypadáš rozkošně. Tohle je můj manžel Carlisle."

Pan Cullen se mi zdvořile uklonil. Oba dva měly vzezření královského páru a velmi světlou pokožku. Skvěle spolu ladily.

„Také mě moc těší, že vás poznávám," řekla jsem a udělala něco na způsob pukrlete.

„Jsi moc milá. Pojďte prosím dál,  představím vás celé naší rodině a sousedům. Doufáme, že se u nás budete cítit dobře," vyzvala nás Lady Esmeralda.

Vnitřek domu byl zařízen velice luxusně, ale zároveň s vybraným vkusem. Taneční sál, kde se "menší" uvítací ples konal, mě svou velikostí uzemnil a ještě daleko víc počet lidí, kteří  se dostavily na tuto událost. Začalo první únavné  představovací kolečko, páni a dámy se snažily přátelsky usmívat, jejich jména mi šla jedním uchem dovnitř a druhým ven. Takového hluku. Elizabeth byla kupodivu ve svém živlu. Celá zářila, rozdávala nové navštívenky,  které jí nechal Brian vytisknout a spřádala plány na "odpolední čajíky".

„Aaa,  konečně a zde jsou naše děti. Osvojili jsme si je jako sirotky, ale milujeme je víc než život!" pronesla Lady Esme procítěně. Pan Cullen pouze přikývl a jal se nám představovat své potomky. Byly tedy dospělejší než jsem si je já představovala, všichni krásní jak antičtí Bohové,  to měli na první pohled společné. A také stejnou barvu očí. Jako med nebo zlato. Nejdříve nám byl představen vysoký, urostlý kluk a krásná blonďatá  holka. Vypadalo to, že jsou víc než sourozenci.

„Emmett a Rosalie, to je Isabella." Emmett se zakřenil a šaškovsky uklonil, bohyně se sarkasticky ušklíbla. To je tedy začátek. Další byl zarputile se tvářící Jasper a Alice, dívka se vzezřením usměvavého elfa z pohádky.

„A tady jde Edward. Edwarde, pojď blíž a seznam se s Lady Elizabeth a její neteří Isabellou."  Přímý pohled na toho kluka s hnědo-nazrzlými vlasy mě na místě zmrazil. Byla jsem naprosto ochromena jeho krásou a zjevnou dokonalostí, ale zároveň jsem dostala strach, že jsem ho něčím snad urazila, neboť se díval, jako bych tu neměla být. Hněv,  zlost nebo co to bylo v jeho výrazu a pevně stisknuté rty mě o tom ujišťovaly. Pouze koutkem úst ucedil škrobené „Těší mě dámy" a rychle odkráčel. Dívala jsem zmateně za ním a nechápala, co jsem mu sakra udělala.

„Jsem tak ráda,  že tě konečně poznávám, Bello, cítím, že z nás budou dobré kamarádky," řekla Alice, kterou jsem zaregistrovala až, když si stoupla těsně přede mne.

„Jo, já taky," odpověděla jsem ji mdle, stále mi totiž v hlavě ležel ten nezdvořák. Ano,  je to neotesaný nezdvořák. Ach jo, už aby byl konec plesu. Rozhlédla jsem se po sále, všichni se výborně bavili, když byl oznámen zahajovací tanec.

Dala jsem se na taktický ústup, ale pár kroků od východu mě zastavil mladý muž se sklenkou vína, který byl už v dost podnapilém stavu. Myslím, že mi byl představen jako nějaký hrabě nebo kdovíkdo.

„Slečno Swannová, věnujete mi pr...první taneček? Mohu Vás oslovovat, krásná Bello?"

„Raději bych zůstala u prvního oslovení," odpověděla jsem a snažila se ho obejít. Ale cestu mi zastoupil jeho kumpán a sklouzl ihned pohledem do mého výstřihu a pozoroval umně naaranžovaná poupátka,  kterými byl živůtek šatů ozdoben. Zatvářila jsem se uraženě. Ani se nenamáhal s omluvou a pokusil se mě i s opilým hrabětem natlačit do výklenku.

„Pusťte mě!" sykla jsem rozzlobeně.

„Ale ale nová slečínka je netýkavka…," pronesl dlouhán a hrabě se hýkavě rozesmál.

Zoufale jsem hledala pomoc, jestli nezahlédnu v předsálí mé tety nebo strýce Briana. Ale jako napotvoru nikde poblíž nebyli. Jen to ne.

Musím jim zmizet,  proto jsem změnila taktiku:

„Pánové,  pánové,  mám ráda zábavu,  ale nejprve bych se ráda napila něčeho dobrého. Najde se gentleman, který mi přinese sklenku vína?" snažila jsem se, aby to vyznělo vyzývavě a doufala,  že se snad chytí a pochopí můj pokus o lehké flirtovaní. Naštěstí to zabralo a oba chvátali ke stolku s pohoštěním a nápoji.

Rychle jsem vyklouzla z předsálí a vyběhla schody do patra. Rázem se kolem 'rozlehlo' ticho.  Krásné ticho.  Žádný mumraj a plané žvásty.

„Kde je sakra ta holka? Co si o sobě ta nanynka myslí?! " Rozzuřený hlas patřil tomu opilému 'hrabátku'.  Opatrně jsem vykoukla zpoza sloupu a shlížela z prvního patra. Hrabě 'Kdovíkdo´ se dohadoval se svým kumpánem. Zjevně hledali mě a nehodlali se jen tak vzdát. Doprčic, jenom já se dokážu dostat hned do potíží a k tomu všemu ještě na seznamovacím plese,  který se vlastně koná i na mou počest.

„Ty si vezmi přízemí a halu a já se podívám do patra. Najdeme ji a 'představíme' se jí osobně. Hahahaha...."

Na víc jsem nečekala a tiše se rozběhla po mramorové chodbě. Zkoušela jsem kliky od pokojů,  ale žádná  se ani nehnula.

„Kdepak se schováváš, slečínkooo??"

Sakra sakra. Nesmí mě chytit.  Skoro rychlostí blesku jsem vyběhla schody do dalšího poschodí.  Pouze tikot velkých hodin porušoval naprosté ticho. Všude panovalo přítmí a zdálo se neskutečné, že by jen o kus dál probíhal ples a hrála hlasitá hudba.  Nic jsem neslyšela. Opilý pronásledovatel byl nejspíš ještě v prvním patře.  Znovu jsem začala zkoušet kliky a strach mě poháněl k většímu spěchu. Zbývaly už jen dveře úplně na konci chodby.  Prosím prosím. Skoro jsem nedoufala, ale klika cvakla, uslyšela jsem něčí kroky a proto jsem urychleně vklouzla dovnitř . Uf.  To bylo ofous. Otočila jsem pro jistotu klíčem, který se nacházel v zámku.

V pokoji hořela jediná svíčka. A kde jsem se to ocitla nyní? Všimla jsem si, že jsou skleněné dveře u balkónku pootevřené, ale nevěnovala jsem tomu větší pozornost a raději jsem začala s průzkumem pokoje.  Bůhví, jak dlouho bude trvat než budu moci vylézt a než se ti dva idioti vzdají. Místnost se utápěla v matném světle dohořívající svíce, moc k vidění toho nebylo. Pohovka, krb, šatník, věšák,  houpací křeslo,  hm, žádná postel? Zaujaly mě ale velké police s knihami,  které pokrývaly téměř celou protilehlou stěnu.  Desítky a desítky ručně vázaných knih.  Prsty jsem jemně přejela pár starobylých knih,  usadila se v křesle a zavřela oči. Jestlipak mě Elizabeth postrádá?  Možná se tak výborně baví,  že si ani nevšimla mého zmizení. Sedělo se mi tak pohodlně, že  jsem málem usnula.

„Co si myslíte, že děláte v mém pokoji, slečno Swannová?!" promluvil někdo melodickým hlasem, ve kterém ulpěla víc než kapka hněvu.  Rázem jsem otevřela oči a dívala se na Edwarda Cullena.  To se mi snad zdá. Milion dveří a já se dostanu zrovna do jeho pokoje.

„Ehm,  omlouvám se,  je to trochu složitější k vyprávění."

„Já mám času dost a na složité věci jsem odborník," řekl mrazivě, arogatně se pousmál a založil si ruce na hrudi. Už na sobě neměl frak,  rukávy zářivě bílé košile měl vyhrnuté až k předloktí.

„Odkud jste se tu vlastně vzal Vy? Já přišla dveřmi a nikdo tu nebyl...," obrátila jsem pozornost na něj. Rozzlobeně zavrčel a mě to bylo zvláštně povědomé, ale v tu chvíli jsem si to nedokázala nikam zařadit.

„Já se snad ptal první a jste v mém pokoji, abyste na to náhodou nezapomněla! A teď povídejte."

Chvatně jsem vstala z houpacího křesla a vydala se ke dveřím. Tak tady tedy nebudu. Rozkazovat si nenechám. Snad už budou ti opilci pryč. Najednou se ocitl přede mnou u zamčených dveří. Vylekaně jsem odskočila, přritiskla se zády na dveře a snažila se  nahmatat kliku.

„A teď se mě bojíte, že?" zeptal se už klidným, ale zároveň smutným hlasem a z obou stran mé hlavy mě obklíčil svými pažemi.  Nemohla jsem odtrhnout zrak od jeho očí. Nebyli totiž  nazlátlé jako u ostatních členů jeho rodiny, ale podivně černé. Předtím jsem si toho rozdílu asi nevšimla. I když to možná mohlo být i tou tmou. Jediná svíčka už totiž skoro dohořela a pokoj se zdál temnější a chladný,  neboť v krbu nehořel ani oheň.

„Nebojím se."

Jeho dokonalé čelo se lehce zkrabatilo a vypadalo to,  že se na něco usilovně soustředí.   „Na co teď myslíte?" zašeptal naléhavě. Pořád jsem zírala do jeho krásné tváře,  která se vznášela jen pár centimetrů od mé.

„Když Vám to povím, necháte mě odejít?"

Kývnul a zadíval se na mé rty. No, možná se mi to v tom šeru jen zdálo, ale i tak jsem naprázdno polkla a najednou nevěděla co říct. Nevím, jak dlouho jsme tam mohli tak stát.

Ticho přerušil ON a zdrsnělým hlasem ostře šeptnul: „Copak se odtud nechcete dostat?"

„Hm...jo...samozřejmě, že chci," odpověděla jsem a snažila se o přesvědčivý tón - „Ano chci, moc chci...tedy dostat se zpátky na ples."

„A proč jste tedy z plesu zabloudila až sem?"

„Ale, no, nejspíš jsem zaujala vaše dva podnapilé hosty a hráli jsme si naschovávanou, nic zvláštního…," ušklíbla jsem se a celou věc zlehčovala.

„Nic zvláštního?! Úplně přitahujete průšvihy! Nejdřív se sama touláte nebezpečným lesem, teď zase flirtujete a přilepí se na Vás ožralové!" spustil dost nahněvaně.

„Cože?! Jak si dovolujete mě soudit?! Já neflirtovala, vždyť to ani neumím! A jak víte o tom lese??" přešla jsem do protiútoku.

„Hm, vnímavá." Víc neřekl, ale spustil ruce a ukázal na dveře.

„Prosím, madam, doprovodím Vás až k tanečnímu sálu." Odemkl a za chvíli už jsme stáli v hlavní hale. Celou dobu mlčel. Dolehla k nám hudba a smích hostů. Až teď znovu promluvil a to jen proto, aby mě varoval a ještě víc mě naštval.

„A PROSÍM , držte se už nyní Vaší tety a vyhýbejte se problémům - a taky dalšímu flirtovaní."

Hodila jsem nasupený pohled, ale už jen na jeho záda.  Hm, tak s tím flirtovaním mi zjevně nevěřil. Haha. Vkročila jsem do sálu a brzy nalezla mé příbuzné. Nasadila jsem křečovitý úsměv a přetrpěla zbytek večera. Párkrát jsem zahlédla nebo prohodila pár vět s někým z Cullenových, ale Edward se už neobjevil. Lady Esme a Alice se nakonec ukázaly jako opravdu šikovné spojenkyně - pomáhaly mi vyhnout se tanečnímu parketu a taktně za mě odmítaly vyzvání k tanci. Díky jim zato. Po půlnoci byl ples oficiálně ukončen a rozloučení s hostiteli proběhlo celkem rychle. Alici jsem pod nátlakem slíbila, že se někdy zastavím na návštěvu a prohlédnu si její skici a obrazy. V kočáře jsem mlčela a vymluvila se raději na únavu,  abych nemusela odpovídat na všetečné otázky mých tet…