Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upíří život - 1. kapitola

30.05.2009 (08:00) • Eunta • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 6937×

1. kapitola - Malý zázrak

Bellin pohled

Seděla jsem zkroucená v koupelně na podlaze. Opět jsem se otočila a hlučně se vyzvracela do záchodu. Popošla jsem k umyvadlu, vypláchla si pusu a opláchla obličej, byla jsem naprosto bílá. Přesunula jsem se zpátky na podlahu a prohlížela si krabičku s tampony, co mi zabalila Alice. Začínala se mě zmocňovat panika a v duchu jsem počítala. Jednou, dvakrát, třikrát... zhluboka jsem vydechla.

,,Bello, jsi v pořádku? Nemám tě opravdu vzít k tomu doktorovi?" ozval se skrz dveře Edwardův sametový, ale starostlivý hlas.

,,Nevím jistě," kuňkla jsem.

,,Bello, můžu jít prosím dovnitř?" Jeho hlas byl naléhavý.

,,Ehm... asi ano," odpověděla jsem a ve vteřině byl Edward u mě a objímal mě kolem pasu.

,,Lásko jsi v pořádku, mám o tebe strach..." řekl úzkostně. ,,Co se děje?" dodal.

Znovu jsem se podívala na tu prokletou  krabičku, podíval se taky, ale zřejmě nechápal. Já jsem asi taky nechápala, spíše jsem nechtěla pochopit, ale přímo to bilo do očí. V ten okamžik jsem ucítila slabé šťouchnutí, vyjekla jsem a ruku položila na bříško.

,,Bello, tak co se děje... přivádí mě to k šílenství, prosím." Podívala jsem se do jeho očí a pochopila.

,,Myslíš, že bych..." a odmlčela jsem se, sklopila oči a nedokázala to nahlas vyslovit.

,,Bello, co bys...?" řekl a chytil mě jednou rukou kolem ramen a druhou mi zvedl bradu, aby mi viděl do obličeje.

,,Že bych mohla být... těhotná?" Hlasitě jsem polkla.

Edward znehybněl. Vypadal jako socha. Neustále se na mě koukal, ale bez jakéhokoliv pohybu. V hlavě jsem si srovnávala co jsem právě vyslovila, nemohla jsem tomu uvěřit, vždyť upíři nemohou mít děti a pokud ano tak by na to Rosalie už dávno přišla. Jejich těla zmrznou v podobě v jaké byly a nemohou se posunout dopředu. Edward litoval, že mě bude muset o tuto lidskou záležitost připravit, že po přeměně už nebudu mít moct děti a posunout se dopředu, ale s tím jsem se už smířila. Nikdy mi to nevadilo, děti jsem neměla moc ráda. Ale toto dítě, Edwardovo dítě, je něco úplně jiného. Byla jsem schopná mu dát dítě, ale nechápala jsem jak je to možné. Teď jsem prožívala svůj největší okamžik v životě. V hlavě se mi začínal rýsovat obrys nádherného chlapečka s bronzovými vlásky jako má Edward a zelenýma očima, byl tak nádherný až přecházel zrak.

Naše dítě. Moje a Edwardovo -  důkaz naší věčné lásky. Při té myšlence jsem se slabě usmála a sklopila hlavu zpět na ruce držící bříško. Edward začal zlehka hýbat hlavou ze strany na stranu, asi zřejmě ještě nepochopil. Několikrát zamrkal a upíral na mě svůj pohled.

,, To ... není .... možné..." Neustále kroutil hlavou a potom jeho obličej nabral bolestný a zničující pohled. ,, Edwarde, co se děje?" nechápala jsem to, copak nebyl šťastný tak jako já?

,, Neměl jsem to dovolit, to není dobré" odpověděl a zakryl si obličej rukama.

,,Co?" na nic jiného jsem se v tuto chvíli nezmohla.

,,Bello, lásko, mohlo by ti to ublížit, copak to nechápeš??? Já jsem upír a ..." hlasitě oddechl a podíval se mi do očí. Byly tak nádherné, ale bolest, která v nich byla se nedala jen tak vymazat. ,, a ty jsi tak křehká, tak lidská." dodal a zhroutil se.

,, Edwarde já to zvládnu. Jsem dost silná na to, abych naše dítě donosila." Řekla jsem odhodlaně a věděla jsem, že je to pravda.

,,Bello, já tě nemůžu ztratit, prosím rozmysli si to. Pokud chceš dítě, dobře, ale ne toto. Toto dítě ti ublíží lásko, prosím."

,,A jaké mám jako chtít? Nikdy jsem zrovna po dětech moc netoužila, ale toto dítě Edwarde, naše dítě je něco úplně jiného, rozumíš tomu? Já se ho nevzdám. A ty by jsi měl stát na mé straně." Řekla jsem a začínala být značně rozhozená. Jak to může jen tak říct, abych dala pryč naše vlastní dítě.

,,Bello prosím" už byl nervozní a rychle přemýšlel.

Vzala jsem jeho obličej do svých rukou a prsty mu hladila spánky aby se trošičku uklidnil.

,,Copak ty nejsi šťastný? Teď mám vše co jsem si kdy přála a dokonce něco navíc." Usmála jsem se.

,,Bello to není dobré, může se ti něco stát a to bych nepřežil." Vyhýbal se mé odpovědi.

,,Ty nejsi šťastný?" nedala jsem se a neuhýbala od tématu.

,,Byl bych kdybych nebyl upír. Co bych dal za to být znovu člověkem. .........Nemůžu ti to dovolit Bello, je to přespříliš riskantní."

,,Carlisle se o mě postará, neboj se Edwarde, všechno bude v pořádku."

,,Bello, prosím" úzkostně prosil a vpíjel se mi pohledem do očí.

,,Lásko, já jsem šťastná a nedovolím aby se našemu dítěti ublížilo, to bych nesnesla, teď tě budu potřebovat víc něž kdy jindy tak se s tím smiř." Odpověděla jsem a zvedla se ze země, zůstával sedět a nechal mě odejít. Šla jsem rovnou do našeho pokoje a lehla si na postel.

Edwardův pohled

Bella odešla do našeho pokoje, zůstával jsem jako zkoprnělý sedět na podlaze a přemýšlel co se za tu krátkou chvilku stalo. Čekáme dítě . . . . . . ale jaké dítě??? Co může vzniknout spojením upíra s člověkem? Určitě nic dobrého. Šíleně jsem se o ní bál, jak jsem to mohl udělat? Proklínám se, že jsem jí opět ublížil, ale ona je tak šťastná, nepopsatelně šťastná. Udělal bych pro ni cokoliv na světě aby byla šťastná, ale i za takovou cenu??? Co když to nezvládne.....Ne. To bych nepřežil. Nemůžu jí to dovolit. Nesmím. Už tolikrát jsem ji vystavil nebezpečí a dělám to znovu. Jsem zrůda. Nezasloužím si ji. Ten její pohled... a když řekla ,,naše dítě", málem mi poskočilo srdce kdyby nebylo mrtvé. Byl bych šťastný, neuvěřitelně šťastný, mít dítě s mou životní láskou, nic jiného bych si nepřál, ale ne pokud ji to ohrožuje na životě. Ale co jí mám říct, že to dítě nechci?? Sám vím, že to není pravda. Musím se postavit na její stranu, tam kam patřím a ochraňovat ji, v dobrém i ve zlém - a toto bude asi hodně zlé. Zvedl jsem se z podlahy a kráčel do našeho pokoje. Zlehka jsem zaklepal na dveře a čekal až mě Bella pustí dovnitř.

,,Ano?" odpověděla na moje klepání.

,,Lásko můžu jít dovnitř?"

,,Jistě...pojď" otevřel jsem dveře a zhluboka se nadechl. Bella odpočívala na posteli a v obličeji měla zmatený výraz. Tolik ji miluji, prostě jí nedokážu ublížit. Pomalu jsem šel k posteli, klekl si před ní a chytil ji za ruku.

,,Omlouvám se Bello, něco takového jsem neměl říkat, strašně mě to mrzí, měl jsem o tebe šílený strach, můžeš mi to odpustit?" sklopil jsem oči a čekal co mi odpoví. Oči jí pookřály, rukou mi zvedla obličej do její úrovně a nádherně se na mě usmála.

,,Edwarde, miluji tě" a vášnivě mě políbila.

,,A já tebe, víc než svůj život" odpověděl jsem jí také polibkem. Lehl jsem si vedle ní a objal ji. Ruku mi položila na své bříško a hladila mi ji. Po chvíli Bella začala pravidelně oddychovat. Usnula, doufám, že se jí zdá nějaký krásný sen.

Bellinka spala zhruba pět hodin, strašně klidně. Jakmile otevřela oči políbil jsem ji na krk, otočila se a polibek mi vrátila, okamžitě se ale odtáhla a už utíkala do koupelny. Šel jsem rychle za ní. Svíjela se nad záchodem a zvracela, přiběhl jsem k ní a přidržel jí vlasy, ruku jí držel na čele abych ji kapánek ochladil.

,,Edwarde, bež prosím pryč, to nemusíš vidět" řekla úzkostně, zřejmě se styděla, ale já nemohl jít pryč.

,,Bellinko budu tu s tebou, co můžu udělat?" potřeboval jsem jí nějakým způsobem pomoci, nějak odčinit to, co jsem jí způsobil.

,,Podej mi prosím kartáček, musím si vyčistit zuby" její hlas byl velmi slabý, po tváři mi přeběhl bolestný pohled, ale snažil jsem se, aby ho neviděla, nechtěl jsem jí to ještě zhoršovat.

,,Lásko, měli bychom zavolat Carlisleovi a vrátit se okamžitě domů, aby se o tebe mohl postarat. Nesnesu abys trpěla." Musím jít na ní velice pomalu, nechci ji zbytečně rozrušit. Nepatrně kývla a otočila se k umyvadlu. Podala mi zpátky kartáček. Vzal jsem ji do náruče a odnesl do postele.

,,Volala Alice" nadhodil jsem, protože volala když Bella spala. Zmateně se na mě podívala.

,,A....co viděla?" v očích měla strach a úzkost, konečně se začala o sebe bát. ,,bude děťátko v pořádku?" dodala a mě to mohlo napadnout, že to řekne, protože někoho tak nesobeckého jsem nikdy nepotkal, samozřejmě že myslí na dítě. I já na něj myslím a čím dál usilovněji.

,,Právě že neviděla nic, nemůže vidět tvou budoucnost a to ji znervózňuje, abych řekl pravdu jsem na stejné vlně s ní." Bojím se a to doslova, co když se mé lásce něco stane?

,,Musíme se vrátit."

Autor: Eunta (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upíří život - 1. kapitola: