Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upírovo květinářství - 2. kapitola

19.06.2013 (18:15) • Johnna • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2119×

Utíkala jsem jako o život - tedy alespoň ve své hlavě, protože v takových šatech se moc utíkat nedá. Korzet vás stahuje a dlouhá sukně vám plete nohy. Uvnitř jsem utíkala, z venku jsem cupitala, ale i tak jsem doběhla až do květinářství.

„Gisabello! Kde jsi k sakru byla?!" Paní Tolletowá na mě začala ječet hned, jakmile jsem vrazila do dveří, jako kdyby tady na mě číhala. „Myslíš si, že můžeš pochodovat celou noc po Bud Street a vydělávat si pro sebe růžičky?"

„Vydělala jsem jen pět liber a deset šilinků. Myslím, že tolik najdete i ve vašich vnadách za korzetem!" Nebyla jsem ten typ, co na někoho začne hned křičet, jako paní Tolletowá, ale tentokrát jsem měla v žilách nespoutanost, která mi radila nevzdávat se.

„Říkala jsem ti přece, že mi máš říkat matičko, a do teď jsi to dělala, a budeš mi tak tedy říkat i nadále! A ty růže, holčičko, vysolíš hned! Nebo se smiř s tím, že tě zavřu do sklepa a týden si tam budeš chladit hlavičku! A jestli budeš ještě někdy tak drzá, můžeš se rozloučit s podílem na klientech!"

„Jsou to moje peníze. A nebudu vám říkat matičko, jste možná tak bordelmama, ale nikdy nebudete..."

„Zalez do pokoje nebo tě hodím do sklepa na měsíc! Padej!"

I když s nenávistným výrazem, šla jsem. Jak já ji nenávidím! Dnes daleko víc než obvykle. Že by to způsobilo setkání s tím záhadným mužem? Cítila jsem se potom jako rebel, jako kdybych něco porušovala, například pravidla mé milované matičky. Ale uvidím ho ještě někdy? Dnes jsme ho viděla poprvé a nevěřím, že se někdo potlouká po Bud Street poprvé tak obezřetně jako on. Pořád nezapomínám na... O bože, Rosemary! Na ni jsem úplně zapomněla!

Rychle jsem běžela k mému jedinému oknu, které vede na sever, přímo na Bud Street, ale když jsem se pokoušela najít bezmocné tělo na ulici, nikde nebyla ani stopa po krvi nebo po Rose. 

Dalšího dne 

Jsem zvědavá, co ta stará čarodějnice Tolletowá vymyslí jako můj trest! Možná mě opravdu zavře na pár dní do sklepa, abych se zchladila, ale tomu moc nevěřím. Nikdy tam nikoho kromě Nessie nezavřela. A Nessie byla ta jediná, kdo se jí dokázal postavit, po ní už nikdo. Bylo to už před rokem, co se to stalo, ale Nessie jsem už od té doby neviděla, jako kdyby zmizela. Matička o ní nemluví a my se raději ani nevyptáváme. Vlastně si s ní skoro vůbec nepovídáme. Ona má raději mužskou společnost, jestli mi rozumíte. Radši bych si měla obléct klobouček, slyším, jak se moje milovná matička valí do schodů.

„Kde seš? Otvíráme už za pět minut. Mazej dolů do krámu!"

„Mám být v krámě? Tam už mě neposíláte pár měsíců. To má být ten trest?"

„Buď ráda, že jsem tě neposlala někam jinam a dělej! Musíme přece prodávat ty nejvyspělejší květinky v Londýně!"

Z jejích nechutných narážek na zástěrku obchodu se mi někdy dělalo až špatně od žaludku! Pořád musí myslet jen na muže, kteří se tu střídají jako ponožky každý den! Zajímalo by mě, jak dlouho jí ta vitalita vydrží! Přece nemůže do konce života vést nevěstinec, ale pochybuji, že se spokojí jen s výdělky v květinářství.

Den uběhl rychle, ale záhadný muž se neobjevil. Doufala jsem, že když chtěl tak moc vědět kdo jsem, jaké je mé jméno, dojde si pro odpověď. A už skoro zavírám a není tu, dokonce ani kolem obchodu neprošel. Dívala jsem se celý den. Jsem jím doslova posedlá! Chci zase cítit ten zával nespoutanosti. Chci se cítit výjimečná, protože někdo tak touží znát mé jméno.

Slunce už zapadlo a já se chystala vyhodit zvadlé květiny, když do obchodu přišel muž v tmavém oblečení - ten záhadný muž ze včerejšího večera. Věděla jsem, že je nebezpečný, že nejspíš zabil Rosemary, ale možná i to mě tak přitahovalo.

„Dobrý podvečer, slečno Květinářko." Vypadám méně vyprahleji, než včera, ale pořád jsem neměla dojem, že je to milý mladý muž, kterých je tu v obchodě na kila.

„Vám také, pane. Už zavíráme, takže jestli chcete nějaké květiny, vyberte si, dokud ještě vypadají živě."

„Kdepak, já nechci květiny! Chci znát Vaše jméno, slečno. A chtěl bych si na chvíli pohovořit mezi čtyřma očima."

„Promiňte, ale je tu snad více očí? Mluvte, pokud máte co říci."

„Raději bych se šel projít při dnešní krásné jarní noci!"  Oči se mu najednou zaleskly do bronzova.

 „Jestli si chcete promluvit o včerejší noci, musel byste mne považovat za hloupou, kdybych s vámi šla na Bud Street po západu slunce, nemyslíte?"

 „Včerejší noc jste vypadala na Bud Street celkem spokojeně."

 „Ovšem, dokud jste mi nezavraždil přítelkyni!"

 „Nezkoušejte mi namluvit, že kurvy mají kamarádky! "

 „Kurvy? Vypadněte! Ven z mého obchodu!"

 „Omluvte mne! Já to tak nemyslel! Vytočila jste mne!"

 „Naopak, vy mne. A pokud chcete ještě využít poslední čas našeho rozhovoru, nabádám vás přejít k věci, protože já s vámi nikam nejdu! A věřte mi, že na Bud Street se dnes neobjevím ani čirou náhodou!

Po těchto slovech odešel. A já se cítila hrozně, ne tak jako včera, ale doslova příšerně! Nazval mě sprostou kurvou! Vím, co jsem zač, ale to nebyla má volba, já jsem si to nezvolila a jediné co nesnesu, je to, aby mi někdo nadával za to, co musím dělat, abych zůstala živa!

Když jsem zavřela a povečeřela, chtěla jsem jít spát, ale matička pro mě měla překvapení, měla jsem jít dnes v noci na Bud Street, abych jí vydělala alespoň nějakou tu libru a pár šilinků. Myslela jsem si, že tohle nehrozí. Včera mi říkala, že už nebudu dostávat klienty a teď mě tam ještě posílá. A nejhorší na tom je, že tam na mě bude určitě čekat ten muž v černém, Edward. Sice jsem mu tvrdila, že tam dnes nebudu, ale neřekla bych, že mi věřil.

Jakmile jsem došla na okraj silnice jako včera, našla jsem tam rukavičku Rosemary. Chtěla jsem najít nějaké stopy, že ji opravdu zabil. Na zemi krev nebyla, ale na té rukavičce ano. Nechala jsem ji tam ležet, aby to nevypadalo, že jsem odstraňovala konkurenci.

Dnes se na Bud Street nikdo nepotloukal. Stála jsem tam sama a jen občas přeběhla přes silnic kočka nebo nějaká krysa, až do té doby, kdy jsem uslyšela jakoby vzdálené kroky. Bylo to, jako by byla dnes akustická noc. Slyšela jsem kroky, které se zdály tak vzdálené, a pak mě najednou někdo drsně chytl za krk. Cítila jsem jen jak mi zem pod nohama utíká a potom náraz do zad. Byl to on! Přitlačil mě na zeď. Ruku měl na mém krku a já zapomněla i na sevřenost korzetu.

„Nemůžu dýchat!" Zasýpala jsem a snažila jsem se uvolnit si krk, ale měl strašnou sílu.

„Včera jsi nic neviděla, jasné? Pokud něco někomu řekneš, zabiju tě jako ji! Vymažu tě ze světa stejně lehce a rychle jako tvou údajnou přítelkyni." Jeho hlas byl jako takový zákeřný šepot, ale přesto se mi vpaloval až do krve.  

„A proč mě teda nezabils už včera? Problém ti to nedělá, podle toho, co jsem viděla!"

„Nemusím zabít každou šlapku, co najdu u cesty. I ten, kdo spáchá něco zlého, může mít svoji úroveň."

„Nejsem šlapka! Ty tomu nemůžeš rozumět! Běž si raději dál zabíjet, vrahu!"

„Nejsem vrah! Okamžitě to odvolej!" Ještě více mě přitisknul na zeď za mnou.

„A co jiného jsi? Kolik nevinných lidí si už zabil?" Zaskřehotala jsem a on trošku povolil v sevření.

„Nezabíjím nevinné! Zabíjím lidi, kteří jsou spíše zvířata."

„I člověk, který je zrůda, má nějakou naději se změnit! Nikdo není odsouzený za to, čím je nebo za to, čeho se dopustil!"

„Já jsem jiný, mladá květinářko! Dalece odlišný od všech těchto vrahů, co najdeš v těchto uličkách."

„Jen protože si to myslíš, neznamená to, že jsi výjimečný. I já si mohu myslet, že jsem nejlepší kurtizána na celém širém světě, ale stejně tomu nevěřím, protože nejsem tak arogantní."    

Podíval se na mě těma bronzovýma očima a povolil sevření ze své ruky, až ji dokonce stáhl úplně.

„Já jsem ale upír."

„Upír? To opravdu existuje?"

„Pokud existuji, tak ano." Vážně na mě pohlédl, vážně a zároveň přesvědčivě. „Ty nemáš strach?"

„Báchorek starých ožralců se nebojím."  Pronesla jsem a oddaně jsem na něj pohlédla. „Kdyby jsi mě chtěl zabít, udělal bys to už včera nebo před pár minutami. A já se smrti nebojím. Můj život není taková pohádka, abych se musela bát něčeho, o čem se jen šušká."

„A pořád si myslíš, že nejsem jiný? Že nejsem vrah a odsouzená být tím, čím jsem? Vždyť já jsem prokletý!"

„Ne! Ne, to tedy nejsi! Je to přece dar! Věřím, že to s čím se narodíme nebo co se naučíme, nám může jen moci!"

„Ale já se naučil zabíjet! "

„Přece nemusíš zabíjet!"

„To právě musím!" Zakřičel, tak rozzlobeně, až na chvíli zbělala i jeho popelově bílá kůže. „Jsem odsouzen k tomu být vrahem! I když má rodina loví jen zvířata, já jsem to už nemohl vydržet! Potkal jsem tolik lidí, které bych s chutí zabil. Nespravedlivé soudce, zloděje a vrahy. A teď je opravdu zabíjím. Připravuju je o život a jejich rodiny nechávám ve smutku a zármutku na světě."

„My také zabíjíme zvěř, a ta proti nám nic nepodniká. Nezabíjí nás a pokud ano, je to proto, že jim narušujeme jejich prostředí. Podle mě je přirozené pomstít se někomu, kdo si to zaslouží. A zvířata zabíjíme každý den a oni jsou více nevinní, než-li my."

Místo dalších slov mě políbil a objal. A já cítila sílu jeho upířího sevření.

„Mimochodem, jsem Gisabelle." Dodala jsem, jakmile mě nechal něco říct.

    Jen aby bylo jasno:

Růžičky jsou myšleny jako peníze. Někdy mohu v textu použít i slovo růže. (Myšleno jako peníze, ale i květina tohoto pojmenování se může v povídce objevit.)

Autor: Johnna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upírovo květinářství - 2. kapitola :