Edwardův život po proměně - vášnivý upír, který zkouší, co všechno dokáže.
Londýn 1888. Dámy napresované v korzetech a dlouhých punčocháčích, s ozdobnými kloboučky a šarmantními gentlemany za zády. Všechno se zdá být jako... vysněné, ale jen do té chvíle, kdy se Londýn probouzí.
19.05.2013 (16:30) • Johnna • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 3670×
Prolog
Město bylo ponořené do kousavé tmy londýnského večera. Slyšet bylo jen neustálé kapání vody, odtékající z okapu jednoho ze zapadlých domů, které byly v této ulici tak časté jako slunce na letní obloze. Ale ani slunce se sem neopováží vstoupit, do téhle nechutné uličky, jak v noci, tak za jasného dne. Rozumní lidé se tomuto místu vyhýbají hlavně v těchto hodinách, ale každý den, okolo dvanácté odpoledne, je tu nohou více nežli dost. Je to totiž nejkratší cesta k místnímu tržišti. Všude je tma, jenom okraj silnice je osvětlený pouliční lampou, okraj silnice, která vede přímo do samého srdce Londýna. Ale tento příběh není o špinavých ulicích tohoto města, tento příběh je o lidech, kteří bohužel najdou tu odvahu jít tudy večer. Tohle je Bud Street, nejzatuchlejší místo v Británii.
1. kapitola
Gisabelle byla dcera bohatého obchodníka s drahými kameny. Ale jednou se mu jeho obchodování vymstilo, obchodník zmizel a mlaďoučká Gisabelle musela do dětského domova. Matka jí zemřela již v útlém věku a ona neměla nikoho, kdo by se o ni postaral. Jednou přišla do domova dáma v našněrovaných šatech a chtěla nějaké dívky, které mají alespoň třináct let a více. Gisabell nevěděla, kdo je ta záhadná žena, ale stejně neměla na vybranou, její neproniknutelné zrzavé vlasy nikdo nepřehlédnul, kinderbuenově hnědé oči byly plné smutku, zároveň i vzrušení, dokonalá pleť a plné šťavnaté rty přímo vyzívaly ke kráse. Žena ji odvedla do jednoho květinářství s názvem: Kytičky naší matičky. Jediné, co Gisabelle nastrojená žena řekla, bylo to, aby jí říkala „matičko". Gisabelle nebyla moc přívětivá, raději všechno sledovala z povzdálí, nikdy se nezapojovala do společenských akcí, které matička pořádala, mnohem raději pracovala v květinářství. Nebylo tam mnoho druhů květin, ale přesto to byl ten nejlepší obchod s květinami ve městě. Každý den přišlo alespoň pět mužů, koupili si nějakou kytku a vydali se do zadní místnosti, kde Gisabelle ještě nikdy nebyla, ani neměla potřebu tam jít, věčně smutná se spokojila s tím, co má - se vším a ničím.
Uběhly dva roky a Gisabelle bylo patnáct let, krása se jí držela ještě víc než kdy předtím. Za ty dva roky se stalo opravdu hodně, Gisabelle už nemohla tak často prodávat květiny a místo toho, navštěvovala onu zadní místnost, kde mizeli všichni zákazníci. Jakmile však měla tu čest chodit tam dozadu, matička se úplně změnila. Abyste rozuměli, krámek s kytičkami by se tu moc neujal, kdyby nebyl hned za zdí nevěstinec. Kytky byly jen zástěrkou a teď už větší Gisabell, musela pracovat jako kurtizána pro matičku. Někdy byla jen v květinářství, jindy musela dělat prostitutku na ulici, nebo dokonce chodit k někomu domů. Gisabell to všechno nesnášela - oplzlé muže a jejich nechutné choutky, jenomže neměla na vybranou a alespoň měla peníze, se kterými by mohla někdy i uprchnout. Byla matiččina oblíbená zaměstnankyně, protože měla velkou klientelu a svérázný přístup k řemeslu. Gisabelle nikdy neodmlouvala, zvláště když šlo o práci a přes všechny zápory této profese si dokázala zachovat chladný a zároveň vášnivý přístup k jednání se zákazníky květinářství či pouhými muži na Bud Street.
22:00 - Bud Street
„Poslyš Gisabell, jak to děláš, že ti muži platí tolik? Zatímco mně dávají jen průměrnou odměnu?! Máš nějaký triky? Nebo jsi čarodějnice? Nebo…"
„Je to povinnost, ne zábava, Rosemary," přerušila ji chladně Gisabell.
„Jen povinnost? Tss…“ vyjekla Rosemary. „Já ti dám povinnost! Cha! Žádná povinnost, jen požitek! Jen se mi nesnaž napovídat, že se ti to nelíbí! Vždyť je to taková… oboustranná výpomoc. Ty pomůžeš jemu a on zase tobě."
„Nevím, jak pomáhají tobě, mně dávají peníze a to mi stačí," klidně a ledabyle jí odvětila.
„Tomu neuvěřím! Je to přece potěšení! Jen tak si užívat a mít prachy! To se ti snad musí líbit!"
„Nelíbí. Myslíš, že se mi líbí prodávat se na ulici před naším domácím květinářstvím? Myslíš, že jsem nechala svou počestnost na starým prohnilým gauči jen tak? Z legrace? Já se tak nenarodila!" Tentokrát Rose překvapila, většinou odpovídala chladně a bezvýznamně, ale dnes se v ní něco zlomilo.
Neurvale se dostala přes Rose a vydala se rychle po světle pouliční lampy, až už byla skoro u druhé svítící lampy, jen pár metrů od té první, když najednou uslyšela opět Rose. „Počkej! Gisabell! Přece mě tu nenech… Aargh!" Rose pronikavě zaječela, dusot jejích podpatků byl sotva slyšitelný. Gisabell se rychle otočila, vykasala si sukni a běžela k ní. Ale Rose už nebyla sama, držel ji nějaký černě oděný muž za ramena. Měl černě lesklý cylindr a hlavu měl tak sklopenou nad Rosemary, že jsem mu neviděla do obličeje. Jakmile jsem přišla až k Rosemary tak, že jsem byla asi metr od ní, vzhlédl a svůj pohled položil na mne. Byl to vysoký muž s rozcuchanými vlasy zbarvenými do bronzova a se šibalským, dychtivým výrazem ve tváři. Jeho oči byly zlatavě hnědé, jako by zářily. U tenkých rtů se mu nesla malá kapička rudé barvy. Rosemary už teď ležela nehybně na zemi, vypadala nějak seschle, vysušeně a nafoukle - byla mrtvá! Gisabell vyděšeně, ale přes všechny její vzdory vzrušeně, pohlédla znovu na tajemného muže, ten už neměl ten dychtivý výraz jako před chvílí, najednou vypadal ztrápený, nozdry napínal a zase stahoval, vypadal jako mimino, co nemá lahev.
„Kdo jsi?!" vykřikl na ni.
„Já… Už bych měla jít domů přesadit kytku. Příjemnou procházku, pane," nuceně se usmála a rychle se obrátila a vydala se opačným směrem. Fajn, mám ho z krku, už neslyším žádné kroky. Pomyslela si, když se vzduch kolem ní uklidnil. Ohlédla se ještě naposled na Rose a vydala se vpřed. Najednou se objevil přímo před Gisabell, jen pár centimetrů od její sněžné kůže.
„Ptal jsem se, co - jsi - zač. Jsem Edward, pověz mi své jméno! Kde ses vzala zde, na okraji silnice na Bud Street?" naléhal.
Gisabell poodstoupila o krok dopředu a vyhnula se muži těsně kolem jeho levého ramena, zároveň mu špitla do ucha: „Jsem místní květinářka, pane," řekla a začala utíkat do květinářství.
Následující díl »
Autor: Johnna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Upírovo květinářství 1. kapitola + prolog:
Díky všem za komety!
CatherineCullen: Je to moje první povídka, tak se to pokusím opravit v další kapitole! 
martina946: On zabíjel ty vrahy a tak, ale někdy si chtěl prostě dát ženskou! 
ÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚŽASNÝÝÝÝ!!! 
pošli druhou kapitolu!
Pěkné :))
Pěkné :))
RYCHLE DALŠÍ KAPČU!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Pěkný a hlavně zajímavý a jak už tady psala CatherineCullen taky mě zmátlo, když si psala ve třetí osobě a poté zas z pohledu Gisabell. Ale to je drobnost. Příběch se mi moc zamlouvá, jen je mi líto Rose, že jí Edward zabil. (A nebo mi jí není lito? Nevím nikdy jsem jí nemusela)Chudák Gisabell to musí být strašné dělat takovou práci. (Mimochodem jméno Gisabella dobrý ) Jsem zvědavá jak se tohle bude vyvíjet dál. Počkat já myslela, že Edward zabíjel jen vrahy a nasilníky ne...Ehm šlapky. No to je jedno. Moc se těším na další díl, jsem zvědavá jak do toho příběhu zapadne Edward a jeho rodina. Rychle prosím další díl 
Nápad dobrý, jen mě trochu zarazilo, že někdy tam mluví ve třetí a někdy zase v první osobě, ale to je jen maličkost, jinak dobrý nápad, pokračuj!!!!
Ahoj, článek jsem ti opravila, ale měla jsi v něm spoustu chyb:
*dolní uvozovky se nepíší jako dvě čárky, jako zkratku ve Wordu můžeš použít Shift+ů, jinak je to zkratka Alt+0132
*přímá řeč:
Pokud za přímou řečí nenásleduje věta uvozovací (řekl, vykřikl, zeptal se, odpověděl, pozdravil, vyděsil se, souhlasil…), nesmí přímá řeč končit čárkou.
1) Po přímé řeči následuje činnost, kterou udělal někdo jiný:
„Vyřiď všem, že je mi líto, že jsem se nerozloučila, ale nešlo to.“ Přikývl.
„Můžu tě ještě o něco poprosit?“ Otočil se a vyčkával.
„Alice, prosím, nech to tak, jak to je!“ Jen přikývla.
2) Událost se stala až poté, co osoba domluvila, popř. popisuje své pocity:
„Vyřiď všem, že je mi líto, že jsem se nerozloučila, ale nešlo to.“ Popadla jsem kufr a vydala se vstříc novému životu.
„Vyřiď všem, že je mi líto, že jsem se nerozloučila, ale nešlo to.“ Chtělo se mi plakat, ale nedala jsem na sobě nic znát.
Pokud věta uvozovací následuje, nesmí přímá řeč končit tečkou. Zde je více možností.
1) Může končit vykřičníkem nebo otazníkem:
„Můžu tě ještě o něco poprosit?“ žádala jsem, než stihnul odejít.
„Alice, prosím, nech to tak, jak to je!“ vykřikla jsem.
2) V ostatních případech musí končit čárkou:
„Alice, za pět minut nastoupím do letadla. Nezabráníš mi v tom,“ řekla jsem odhodlaně.
Pokud mezi jednu přímou řeč vložíme větu, může to být napsáno dvěma způsoby.
1) „Pojď,“ řekla, „uvařím ti kafe."
2) „Pojď,“ řekla. „Uvařím ti kafe."
*podpatek, ne podpadek
*čárky kolem oslovení
*pověz/pověs (pověz=řekni/pověs=pověs něco na háček)
*abyste, ne aby jste; ses, ne jsi se
*zdvojené mezery
Taky si děl text do odstavců, aspoň každá nová přímá řeč patří na nový řádek. Dnes jsem to udělala za tebe, ale příště to udělej už sama. 
Pokud si s gramatikou nevíš rady, doporučujiti najít si korektora. Díky. 
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!