Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upíří panství - 6. kapitola - Gabriel V. se představuje

15.11.2009 (21:00) • Horqusa211 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1667×

6.kapitola - Gabriel V. se představuje

Kočí byl pryč. Chtěla jsem se vrátit za tetou, když jsem uslyšela její hysterický jekot. Obíhám kočár nazpět, Elizabeth mi vpadne akorát do náruče, neudržím rovnováhu a padáme spolu na rozbahněnou cestu.

„Bel... Bello, střechou te... te-teče... krev, " vykřikne a já teprve teď vidím, jak po její bledé tváři stékají pramínky krve a ... mísí se s dešťem.

Ten rozmazává krev na směšné šmouhy a tak krvavé stopy naštěstí rychle mizí z Bethina vyděšeného obličeje. Cítím, jak se její tělo otřásá dalšími vzlyky, stále na mě leží celou vahou. Plášť i šaty už mám nasaklé vodou a dává se do mě pěkná zima. Také si nedokážu vysvětlit, co se vlastně mohlo stát. Jako by můj mozek stávkoval a nechtěl zpracovat tuhle situaci. Všechno bylo přeci fajn a růžové, a najednou ležíme na cestě obklopené černým neprostupným lesem. Napadne mě, že se nebe snad roztrhlo a chrlí svou pomstu. Jak poeticky to vyznívá. Ale takovou průtrž jsem tu ještě nezažila.

Elizabeth. Musím nějak utišit Elizabeth.

Nemotorně a s vypětím všech sil se z pod ní vysoukám a donutím ji vstát ze studené země. Několikrát se jí na blátě smeknou nohy a málem se znovu válíme na podemleté cestě. Pevně ji obejmu, jak jen mi to naše promáčené oblečení dovoluje, hladím tetu po zádech a šeptám konejšivě do ucha:

„Bethy,  jsem u tebe,  jsme spolu, neboj se,  pšššt,  dostaneme se do bezpečí... všechno bude v pořádku..., "  říkám slova, která mi zrovna lezou na jazyk, ale nevím, zda mohou tetu uklidnit. Na mě samotnou moc nezabírají. Sakra, nedokážu přesvědčit ani sama sebe. V tu chvíli si přeji, abych byla daleko lepší lhářka a dodala nám oběma moc vzchopit se.

„Teto,  pššt,  jsem tu,  ale musím se podívat, co se přihodilo."

„Neee... Bello... pojďme domůůů,  prosíííííím...," naříká teta a zoufale svírá můj loket, až syknu bolestí. Táhne mě pryč od kočáru. Zaráží mě,  kde se v ní ta síla vůbec bere. Ale prostě potřebuji vědět, co se stalo.

„Beth, Beth... Beth! Uklidni se! Jen obhlédnu kočár a koně a půjdeme domů. Slibuji." Teta se klepe jako osika.

Rychle rozrazím dvířka kočáru. Na sedadlech se lesknou nějaké loužičky, ve tmě však nemohu rozpoznat, zda jde o vodu nebo o... krev. Prsty přejedu polstrovanou sedačku a promnu si tekutinu mezi palcem a ukazováčkem, okamžitě mě do nosu uhodí rez a sůl. Málem se pozvracím, uhmm - zadržuji dech. Vyskočím tryskem z kočáru a přeběhnu ke kozlíku. Střecha. Něco je na střeše. Snažím se vyhoupnout nahoru, nohy mi na mokrém sedátku podkluzují. Konečně. Zaostřím zrak na věc na střeše a v tu ránu málem sletím dolů.  Panebože,  je to Jack. I na tu vzdálenost rozpoznám, že je mrtvý. Hrdlo se mi svírá a přemáhám slzy, které se mi derou najednou do očí. Musím odtud tetu dostat. Za každou cenu. Zhroutit se můžu až potom.

„Elizabeth už jdu. Elizabeth kde jsi???"

Oběhnu znovu povoz,  nikde kolem není. Kapky deště se mi zachytávají na řasách, divoce zamrkám, abych se jich zbavila a zařvu: „Bethyyy! Bethyyyyy!!! Ozvi se mi! Pros-prosím... ," hlas se mi v půlce zlomí. To néé. Přišla jsem o rodiče, nemohu přeci ztratit i tetu...

Na silničce, asi dvacet metrů od místa, kde jsem pološílená strachem stála, se rýsovaly dvě postavy. Vypadalo to, jako by si spolu povídaly. „Prosím, prosím Bože, ať se mi to jenom nezdá." Skoro se dám na modlení.

Zaslechla jsem útržky slov a smích. Smích?? Dále jsem nepřemýšlela a vykročila vpřed, možná nám přijel někdo konečně na pomoc. V jedné z postav jsem ihned poznala tetu Elizabeth,  ale druhá patřila neznámému vysokému muži. Došla jsem téměř až k nim a zarazila se. Teta se už netřásla a ani neplakala. Natočila se ke mně čelem a na líbezné tváři se jí rozlil andělský úsměv.

Teď mě tedy opravdu vyděsila. Přenesla jsem proto pozornost na toho vysokého muže, který doposud stál naproti Elizabeth. Také se široce usmíval, na můj vkus až nepřirozeně, a odhalil tak dvě řady zářivě bílých zubů.

S přehnaným gestem principála z cirkusové manéže se uklonil a promluvil: „Velmi mě těší, slečno Swannová. Dovolte, abych se Vám milostivě představil. Gabriel. Gabriel Volturi,  jméno mé. Měli jsme s Vaší roztomilou tetou velmi příjemný rozhovor. Je to rozkošná osůbka. Svěřila se mi, že máte nějaké malé trable..., " melodický hlas byl podivně uklidňující, ale poslední slovo mě dokonale probralo.

„Trable? Trable?! Zemřel člověk, pane Volturi. To není žádný malý problém!" vyštěkla jsem doražená jeho necitelností.

„Nemůžete něco nalézt, pokud zároveň něco neztratíte, drahá slečno Swannová. To je život. Že je to tak,  Elizabeth?" shovívavě se na mě  pousmál jako bych byla pouhé nechápavé děcko a upřel zrak přímo na tetu Beth.

Ta se vzpamatovala a vyhrkla: „Óó, ano, ano, Gabriel má naprostou pravdu. Bello, starý Jack měl prostě nehodu. To se někdy stává. Ale teď tu máme Gabriela a už poslal svého pobočníka pro pomoc. Že je báječný? Máme ohromné štěstí, že jel Gabriel náhodou kolem. Za chvilinku už budeme v teploučku a Christa nám upeče ty její výborné koláčky. Hmhm. Mňam. No, víš přeci jaký koláčky myslím a taky...," dál brebentila, na tváři přihlouplý výraz. Nevěřícně jsem na ní hleděla. Co to doprčic mele za nesmysly???

„Pane Volturi, cením si  Vaší uvědomělosti a zájmu, ale kde vlastně máte svého koně?" podezíravě jsem si ho měřila.

„Odklusal nejspíš na pastvu," uchechtl se  a udělal další krok ke mně. Naskytla se mi tak příležitost lépe si ho prohlédnout. Měl tmavé vlasy, vystouplé lícní kosti a mírně zešikmělé oči. Dalo by se i říct, že byl dost pohledný.

„Jasně a to se Váš kůň běžně pase při bouřce???" vyhrkla jsem.

Zachytil můj zkoumavý pohled, neboť se ušklíbl a hned nato se rozesmál, když mi podával odpověď: „Tak to netuším, slečno Swannová. Nesvěřuje se mi. Tedy ten kůň. Hahaha. No, James už jistě dorazil na sídlo Vašeho strýce a obeznámil ho s vaší zapeklitou situací. Mrzí mne, že vám nemohu být nápomocen osobně, ale zrovna jsem přicestoval, abych převzal své nové panství. Takže budeme sousedé a rád bych..."

Náhle utnul svou řeč a ohlédl se přes rameno.

„Co se děje?" nemohla jsem se v ten moment nezeptat.

„Vše je báječné. Vaše záchrana se blíží, dokonce... dvojitá. Haha. A já Vás proto musím opustit. Samozřejmě pouze pro tentokrát. Nechci totiž zkazit překvapení. Víte, mám v tomto kraji blízké přátele, vlastně něco jako příbuzné, dalo by se říct. Hahaha. Takže buďte tak hodná a neprozraďte mne - čtverácky zamrkal a pokračoval - a Elizabeth prosím vzkažte, že ji v nejbližší době navštívím. Nashledanou."

Zmíňka o tetě mě probrala, rychle jsem se za ní otočila. Přešlapovala na stejném místě a tiše si broukala nějakou melodii.

„A proč jí to neřek-...," zírala jsem do tmy jako opařená čajem. Pan Volturi byl tentam. Ale vždyť neměl koně, tak jak odtud mohl tak rychle zmizet??

Déšť zvolna ustával a konečně  jsme také zaslechli dusot koňských kopyt, který oznamoval příjezd našich zachránců. Z obou směrů? Na pomoc nám přijel jak strýc Brian s Chestrem, tak dva členové Cullenovic klanu. Konkrétně Carlisle a Edward.

Edward. V tu chvíli jsem úplně zapomněla  i na našeho nového známého. Carlisle nejdřív prohlédl tetu Beth, jestli není zraněná. Výkyvy nálad označil za šokové trauma a slíbil, že teta bude v pořádku.

Edward se zastavil přímo přede mnou a vypadal, jako by mě chtěl obejmout a utišit. Ano, ano, obejmi mě...

„Bell, co se stalo?! Od Liz se teď nic nedozvíme,” dožadoval se strýček Brian naléhavým tónem a vrátil mě tak do nehezké reality.

„Jack je ... mrtvý. Jeho tělo leží na střeše kočáru. Ale opravdu nevím, jak se to stalo.”

Edward se nabídl, že prohlédne střechu. Za půl minutky byl zpátky.  „Nic tam není. Ani stopa.”

„Asi se ti něco zdálo Bello,” usoudil strýc.

Tváře Carlisla i Edwarda se však ve stejný okamžik zachmuřily.

Carlisle: „Raději pojeďme domů, aby si mohla Lady Elizabeth a Bella odpočinout. Briane, zítra to probereme a uspořádáme pátrání po Jackovi. Nyní vás ještě doprovodíme na Blackstone."

Brian: „Díky moc Carlisle, tohle se musí vysvětlit."

Strýc usadil zmatenou Beth před sebe na koně.

Byla jsem docela naštvaná, že mi strýc nevěří. Vím, co jsem viděla.

„Bello, svezete se se mnou?” zeptal se Edward. Připadal mi jaksi nervózní. Asi si myslel, že ho hned odmítnu a pošlu do-někam.

„Ano, ráda, děkuji.”  Rychle zamaskoval překvapení z mé odpovědi. Vyzdvihl mě nahoru a vyhoupl se za mě na koně. Poté Edward obtočil ruce kolem mého pasu. Všiml si, že se klepu zimou a pohotově mě zabalil do svého pláště. Byl sice také strašně studený, ale byl JEHO. Po dlouhé době jsem se cítila v bezpečí a tak příjemně…

PŘEDCHOZÍ KAPITOLA - - - - - DALŠÍ KAPITOLA

                             *SHRNUTÍ*

Autor: Horqusa211 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upíří panství - 6. kapitola - Gabriel V. se představuje: