Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upíří panství - 5.kapitola

10.11.2009 (20:00) • Horqusa211 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2045×

5.kapitola

Den za dnem plynul jak voda nebo spíše jako vytrvalý déšť, který protivně tloukl do oken mé věžičky. Pršelo vkuse skoro měsíc. Léto už asi definitivně končí. I když o létě jsem si na Blackstonu stejně mohla tak leda jen číst a nechat si zdát.

Když už jsem u těch snů. Poslední dobou jsou mé sny to nejzajímavější, co v novém domově prožívám. Možná je to smutné, ale pro mě docela významné, a pro ostatní samozřejmě utajené. Sním totiž o Cullenovi. Přesněji o Edwardu Cullenovi. O tom neuvěřitelně sebevědomém a drzostí oplývajícím Cullenovi, který mě zjevně nesnáší. Jakoby mu vadila už jen samotná má existence. Náfuka jeden. Ve snu je to ale celé jinak. Ve snu je milý a něžný. Nejčastěji se mi zdává o společných procházkách nebo projížďkách na koních. Naši hřebci klušou pomalým tempem těsně vedle sebe,  podávám mu svou ruku a ON mi ji pevně sevře do jeho dlaně a usměje se,  až mé srdce zaplesá - i když je to jen sen - párkrát vynechá a chce se mi zpívat. Možná bych ze sna i zpívala. Ale zpěv také nepatří mezi mé silné stránky.

A když se probudím, padne na mě realita a cítím se směšně. Proč se mi proboha zdají sny zrovna o něm?

Je čtvrtek a teta Bethy mě znovu laká na návštěvu ke Cullenovým.

„Teti, dnes s tebou opravdu nemůžu, je mi líto, slíbila jsem Brianovi utřídit knihovnu a taky si musím uklidit a pak mě strýček vyzval na souboj. Tedy v šachách. Snad někdy příště a pozdravuj ode mne Lady Esme a Alici," opět jsem se vymlouvala a chtěla rychle zmizet.

„Tak to ne, mladá dámo, dnes jedeš se mnou, ať se ti to líbí nebo ne.  S Brianem už jsem mluvila, běž se honem připravit. Nepřipouští se žádné debaty. Šup šup."

To snad není možné. Jak se z mé miloučké tety stala tahle ohromně panovačná osůbka? Vlivem zdejšího klimatu či co? Ach jo. Dál se nedohaduji. Co nejpomaleji, abych jí dokázala, že se kvůli Cullenovým nepřetrhnu, jsem se odšourala do mého pokoje. Poddala jsem se jen kvůli tomu, že jsem Alici Cullenové  už na plese slíbila, že je navštívím. No, alespoň ze slušnosti. Povzdechla jsem si, u šatníku si jednou rukou zakryla oči a naslepo si vybrala nějaké šaty. Hm, teta  řekne, že mají barvu holubiččí šedi a jsou pro odpolední návštěvu naprosto nevhodné. No, jsou fakt hrozné, ale co na tom záleží?  Kdo mě asi bude okukovat.

Elizabeth se při pohledu na mě zaškaredila: „Proboha Bello, větší ohavnost sis na sebe obléct už nemohla, co? To mi děláš naschvál," dopověděla a spražila mě ledovým pohledem, který jsem u ní často nevídávala. A to jsem bohužel ještě nevěděla, co si na mě přichystali za 'báječné překvapení'. Nesnáším překvapení.  A nejvíc ty báječná.

Salónek, kde se podával odpolední čaj, působil až mysticky. Byl laděn do všech možných odstínů šedé barvy se stříbrnými prvky. Něco takového jsem ještě nikde neviděla. Všechny milostpaničky mají buď salónek růžový, modrý, žluťoučký  nebo v jiné jasné a optimistické barvě. Tóny barev tu hladce splývaly ze stěn. Pohovka,  na které jsme seděli,  byla matně bílá a koberec byl protkaný stříbřitými vlákny. Cullenovi si zjevně i v soukromí potrpí na luxus a originalitu.  Pokoj vypadal jako vybájená měsíční krajina, o které píší odvážní  romanopisci. No, aspoň sem moje šedé šaty jaksi zapadají, na to si teta stěžovat nemůže.

Lady Esmeralda se na mě už po několikáté usmála. Její další úsměv jsem zachytila zrovna, když jsem skončila s prohlídkou tkaného koberce.

„Líbí se ti, že? Je to nádherný kousek, přivezli jsme si ho z Grónska. Carlislovi ho věnoval nějaký bohatý obchodník. Váže se k němu docela zajímavý a hlavně dlouhý příběh. Ale tím tě nyní nebudeme  nudit,” mrkla na Alici a ta se široce usmála a hned spustila o tom překvapení:

„Bello, tvoje teta nám prozradila, že máš za necelý měsíc osmnácté narozeniny. To je ohromné. Už mám plány na báječný večírek, spíše ples nebo… maškarní... ano, ano, bude to  úžasné. Už to vidím. Že mi dovolíš uspořádat ho pro tebe? Ano? Ty jsi tak hodná. Nemusíš si s ničím dělat starosti.”

Uf, tak tohle jsem opravdu nečekala. Civěla jsem asi jako sova pálená, neschopná slova. Šálek s talířkem mi vyklouzl z ruky a rozbil se na několik kousíčků. Naštěstí už jsem čaj dopila, tak alespoň nemohl poškodit ten ´koberec s dlouhým příběhem´. „Ehm, moc se omlouvám, jsem to ale nemehlo, seberu ty střepy,” řekla jsem alespoň něco a chtěla začít sbírat, ale Alice mě předběhla, ladně přiskočila, nebo spíše přitančila a za malou chviličku je měla do jednoho posbírané. Usmála se jakoby se vůbec nic nestalo.

„Bello, za chvíli se tu zastaví naše osobní krejčová a vezme ti míry na nové šaty, mělo to být sice překvapení k tvým narozeninám, jak jsme se s Beth domlouvaly, ale přesné míry neuhádne ani naše Alice,” zakřenila se Lady Esme a dál pokračovala: „Určitě se ti budou líbit. Madam Learová je skvělá švadlena a šije jen to nejlepší.”  Hodila jsem pohledem po Alici a musela nechtíc souhlasit. Aliciny šaty byla stejně dokonalé jako ona sama. Až na tu její přehnanou iniciativu s oslavou mých narozenin. Nesnáším překvapení a zapomněla jsem říct, že si neholduji ani v oslavách. Čehokoli.

„No tak, Bello, řekni něco,” dorážela na mě tetinka. Ach jo. Co mám říct, abych je neurazila?

„Já, ehm… nedělejte si škodu a zbytečnou práci. Maškarní není nutné a ani ty šaty, ale i tak děkuji,” přihodila jsem nesmělý úsměv a doufala, že to bude stačit. Nestačilo.

Alice: „Není zač, Bello, už mám v hlavě plán, jak vše zařídit a ty šaty to je maličkost. S tebou je to tak snadné. Nebudeš litovat. A určitě se zúčastní i celá naše rodina.” Spiklenecky na mě mrkla.

To mě zaujalo a zároveň i vylekalo. Celá? Celá jako včetně Edwarda??

Nestačila jsem se vzpamatovat a už mě Lady Esme s tetou odváděly pryč.

„Tak madam Learová už je tady a tohle je Alicina ložnice. Pomalu si zatím odlož, aby ti mohla vzít míry. Za chvíli dorazí, jen s ní ještě něco probereme.”  Šouply mě do pokoje a zavřely za sebou težké mahagonové dveře. Divím se, že nezamkly, abych jim náhodou neutekla. I když by to možná nebyl až tak špatný nápad. Ale pokoj se bohužel nacházel v patře a s mou šikovností bych se nejspíš přizabila.

Ušklíbla jsem se a zběžně si prohlédla pokoj. Výzdoba a zařízení pokoje mě už tolik  nepřekvapovaly, mezi řečí jsem se dozvěděla, že celý interiér domu navrhovala Esmeralda a Alice.

Povzdychla jsem si a svlékla si šaty a zůstala jen v tenké spodničce. Byla mi docela zima a proto jsem doufala, že švadlena přijde co nejdříve, abych to už měla za sebou. Sedla jsem si na okraj postele, založila ruce v klíně a čekala. Kde je sakra ta ženská?

Jako na zavolanou se ozvalo zaťukání na dveře. Vyskočila jsem, přešla místnost a otevřela dveře dokořán, abych…abych zjistila, že koukám do tváře mému snu. Ve dveřích stál totiž Edward Cullen a zdál se být stejně překvapený jako já. Konečně jsem viděla v jeho obličeji něco jiného než vztek nebo pohrdání. Zíral zprvu docela přihlouple, ale rychle nasadil masku, kterou jsem už znala.

„Já,  hledám Alici, nevíte kde je, slečno Swannová?” zeptal se jako by nechumelilo a sjel mě svým pohledem od hlavy až k patě.

„Koukám, že Vás baví zjevovat se v soukromých pokojích naší rodiny. Škoda, že v mé ložnici jste byla oblečená,” řekl a usmál se takovým pokřiveným úsměvem, který jsem na něm ihned začala zbožňovat.

Po jeho rýpnutí jsem si uvědomila, že před ním stojím jen v košilce a na rukách a nohách mi vyskočila husí kůže. V obličeji jsem musela být červená jak rak.

Už věděl jistě, že tady Alice není, ale nemínil se pohnout z místa. Pořád stál na vzdálenost jedné paže ode mě, přesunul svůj pohled nejdříve na mé rty a zastavil se očima nad odhalenou klíční kosti.

Vypadal tak… jakoby ´hladově´? Ale zničehonic se ostře nadechl,  jeho čelo se zamračilo a krásný úsměv, který mě tak omámil, náhle potemněl.

„Přijměte mou omluvu slečno," ucedil na půl pusy a už byl pryč.

Nevzmohla jsem se ani na slovo, pouze jsem povytáhla obočí.

„Co tohle mělo znamenat?”

„Aáá, Vy musíte být drahoušek Isabella. Mohu Vám tak říkat? Už na mě čekáte ve dveřích. Omlouvám se za zdržení. Probírali jsme předběžné návrhy masek a ta slečna Alice má ale nápady. Hahaha. To byste se nasmála a… a víte co? Rychle se vrhneme na to měření, abyste mi tu nezmrzla. Celá se třesete.”

Tak tohle byla madam Learová. Krapet upovídanější paní, ale vypadala na opravdu zručnou švadlenu. Během pár minut mi vzala všechny možné i nemožné míry a já se mohla konečně obléknout. Poté mi doporučila pár barevných kombinací a odstínů, které se prý ke mě budou lépe hodit. Šedivé šaty se jí podle očekávání samozřejmě nelíbily. Rozpovídala se a podrobně popisovala rozdíly v materiálech a barvách.

Dělala jsem jakože jí poslouchám, sem tam jsem přikývla, což paní Learovou bohužel pobídlo k dalšímu monologu. Ale já stejně byla myšlenkami jinde, u příhody ve dveřích a u Edwarda. V tom zlomku chvíle, kdy se usmál, jsem cítila stejnou blízkost jako v mém snu a zvláštní jiskření. Ale proč se najednou jeho výraz tak změnil? To jsem mu něco udělala? Zase? Nechal mě stát mezi dveřmi zmatenou a skoro polonahou. Bez vysvětlení. Je s ním něco v nepořádku?  Nebo se mnou? S námi? To 'my' se mi docela líbí. Já snad blázním. Nikdy dřív jsem necítila to, co nyní. Takovou zvláštní naději smíšenou s nejistotou. A hlavně permanentní zmatenost. Ach jo.

Madam Learová akorát dokončovala svůj výklad.  Kývla jsem na souhlas a rychle poděkovala za vyčerpávající informace, aby si to náhodou nerozmyslela a nezačala znovu štěbetat.

„Táak drahoušku,  to je zatím snad vše a jinak jsem Vám plně k dispozici. Příští týden se stavím na Coldcreed a domyslíme s Lady Cullenovou a Vaší tetou konečnou podobu vašich masek. Táak ráda šiji převleky na maškarní," zasmála se upřímným smíchem.

„Máte ještě něco na srdci?" zeptala se mě ještě vstřícně.

Ano, mám, Edwarda Cullena - chtělo se mi říct.

„Znáte Cullenovi už dlouho?"

„Ó,  tak dlouho zase néé,  oni zde žijí pouze tak tři roky.  Přistěhovali se prý z nějaké severské země, ale skoro celou tu dobu, co tu bydlí,  pro Cullenovi šiji. Návrhy mi dodává slečna Alice. To je bezedná studna nápadů," vypověděla ochotně.

„A jak se Vám jako rodina jeví? Ptám se jen ze zvědavosti, víte jen tak," doplnila jsem rychle a vyčkávala na její odpověď.

„Ale ano, celá rodina je báječná.  Doktor Cullen pomáhá v našem kraji, jak může. Hotový anděl. Bez něho si to tady nedokážu představit. Zrovna před týdnem zachránil starého McLachlana.  Spadl na něho povoz s nákladem.  Doktor Cullen ho doslova sebral hrobníkovi z lopaty. Můžeme děkovat Bohu, že se doktor Cullen usadil s rodinou zrovna u nás. Ani to hrozné podnebí je neodradilo. A Lady Esmeralda dává práci mnoha lidem z vesnice. Jsou to skvělí lidé a ..."

„A co Edward Cullen?" skočila jsem madam Learové do řeči.  Popravdě, on byl ten, který mě zajímal ze všech nejvíce.

„Pan Edward je velmi vzdělaný a velkorysý mladík. S předstihem prý zakončil studia na Oxfordu a navíc mému synovi zajistil stipendium. Já byla tak šťastná a pyšná.  Můj Peter, můj Peter bude studovat na Oxfordu. Představte si to. Celá jejich rodina je pro nás prostě obrovským přínosem." Paní Learová se úplně rozplývala.

Hm, pěkné, všichni jsou prostě dokonalí. Víc jsem se nevyptávala, znovu poděkovala a neochotně přislíbila, že se s tetou zastavím v jejím salónu na zkoušku šatů.

Lady Esme, Alice a teta Beth ještě pořád probíraly nápady ohledně masek. Už v hale jsem slyšela jejich smích a překřikování.

„Bella se nám vrátila. Pojď se podívat na návrhy," vyzvala mě teta a pokračovala: „Alice všechny naše nápady nakreslila. Brian půjde za krále Šalamouna, Lucy za Persefonu a já za Annu Boleynovou. Zatím máme jen náčrty. Jsem tak zvědavá, co vymyslí pro tebe," dopověděla nadšeně a poplácala rukou na volné místo vedle sebe.

Návštěva se nakonec protáhla a odjížděli jsme až za tmy. U vchodu jsme se krátce zastavili, slabě poprchávalo, ale vypadalo to na větší déšť.

Vzala jsem si Alici stranou a pověděla jí, že  jí hledal bratr, když jsem byla v jejím pokoji. Zatvářila se naoko překvapeně.

„Oou, tak to mě asi špatně pochopil. Vzkázala jsem mu, aby přišel, že mám pro něj překvapení, ale asi si chudák popletl čas," uchichtla se Alice vesele a bylo vidět, že něco skrývá. Podezíravě jsem si tu potvůrku měřila. Geniální student se plete? Tak to jí nezbaštím. Bohužel jsem nedostala víc času k vyptávání a už mě tetinka odchytla, že spěcháme, aby nás nechytila bouřka.

Kočí se vyhoupl na kozlík a my s tetou nastoupili do kočáru. Naposledy jsme zamávali na rozloučenou. Alice se široce usmívala, ale najednou její úsměv pohasl a její tvář jakoby zkameněla.  Nechápala jsem, co se stalo. Vypadalo to, jakoby nás chtěla zastavit. Ale možná se mi to jen zdálo. Hustě se rozpršelo a výhled z okénka se zamlžil. Kočí Jack práskl bičem a pobídl koně.

Vyjeli jsme z panství Coldcreed a projeli přilehlou vesnicí. Bouře spustila svůj 'koncert'. Kočár zrovna vjížděl na cestu, která vedla lesem oddělujícím Blackstone a Coldcreed, když se ozvala obrovská rána a střecha kočáru se otřásla. Koňské spřežení s trhnutím náhle zastavilo.

„Co... co se... st... stalo?" vykoktala teta vystrašeně.

Otevřela jsem dvířka a chystala se vystoupit.

„Bello, nikam nechoď... zůstaň tady... se mnou!"

Seskočila jsem dva schůdky a boty se mi zabořily do bláta. Rychle jsem si nasadila kapuci a rozhlédla se na obě strany. Kolem se rozprostírala jen tma a nepolevující déšť. Beth vyklonila hlavu z okénka a volala mě zpátky. Koně byly neklidní, podupávaly a nervózně ržály.

„Jacku, Jacku, co se stalo?" křičela jsem, aby mě přes šum a praskot lesa bylo vůbec slyšet. Obešla jsem povoz a ztuhla, na kozlíku nikdo neseděl. Kočí byl pryč. Chtěla jsem se vrátit za tetou, když jsem uslyšela její hysterický jekot.

Obíhám kočár nazpět, Elizabeth mi vpadne akorát do náruče, neudržím rovnováhu a padáme spolu na rozbahněnou cestu.

„Bel... Bello, střechou te... te-teče... krev!!" vykřikne a já teprve teď vidím, jak po její bledé tváři stékají slabé pramínky krve a...

PŘEDCHOZÍ KAPITOLA - - - - - DALŠÍ KAPITOLA - 6.kapitola - Gabriel V. se představuje

                              *SHRNUTÍ*

Autor: Horqusa211 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upíří panství - 5.kapitola: